Roční dítě řve, nezabaví se, nepočká na jídlo, bojí se

@peanutczt Tak jsem ráda, že aspoň v tom nás jede více. Taky od malička kvikla a my letěli, teď to začíná být neúnosné. Asi si za to můžu, ale co s tím. Volných pár dnů třeba jednou za 2 měsíce mám, cca 2 hlídá babička, protože je to mazec. Ale když vidím ty jiné děti mých kamarádek a my s nimi nikam nemůžeme, tak mě to zmáhá.
V dětském koutku na mě visí, doma taky a v kočáru je to hrůza a nosit 12 kg celé dny úplně nejde...no zoufalství🙂

ukllidním tě, i 18kg nosit na rukou jde 🙂 i když už jen sotva - prostě některé děti jsou labilnější než jiné, víc břečí, fňukají, křičí..Evelínka nezvládá skupiny (oslavy, dětské dny..=v náručí jako klíště, nelze dát na tem, jinak je hysterická, visí, opravdu se bojí, často už vzhledem k věku slýchám, že ji mám rozmazlenou, že s námi orá, že jí mám dát na zadek - nejsem svatá, nervy mi už ujely, ale bít ji ta to, že chce náruč, bezpečí, jistotu? to mi přijde horší, než ji chovat..když byla mladší, kočár jen na uspání, pomáhalo a pomáhá hodně zapojit - prát, vařit, úklid, vše společně.

Proste jinak neumi dat najevo, ze se ji neco nelibi a ze to chce jinak. Tak rve. U nas se rve taky (16 mesicu). Kdyz chce nosit a hned ji nezvednu, kdyz ma hlad a musi cekat na jidlo, kdyz ji dam spat do postylky a ji se nechce (i kdyz je unavena), myti a cisteni zubu taky prorve, oblekani to same. Obcas rve pri prebaleni. Taky kdyz chce jit ven, obcas v autosedacce. No proste pokazde, kdyz neco chce a hned to nema a nebo kdyz se ji neco nelibi. A rozhodne neni rozmazlena prehnanou pozornosti. Je treti a spis je drobek rada, kdyz mam na ni cas. Mozna proto taky rve, aby prekricela ty dva starsi. Ovsem ja musim rici, ze jsem uz zocelena predchozima detma, takze ano snazim se ji vyhovet, ale uz me tak vnitrne nenici, to ze rve, kdyz vim, ze s tim nemuzu nic delat. Proste obed nejde nachystat rychleji, prebalovat i myt se musi a kdyz nekam jedu, taky to holt musi vydrzet. Proste ma sourozence a musi se prizpusobit. Hlidani u nas nehrozi, takze holt nezbyva, nez se obrnit a cekat az z toho vyroste.

Jéjda, to je jakobych četla o našem synovi 🙂 Odmalička taky horor - nejdřív trápení s bříškem, když to přešlo tak začly zuby, spával sice od 2 měsíců krásně většinou celou noc, max. 2x se budil na krmení (pokud se zrovna neprořezával zub), ale přes den masakr - pořád na mě visel, stačilo abych se mu ztratila z dohledu a už řval jak na lesy. Koupili jsme Manducu, ze začátku pohoda, ale pak v ní začal ječet - šla jsem třeba před barák věšet prádlo s ním v manduce a musela jsem se normálně vrátit domů, protože malej ječel tak, že sousedi hleděli z oken co se děje. Takže jsem všechno dělala až když usnul. Neuměl si sám hrát, vším jenom házel a pořád mě musel mít u sebe. Taky měl období, kdy se ze dne na den začal bát sprchy, doteď se bojí rozhlasu, často se u něho projevovala dost silná separační úzkost, takže byl u nás věčně křik když jsem jen potřebovala na WC nebo se napít (např. vařit jsem někdy vůbec nezvládala). Teď Tě trošku uklidním - zlomilo se to, jak začal chodit. Najednou je víc soběstačný, všechno zkoumá, běhá...ale pořád je to maminčin mazlíček a vždycky se jen tak přiběhne přitulit - asi potřebuje tu jistotu, že tu pořád jsem a že se máme rádi 🙂 Jinak, v kočárku taky nechce být, od té doby co začal chodit, tak prostě chodíme jen na krátké procházky bez kočárku (ušetřím si tím námahu, kdy jsem často táhla jednou rukou kočár a na druhé nesla řvoucí dítě, které nechtělo sedět v kočáru, ale jít po svých už se mu taky nechtělo). No a na to, že je kluk, tak je docela citlivka - všechno si moc bere, hned fňuká a utíká se tulit k mamince - říkám mu, že je můj fňukinek 🙂 - ale vyčítat mu to nemůžu, protože já jsem úplně stejná a jestli povahu podědil po mně, tak se ještě máme na co těšit 🙂 Bude líp, neboj 😉 Máš výhodu v tom, že máš hlídací babičku, to u nás nefungovalo, k nám akorát jezdí moji rodiče, kteří ho třeba na hodinku vezmou ven, ale aby ho hlídali třeba půl dne a já mohla úplně vypnout to už po nich vzhledem k jejich věku a malýho náročnosti nemůžu chtít. Jinak nevím, jestli na tom má podíl stres v těhotenství, náš malej byl sice neplánovanej, ale od začátku chtěnej, těšila jsem se, nestresovala...a stejně je takovej citlivej a ufňukanej. A s tím mluvením si vrásky nedělej - u nás si vystačíme se slovy lulu, aa, ham a haf, když je hodně zle tak občas zařve i máma, ale i kdybych se na hlavu stavěla, tak to nezměním, tak se tomu doma spíš smějeme, jak se dá třemi slovy krásně domluvit 😀

Mám skoro dvouletého chlapečka, sice nekřičí, ale mou pozornost vyžaduje pořád. Nejradši je, když s ním sedím na zemi. Nemusím s ním ani nic dělat, ale musím tam být. Sám se zabaví je výjimečně. Kolem toho roku mi při vaření pořád koukal pod ruce. Vysavače se taky bál a trochu bojí do teď, když ho zapnu, rychle utíká do jiného pokoje. Se sprchou se začal kamarádit až tak poslední měsíc, od roku až do teď bylo každé koupání horor a to nemluvím o mytí vlásků. To řval, jako bychom ho řezali na kusy. Na cizí děti reaguje tak, že nechodicí ignoruje a mladším chodícím se vyhýbá. A až teď začíná pomaličku opakovat nějaká slova a začíná něco drmolit. V roce říkal max mama a sem tam nějaké zvuky zvířátek, ale on je spí "ukazovací" typ, takže hodně věcí jsem s ním znakovala kvůli tomu, že nechtěl mluvit. Takže neboj, malá má teprve rok, tzn spoustu času na rozmluvení 😉

Jako bych to psala já 🙂 Máme to doma stejné. Synovi je deset měsíců a už od narození je to taková malá hysterka 🙂 Nechce být v kočárku, nechce se oblíkat, čistění zubů je očistec, jídlo ho taky nezajímá ( kromě flašky s mlékem, tou nepohrdne ). Někdy je zlatíčko, ale pak je zase několik dnů v kuse pěkný lumpík. Jsme z něho na prášky. Když chceme být přísný a nechat ho vyvztekat, tak se z toho poblije 🙂 a on dokáže řvát dokud ho prostě nevezmeš do náruče.. Pořád si říkám, že to snad jednou přejde. Nemůžu chodit ani na dlouhé procházky, protože lidi se za mnou potom otáčí, když tam spustí řev. Pak ho držet v náruči, kde naprosto vrní blahem, a do toho tlačit kočár, to je hrůza. Ale jinak toho našeho šmudlu milujeme 🙂)

@kifsepixam Myslím si, že je to běžný projev ročního dítěte. Já zažívám totéž se synkem, kterému budou už skoro dva roky, takže to chce vydržet, vše se časem upraví. Držím palce a přeji hodně sil. 😉

Tak dámy jsem ráda, že v tom nás jede více. A hold finta není, jen čas, což je to nejtěžší. Venku na procházkách si taky říkám, kdy na mě někdo zavolá sociálku, že malá řve tak, jak kdyby ji něco trhaly🙂

Tak vztekačkám zdar a musíme doufat, že to přejde. Nicméně obdivuji ty, co pak šly do druhého dítěte, já o tom momentálně silně uvažuji, že to nedám🙂 ač bych moc chtěla.

nojo, tohle období je těžké, dítě by se už tak rádo domluvilo, ale zatím to neumí. A taky už začíná prosazovat svoji vůli. Výborné je s dětmi znakovat, znaky je schopné dítě dělat dřív, než mluvit, takže může ukázat, co chce. Znakovala jsem s oběma holkama a nemůžu si to vynachválit.

@kifsepixam Ale dáš, já měla podobnou fúrii 😉 a je vlastně i teď ve 4 letech (takže ani ten hajzlík čas všechno občas nespraví), ale "lv" má pravdu v tom, že pomáhá jí zapojit (i když na to je ještě asi malinká) - zkus třeba "a teď budeme prát, vezmeme hezky košík, dáme to všechno tady do toho bubínku, zavřeme, zmáčkneme tenhle čudlík (můžeš jí vzít prstík, aby to zmáčkla sama, jen jí za pár měsíců vysvětli, že můžete jen společně, aby ti doma všechno nepozapínala 😀 ) a koooukej jak se to tam teďka všechno točí...." Usmívej se na ni přitom, všechno to pro ni musí být sranda.
No a teď chceme taky další, jen muž říká (ze srandy, samozřejmě), že jestli porodím dalšího satana, tak se jde zabít 😀 😀

@betelgeuzz Něco znakujeme a rozumím. Ale přijde mi, že dělá znaky jen toho co chce a něco ji ukazuju pořád a vůbec nic:_(

@kifsepixam samozřejmě, že znakuje to, co chce. od toho znakování je, aby ukázala, co potřebuje. nebude znakovat to, co chceš ty 🙂