Třecí plochy ohledně výchovy. Jak reagovat na nejbližší okolí?
Moc vás zdravím a doufám, že mi pomůžete v mé současné nejistotě.
Mám dvě děti, syna 5 let a dcerku necelé 3 roky...k tomu na cestě 3 mimčo.
Před pár měsíci jsme se přestěhovali k rodičům do rodinného domu (na přechodnou dobu, než se postaví náš dům - na rok cca).
Rodinný dům je takový, že mimo prostor na spaní, jsou všechny prostory společné. Rodičům je oboum lehce přes 60 let. Děti milují, ale...narážíme zde na třecí plochy ohledně výchovy.
Já se snažím o respektující výchovu, vytyčování hranic (né výchovu "dělej si co chceš"), ale výchovu bez fyzických trestů, bez strašení a vyhrožování. Moji rodiče, naopak, jsou stará škola.
A zde jsou třecí plochy. Moje děti jsou živé, jsou hlučné. Syn už je rozumější, je s ním lepší domluva, dcerka má ale teď opravdu období těžší pro nás dospělé. Dost se vzteká a když jí chytne amok, vydrží ječet i půl hodiny a opravdu nezabere nic, než že s ní odejdu někam do klidu a počkám, až jí to přejde. Zároveň jsou ale oba citliví, poprosí, poděkují, omluví se, pomáhají si, dokážou brát ohled. Ale prostě jsou to děti, umí zlobit, umí se hádat, zkoušejí naše nervy. Jsou to děti, nesedí v koutě.
Rodiče na druhou stranu mají také jedny nervy a pak padají věty stylu "neřvi", "zasloužiúla bys pořádně na prdel" "kdyby tu nebyla máma, tak už bys dostala na prdel" "ty nejsi normální" "příště už ti nic nekoupím" "příště s náma nikam nepojedeš" atd...
Máma se hodně snaží nepoužívat tyto věty, ale daří se jí to tak ze 30%. Táta se nesnaží vůbec, protože si myslí, že děti rozmazluju tím, že jim na tu prdel nedám. Tudíž, když je nějaký konflikt, tak v lepším případě to okomentuje a odejde, v horším případě na děti či mě zařve nějakou výše uvedenou větu a odejde.
Co se mi ale stává s mámou, je to, že když kolikrát děti zlobí a neposlechnou, tak máma, byť jsem poblíž já, tak i přede mnou řekne "už toho nech nebo ti fakt dám na zadek"...a to je moment, kdy já děti odvádím pryč a řeším si to s nima někde stranou...upozorňují, řeším to...nenechám je "skákat nám po hlavě". Ale strašně mi vadí, že máma toto vyhrožování dáním na prdel používá přede mnou a já nevím, jak zareagovat. Když jí nic neřeknu a odvedu děti pryč, je klid. Když se před dětmi ozvu, urazí se nebo začně zvýšeným hlasem na mě reagovat, jakože co je špatně v mé výchově a maximálně se tak před dětma pohádáme.
Jak se tedy vymezit, aby děti neměly pocit, že jim nechám vyhrožovat, ale zároveň, aby neměly pocit, že mohou vše a babička jim nesmí nic říct? Musím podotknout, že babičku neuvěřitelně milujou, nebojí se jí.
Ten problém je můj.
Podobný problém mám i se švagrovou. Ta má styl výchovy - dám ti na prdel - a styl výchovy seřvu tě na dvě doby (má doma 9letá dvojčata). Její děti a moje děti se milujou. Samozřejmě, když se sejde celá tato čtyřka dohromady, je to hlučné. No a když už dělají něco, kdy je potřeba zasáhnout, já říkám něco svým dětem, ona se do toho dost často vkládá. Např. dcera břečí velmi hlasitě, protože se bouchla na trampolíně. Já se jí snažím utěšit, ona potřebuje brečet a chce být u babičky. Babička reaguje stylem neřvi, to už stačí, to tě už nebolí, zacpává jí pusu a dcera furt brečí. Já si dceru beru a odvádím jí pryč a švagrová "neřvi, už mě z tebe bolí uši". Nebo říkám synovi, že ho nepustím s dvojčaty samotného na hřiště, že musí jít nějaký dospělák a švagrová okamžitě "je mu už 5, to už může"...nebo ho prostě přede mnou okřikne, když jí příjde můj styl výchovy nedostatečný. (já si nikdy nedovolím okřikovat jíné než vlastní děti v momentě, když jim domlouvá jejich vlastní rodič...švagrová s tímto nemá problém a bohužel toto dělá i moje máma).
Já to většinou řeším tak, že na švagrovou nereaguji, mluvím na syna nebo syna odvedu jinam a řešíme to v klidu. Do přímého konfliktu s ní nejdu, protože přesně ona se hned urazí, zvyšuje hlas, do toho by se přidal bratr (její manžel) a jistě i moji rodiče...pár takových situací už bylo.
Oni prostě mají styl výchovy jiný než já a přijde jim ten můj nedostačující, když dětem nedávám na prdel. Já upřimně už nevím, jak na takové situace reagovat.
Přerušit kontakty nechci, děti se navzájem milují, milují i babičku a dědu a jiné bydlení, než se postaví náš dům, reálné z finančních důvodů teď není.
Poradíte?
Můžeš si o tom s nimi promluvit v nepřítomnosti dětí. Je to lepší kombinace, než tohle muset řešit s tchyní. Pokud ti to opravdu vadí (věřím, že vadí), tak se holt budeš muset vymezit ostřeji, jestli nezabere klidný rozhovor. Může ovšem následovat to, že dokud tam bydlíte, pojede se podle pravidel majitelů...
@pipi_puncocha mne by zajimalo, jestli tady v radach maminek neni treba nejaka psycholozka, ktera by do toho vnesla pohled z rad odborniku...jak ma takove situace reagovat a co toto dela s malyma detma.
@pipi_puncocha jinak samozřejmě moc děkuji za podporu.
@korin s tátou to moc cenu nemá, s mámou si promluvit můžu, ona se snažit bude, ale beru to tak, že prostě je jí 60 a ze dne na den se nezmění, ty věty bude více či méně používat stále a jde o to, že já fakt moc nevím, jak správně reagovat v ten daný moment. Aby bylo jasné dětem, že i když se na ně kdokoliv zlobí, vyhrožovat jim nenechám a zároveň aby bylo jasné, že i já mám nějaké hranice, přes které nejede vlak. Já úplně závidím lidem, kteří toto řeší krásn s chladnou hlavou, mile a elegantně. Já jsem z toho vnitřne vždycky akorát rozhozená a přijdu si sama před sebou neschopná.
Podle mě to děláš dobře, když prostě jedeš tu svou, mámu (švagrovou) ignorujes a řešíš si to po svém. Ony to ty děti pomalu pochopí, že se jede podle tvé výchovy a že si z nich nemusí nic dělat. Samozřejmě se můžeš vymezit razneji, jenže když to oni potom hroti, tak je to blbe, když potřebujete cca rok koexistovat ve společném bydlení. A když u toho nejsi, tak se hold dítka naučí, že platí různá pravidla u různých lidí a různých prostředí. To se jim taky může v životě hodit. Akorát tedy mě zarazilo, nevím, jestli to nebylo špatně pochopení, ze babička je schopna dceri zakrýt pusu, když brečí, dle ní, neadekvátně dlouho. Já tedy jsem spíš z té stare školy, ale tohle je tedy hardcore i na mě.
@biciklissie moc děkuju. Já si taky říkám, že je nemůžu ochránit před celým světem a že na druhou stranu je dobře, že vidí, že x lidí, x chutí, x stylů jednání...ale pak jsou chvíle, kdy fakt sama nevím, jak reagovat, jak to okolí ustát a to mě u sebe strašně štve. Jinak s tou pusou to nebylo tak, že by jí zakryla pusu a držela jí na ní ruku, ale tu ruku před pusu jí dávala, jakože "už ticho", což teda bylo i na mě moc a proto jsem dceru vzala a odnesla pryč (i když dcera v rámci hysteráku chtěla u babičky být), ale já jsem přesně cítila, že ještě 3 vteřiny a vylítne babička i švagrová a bude scéna, kdy se neudržím ani já.
Shodou okolnosti jsem byla minulý týden na přednášce jedné psycholožky o tom, jak mluvit s dětmi a tohle téma se tam také řešilo. Nejlepší řešení si nemůžeš dovolit - korigovat kontakt na nejnutnější, protože je to stres pro Tebe i děti. Je to hodně práce sama se sebou, ostatní opravdu těžko změníš, to spíš se naučíš nad to povznést. Ale osobně si myslím, že dřív nebo později půjdete do konfrontace a tam to chce maximálně v klidu říct svůj postoj. Držím palce, musí to být náročné✊
No, je to těžký, soucítím. Mě by při bydlení s rodinou fakt hráblo. Ale my máme vztahy špatne a vy to máte na dobu určitou s výhledem na nové, tak to snad půjde zvládnout. Myslím, že to děláš dobře. Já mám taky trochu problém s konflikty (trochu to z tebe cítím) a nejradši bych si to rozmyslela a reagovala pak později v klidu, což už je většinou pase. Tak deti trochu používám jako štít, prostě začnu mluvit na, samozřejmě když jde o ne, okolí ignoruju a myslím, ze snad děti to pochopí. Ideálně to konfliktní okolí také, ale to je naivní, prostě někdo si pojede vždycky to své. Otázka je, jestli to časem nebude slušná ponorka a nevyletis tak jako tak. Ono se to často v člověku strádá, když se snaží pro klid ustupovat.
Já bych tohle řešila na terapii pro sebe, protože bydlet s rodiči, i když je mám ráda, tak mi hrábne. Už jsem hodně zvyklá na náš klídeček.
Jinak mamku, bych se snažila přetáhnout na svojí stranu. Co s taťkou? Nevím. Asi bych c po něm chtěla, aby zavzpomínal na výchovu svých rodičů, prostě prozkoumat, jestli si nenese křivdy z dětství a mluvit o jeho dětství. Dle situace nadhodit, že se daná situace dá řešit i jinak. Možná se zeptat, jestli se bojí, že budou rozmazlení, když nedostanou na zadek. Pak bych se ho ptala, co znamená ta rozmazlenost, jako je to velmi abstraktní pojem. Pak bych se snažila poukázat, že syn umí poděkovat, poprosit, omluvit se, to jsou krásné dovednosti, emapatické chování. Nikoliv znak rozmazlenosti a to je díky výchově s respektem a láskou, nikoliv díky trestům. Zdůraznila bych, že to dělá ze své vlastní vůle, protože chce, ne protože nad ním někdo stojí s bičem a o to je to cennější. (Asi bych zkusila svoje výchovné metody více prodávat 🙂 )
Jinak jsem větší držka než ty, já bych nesnesla, kdyby se mi švagrová montovala do výchovy, okřikovala mě, dehonestovala můj styl výchovy. Já bych s ní šla velmi tvrdě do sporu, abych si vymezila hranice. A bylo mi úplně fuk, že je uražená, to její problém ne můj.
Kdyby zas někdo vyhrožoval mým dětem, že jim naplácá na zadek, tak bych řekla, že jestli tohle ještě někdo z dospěláků jednou řekne, tak mu na ten zadek dám, když se mu líbí tento styl výchovy.
Já jsem na děti mírná, na debilní názory příbuzných mám velmi přísný metr😉.
taky myslim, ze to delas dobre 👍 odejdes, ignorujes, resis s detmi bokem. detem na nic nebude, kdyz uvidi jeste tebe v konfliktu s babickou nebo svagrovou. tem to pak muzes rict v klidu bokem, ale mozna to nezmeni a ani nebudou chtit, nebo uz to proste maji tak silne zazite, ze jim to ani nepujde. jak rikas, deti pred celym svetem neochranis a ja si myslim, ze to jak s nimi jednaji rodice je nejdulezitejsi a to je nejvic ovlivni 👍
Ahoj, ja se trochu ztotoznuju, zijeme take s mymi rodici, nez se nam dostavi barak 🙏 snad uz letos 😄 uz jsme u nich 2,5 roku, za coz jsem strasne vdecna. Nasi jsou super a deti je miluju, muj tata je dost autoritarsky, tak jsem byla vychovana ja a sama mam co delat, abych mym detem na zadek nedala 😕 proste s tim dost bojuju, je to nekde ve me. K detem se nastesti chovaji docela dobre, ruzne komentare tedy prechazim, s mym tatou do primeho konfliktu nejdu, kdyz s necim nesouhlasim, tak bud mlcim, pokud to neni nic dramatickeho, nebo deti prevezmu a jdu to resit po svem. Je to dost narocne souziti, detem je 4, 3 a 8 mesicu. Jsou hlucne a neposlouchaji 😄 do toho mimco rve 😄 Moje filosofie je takova, ze deti poznaji ruzne styly zachazeni a vychovy, to mi nepripada na skodu. U me a u manzela maji “jistotu”, meli by vedet, co od nas mohou ocekavat a co ne. Ostatni lidi neovlivnim. I ja sama se snazim byt skvely rodic a kazdy den se mi neco nepovede, tak si rikam, ze i oni se snazi byt dobri prarodice, ale kdyz ja nejsem dokonala, tak to prece nemuzu vyzadovat od nich. Samozrejme jsem lepsi kritik ostatnich nez sebe, presne vim, co by detem meli rikat a jak by se k nim meli chovat… Nektere vety a prupovidky me vylozene tahaji za usi. Ale z 90% to nechavam byt nebo dite z konfliktu vylakam, aby to nevygradovalo kvuli blbosti. Vim, ze je nasi maji radi, snazi se k nim chovat hezky, obcas to proste ujede kazdemu. Ohledne svagrove, bud bych ji ignorovala, nebo nahlas rekla svuj nazor. To delam i s nasima. “Ne, nemuzou si dat k veceri sladkost.” Pripadne “Ne Stepane, na hriste jit sam nemuzes.”
Přijde mi, že to děláš dobře, jen to musí být strašně vyčerpávající, když spolu bydlíte a musíš takový situace řešit každodenně. Neřešila bych, že se okolí uráží, jsou to tvoje děti a je jejich problém, že nejsou ochotni to akceptovat. Chce to z tvý strany strašně moc trpělivosti. Znám to od našich taky, jsme tam dost často a taky mi vadí, kdy 1,5 r synovi říkají, že ho plácnou přes ruku, že mu dají sladkosti, když se nebudu koukat, že v roce neseděl, protože já jsem ho neposazovala, že se asi těžko naučí na nočník, když ho tam násilím za řevu nedávám, že nemůže chodit bos, musí mít pevnou botu, že ho nemám "kocat", když se bouchne, že to oni si nás nevšímali atd. atd. A argumentují tím, že oni narozdíl ode mě vychovali dvě děti. A přesně, jak píšeš, s mamkou trochu řeč je, s tátou vůbec, ten dokáže být i docela agresivní v těch nevyžádaných dobrých radách. Nám jako matkám asi nezbývá nic jinýho, než si za svým názorem stát a snažit se, aby rodiče pochopili, že už nejsme děti, ale taky rodiče a musí nás respektovat. Nicméně je to strašně těžký a je to často o nervy. Zajímavý je, že tchýně je o 20 let starší než naši a jí jednou něco vysvětlím (např. dnes už se děti neposazují, není to dobrý pro vývoj páteře) a ona řekne "aha" a už to nikdy neudělá, ani do mě neryje.
Jo a ještě jsem chtěla napsat, že rodiče už asi nepředěláš, je to jejich "filozofie", jak děti vychovávat, vychovali tak svoje děti a pravděpodobně tak byli vychováváni sami, mají to už strašně zažitý. Tak už je to jen o tom, abys měla dostatek trpělivosti si stát za svým a nebrat si některý průpovídky osobně, ale přijde mi, že to máš dobře nastavený a zvládáš to, klobouk dolů. Co se týče švarový, tam bych byla o mnohem míň tolerantní než ke svým rodičům.
Podobne rozdilne nazory na vychovu mame s manzelem🙈. Vysvetlit si nic nenecha, on vse dela nejlip a rozhodne dobre, poslusnost lze docilit jen zákazy, tresty, silou a strachem.... 🙄 Ale jinak je uplne skvelej. Ignorace a reseni po svem, je fakt asi to jedine, co lze aplikovat. Premyslim, od kdy mame tento problem, u mimin a malych batolat nebyl... az asi kdyz predskolaci uz zacali mit svou hlavu...
@hani_na a co je nejlepsi reseni? Minimalizovat kontakt ve spolecnem prostoru nelze, no.
@biciklissie dekuju moc. Ono ty konflikty tu jsou, ne ze ne...obcas se fakt neudrzim. Proto hledam cesty, jak s tim nejlepe a s ohledem na deti idealne pracovat.
Nejsem teda psycholozka, ale taky zazivam obcas neco podobneho (v ramci rodiny, v ramci pratel atd). Podle me nema smysl domlouvat rodicum nebo svagrovy ve smyslu, aby zmenili svoje chovani - i kdyby chteli, tak uz jsou proste “moc stari” na zmenu stylu vychovy, komunikace - uprimne, mne je 35, taky se snazim o respektujici vychovu a kolikrat ve stresu, v unave apod (coz jsou presne ty situace, o ktere ti asi vetsinou jde) sklouzavam k tomu, co znam z domu a i po zadku jim dam (ne vychovne, ale proste vybijim ten pocit beznadeje, kdy uz nevim kudy kam - a ano, neni to spravny a neni to hezky).
Na druhou stranu by byla asi skoda a zbytecne trhat rodinu, obzvlast kdyz tvoje deti maji se vsemi vyborne vztahy.
Takze ti zbyva jedine - byt proste asertivni.
Sama rozlisuju situace podle toho, jestli to, co rikaji mym detem, mi vadi proto, ze mam pocit, ze to v nich neco negativniho muze zanechat - typicky “jsi ostuda, ze mas jeste plenu”,”nervi, kluci nebreci” a podobne - tam pak detem vzapeti pred tou osobou rikam (absolutne klidnym a smirlivym tonem), ze neni ostuda, ze az bude hlavicka pripravena, tak si na nocnik spolu dojdeme, ze kluci klidne plakat muzou, ze na tom neni nic spatnyho - pokud nejsi vytocena a nepouzivas konfrontacni ton, tak uz to vetsinou nic nevyvola a pokud by jeste prisly dalsi komentare, uz bych je proste ignorovala.
Na vety “kdyby tu mama nebyla, tak uz dostanes na zadek” bych reagovala zase podle toho, jestli mas pocit, ze to deti nejak resi - pokud ne, tak bych to uplne pominula, pokud ano, tak bych deti opet v pritomnosti dotycneho ujistila, ze se nemusi bat, ze na zadek dostavat od babicky nebudou.
Co se tyce vmesovani komentari od svagrove, tak bych ji pokazde opakovala: “diky, ja si to s nimi vyridim sama.” Komentare typu “no to asi tezko” nebo neco podobneho, bych ignorovala.
Na detech to podle me nezanecha nic, pokud uvidi, ze ty jsi si sama sebou jista a veris tomu, ze je tvuj zpusob vychovy spravny, ani ony nebudou pochybovat. Neni nic spatneho na tom vysvetlit detem, proc babicka takhle reaguje, jakou ona mela treba vychovu, proc ma pocit, ze je to takhle spravne a proc ty to delas jinak. Ja takhle se svymi detmi mluvim odjakziva narovinu (starsi bude mit sest) a musim rict, ze zacinam videt, co vsechno to v nem zanechalo a jak uz sam umi jednat, vysvetlovat, komunikovat. I pres moje caste vychovne preslapy, jak jsem psala vyse.
V zivote se budou casto potkavat s nerespektujicim pristupem, treba ve skolce, ve skole, neuchranis je od toho 100%.
Takze to podle me delas nejlip, jak muzes, kdyz deti odvedes, vyresis to bokem tak, jak je pro vas nejlepsi.
Mozna by spis stalo za to vyresit si v sobe to, aby te komentare ostatnich tolik nezranovaly/nevytacely, proste abys byla vic splachovaci. Ale vim, jak je to tezke. Ja vlastne z temer stejnych duvodu ukoncila 20lete pratelstvi s tim, ze se nam rozpadla i parta. Ale jinak to proste neslo.
@levandule_k dekuju moc za odpoved. Porad, co presne bys rekla nebo jak zareagovala...syn provokuje segru na trampoline, ta jeci, at neskace, on skace a nereaguje, kdyz babicka rika, at prestane...po 3 vyzve babicka pronese, "okamzite prestan nebo tam vlitnu a fakt ti jednu placnu".
.a ted co ji v tehle situaci rict? A jak? Pac ano, syn dela nepravost a ano, ona vyhrozuje placanim. Nebo u svagrove, kdy dcera breci, ze se na trampoline bouchla a svagrova po x minutach zacne "no, to se na trampoline stava, kvuli tomu uz nemusis rvat"...co ji reknes, pokud to teda neresis tak, ze si odejdes deti "resit do klidu".
@gbp dekuji 😊
@vikinkav dekuju. S tou svagrovou a hristem jsem to rekla razne a nahlas "ne, na hriste ty a segra bez dospeleho nepujdete" ale rekla jsem to smerem k detem, ne k ni...
@katule1990 dekuju moc.
Chválim za prístup aj za trpezlivosť s rodinou ❤️ Nemáš to ľahké, občasné návštevy sa dajú zvládnuť ale dlhodobý nepomer už určite u detí urobí svoje. Šlo by si s nimi sadnúť a pripraviť si menšiu “prednášku” o respektujucej výchove? Hlavne tie prínosy pre vás a pre deti a prečo je dôležité aby ste vzájomne vychádzali keď budete rok spolu? U mojej mamky to zabralo, dokonca si prečíta aj nejakú knihu. Aj keď, samozrejme, sa jej ťažšie na niečo zvyká a keď malého videla naposledy, ušla jej nejaká fráza. Ale ani zďaleka nie sme v takej situácii ako vy. Vždy sa len snažíme, tak ako deťom, vysvetliť o čo ide. Každopádne držím palce ❤️
Já bych jen nabídla ještě jeden úhel pohledu, který tu podle mě nezazněl. Na všech kurzech zvládání agrese, co jsem absolvovala, byla vždy první zásada “uznej pocity druhé strany”. Mám svoje rodiče ráda, ale vždycky znovu zapomenu, že i když jsou aktivní, pracující, fit, tak už jsou to šedesátníci a už prostě, i když na to okometricky nevypadají, tak prostě potřebují svůj klid a že ačkoliv moz dceru milují, tak její neustálé poměrně hlasité projevy déle (víc než jen pár hodin) nedávají. Zatímco já jsem trochu otupěla a ledascos prostě nevnímám. Vaši vás u sebe nechávají bydlet, což je podle mě poměrně veliká laskavost, ušetřili vám dost peněz za podnájem, takže bych se snažila jejich pocity neignorovat. “Mamko, to musí být náročné, viď? Mívali jste tu s tátou klid a teď tu pořád běhá A a B”.
On je obvykle problem v tom, ze kdyz po nich chces aby zmenili ci krotili sve vychovne postupy, obvykle neslysi chci abyste vedeli jak to delat jinak a pro dite lepe, vnimaji to jako delali jste to blbe a obvykle to lide nevnimaji jako neco pozitivniho a vnimaji to jako kritiku sve osoby. A navic zakorenene automatizovane reakce se tezko predelavaji, taky obcas bouchnu a jen cucim co ze me vylitlo ta kravinu a uplne slysim tatu nebo babicku z maminy strany a uplne se mi vybavi jak me to v tu chvili s.ralo kdyz mi tuhle pitomou vetu rekli…
Mám ráda videa Kateřiny Travnickove (kate travnicek na ig) jak funguje dětský mozek pomocí lega. Ma i webové stránky. To by třeba mohla mamka pochopit, proč je úplně mimo např. fyzicky trestat nebo dusit pláč. Jinak si vždycky říkám, že tahle kritika má akorát zraňující efekt, protože by museli uznat, že to dělali blbě. Takže vetsinou ignoruju, protože kdo si to nechce nechat vysvětlit, tomu to nevysvetlis
Ahoj, sama bohužel neporadím, jen musím říct, že tě obdivuji, musí to být hrozně náročné. Jestli máš fb, tak je tam fajn skupina: Kontaktní rodičovství - diskuze a sdílení. Často se tam vyjadřují i psycholožky, tak třeba by ti tam dokázal někdo pomoct 🙂
Proc do toho nevstoupis ty, kdyz syn babicku neposlechne ani ponekolikate?
@rencinka87 moc diky za dlouhou odpoved, souznim. A velka pravda v tom, ze mam na sobe porad dost prace v tom, abych si reci okoli tak nebrala a byla si jistejsi. Jinak ja samozrejme zakrocim, kdyz vidim, ze syn neposlechne a kdyz u toho jsem. Jen proste mama byva obcas rychlejsi. Ja dam sanci vickrat, mama ne.
To mě zajímá, co ostatní poradí, protože upřímně nevím co s tím ve vaší situaci... U nás to tak taky je, ale chodíme na návštěvu třeba 1x týdně a víceméně jsem celou dobu u toho. Taky mě to trápí, když třeba babička říká synovi "ty jsi ostuda, takový velký kluk a pořád máš plenu, fuj." To se pak člověk může snažit o respektující přístup sebe víc, když mu do toho ostatní hážou vidle. Já si říkám, že děti vnímají, že rodiče jsou jedna věc, a ostatní mají třeba jiný styl. Ale když vy v tom budete bůhví jak dlouho bydlet, tak fakt moc nevím.😔 Tak vás chci jen podpořit, že to je normální a že to musí být fakt nepříjemné.