Syn nemá rád fyzický kontakt. Je to chování normální?

@lilian2111 má 2,5. Od nás rodičů mu to vadí jen občas, nebo spíš už víme kdy jsou situace a jeho nálady kdy není úplně ideální přijít a dát mu jen tak pusu 😁, jinak celý den jsme spolu, furt za mnou chodí, hrajeme si, večer si v posteli povídáme. Když se bouchne tak to letí za náma a chce obejmout, pofoukat. Miluje blbnout s tátou. Je teď hodně takový naštvaný 🤔 musí být po jeho, všechno je hned problém, špatně postavíme kostky tak je hned zle...

To je jako bych četla o naší tříleťačce 😁 myslím, že je to období. Naše je velkej mazel, ale i tak jsou situace kdy by mi jí snad i vrazila, než aby mi třeba dala pusu 🙂))
Občas když přijdeme třeba k mým rodičům tak jim řekne, ať na ní nemluví a baví se s nimi až po nějaký době 🫣 když na ní tlačí bez toho aniž by chtěla, dokáže být ošklivá/protivná, až zlá.. co jaem se ptala dr, mělo by to být obdobím, některé děti jsou v tomhle prostě “jen” trochu složitější 😁

Zrovna dneska se synovi nelíbilo, že stojím za ním, tak začal mrucet a bouchnul mě.)) ale zase sám dá pusinku, nebo se přijde potulit. (Nikdy když chci já.D) Takže když tam je i to pozitivní, tak bych to neresila a nenutila ho..)..

@lilian2111 no tak když někdo začne tlačit našeho do něčeho tak to je konec úplně... To je oheň na střeše😂, právě to jsou ty situace kdy babička nebo děda začnou dělat nějaký nátlak, jakože je to sranda, ale malej spustí, že ne a potom se díky tlaku rozčiluje až začne z toho plakat. Taky umí být až zlý a ještě pak musí poslouchat, že je protivný, přitom kdyby mu dali pokoj tak to nemusí zajít do takové situace. Takže na tohle si dávám pozor a brzdím okamžitě lidi já nebo manžel...

Snad je to jen období, nebo součást jeho povahy. Jako miminko neměl problém spát sám v postýlce třeba a tak. Když pláče tak se ho zeptám jestli chce obejmout a buď ano nebo ne. U doktorů je například úžasný, nechá se vyšetřit, zkontrolovat, nebyl problém nikdy.
Akorát jsme byli například u známé, která má chlapečka stejně starého a ten se mu vrhl kolem krku, no ten náš byl z toho úplně nepřičetný. V takové situaci vždycky vyhledá mě nebo tátu a jde se schovat, za což jsem ráda, že nás vnímá jako bezpečí

Starší nikdy moc kontakt nevyhledávala, nerada pouštěla lidi do své bubliny (já to mám ale stejně, málokoho tam pustím). Jako novorozenec řvala, co jsem se jí dotkla, když jsem jí nechala být spokojeně ležela. Bylo to dost na mašli. Ale postupem času jsem došla k tomu, že to tak má. Když má náladu, přijde, když nemá, nepřijde. V jednu dobu se to změnilo, když žárlila na mladší sestru, která je její pravý opak, mazlil největší. Teď občas přijde (už jí je náct, ale ty okamžiky se fakt užívat, o to je to intenzivnější, když se ke mne přitulí), zbytek jí nechám být. A můžu říct, že je fakt normální a v pořádku 😀

@pampeliska1313 my ho právě nenutíme když víme jaký je a nemá to rád, jen vysvětlujeme, že druhé děti např na něj sáhli aby ho pohladili, že ho mají rádi. Násilím ho taky netulime. Zeptám se, dáš mi pusu, 100% odpověď ne. Ale blbosti jako lechtání, prdění na břicho a takové mu nevadí.

Přijde mi to jako normální dítě. Třeba to náhle obejmutí od jiného dítěte by podle mě nedala většina dětí v tomto věku (také jednoho aktuálně mám).
A ty naschvály od příbuzných, kdyby na mě chtěl sahat někdo proti mé vůli a jen pro srandu, tak budu nepříčetná taky. 🙂

To syn mi taky nedá pusu když si řeknu. Toleruje třeba že si hraje, dam mu pusu na hlavičku. To často jo. Ale mazleni, pokud zrovna nepribehne a nezačne mi machlat pusou po obleceni v oblasti břicha (ano, jeho mazleni) tak neprojde. Nemá to rád. U děti se rovnou vydá pryč, když na nej sahají a on nechce. Ale furt to vidím jako věc co není nějak špatná..naopak si říkám, ze jako sice mě to trochu mrzí, ale je vlastně hrozne fajn, ze si vymezí hranici.)

Součást vývoje, vymezuje svoje já a svoji vůli.. A povaha taky, z části.

syn je hodně mazlivý, rodinu miluje Ale nikdo cizí na něj nesmí ani šáhnout..Má 2 a čtvrt a hřiště, herničky vůbec nedává. Stačí, aby se ho dítě dotklo a hned ho uhodí nebo na něj začne křičet,fakt to nesnáší. Snažím se popisovat jeho pocity a vysvětlovat,že se dá reagovat i jinak.beru to tak,že každé dítě je jiné, dcerka byla hodně kamarádská od miminka,syn je prostě opak

Mám skoro stejně starého syna. Od miminka má poměrně vyhraněný názor na jakýkoli fyzický kontakt (neměl ani moc rád chování a nošení). Často se taky odtahoval při pokusu o mazlení, doteď se odstrčí a brání. U nás teda ta situace není až tak vyhraněná jako u vás. Pokud má náladu, tak se přijde pomazlit, má rád šimrání nebo prdění na bříško. Ale musí k tomu dát souhlas nebo ta iniciativa vzejít od něj. Jedna z babiček má dost problém to pochopit, občas na to zapomíná i manžel, takže to je potom drama. 🙄 Já ho třeba při hře nebo nějaké klidové činnosti mazlím a pusinkuju často, ale je to takové to když už ho mám na klíně, kam si přišel sám sednout. Nebo třeba když pláče, tak mu nevadí, že ho hladím a pusinkuju. Ale když se fyzicky nedotýkáme, tak se ho nejdřív ptám, jestli můžu pusinku nebo obejmout. Většinou řekne ne, tak to respektuju. Sama mám nějak nastavené hranice a taky úplně nesnáším, když na mě někdo jen tak sahá. Jenže já jsem dospělá, tak si to zkoriguju a vykomunikuju. U dítěte má kdekdo pocit, že na něj může libovolně sahat, bez ohledu na jeho názor. 🤷‍♀️
Já jsem to třeba nadhodila u pediatra, protože v 18m nám nevyšel úplně dobře dotazník na PAS. Podle našeho doktora to není problém, ale jak jsem psala, situace u nás není až tak vyhraněná (syn je "jenom" naštvaný, maximálně odstrčí ruku nebo se odstrkuje sám, nikdy se nebije).

Problém třeba s oblečením, dotekem vody při koupání a pod nemá? Pokud ano, řešila bych smyslovou integraci na ergoterapii. Může jit vyloženě o fyzický - smyslovy problem. Ale pokud jde jen o kontakt s lidmi, je to nejspíš nějaké vnímání osobní zóny a pravděpodobně si ho prostě vymezi sám a bude to "brzy" lepší.

@emillyhk tak to bych řekla, že máme úplně stejně.
Naštěstí se úplně nemlátí, to plácnutí přijde právě v situaci kdy ho někdo otravuje a situace je pro něj už moc. Nebo jak píšeš, někdo to prostě neumí pochopit..

@cilkat ne to problém vůbec není. Oblečení bez problémů a z vody ho musím tahat pomalu za nohy jak jí miluje.

Děkuji všem za postřehy a vlastní zkušenosti. Hlavně za uklidnění ☀️.
Dnes ráno za mnou skočil do postele s autama a hodinu jsme si hráli a tulili se. Dokonce jsem dostala pusu 😂 jak kdyby věděl, že jsem tady psala.
Nejspíš to bude opravdu jeho povahou společně s nějakým obdobím.
Prioritou pro mě je hlídat a upozorňovat ostatní aby respektovali jeho osobní prostor 💪.
Opravdu kolikrát z lidí a příbuzných šílím. Když k němu někdo přijde jen tak a chce ho zvednout například 🙈. Hlava mi nebere proč to nejsou schopní pochopit, že dítě není cvičení opička co si musí nechat líbit všechno.

Taky jsme měli období, já sám, já umím a prostě chtěl být sám, žádné objímání atd. Ale stačilo se bouchnut do kolínka a tulidlo největší.

@cuuza přesně jak ten náš. Všechno Já šám, jak říká ale při prvním bouchnutí už chce na ruce a pomazlit 😁

Ale přešlo to. Nechtěl ani zdravit nic a teď už zase vykecává v obchodě s prodavačkama a posílá jim pusinky.

Tohle neznám u dětí, třeba se ještě dočkáme. Ale - jak na mladšího někdo cizí mluví, začne se různé schovávat, třeba si zaleze hlouběji do kočárku. Na všechny se usmívá, mává, ale ne každý je z jeho pohledu super kámoš. Pokud jde o odmítání fyzického kontaktu, já bych taky byla hořká, kdyby mě začal někdo vošmatávat 😊 Upřímně nechápu snahu cizích lidí třeba vzít za ruku. I příbuzné často raději upozorníme, že že se nejdřív chtějí rozkoukat, pak teprve do náruče. Ale jen takový povzdech, jedna babička chce po starší podávat na přivítanou ruku, starší je pět a má na háku a vždycky měla, jinou babičku vídá jednou za rok, ale už ve dveřích ji visí na krku, protože babička rozpřáhne ruce a nadšeně nás vítá. Tak ono to je prostě i o lidech.

Tak to bude v pohodě. 😊 Někdo je zkrátka mazlivý a kontaktní, někdo na to není. Pro mě je třeba teď už snazší to přijmout, ale když byl miminko, to se to ve mě dost pralo. 🙈
Jo, a hodně si všímám, že největší "problém" má se stejným člověkem jako já. Tam ten respekt k osobním hranicím (ať už fyzickým nebo i prostému cne") chybí a nám oběma to není příjemné. Naopak když se vidí se stejně starým kamarádem, tak se nechá i obejmout. Vždycky je nejdřív takový zaskočený, ale potom se chytí a dobrý 😄

Syn ma 3 roky a je to podobné, manžel to nese těžce je na něj fixovanej a navíc tulící typ. Já to nesnáším, a on chudák doufal, že se bude chtít mazlit alespoň to dítě. 😁 to je podle mě povaha, nejsi taky odtažitá? Nebo běldonz rodiny?

@95newmommy2020 No já jsem tak 50 na 50. Nevadí mi úplně kontakt s lidmi které znám, ale pak jsou zase dny kdy nenávidím všechny 😂. Ale ten odpor k cizím po mě mít určitě může, to je pravda 😁

Moje segra je odmalicka nekontaktni. Byla neco jako tvuj syn. Nikdo na ni nesmel sahnout a k mamince sla jen, kdyz bylo ouvej 😅 Mamka rikala, ze hrozne trpela, bo byla silene roztomile decko uplne k zulibani a ona se nechtela mazlit a po ranu byla navic desne protivna 😅 Zustalo ji oboji dodnes 😆 Ale jinak je fajn! 😃

@exbordelar Ehm, přemýšlím, jestli nejsem tvoje ségra 🙈😂

Muj manzel se sel klidne i umyt, kdyz mu nekdo nepozorovane dal pusu, z rodiny...klidne mama 😆 Doted si ho dobiraji historkami. Vyrostl z toho 👍😁 Jen byl pred detmi haklivy na jidlo... po nekom se napit ci neco dojist, ani omylem. Z toho ho vylecily nase deti a uz s klidem dojede i jejich jogurt 😆

Já třeba jsem jako malá měla problém s mojí mamkou, začala jsem být časem vůči ní dost nekontaktní, protoze když se chtěla mazlit, připadala jsem si jako plyšák. Pamatuju si to od svých 4 let. Coz naštěstí respektovala, že se tulit nechci. Dlouho jsem si myslela, že je to o mě, že jsem prostě nekontaktní, ale teď s odstupem dokážu ty pocity (které si pamatuju) popsat, rozebrat a zařadit. I díky tomu, že na vysoké škole jsem si našla dost kontaktní a tulivé přátele a to obejmutí na přivítání nebo loučení mi bylo vyloženě příjemné, i od skoro cizích lidí. Takže jsem se díky tomu nad tím zamyslela a už například vím, že moje mamka mě objimala s pocitem, který nebyl správně (dělala to pro sebe, ne pro mě a náš vzájemný vztah), a taky to souviselo s tím, že v dosti věcech (i co nesouvisely s objimanim) mi překračovala hranice. Často proto, že nepoznala, že tam nějaké mám, občas je na to dost dřevo.
U mojí dcery, která je tulidlo hodně, jsem pozorovala to stejné. Většinou jsem teda já ten objimany člověk, ale někdy přijdu i já za ní. A když mám u toho jeden typ pocitu, taky se mi vždycky odtáhne. To je ve chvílích, kdy si z ní mám tendenci udělat roztomileho plyšáčka (stalo se mi to jen párkrát, ale vždycky byla reakce stejná). Naopak když ji objemu proto, že k ní cítím lásku proto jaká je, to se mi snad neodtahla nikdy...

Z toho co píšeš, si myslím, že je to úplně normální kluk, akorát nemá rád tyhle věci. Každý dítě má něco. Muj syn je extrémní mazlítko, ještě ted, když mu je 8 a v noci se vzbudí, letí za mnou do postele, ale zase bojí se zkoušet nové věci, je až moc opatrný...Dcera zase rozlítaná, taky se nechtěla chovat, pusinkovat, jen když sama chtěla....rvala se mi z náruče, ted je jí 11, když pominu šílenou pubertu, ted umí přijít dát pusu, obejmout i řekne, že mě miluje. Myslím, že se nemusíš obávat.