Styl kamarádské výchovy. Funguje to vůbec někomu?
Zajímalo by mě, je tady někdo, komu reálně funguje teďka ten moderní styl výchovy, kdy rodič je kámoš/parťák, s dítětem se na všem domlouvá a za každé situace je chápající jeho emoce a vymýšlení, tohle tričko si neoblíknu a tyhle boty nechci. Rodič není autorita, ale o všem si povídáme a všechno si vysvětlujeme, hledáme kompromisy a protože jsme parťáci, tak dítě to chápe a s radostí vyhoví.
Fakt to někomu funguje? 🤔
Já jsem od přírody spíš kamarádka, nejsem rozkazovací typ. Ale jsou situace, kdy na vysvětlování a domlouvání se není čas. Třeba: Stůj! Jede auto!
V některých situacích i zvýším hlas a použiju rozkaz nebo zákaz dřív, než se stane něco zlého. Na vysvětlování je čas potom.
Další věc je, že dítě u nás nerozhoduje o všem, protože na všechno nemá kapacitu, zkušenosti a rozum - finanční záležitosti určitě nekonzultuju s dítětem :D
Nerozumím, proč je jako příklad tričko a boty. To ať si snad vezme, jaké chce, ne? Synovi je 5 a tak nějak mám asi základní rozlišení:
- chci to já? Pak řeknu, že to chci já. Třeba - chci jít na nákup, a protože tě nemá kdo hlídat, jdeš prostě se mnou, doma být sám nemůžeš.
- je to pro něco důležité? Tričko je špinavý jak čuně? Vysvětlím, syn pak typicky ani sám nechce (anebo to není tak hrozný a chce - no, tak ať si ho vezme). Je nachlazený? Tak prostě půjde ve vhodné obuvi.
- není to důležité? Proč by si to nemohl udělat po svým? Chce jít bosky? Klidně, jen pokud je to třeba do školky, beru obuv s sebou, protože tam je pravidlo, že se musí v botech.
Přijde mi, že to hlavní je naučit se vyjádřit i vlastní emoce a to, že i matka má právo něco chtít a nemaskovat to za "blaho dítěte". On je hlavně opravdu velký rozdíl, jestli rodiče absolutně upozadí sebe a dítěti vše dovolí (malý tyran) nebo prostě jen věci pojmenují správným jménem (tolerance, někdy se jde podle toho, někdy podle toho).
Příklad:
- Chceš jet o víkendu na chaloupku?
- Ne, nechci.
- Jako fakt ne?
- Neeeee.
- Opravdu se ti tam nechce? Ale já bych tam moc rád jel.
- Neeee.
Dvě varianty:
- Rodič tam opravdu moc chce, ale dítě ne, tak se nikam nejede (dítě se učí, že potřeby rodiče nejsou důležité, hlavní je ono).
- Rodič tam opravdu moc chce, i když se dítěte zeptal, tak to byl jen pro-forma dotaz a stejně se pojede (dítě se učí, že na jeho názor se možná někdo ptá, ale není důležitý).
Pokud rodič na chalupu opravdu chce, tak řekne:
- O víkendu jedeme na chaloupku, těšíš se?
- Nééé, já tam nechci.
- To je škoda, ale my tam potřebujeme ... (a pak se pobavíme, co třeba s tím, aby se tam i dítě těšilo).
Pokud je rodiči jedno, zda se na chalupu pojede či nikoli:
- Přemýšlím, co dělat o víkendu, napadlo mě jet na chaloupku. Co ty na to?
- Dítě odpovídá, co by samo chtělo - a podle toho se jede.
Postupem času dítě poměrně snadno a dobře pozná, co je "přemýšlím, je to na tobě" a co je "potřebuji, jdeš se mnou". Já takto mimochodem rozlišovala už když byly malému dva roky. Prostě "Já potřebuji, jdeš, hotovo." a "Dneska jdeme podle tebe." (a to jsem si občas myslela něco jako néééé, už jdeme půl hodiny, obešli jsme všechny kamínky 100 metrů od domu a nikam jsme nedošli - ale šli jsme na procházku podle dítěte, já neměla jinou práci než jít s dítětem na procházku).
Neříkám, že se mi to daří 100%, občas jsem unavená, občas taky vypěním, občas ho pošlu k tatínkovi do kanceláře, ať mám chvíli klid. Ale v tom konečném důsledku je to přesně o tom, že pokud rozlišuji moje-tvoje a stojím si za tím a jsem v tom pevná, dítě funguje skvěle. Protože už prostě ví, že když to je moje, tak to tak bude - a když to je "jeho", tak si může rozhodovat. BTW posledně jsem ho nechala rozhodnout a skončili jsme v Centru Černý most, já si řekla, co je to za pitomost - a to jsem netušila, že tam chce do pro něj úžasné herny, která je navíc zdarma (nějaká ta útrata v restauraci) - byl tam s babičkou a já netušila, že to tam je. Bylo to jeho odpoledne a kdyby navrhl, že půjdeme krmit kachny, na hřiště nebo prostě jenom tak jezdit tramvajemi, tak prostě to bylo na něm. Já měla jedinou vnitřní podmínku, že nebudeme doma a nebude koukat na video - ale to ho ani nenapadlo (což jsem tušila, tak jsem to ani neříkala nahlas).
@cherie24 Když mně třeba na nevýchově šíleně vadí, že podsouvá ty extrémy jako "tak to určitě znáte a dělali to vám" a snaží se na sílu tvrdit, jak se to má dělat jinak. Přitom třeba mně většina toho jejího "jinak" přijde, že tak to je přece normální a jak jako by to měl někdo dělat jiným způsobem. Takže otázkou, proč kamarádka nebyla spokojená - mně přijde, že tam ve většině (videí zdarma) objevuje kolo.
To co popisujes neni vychova ani "nevychova". Verim, ze mi u mych deti kamaradsky styl docela funguje, ale opravdu to neni o tom si o VSEM povidat a hledat kompromisy. Tam kde to jde se hledaji kompromisy, tam kde to neni problem klidne dam moznost rozhodnuti diteti a tam kde to nejde to bude tak jak to byt musi - ale vysvetlim diteti proc.Stejne tak rodic zustava "autoritou" akorat ne ve smyslu, ze se ho dite boji a vse co rekne je automaticky svate, ale je pro dite pevnym bodem, ktery je schopny mu pomoci se rozhodnout, kdyz dite tape a je si nejiste. Autorita neni budovana na zaklade strachu z trestu, ale byt musi.
Ten priprad co pises je v zasade skvely - "tohle tricko si neobliknu" - a proc by si ho melo oblekat? Ma rodic nejaky duvod nutit dite obleknout si to, co zrovna nechce? Co si dite chce obleknout? Pokud po diteti neco chci, musim byt schopna to zduvodnit. Jestli neumim sama najit duvod proc, tak je mozne, ze ten duvod neexistuje.
Napr. kdyz si uprostred zimy dcera bude chtit vzit do skolky sandalky, vysvetlim ji, ze by ji byla opravdu velka zima, mela by mokre nohy od snehu a pak by snadno dostala jeste nejakou nemoc. Pochopi to a vezme si zimni boty. Na druhou stranu, dneska se vypravila do skolky v kostymu Elsy. Chtela Elsa saty, sama si je oblekla a ja neprisla na duvod, proc by je vlastne nemela mit. Upozornila jsem ji, ze se mozna budou deti ptat proc to ma, bude budit pozornost a mozna ji to bude neprijemne, ale s tim pocita a chce byt Elsa - tak vlastne proc ne?
Kamaradska vychova neni o anarchii, ale mimo jine o tom, ze rodic "rozkazuje" jen tam kde musi a sve chovani zduvodnuje. Kdyz je to mozne, dite se na rozhodnutich, ktera se ho tykaji podili a zaroven ma volnost - v ramci hranic. I u kamaradske vychovy jsou nezbytne.
@cherie24 No takhle, na to, že jak píšeš, jsi toho četla hodně, tak ta tvá úvodní zpráva je taková jako že sis vybrala jen ty příklady nějaké nejhorší možné a vydáváš to za normu toho, jak taková výchova probíhá. To, co popisuješ, nemá s výchovou nic společného. Prostě mi fakt přijde, že jsi to mnoho nepochopila.
@tereza0111 Hlavně obecně myslím, že základ těch rozkazů u těhc hodně zásadních věcí je v tom, aby dítě mělo pocit, že má na výběr, ale vlastně nemá, a vybere si to, co chce ten rodič, jen má pocit, že si to vybralo samo.
@sarihy vidím to kolem sebe všude, kde jsme. Kamkoli přijedeme, výlety, hřiště, nákup, VŽDYCKY se najde nějaká maminka, která vysvětluje jako o život a dítě si jede to své. Pak se s jinou maminkou baví o tom, jak je chápavá. 🙂
Toto jde celkově mimo nás, zkusila jsem to, bylo to k prdu, už jsem to víc neřešila a nemám v plánu to dál zjišťovat. Ale naše výchova je celkově jiná, starší má poruchu pozornosti a velmi nízkou frustrační toleranci, docházíme do poradny, takže se držíme toho. Neřeším svoji výchovu. 😉 Jen mě překvapuje, kolik takových maminek vídám,tak si říkám, jestli to teda někomu funguje.
@merope Přesně tak to, doufám, funguje i u nás 🙂 A myslím, že to nese ovoce, Adamovi táhne na 16 a je schopný se s námi domluvit, jestli máme plány jako rodina, jestli máme plány my rodiče, řekne své plány a je schopen najít kompromis 🙂 Je schopen na nás i vykřičet svou nenáladu a pak si přijít promluvit, omluvit se, vysvětlit to. Báře bude 13 a je schopná - u ní to je i o ochotě , takže i ochotná 😉 s námi hledat kompromisy, domlouvat se co a jak. Myslím, že se nám naše výchova vyplácí. I když chyb jsme nadělali jako máku a určitě mají děti v sobě zadřenou spoustu křivd, ale snad chápou/pochopí, že děláme, co můžeme, aby byli štastní.
@cherie24 já spíš nechápu tu dnešní potřebu vychovávat děti podle nějaké výchovné teorie, podle nějakýho vzoru.....🤷
Já prostě jedu výchovu tak nějak intuitivne. Nikdy jsem nakupovala žádný semináře, knížky, nečetla jsem žádný teoreticky články....🤷 Prostě jedu podle potřeb dětí a sebe. Každé dítě je jiné a to, co platí na jedno nemusí platit na druhé. Třeba viz to oblečení. Dítě si chce vzít v zimě sandále. Takže logicky 99,9% rodičů dítěti řekne, že to nejde, že je zima, bylo by mokry a nemocný. Jenže jsou děti, který prostě si postavit hlavu a chcou sandále furt. Já osobně v tomhle okamžiku prostě dítěti sandále zakazu, nejede přes to vlak at se vzteká jak se vzteká. Ale jsou rodiče, kteři mu ty sandály dají....a pak mají doma 14 dní nemocné dítě (a nevěřím, že tyhle tvrdohlavé děti se z toho poučí, akorát je trestán rodič nemocným dítětem).
Jinak Myslím že každý rodič se primárně snaží s dítětem domluvit v klidu. Jako neznám rodiče, který by preferoval řev nebo direktivní přikazování před domluvou. 😀 možná nějaké promile magoru.
@me_druhe_ja Já si chytré knihy koupila a četla, dokonce jsem se snažila podle nich fungovat, ale děti mi to kazily 🙂 Tak jsme je poslali dál (ty knihy 🙂 ) a jeli jsme podle sebe a dětí a je to 🙂
@merope no, moje poslední video od nevýchovy bylo před 4 lety na téma spánek, kdy tam paní tvrdila, že stačí miminku říct, ať spinká, protože to maminka potřebuje a ono bude spinkat. A problém spánku malých dětí je zřejmě jako mávnutím proutku vyřešeno. 😁
Je fajn, že od slepé poslušnosti a tělesných trestů se snaží lidé oprostit, jen mi někdy přijde, že u některých je to už opravdu přitažené za vlasy. U nás ani nefunguje to,že někdy rozhoduji já a jindy dítě, je to prostě jiné a bez poradny bych na to nejspíš nikdy nepřišla. Starší rychle přejde do hysteráku a mladší se holt musí přizpůsobit. Nic jiného jí nezbývá. 🙈
Ten styl výchovy, který popisuješ, neznám a neznám ani nikoho, kdo by to dělal tak, jak o popisuješ. Já jedu respektující výchovu, dítě je parťák, rovnocenný člen domácnosti, který se ode mě liší jenom v tom, že já mám víc zkušeností a zodpovědnosti - ale převahu z to použvám jenom tam, kde to má význam, opravdu ne u výběru trička nebo boty. Považuju za samozřejmé, že tričko a boty si děti vybírají samy, jen se mě ptají, jaké je počasí a příležitost a z kterých tedy mají vybírat. O všem si povídáme, o všem diskutujeme, nehledáme kompromisy, ale řešení, se kterým budeme spokojeni všichni. A jednoznačně pro děti jem autorita, váží si mě, uznávají mě, chodí se se mnou poradit nebo pro podporu, když potřebují. Mluvím o tom, co potřebuju, a poslouchám, co potřebují děti. A funguje nám to hezky, nehádáme se, nekřičíme po sobě a respektujeme se navzájem. Nevýchovu nemám ráda taky, semináře jsou dlouhé a výtěžnost velmi malá. Mně se víc zamlouvá koncept Respektovat a být respektován.
@cherie24 Tak tak daleko jsem do nevýchovy nepronikla 🙂 já ji "zahodila" asi trošku dřív - protože jsem to nebyla schopná poslouchat 😀
Jinak u nás právě u toho ADHD a nízké frustrační tolerance pomáhá dost věcí prostě pustit a neřešit.
Skoro mi přijde, že jsi potkala maminky, co tu výchovu tak nějak nezvládají, co vysvětlují a dítě si jede svoje. A mimochodem - občas taky prostě nezvládám, že vysvětluji, dítě si jede svoje - a já jsem příliš unavená to řešit.
@me_druhe_ja no, popravdě nám to takto radila dětská klinická psycholožka, že si to prostě musí prožít. 😃 Takže když se mi doma malá šprajcne, že si nebude oblíkat boty nebo bundu, tak jde prostě bez. Už takhle šla v dešti v prosinci bez bot jen v tričku s krátkým rukávem přes celé parkoviště a areál. Nemocná nebyla, ale už si to pamatuje moc dobře. Do školky šla nedávno v mrazu bez bundy, protože si postavila hlavu, že chce letní kabát a zimní bundu si neoblíkne. Je to jediné, co funguje. Domluvit se s ní nedá, je to fakt paličák a dokáže se vztekat i hodinu v kuse. Tohle je rychlejší a efektivnější. 😃
@cherie24 já jsem kdysi zkoušela takové to domlouvání se na všem a fungovalo to super - až na ten detail, že na konci dne jsem byla úplně vyřízená. Podle mě je to jednak o povaze a o tom, co člověk od výchovy očekává. Pochybuji, že ti, co jedou plně respektující výchovu čekají, že je dítě bude na slovo poslouchat - tím, že je tam ten vztah rovnocenný, se taky respektuje, že dítě může chtít něco jiného a bere se to jako naprosto plnohodnotný postoj. Takže pokud čekáš, že tímhle docílíš toho, že dítě bude ochotně dělat to, co ty chceš, tak to asi nefunguje nikomu.
U nás fungujeme kombinovaně - děti mají volnost, snažím se dávat prostor tomu, co oni chtějí, jejich názor má váhu, ale jsou věci, kde mám prostě poslední slovo já. Prostě si každý musí najít způsob výchovy, který vyhovuje jeho naturelu a splňuje jeho očekávání.
@merope u toho je asi celkově o dost těžší ty hranice rozeznat. 🙂 Kdy si nekompromisně na něčem trvat a kdy to zkrátka vypustit, protože už je toho moc nebo na to nemá dítě kapacitu. Proto jsem ráda za poradnu. Moje malá je k tomu i chytrá a vyčůraná a je to fakt hodně těžké rozeznat, kdy ještě zkouší a kdy už ne. 😃 Je to výzva každý den. 🙂
Osobně si myslim, že to může fungovat. A vlastne si cely svuj matersky zivot nepreju nic jineho (ze to neumim je vec jina). Musis mit dane jasne hranice a tak jako ty jako rodic respektujes sve dite jako parťáka, musi i to dite respektovat tebe jako sveho parťáka. Problem ve svem okoli vidim v to., ze rodice tenhle styl casto vnimaji zcela zcestne a to tak, ze dite je princatko a rodice jeho slouhove, poskoci a otroci a to je zatracene špatne...
Myslim, ze zadny vychovny pristup neni pausalne spravny. Mam dve dcery, jen 2 roky od sebe. Oba jsem vychovala stejne, respektujici, pratelskou, hoooooodne liberalni vychovou. Ted uz jsou ve veku, kdy mohu zhodnotit sve rodicovske “uspechy”. Ta starsi je andel, opravdu partak, rozumna, neni s ni problem absolutne v nicem. A ta mladsi? Ta mi kazdy den zveda tlak do astronomickych cisel - drza, neporadna, neposlusna, nezodpovedna, tvrdohlava, domluvit se s ni neda na nicem. Takze u ni opravdu lituji, ze jsem ji za tu prdel nechytla, dokud byl cas a denne s ni musim diskutovat o kazdem💩
@cherie24 A to, co udáváš jako příklad, bereš jako respektující nebo nerespektující výchovu? Nepleteš si náhodou respektující výchovu s "budu do dítěte tak dlouho klavírovat, co chci, až to udělá - i pokud na tom vůbec nezáleží"?
Protože přesně to, co popisuješ, já beru právě jako respektující výchovu - je venku 10 pod nulou a ty nechceš botičky? Ok, tvůj problém. BTW posledně tomu nasadil korunu chlap - jsme vylezli před barák a malý jekot, že zima. A já ty boty měla: "Vidíš, jak máš hodnou maminku? Ona ti ty botičky i vzala." - Chlap by prostě prohlásil, že nemá botičky, protože je nechtěl, tak půjde bosky 🙂.
@cherie24 Mne prijde vubec tohle souzeni na zaklade jedne interakce uplne mimo. Krome toho, ze podle puvodniho popisu jsi opravdu vubec nepochopila 'tedka moderni styl vychovy', pokud mas na mysli 'nove' respektujici rodice, tak soudit vychovu podle 'videla jsem ji vysvetlovat a nefungovalo to' je prece uplna blbost. A priori si samozrejme vsimas tech vypjatych interakci a desitek rodicu s detmi, kteri projdou kolem v klidu si nevsimnes. Dite, ktere vzdy funguje na povel a nikdy nema na verejnosti hisak jsem nevidela nikdy v zivote, zcela nezavisle na historicke dobe, lokaci a typu vychovy.
A u nas ano, troufam si rict, ze moderni styl vychovy nam velmi dobre funguje. Ne v tom smyslu, ze bych mela naprosty klid, poradek, moje deti poslouchaly na povel, drzely hubu a krok, ale v tom smyslu, ze je videt, ze z nich rostou sebevedomi, empaticti a zvidavi lide.
Tak já možná můžu přispět...mám 4sourozence, na které i tak byla praktikována různá výchova, každý jsme byl jiný...už od narození a podle toho to tak dopadlo...matka byla velmi přísná, nevídáme se z její strany už skoro 6let. Já si nesu následky dosud a snažím se je neaplikovat na děti, né vždy se mi daří...každopádně co chci říct, ta sestra, co zažila podobné, tak v tom nechtěla vychovávat děti, měla a má naštěstí skvělého a flegmatického manžela a kamarádství tam fungovalo skvěle(určitá pravidla ale byla jako všude), ale upozorňuju, že tchány měla báječné a hodně věcí udělali ti, ale i tak mají teď na vysoké škole oba, oba skvěle vychovaní a fajn lidi, puberta více méně v pohodě, ale byly hodný už od narození..(dvojčata), druhá sestra vychovávala podobně jako matka, tchány také super, manžel skvělej, ale jí se to za mne vymstilo, starsi se odstehoval brzo a ukoncil VS a mladsi je na tom vselijak psychicky, včetně vážné nemoci. Já v tom třeba velký rozdíl vidím a mohu hodnotit, tím, že už jsou všichni dospělí..já se snažím být také kamarádka, ale jsme bez hlídání, obě děti háďata...ale vidim, že pokud se domluvíme a funguju na slušný bázi, tak i děti jsou lepší. Ale jsou věci, které vyžaduju a nejede přes to vlak..(bezpečnost, slušnost, škola,...). On ne každý správně chápe nevýchovu a respekt,.výchovu a v tom je ten problém.
Jinak ještě k té kamarádské výchově: když jdeme do obchodu nakoupit oblečení, řeknu třeba, že mám 500,- a za to si může vybrat dcera oblečení. A je mi celkem jedno, jestli to bude červené nebo žluté triko. Kroužky si taky vybírá sama. Maximálně jí řeknu svůj názor. Ale nepořádek v pokoji si taky musí uklízet sama (občas s malou pomocí), protože kamarád neznamená sluha. Já taky neuklízím kamarádům doma. Tak proč dítěti, když už to zvládá?
@merope já svojí výchovu nikam neřadím, spíš bych to popsala jako boj o přežití. 😃 Když jsem sledovala ty webináře, tak většinou byl základ, že já vyjdu vstříc, dítě vyjde vstříc. Já budu chápající, dítě bude chápající (i v tom dodržování hranic). Což podle mě může fungovat jen za předpokladu, že i dítě má takovou povahu. V dospělosti také někomu sedí mít nad sebou autoritu a poslouchat, co mám kde a jak udělat a jinému být sám sobě pánem. Někteří rádi spolupracují v kolektivu, jiní ne. Myslím si, že jiné to nebude ani s těmi dětmi. Některé nad sebou potřebují přísnou ruku a některé fungují na domluvě a vzájemném respektu.
@zzuzinda taky mi to tak přijde. 🙂 Asi to může být fajn, ale když to tak děti nemají v sobě, může se to rychle zvrhnout.
@cherie24 Možná někomu budu připadat jako vyděračka, ale dám příklad situaci:
Dítě zpívá tím stylem, že spíš ječí a do toho tříská do hrnců. Tak nejdřív řeknu slušně, jestli se může ztišit, že mě bolí uši a není mi takový hluk příjemný. Když nepřijde reakce, tak řeknu třeba: "Začíná mě z tebe bolet hlava. Odpoledne na ten bazén asi nepůjdeme, když mi nebude dobře." A to dost často zabere. To dítě ale teda musí mít nějaký věk a inteligenci na to, aby pochopilo, co mu chci říct i ty následky. Někde jsem už četla diskuzi, že vysvětlování moc nefunguje do 3 let věku.
@cherie24 hele, moje dítko má ranné trauma, a i když jsem dost vysvětlovací typ člověka (samozřejmě mám i hysterické dny s chybějící trpělivostí), tak nám toho tolik nefunguje. Jsme i na terapiích, mám přístup k podpůrným seminářům i jsem jich nemálo absolvovala... Souhlasím, že je to dle mého o více okolnostech než jen a pouze tvůj přístup...
@cherie24 My jedeme výchovu hodně kamarádskou, jedeme na domluvách, ale hranice máme stejně pevně daný...A zatím to funguje...
No, a tímto přesně demonstruješ to, že ten přístup vůbec nechápeš. Respektive spíš asi máš kolem sebe lidi, u kterých se to skutečně zvrhlo v anarchii, což se samozřejmě může stát, když se toho stylu ujme někdo, kdo ho vůbec nepobírá, to pak je průser, ale takový rodič by zvoral tu výchovu, ať už by zvolil jakýkoliv přístup, moderní nebo nemoderní...Jinak ten, jak ty říkáš, moderní přístup, není vůbec o tom, co popisuješ, hranice tam jsou stejné, akorát je to takové trochu možná jiné...ale co si budem, normální rodič podle této "new metódy" jede více či méně a ani o tom neví. Možná si k tomu cosik přečti, než budeš soudit.