Střídavá péče - psychika. Smířily jste se s tím?
Ahojky, mam tady nejakou maminku, ktera se smirila se stridavou peci? Co se tyce syna, smirena jsem, neplace ani u mne a snad ani u jeho tatinka. Vzdy se tam tesi. Budou mu v lednu 4 a mame tyden/tyden. Jsme od sebe rok a neco a ze zacatku jsme meli kratky/dlouhy tyden, ale kdyz zacla skolka je to asi pro nej i lepsi. Je s tim ale DOUFAM vyrovnanejsi nez ja. Jsem psychicky na dne. Podepisuje se mi to na zdravi. Myslim tim napr. Ruzne zdravotni obtize, streva, zlucnik.. kdyz s nim nejsem jsem hodne ve stresu. Prvni den je nejhorsi, to brecim, pak si zvyknu a ten druhy treti den se snazim si uzivat a venovat cas sama sobe. Ale pak uz je to moc. Ve vsem ostatnim jsem moc stastna. Pritel maleho ma moc rad, porad si hrajou. Zijeme spolu. V praci mam skvele kolegyne jsem tam pul roku a nemuzu si stezovat. Penize mam perfektni. Vse je super, ale ten pocit, ze sve dite vidim 2 tydny z mesice a nemuzu to zmenit uz jen kvuli nemu je hrozny. Nektere maminky nekdy spusti, ze by to teda tyden bez deti nedaly, a jeste takhle malych, to me vzdy strasne boli. Jeho otec to menit nechce, i kdyz jsem se snazila s nim diskutovat nejake varianty, urcite ho nechci o nej pripravit. U soudu by to stejne asi jinak neproslo, a tahat to pres soud by byl jen dalsi stres pro nas vsechny 3. Ale zase mam pocit, ze jsem o nej dostatecne nebojovala. Jak ten stres a spatny pocit z odlouceni odstranit? Umrela bych pro nej, miluju ho. Chci pro nej jen to nejlepsi. Jsem sobecka, ze s nim chci byt vice :( ach jo, moc rada si prectu cele vase zkusenosti 😘
Tohke je strasne tezky kdyz je ti striktne daný a nemenny (coz pro malyho skolkovyho špunta je asi i lepsi). My mame spolecnou péči, sice jsme si určili týden a týden, ale v praxi je to hodne o domluve, nove i s detmi. Jak uz jsou vetsi maji vic sveho prostoru, vlastni mobil, takze si zavolame kdyz jsou u táty. Dcera klidne prijde jen odpoledne na chvíli, kdyz spí u táty,ex ji vozi na krouzek i kdyz zrovna nema.být u nej. Ted posledni dobou máme tu péči dost společnou a o tom kdo kde bude se domlouváme i s detmi, tim nemam pocit smutku kdyz nejsou, protoze vim ze neni problem kdyz je chci videt. To by mohlo pomoct tobe @zuzkasim co myslis?
Mám rok stridavou peci a nejsem s tím smirena, neskutecne mě to se*e. Den,kdy jde syn k otci je pro me jako noční můra, jsem nepoužitelná,smutna. Odpocitavam dny,kdy zase budeme spolu. Navenek to najevo nedávám, mám nového partnera a spolu máme miminko, ale o to víc mě bolí,že jedno dítě mám u sebe a druhé ne.
Sama jsem zvedava, jestli do přejde časem.
Ráda bych pomohla, ale sama nevím, co s tím. A to se opravdu celý týden nenudím.
@anonymmm88 mě vlastne nejvic pomaha ze je muzu videt kdyz budu chtit ale ze vlastne nechci 😅 Ale jo, chybi mi kdyz jsou u taty, a ptedstava ze by to bylo nejak nemenne a striktne dane by mi vadila.
Ahoj, žila jsem v rytmu střídavky jako matka 10 let. Nezvykla jsem si nikdy, ale naučila jsem se s tím žít a vytěžit maximum pro sebe, když byla dcera u otce. Je to k zblázneni, bolí to. Obě jsme to přežily. Teď ji je 17 let a už 5 let ji mám ve výlučné péči, která se podařila za velmi dramatických okolností (kriminálka, ospod, neziskové organizace). To Ti samozřejmě nepřeju. Ono Ti nic jiného nezbyde, nez si zvyknout - můžetes s pritelem delat jine aktivity, rano vyspávat o víkendu, muzes treba neco studovat.... Pokud to synovi vyhovovat nebude, tak můžeš dát návrh na změnu péče anebo čekat, jestli to on bude chtít jinak, až bude starší (okolo 10-12 let k přání dítěte přihlíží soud).
Ahoj,úplně ti rozumím. My už jedeme společnou péči 8 let a mám pocit,ze až teď se s tim vic srovnávám. Synové byli hodně malí,kdyz jsme se s jejich tatou rozešli. Takže ten začátek byl vážně strašný,bobani meli 3,5 a 2 roky, když si táta nebrnkl jinou ženskou. Brečela jsem vždy,když kluci odjížděli pryč a vážně to trvalo dlouho. A přesně jak píšeš nebyla jsem schopna si užívat čas bez nich. Pomůže asi vážně jen čas. Hlavní je ze se ma u táty dobre,nepláče kdyz tam ma jet,těší se tam. A my už se s tim musíme nějak srovnat.
Neskutečně vás obdivuju, všechny, které tohle musíte absolvovat a zvládáte! Naprosto si to neumim představit, utrhlo by mi to srdce! Mnoho sil!
Popravdě týden je na mě moc dlouhý a ač v prvopočátku v plánu bylo střídat po týdnu,tak k tomu nikdy nedošlo. Týden nebo víc má ex děti jen o prázdninách a to až asi od 1-2. třídy. Střídáme je od jejich 3 a 5 let, máme společnou péči. Vychází to jako nerovnoměrná střídavka zhruba 20 dní : 10 dní v měsíci. O velkých prázdninách cca 3 týdny celkem. Funguje to tak už skoro 10 let. Spokojení jsme všichni a zatím nikdo nechce nic měnit. Čím jsou děti starší tím míň se mi stýská, týden už není nic. Ale pamatuju jak jsem brečela první víkend bez nich, já byla u přítele,oni u otce, měla jsem nutkání příteli číst pohádku, ze zvyku. Člověk si zvykne a najde něco pozitivního. Je bezva,když dítě může trávit dost času s oběma rodiči. A je velká pomoc, že nejsi sama a jinak se životem jsi spokojená.
Moje 9letá už letos v létě tak moc toužila po tom, aby "to bylo fér" (její slova), že jsme to teda domluvili. Hodně psychicky náročný pro mě. Jediné co mě trochu potěšilo, že skoro okamžitě začala i plakat, že jde ode mně. Že u táty chce být, ale je to pro ni těžké. A dokonce třeba v neděli přišla s hláškou, že teď stráví odpoledne se mnou, protože zítra odjíždí... No u nás dosud nevídáno neslýcháno, táta bych "vždycky lepší"...
Zkus si najít třeba i psychologa, může ti pomoct vidět věci jiným úhlem pohledu a dostat se z toho, že nemyslíš na nic jiného..
Osobní zkušenost nemám, ale nedávno jsem to řešila s nejlepší kamarádkou. S ex se rozešli, když měl kluk myslím 3-4 roky. Rozešli se v pohodě, je sice divnej, ale není to kokot, aby se mstil skrz dítě, takže ho měla v péči ona, ale on si ho bral dle domluvy a potřeby. Teď je klukovi 9 a ex přišel s tím, že by chtěl zkusit klasickou střídačku týden -tyden. Že by to bylo jednodušší skrz organizaci, přenášení věci atp. Zkusili to a ona z toho byla úplně v hajzlu. Ale řekla mi tuhle větu: hlavně, aby byl kluk šťastný, pokud to tak sám chce a vyhovuje mu to, tak se s tím časem vyrovnam. Tak se na to možná zkusit podivat z toho pohledu.
Nicméně po měsíci ten její syn přišel s tím, že mu to nevyhovuje a vratili to po domluvě tak, jak ti bylo. Ale bylo to fakt na základě přání toho dítěte. A to je myslím to nejdůležitější, když se oba rodiče řídí hlavně tím, co chce dítě.
Nabídnu svůj úhel pohledu. My máme děti tři, k rozvodu došlo, když byly nejmenší teprve 2 roky. První 2 roky byly více u mě, ale tatínek je chtěl vidět každý týden, za což jsem byla ráda ,takže kontakt tam byl. Poté mě dotlačil do střídavky. Tu jsem sice nechtěla, nicméně právnička mě přesvědčila, že když se nedohodneme, tak to pravděpodobně soud takto určí, te´d je doba, že se hodně slyší na "práva otců". Takhle - já většinou ten týden bez dětí nepláču. Tím ,jak jsou tři, tak je to s nimi poměrně náročné - jen kroužky a aktivity, navíc většinou někdo nějak marodí nebo něco takového. Jsem ráda, že si trochu odpočinu (čti - snažím se dohnat hodiny v mé hlavní práci na HPP, snažím se něco přivydělat bokem, protože náklady jsou velké, snažím se věnovat se svému velkému koníčku - tanci, snažím se občas o nějaký společenský život, snažím se odpočívat atd. Když jsem ještě měla přítele, tak jsme trávili hodně času spolu různými aktivitami, tak to taky přispělo k tomu, že se mi po dětech ani moc nestýskalo. Jako jo, občas na mě přijde slabá chvilka, ale jak říkám, s těmi třemi je to dost masakr, s jedním je to přece jen jiné. Co mi na střídavce vadí, že se dnes dává skoro automaticky a skoro vůbec se nehledí na to, zda rodiče jsou schopni spolupracovat a domlouvat se. Což zrovna u nás - bohužel -moc nefunguje, dokonce dětem zakazuje psát mi sms-ky, což mi přijde šílené. S tatínkem ale není rozumná řeč, takže si v tom připadám dost bezmocně... štve mě, že jeho hlavním zájmem není blaho dětí, ale jeho ego a pocit, že "mi to zase natřel" JO, a taky jsem chodila na psychoterapii a pomohlo mi to spoustu věcí si ujasnit a ustát, doporučuju (ale musí ti sednout).
@martinka_33 Tak ona dcera za mnou může v práci, ale nedělá to (škola), jen asi ten první měsíc, když to bylo pro všechny nové, se zastavila. Můžeme si volat, teď už i posílat fotky. Nemáme to dané striktně, domluvili jsme se tak, ale není tam moc velký manévrovací prostor. Já jsem týden na druhé straně města, skoro hodiny cesty MHD. Někdy mi o víkendu píše a podle stylu psaní vidím, že se nudí, chce nějakou interakci, v takovou chvíli je mi smutno, že s ní být nemůžu. Starší děti mají více své vlastní životy. Mám dojem, že děti to dávají celkově líp jak já🙂 Pro manžela bylo ze začátku týdny bez dětí taky hrozné. Je totální introvert, většinu času předchozích let se doma s nikým nebavil, ale samotný byl naprosto nešťastný. Tak jsem se dověděla, že on si nepotřebuje s druhými povídat nebo s nimi něco dělat, jemu je dobře, když je jen mezi nimi. To pro mě byla třeba novinka. Pak si život zařídil jinak. Vše se vyvíjí a já vím, že takhle to stejně nebude navždy. Starší se snad postupně osamostatní a tu nejmladší pak asi necháme stěhovat, protože dalších 10 let to takhle držet nemá smysl. Pak už nebude ekonomické kvůli jednomu dítěti držet ani ten velký byt...
@1772 Ono to tak nějak vyplynulo, partner má taky 3 děti, neměli jsme jiný nápad jak to funkčně vymyslet. Nastěhovat 6 dětí k sobě, kdy 5 z nich je v podstatě dospělých (nebo téměř) a 1 střední dítě, to nešlo, ani prostorově, ani logisticky. A nechat stěhovat 3 děti, to mi taky přijde šílené. Navíc jsem chtěla, aby se jich to dotklo co nejméně. Mají tu kroužky, kamarády. Oni si tu situaci nevybrali.
Nezvykla jsem si nikdy a ani i když mi k těm starším ve střídavce přibyly dvě další malé děti. Postupně vyrostly a rozhodly se, že už střídavku nechtějí. Chyběly mi neskutečně, ale co už. Jinak to nešlo a zpátky už nic nevezmu. Jediné co dneska už vím a přímo od nich, že to nesnášely. Nesnášely to pendlování sem a tam.Ony děti všeobecně špatně nesou všechno kolem rozvodu a rozpadu rodiny i když to vypadá jaká je to pro ně vlastně pohoda. Nenaděláš nic.
@renatkaa1996 to je velmi složité a těžké. Za mě není dobře o dítě bojovat za každou cenu, někdy je potřeba upozadit se a nechat volbu na dítěti. Jak už tu stojí, ony za to nemohou. Hodně taky záleží, jak vycházíš s expartnerem. Pokud se umíte dohodnout, je to fajn.
Můžu popsat jen vlastní zatím dost krátkou zkušenost. Děti máme svoje 3 a 2 přijaté. Z našich bio dětí se jedno střídá po týdnu, jedno po pár dnech, ale musí to dle přání tatínka být přesně napůl, třetí se mnou nemluví, teď o víkendu přijde na noc, podruhé za skoro 4 měsíce. Přijaté děti si pro změnu téměř nebere tatínek. Domluva není. Několkrát týdně dostávám dlouhé zprávy plné všemožných výčitek, urážek a obvinění, poučování a vykonstruovaných nesmyslů. Na moji poslední otázku, jak to uděláme o Vánocích, mi odepsal, ať mu nekladu otázky, že se cítí nepříjemně...
Dalo mi hodně práce, a ještě to stále neumím,smířit se s tím, že jsou věci, které neovlivním a ty musím pustit. Teď hraju jen s takovýma kartama, jaký mám. Hodně jsem si oplakala skutečnost, že velká a spokojená rodina se nekoná. A že nikdy ani nebyla. A že jsem ji rozbila já. Ale víš co, třeba s nejstarší dcerou mám pocit, že je ten vztah v určité rovině lepší, hlubší. Taky jsem se naučila žít ze dne na den. Těšít se z toho, co je teď, a netrápit se tím, co bude nebo nebude. Skoro patnáct let jsem byla denně s dětmi, pořád jim nablízku, a najednou tu nejsou. Myslím, že tohle si musí každá máma nějak zpracovat.
Doporučuji, pokud tě to hodně trápí, najdi si terapeuta. Mně to hodně pomohlo.
Tohle je velmi těžké téma, pro mě též aktuální. Mám děti výrazně starší, teď 19, 17 a 11 let. Střídáme se po týdnu taky rok a čtvrt. První měsíce jsem opravdu často brečela. Bylo toho tedy víc, sžívání se v novém domově, kde jsem byla i s "cizími" dětmi, zatímco s těmi svými jsem být v tu dobu nemohla. Výčitky z toho, že jsem to takhle nakonec rozsekla já, protože manžel prohlásil, že on by v byť nefunkčním vztahu ještě pár let vydržel. Dodnes s tím nejsem 100% srovnaná, i když rozumově vím, že je to takhle opravdu lepší, pro všechny. Děti mám velké, takže mi mohou říct svůj názor, a jsou rádi, že je doma klid. Jim ta střídavka v podstatě nijak nevadí. Nechali jsme je žít v bytě, kde vyrostli, takže pro ně se toho opravdu změnilo v podstatě málo.
Dcera mi třeba letos vyrobila adventní kalendář. Na každý den papírovou krabičku s překvapením. Když jsem se stěhovala na týden pryč, čekalo mě u dveří 7 krabiček s nápisem "vezmi si nás s sebou". Brečím i teď, když o tom píšu. Nikdy bych nechtěla, aby mi moje dítě chystalo adventní kalendář s sebou... Já je mám rozmazlovat, starat se o ně, chystat jim překvapení, pomáhat jim balit, když jedou pryč... Oni mi nemají dávat dárky proto, že je jim líto, že v ten čas nejsem s nimi! Možná je to hloupost, kamarádka psycholožka říkala, že v tomto věku je to typické, že zkouší naopak oni chystat překvapení pro druhé, dospívají a zkouší nové role, už nechtějí být jen v pozici toho pasivního příjemce od druhých. Ale já to bohužel cítím jako připomínku toho, že nejsem s nimi.
Tatínka mají děti rády a vždy to byl pozorný otec. Ale děti mi chybí, v některých chvílích opravdu moc. I přes to, že starší jsou teď zalezlí v pokojíčku, jsou tady, můžu za nimi kdykoliv zajít, promluvit s nimi... v tatínkově týdnu jsou zkrátka daleko.
Mám skvělého partnera, i děti ho berou, on je též. Dostala jsem šanci na nový, lepší vztah a moc si toho vážím. Ale ta daň za to, je opravdu velká.
Když jsem s dětmi, snažím se omezovat další aktivity, využít ten čas víc naplno pro ně. Jak zmírnit ten špatný pocit z odloučení, nevím. Asi neporadím. Můžu jen sdílet to, že to cítím podobně. Pomáhá mi o tom mluvit. Uvědomovat si, že dětem takhle špatně není. Že pro ně dělám maximum toho, co umím. Že nikdo nevymyslel nic lepšího. Že jsem se opravdu hodně snažila tomuto všemu předejít. Že mají lásku z obou stran a to je pro ně hlavní. Že nepřišly ani o jedny prarodiče. Že jsou vlastně obohaceni třeba právě o mého partnera, který jim může ukázat úplně jiné věci, než zažily doposud, protože mají možnost vidět, jak se k sobě správní partneři chovají...
Je to dost osobní zpověď, snad ti bude užitečná.