Dobrý večer maminky,
potřebuju si vyslechnout nezaujaté názory rodičů, kteří vychovávají své děti bez fyzických trestů.
Mám velký problém se svým okolím, které nerespektuje mou východu. Mám dvě děti, syna čerstvě čtyřletého (do školky půjde v září) a dcerku 21 měsíců.
Oba jsou celkem temperamentní, živé a hlasité děti.Oboum se snažím věnovat. Když malá spí, věnuju se jenom synovi. Občas jede syn pryč jen s tátou a já jsem zase jenom s malou. Syn krásně mluví, automaticky zdraví, děkuje, poprosí, přijde a řekně, že mě miluje, umí se omluvit, umí říct, že ho něco mrzí. Zároveň ale umí i pěkně zlobit. Teď má období, že když se rozčílí, bouchá do věcí nebo s věcmi háže nebo plácne segru nebo i nás rodiče. Předchází tomu většinou boj o hračku nebo nějaké nepochopení nebo když už je fakt utahanej (od dvou let přes den nespí). Jsou dny, kdy jsou oba zlatí, jsou dny, kdy jsou "na zabití". Já syna učím, že má právo se zlobit, má právo křičet a ani mi nevadí, když si potřebuje bouchnout (ale do země či do gauče). Vysvětluju, že nesmí bouchnout do televize nebo do lidí. Když ho chytne amok, chytnu mu ruce, aby nemohl bouchnout, říkám, že ho mám ráda, že chápu, že je naštvanej, ať si zařve,, ať si bouchne do sedačky. Snažím se ho odvést do jiné místnosti, tam počkat, až se uklidní (počkat s ním) a pak mu vysvětlit, co bylo špatně a jak by se to dalo udělat jinak. Nebo když se děti hádají o hračky, vstoupím do toho a snažíme se společně to vyřešit (nabídnutím jiné hračky, společným hraním, atp...pouze pokud už fakt nevím a oni pořad oba vřeští, hračku dám pryč a vymýšlíme jiný program). Je to náročný, né vždy se povede, taky zařvu, pohrozím (nikdy ale dáním na prdel), protože co nedělám jsou fyzické tresty. Prostě své děti neplácám po ruce, zadku (doplňte si).
Je to teď hodně náročné, protože i malá má teď dost vztekací období, vřeští, provokuje, zkouší, kam až může zajít. Oba se po sobě opičí, v tom dobrém, ale i v tom zlobivém.
Když dělají, co je špatné, zakročím, odvedu je, důrazně řeknu, co je špatně a ukázu či vysvětlím, jak to udělat jinak, správně. Já plácání neschvaluju, protože prostě já na to povahu nemám. Když byl syn menší, parkát jsem mu na prdel dala, a pak z toho byla ve vteřině tak špatná, brečela jsem. U mě to nemá smysl. Navíc, je to jen ukázka síly, já jsem silnější, tak si na tebe dovolím. Ale když mě štve někdo dospělý, tak ho přeci taky neprofackuju. A děti se učí nápodobou, no ne?
Bohužel však narážím na nepochopení, především mých rodičů, mého bratra s rodinou a občas i partnera (otce dětí).
Nedávno jsme měli velký konflikt. Byly jsme u rodičů doma, byl tam i bratr s rodinou. Má osmiletá dvojčata, kluky, kteří se s mým synem milují. Jsou divocí, honili se po baráku a neposlechli, že si to dospělí nepřejí. Švagrová své děti seřvala a sedli si. Syn si chtěl hrát dál a pokoušel je (já byla v jiné místnosti). Švagrová syna okřikla, ať dvojčata nechá být. Babička (má máma) na něj vyjela "máma nemáma, já ti už fakt dám na prdel", načež syn na babičku napřáhl a zakřičela na něj opět švagrová, že co si to dovoluje. Já to slyšela, tak jsem vešla, vzala jsem syna za ruku a říkám mu, že půjdeme nahoru do obýváku spolu, kde jsem mu chtěla říct, že takhle ne. Načež švagrová zakřičela i na mě, že to už není potřeba, protože oni odjíždejí.
Mezi tím, co jsem byla s dětmi nahoře, se oni sebrali a bez rozloučení odjeli. Pak na mě vyjela máma, že mi syn přerůstá přes hlavu a že bych mu měla občas dát po prdeli a že už rozmazluju i malou. Já jsem se rozbrečela a řekla, že takhle svoje děti vychovávat nechci, protože nechci, aby z nich byly emocionální trosky jako já. Na to na mě začal řvát i táta. Sebrali jsme se a odjeli.
Pár týdnů jsme se neviděli, tento víkend jsme tam byli zas a další scéna. Malá bouchala do dveří. Okřikla jsem jí, že nesmí. Bouchala znova, vzala jsem jí tedy na ruku, od dveří odnesla a vysvětluju, že nesmí a proč. Do toho máma, ať jí plácnu přes ruku, když mě neposlouchá. Já jí řekla, že svoje děti chci vychovávat bez plácání a ať to prosím respektují. Na to na mě začal řvát táta, že to je neuvěřitelný, co předvádím a jak z dětí vyrostou hajzlové, atp. atp.
Nebo dnes večer syn ve vaně... Na dlaždičky jsem mu namalovala srdíčko jako terč a on se do něj trefoval vodní pistolí. Táta ho chtěl z vany vyndat a syn mu ukazoval, že to je srdíčko nejde smýt. Táta se vyděsil a zkusil ho prstem omýt (šlo to), což ale naštvalo Matyho a začal hystericky brečet, táta mu říkal, že to nevadí a Maty po něm hodil mokrou houbičku. Táta se naštval, řval a odešel. Když jsem přišla já, zjistila jsem, že syn NECHTĚL, aby se to srdíčko smylo, proto tak vyváděl. S tatou se nepochopili...srdíčko jsme domalovali, tátovi se omluvil, nicméně táta se bojí, že ho v deseti letech syn "podřeže nožem"...
Já už jsem vážně zoufalá....Syna učím, že když se mu něco nelíbí, musí to říct. Občas se povede, občas tomu předchází scéna. Bohužel táta s ním neumí tak komunikovat jako já. Já v tom vydím nepochopení, táta v tom vidí problém do budoucna.
U babičky a dědy to děti milujou, maj tam velkou zahradu a veškeré vyžití. Babičku a dědu maj moc rádi. Já je nechci odstřihávat, ale mě už tam prostě není dobře. Rodiče mě absolutně nerespektují, když svým dětem něco vysvětluju a oní mají pocit, že je to nedostatečné, hned dětem, nebo spíš častěji mě, vynadají, i před dětma (děda i sprostě) a já už to nedávám. Jsem tam akorát nervózní. Co dělat netuším.
Výchovu bez fyzických trestů, ale s nastavenými hranicemi, jsem konzultovala i s dvěma psycholožkama a řekly mi, že dělám dobře. Jasně, děti mě v tomto věku kolikrát na první dobrou fakt neposlechnou, zlobí, ale já se je snažím učit a to, co dělají špatně, odnaučit. Není to tak, že když jim nedám na prdel, tak jejich chování schvaluju. Jen to chci prostě dělat jinak. Bohužel v určitých situacích i můj partner má pochyby a bojí se, aby nám děti nepřerostly přes hlavu.
A já jsem v tom sama, rodina to nechápe, nerespektuje, jsou kolem toho hádky a já nevím, jak z toho ven. Poraďte prosím.
Moc děkuji...
@bara88 a co bys tedy radila? V uvodu jsem psala, ze zadam o radu rodice, kteri deti vychovavaji bez fyzickych trestu.
Tak ozývají se každého strachy a řešením opravdu není začít se navzájem mlátit a sprostě si nadávat před dětma. Asi se nejdřív potřebuješ hodit do pohody ty a udělat ze sebe něco jiného než emocionální trosku, což samozřejmě není jednoduché a děti mezitím rostou. Třeba se stáhnout do ústranní na chvíli od širší rodiny a zklidnit se.
@bara88 Nemají pravdu v tom, že děti jsou temperamentnější, nebo v tom, že má začít děti fyzicky trestat?
Pokud se mi ozveš, napíšu ti sz.
@olga_ ahoj, poslala jsem ti sz
Nezlob se, ale malé dítě většinou nějaké vysvětlování proč by toto dělat měl a toto ne nepochopí, nejúčinnější je prostě ho plesknout přes ručičku. Samozřejmě malinko, ale aby pochopil.....S Tvým přístupem z dětí vyrostou rozmazlení spratci, kteří budou nakonec mlátit tebe. Taková ta nevychova, která se dnes ve velkém praktikuje, je dle mě špatné řešení.... dítě opravdu musí znát hranice. Asi špatné přirovnání, ale malé štěně také párkrát pleskneš po prdelce, aby přestalo občurávat domácnost. Kdyby po mě moje dcera začala házet předměty a hrozit babičce nebo komukoliv, to je jedno, tak opravdu na tu prdel dostane.
@bruckner ale to, ze nedavam detem po prdeli neznamena, ze jim nevymezuji hranice. Hranice se daji vymezit i jinak. A ja jsem opravdu prosila o radu rodice, kteri deti vychovavaji bez placani. Ne druhou stranu.
Evidentně toto vymezení hranic nechápou.....no nic, už mlčím, jen bych nechtěla, aby moje dcera s takovými dětmi přicházela do kontaktu....
@bara88 ja se ale nenecham placnout!
Podle toho co píšeš, mi přijde že to s dětmi děláš dobře a já obdivuju, že se udržíš a neplácneš, já bych to hrozně chtěla umět, snažím se, ale občas neudržím emoce na uzdě a to plácnutí udělám a pak mě to mrzí, protože to nic nevyřeší a jsou to jen mé nezvládnuté emoce a vybití mé vlastní zlosti.
Co se týká tvých rodičů, tak sprosté nadávání před dětmi ani bez nich není v pořádku, nerespekt vůči tomu, že ty jsi rodič a ty rozhoduješ o výchově je nepřijatelný a zřejmě to tak je už od dětství. Já bych babička nebabička omezila kontakt na minimum, ne-li úplně, protože možná jedině tak si uvědomí, že takhle se k tobě chovat nebudou.
A co se týká zvládání emocí, možná by vám pomohly emoční karty, kde jsou zobrazené situace a způsoby řešení. Já jsem si je teď objednala a doufám, že to pomůže i mě, abych byla schopná konflikty řešit víc v klidu bez toho plácnutí.
Stůj si za svým, mluv se svým partnerem, je potřeba, aby vaše výchova byla v tomhle jednotná! Drž se!
Vždyť píšeš že placne ségru nebo i vás rodiče
Moje deti si s ostatnimi detmi hraji, bouchani jsem resit nemusela. Nevim, proc odsuzujete, kdyz je neznate. Ja zadala o jinou radu.
@bara88 Takže dítě te placnout nemůže, ale ty jeho jo?
@bara88 ano, se segrou se placnou, kdyz to nezachytim vcas a kdyz ma ve vzteku tendenci placnout me, chytnu mu ruce a nedovolim mu to. Ja to neschvaluju, jen ho nebiju zpet.
@bara88 a když tě dítě plácne a ty ho plácneš zpátky, co to tomu dítěti řekne? Že plácání je způsob řešení problémů? Že máma mě placnout může a já ji ne? Jsem méněcenný? Jako mě to občas ujede, občas to udělám a pak je mi smutno, protože to situaci nijak nevyřeší, většinou to způsobí ještě větší křik a pláč, můj pocit selhání a je to úplně k ničemu, protože pokud to moje dítě už nikdy neudělá, tak jen proto, že se bojí plácnutí a ne toho, že se to nedělá. Ano, já bohužel nejsem matka, co to umí, ale hrozně to obdivuju, protože člověk musí umět dobře ovládat své emoce, aby to bez fyzických trestů zvládl. Třeba se k tomu taky dopravuju!
@felixfelicis ano přesně tak
@codal Dekuju moc. S partrerem o vychove mluvime a jsme jednotni v tom, kdyz neco tata nedovoli, mama s tim souhlasi. Tata se taky snazi nedavat na prdel, ale neveri v to tolik jako ja. Respektive ma strach, jestli je to tak dobre.
Já svoje děti též nikdy neuhodila a nikdy bych to neudělala. Ano, někdy to bylo "složitější" , bojovala jsem i dost s manželem, který je opak. Někdy jsem nestihla zakročit a něco od manžela schytaly, ale fakt jen párkrát), ale i on z reakcí poznal, že toto není správná cesta, navíc jsem m u jasně vysvětlila, že takto prostě ne (a někdy to bylo fakt husté). A teď z nich jsou úžasné holky, za mne mnohem vychovanější, než většina, žádný spratkové, jen i ve svém věku mají svůj názor ( 11 a 8 let). Moje máma to vždy respektovala, tchýně s tím má problém doteď, ale to mne nezajímá. Takže se nenech zviklat....
@bara88 takze tvoje máma ti stále má právo jednu flaknout, když neděláš, co ona by chtěla jen proto, že je starší? Úcta je v pořádku, ale tím že ho máma plácne (i když jen symbolicky) může mít dítě pocit, že bitím se věci řeší a pak nejen že to zkusí na rodiče, ale i na kamarády, sourozence. Já neodsuzuju, když to někomu ujede, já sama mám máslo na hlavě, ale v pořádku to prostě není a nic to neřeší.
@bara88 ano, to dítě to zkusí, to je normlaní vývoj, ale když dostane zpětnou vazbu, že máma plácne zpět, tak ho jen utvrdí v tom, že je to v pořádku, že takhle se řeší problém a udělá to znova. A ono samozřejmě chvíli trvá, než vysvětlováním dojdete ke kýženému cíli, ale to dítě se naučí, že ta situace se dá řešit i jinak, máma mu ukazuje jiné možnosti (odejít, bouchnout do gauče, zařvat si do polštáře, učí ho jiným způsobům, jak ty emoce ze sebe dostat nebo jak vyřešit konflikt než že někoho fláknu) a nepřestane mlátit ostatní jen proto, že to dostane zpátky.
V první řadě obdivuji, že jsi ještě neujela. Já bohužel ano, ale někdy v našem případě není jiná možnost. Obě děti špatně spí, ještě hůře usínají a jsou to motorové myši. Chtěla jsem je vychovávat jinak než co jsem zažila já, ale pokud neposlechly např. ruka do zásuvky, kraviny u silnice, zastavení u silnice, ...tak dostaly. Nebo starší/mladší ohrožuje druhého. U tohoto pro mne nejede vlak. Ale mám dvě děti, které nemají pud sebezáchovy a trochu více specifické. Občas ujedu a mrzí mne to. Každopádně proč píšu.. u nás fyzické tresty prakticky jsou a stejně toto posloucháme, že jsou nevychovaní, že bychom je měli trestat a mlátit. Jenže u nás je to naprosto k ničemu. Já i manžel bychom min.staršího museli doslova přizabít, protože jinak je to bez reakce nebo ještě se směje a více ho to drásá. Nikdo naše děti nezvládne více jak hodinu jen tak a už je to náročné. Nejvíce na ně pomáhá si nevšímat a odstrkovat je. Pak si uvědomí. Ale prostě jsou divocí a nehodlám z nich vytřískat duši. Neřeším rodinu, řeknu si k tomu své, řeknu i o výchově např.tchýni, že jeden syn zrovna taky není ani v dospělosti cajk. Já s tím problém nemám a je fajn si to nebrat. Jsou to tvoje děti a ty za ně máš odpovědnost. Já sem v teroru vyrostla, aniž bych něco provedla a vim, jaké to je. Já se snažím alespoň "trestat", když mám opravdu racionální důvod. Pokud děti jsou v takové míře, že jsi ruku nemusela použít, buď ráda a jsi na dobré cestě. Fandím ti. Ale stůj si za tím. Jedna ze sester měla stejnou výchovu jako ty, podobnou, dětem dala na zadek minimálně. Jsou z nich skvělý dospělci a žádní masoví vrazi. Ale jako děti byly hodní a bez problémů, takže "trestat" prakticky nemusela. Já nepřitvrdím, protože v tom nevidím plus ani výsledek. Ale jak říkám, pokud se to týká jejich životů a ohrožení, jsem v tom neoblomná. A naštěstí je v tom manžel podobný. I když jsou samozřejmě horší, ale i lepší dny. Držím pěsti.
Myslíš to dobře, ale je to prostě náročné a navíc to batoleci a předškolní období je plné zkoušení hranic. Když děti nechceš bít, musíš být prostě o krok napřed a buď ty děti ani nenechat něco vyvést a nebo opravdu důrazně trvat na tom, že se to nedělá, omluví se, odejde se vyvztekat jinam. Ať se trochu satisfikuje i to okolí, že na děti umíš i být přísná a ne jen donekonečna vysvětlovat, co se míjí účinkem.
Ahoj posilam velkou podporu v tomhle smysleni! Ja se moc snazim taky sve deti vychovavat bez fyzickych trestu. Nekdy se mi to dari, nekdy ne, samozrejme. Snazim se presne jak pises pochopit situaci ze strany deti, protoze dospelacke vztekani se proste k nicemu nevede - jsem pak mrzuta ja i deti, a nemam pocit ze to je dobry vzor pro ne. Musi to byt hrozne tezke kdyz te porad nekdo vybizi at das diteti na prdel! Moji rodice i tchanovci me nastesti respektuji a nikdy mi tohle nerekli. Ale mam blizkou kamaradku ktera se takhle obcas vyjadri, proste jsem ji rekla, ze me osobne to neni prijemne jim ublizovat nebo oplacet. Ne, nebojim se ze mi kvuli tomu prerostou pres hlavu a vychovam z nich rozmazlene spratky, naopak jsem na sebe pysna, ze tomu venuju trochu casu a zamyslim se nad jinym resenim tezkych situaci. Dvoulete dite bych vubec neresila, je to jeste mimino, ktere nechape co dela. Nechce se oblikat, svlikat, prebalovat, jit spat, atd. ( mam cerstve dvouletou dcerku) - proste normalka, kdyz uz nevim jak dal tak ji proste musim trochu preprat a tu spinavou plinu vymenit, protoze to jinak nejde, ale urcite bych ji kvuli tomuhle vzdoru nechtela dat na zadek 🙂 se synem 3,5 roku je to trochu slozitejsi vymena nazoru, zlousim co na nej plati. Nechci ho ani nejak citove vydirat, lhat mu, strasit nesmyslama, tak hledam nejakou normalni cestu jak spolu komunikovat jako lidi 🙂 Co jsem aplikovala s narocnyma detma u pribuznych nebo na navstevach - pokud jsem ve velkem stresu z dane situace, nebo jsou deti jak “z divych vajec”, tak se co nejdriv sebrat a odjet domu. Nebo je vzit ven na prochazku, na kolo. Pripravit svacinu, zabavit nebezpecne predmety, prinejhorsim zapnout televizi :D Presne jak pises - rozptylit pozornost, zmenit prostredi. Jsou to deti, potrebuji radit, vzdorovat, zlouset nas. Mozna jeste - Potkat se u vas doma kde vam vetsi divokost nevadi?
Připadá mi vtipný, jak tady každá druhá neumí číst.😀 Za mě máš největší problém s tím, že tě nerespektují vlastní rodiče. Poradit neumím, sama to mám podobně, občas je to lepší, občas horší. A pro dámy uznávající fyzické tresty: když dáte svýmu děcku na zadek, už to pak nikdy neudělá? Je jak andělíček? Protože já svým dala na zadek párkrát v životě, nicméně žadej velkej efekt to na ně nemělo. Jsou zlobivý naprosto průměrně. Když sleduju děti svých příbuzných a kamarádek, kde se někde plácá, někde ne, vychází mi z toho, že neplatí, že děti, který rodiče nebijou, jsou spratci, a děti, co dostávají na zadek, vychovaný zlatíčka.
Třeba se trochu zamyslet jestli všichni kolem tebe nemají pravdu,jak tak čtu tak tvé vysvětlování nevede k ničemu dobrému