Tříleté dítě mě odmítá. Máte zkušenost? 😭
Ahoj lidičky hledám jiný pohled na situaci....
Máme dceru 3 roky. Je hodně živá, akční, kolikrát až si říkáme kde bere tu energii, perfektně mluví už od dvou let. Začala chodit do školky, moc se jí tam líbí a funguje ne jedničku. Tak rok se snažím pochopit její chování... Období vzdoru, které u nás je docela slušný oříšek. Každý den je nějaký problém, který je doplněný neskutečným řevem, vztekem. Hodně lidí se mě kolikrát i ptá..m a to se takhle chová normálně, to dělá často...atd. Na jiné lidi kašlu ale nebudu lhát, že mě to netrápí. Ale nějak s tím funguju a doufám že čas dá víc.
V poslední době ale mám fakt problém s tím jak se ke mě chová. Normálně je ke mě milá, hodná, mazlí se, v posteli je na mě nalepená... prostě láska ♥️. Jenže pak když jdeme ven či někam jedeme začíná boj. Chci jí třeba u silnice chytnout za ruku a ona na mě začne řvát,, nech mě bejt, nesahej na mě, co mi to děláš, auuu,, kroutí se jak nevím co, řve...a přitom jí chytám lehce. Já si pak připadám jako blázen. Nebo jdeme vedle sebe na chodníku pohladim jí vlásky a ona začne řvát, nesahej na mě 😭. Je.mi z toho smutno. Protože její projev je v tu chvíli takový jak kdybych jí mlátila či já nevím.
Když jdeme s kamarádkou na hřiště.. tak si sedneme na zem. Děti běhají, honí se.. a pak najednou skáčou a mazlí se ke kamarádce. Moje vlastní dítě ke mě nejde, neprojeví zájem o mě nic. Možná to vypadá jako blbost ale jde o to. Že děti těch kamarádek jsou ke svým maminkám, jen to moje ke mě nejde. A já si pak tak říkám co dělám špatně 😭. Proč? Však já jí miluju, udělala bych pro ní vše. A pak mám pocit že nejsem z její strany milovaná, že o mě nestojí. A přitom pak dom zase ke mě jde.
Když odcházíme s hřiště dělá takové scény, že jí musím odnést. Není to.lehke protože jsem v 32tt a fakt s tím bojuju každý den.
Na miminko se těší, pořád o něm mluví, říká co s ním bude dělat jak se bude starat...
Ale začínám fakt mít pocit, že semnou má fakt nějaký problém 😶.... Neskutečně mě to mrzí. Kolikrát i z toho všeho začnu brečet. To víte hormony a ještě si připadám jak když o moje dítě nestojí 😭....
Nemáte prosím někdo zkušenosti
Když jsem to začala číst, říkala jsem si, jestli nejsi těhotná...a ono jo. Už jsem se několikrát setkala s takovýmto projevem žárlivosti ze strany prvorozeného. Rada asi jediná - vydržet, obrnit se a ujišťovat o své bezbřehé lásce, a taky zapojit do toho tatínka, aby tě ve vztahu k dceři podpořil.
Přesně tak to bylo i u nás, když jsem byla těhotná a po narození druhého syna. Já s ním nesměla udělat nic, všechno jen táta nebo babička (bydlí vedle nás). Kolikrát jsem to obrecela, když jsem byla v porodnici, tak si ani nevšiml, že tam nejsem 🙁 a teď je to zase největší mamanek, takže asi jen přežít to období, i když to strašně mrzí, přejde to. 🍀🙂
U nás to bylo s dcerou dost podobné, když jsem byla těhotná (a ona to začala víc vnímat, takže tak ta druhá polovina těhotenství) a po porodu. Syn má teď 9 měsíců a ona skoro 3,5r a je to lepší, řekla bych, že o hodně lepší. Co já se nabrečela, byla zoufalá, hormony do toho, totální mazec. Měla jsem pocity selhání, bylo to hrozné. Teď začala chodit do školky a myslím, že bude ještě líp 🙂. Na miminko se těšila a brášku má ráda, ale asi tam něco bylo a vybíjela si to takhle na mně. Rikala mi, že mě nechce, že mě nemá ráda, že mám jít pryč, že má ráda jen tatínka. Bouchala mě, kousala, když jsem ji něco nedovolila, tak ke mně šla a kopla mě. Mluvila jsem o tom s několika maminkami a dost jich to zažilo taky, všechny nás spojovalo to, že byly těhotné a starší mělo období vzdoru zrovna. U některých, co to nezažily, tak naopak starší děti žárlily na mladší a dávaly to najevo jinak, vůči těm mladším.
U nás je to podobné, akorát s tím rozdílem, že takto odmítavě se chová k mému příteli, který tedy není jeho biologický otec. Ale taky nás to dost štve a už se kvůli tomu i dost hádáme, protože nechce s přítelem nikam jít, koupat se, jíst a vždycky to je s velkým křikem. Přitom tohle dělá pouze, když jsem na dohled já. Jakmile jsou s přítelem sami, tak poslouchá víceméně a takové scény nedělá. Jsem také těhotná, ale u nás bych neřekla, že to je ta hlavní příčina.
@honeya To není bio/nebio. Kluci jsou asi větší mamanci. Kolem 5,6 roku se to láme.
Syn taky není kontaktní. Třeba ví, že mi má dát ruku před přechodem. Nejdřív začal v půlce ruku rvat pryč, scéna uprostřed přechodu. Pak radši sám zastavil před přechodem, aby ji nemusel podávat. Mazleni taky ne, max když chce usnout, tak se na mne rozvali. Pusinky taky ne. Jeden den za par měsíců.:D beru, ze je takovej nekontaktni no. Dřív mě to mrzelo, ze o mě “nemá zájem” teď si říkám, Ok, chceš bejt “samostatnej” tak ať, snažím se ho v tom nějak podporovat v rámci hranic. Ale když přijde, snažím se si to užit, i když vím, ze to je jen protože je unavenej.) víc bych za tím nehledala. Muže se to zlomit později, teď si potřebuje asi urvat tu “ svoji nezávislost” a není to o tom ze by Vás neměla rada, nebo bylo něco s Vama špatně.) dejte tomu čas.) a taky v tom muže byt těhotenství a musí se s tím po svým srovnat.)
Připadá mi to jako taková ztráta důvěry v matku kvůli školce. Přesně tohle jsem četla v knížce Dovychovat jak být dobrým rodičem. Kup si ji. Je výborná a hodně ti pomůže pochopit chování dcery a hlavně poradi jak se vrátí zpět důvěra 🙏
. Tak rok se snažím pochopit její chování.
Není to.lehke protože jsem v 32tt
Možná jsi alergická na "je to jen období", ale skoro mám pocit, že zrovna přesně tohle se v nějakou chvíli objeví u každého dítěte. Prostě chvíle odmítání matky, protože ona už přece není mimino, co by na všechno potřebovala maminku. Dej jí prostor a za 14 dní ji máš zpátky (nebo nejpozději až se jednou večer setmí a vy budete ještě venku 🙂 ).
Ano, taky jsem si říkala, kde je problém. Sem-tam nechtěl mámu, sem-tam nechtěl tátu...