Respektující výchova a kniha "Kéž by to naši četli". Četl někdo?
Ahoj, četl někdo tuhle knihu? Je o respektující výchově, jsem na začátku a už mám otázky😀 Píše se tam, že za negativními emocemi ve vztahu k našemu dítěti (vztek, úzkost, strach,…) může to, co se nám dělo v dětství. A že i pokud si nemůžeme na situace, které v nás toto vyvolávají vzpomenout, tak i tak tam pravděpodobně nějaká taková byla.
1) No ale co když můj vztek vyvolává opravdu aktuální chování dítětě samo o sobě? Uvedu příklad. Syna (9 měsíců) je hrozné obtížné přebalit a převléknout, pořád se otáčí a vzteká se, když mu v tom bráním. Už to samo o sobě je docela o nervy, zjm ráno a večer, kdy k tomu je ještě mazání, čištění zubů atd. Když se o půl hodiny později celý zleje, protože všechnu vodu z flašky vyplive a já ho tedy musím jít znovu převlíkat a vím jaký to bude zas boj, jsem prostě naštvaná. Nebo když syn bručí a vzteká se a vyžaduje mojí přítomnost zrovna ve chvíli, kdy má za chvíli přijet tchýně a já musím nutně něco poklidit, protože to u nás vypadá jako po výbuchu. A mě to tedy připadá, že důvod mého vzteku je opravdu aktuální situace. Nechci být naštvaná, mrzí mě to, že se na něj zlobím, ale nedokážu si v tu chvíli pomoct. (Dodám, že bych na něj v životě ruku nevztáhla, maximálně zvýším hlas, ale jsem spíš hodně naštvaná vnitřně než na venek, vím, že je malé dítě a nic nedělá schválně) Ale úplně nevidím roli mých rodičů v tom, že mi vadí, že se nechce přebalit a převlíct. Problém to prostě je a přijde mi to jako legitimní aktuální důvod mého podráždění.
Další dotaz - píše se tam, že ve chvíli, kdy nás naše dítě naštve, se máme zastavit a uklidnit se, než na něj budeme reagovat. Jak se mám zastavit a uklidňovat, když je syn politý nebo vříská, protože se mu nelíbí vubec nic, co mu dám na hraní, ve chvíli, kdy si s ním prostě nemůžu zrovna hrát?
Můj pocit vzteku nemám ráda, nechci ho mít, nechci se na broučka zlobit, protože nechce dojíst jídlo, tak to prská všude kolem (tam bych asi viděla souvislost s tím, že u dědy se muselo vždy všechno dojíst, s čímž já měla problém) nebo když mi (nejspíš nechtěně) vyrazí lžičku s jídlem z ruky. Chtěla bych udržet chladnou hlavu, není to ale pro mě snadné. Kdybych mohla na 5 minut odejít a uklidnit se třeba u seriálu nebo hudby, bylo by to fajn, ale to nemůžu😞
Díky všem za přečtení a vysvětlení🙃
Zní to eko-ezo-bio, ale výbuch vzteku je jenom Tvoje reakce a za tu si zodpovědná Ty. Někoho by to nechalo chladným, někdo by dítě zmydlil hned na začátku. Pro mě je výchova velké zrcadlo, dělám chyby, jsem utahaná, občas řvu, nemám na to patent, nikdo ho nemá. Ale musim říct, že na zarytý vzorce ze svýho dětství narážim denně.
@klokanka31 jo to určite jo. Vidím jak on to vidí na mě a pak je z toho nervozní. Ale kdyź v tu chvíli nemám možnost se někde v klidu uklidnit, tak je to těžké to potlačit. Zvlášť, když ve mě tu nervozitu postupně během dne vyvolávají právě různé situace spojené s ním většinou. Jsem ráno dobře naladěná, ale kdyź den začne peklem při přebalování, pak mě nenechá 2 hodiny udělat vůbec nic, takźe ještě v 11 nejsem ani nesnídaná a takhle to pokračuje…tak jsem prostě napjatá a náladu už nemám bůhví jakou. Vždy pomůže když jde spinkat a je to možná hnusný, ale já mám chvilku konečně klid a načerpám znovu chuť a radost s ním být, kdyź se vzbudí.
@hani_na No ta knížka pracuje s teorií, že vaše reakce na nějakou situaci je zapříčiněná zkuśeností z dětství. Ne tím způsobem, že za to může někdo jiný a ne vy, že jste naštvaná, ale spíš tak, že kdyz identifikujete, co vašo reakci ve skutečnosti vyvolalo, můžete předejít takového chování vás vůči vašemu dítěti a zároveń tak identifikovat, źe vlastné nejste naśtvana na to dítě, ale rragujete na něco z dětství a snáz se vám pak ten negativní pocit podaří dát pod kontrolu.
Ale já si pravě nejsem jistá, jestli za vším, co ve mě vyvolá vztek u syna, můžu hledat něco z dětství. Vždyt je přece možné, že za to opravdu může aktuálnim chování dítětě. Někdy přece děti opravdu zlobí, ne?
No a co třeba to, že ti vadí, že nespolupracuje? Nebo že je hlučný? Za nás často byla výchova, že výchovane deti jsou ty, co jsou tise, udelaji, co se rekne, nesmi projevit emoce (protože ti, co se vztekaji, jsou zlobivé deti)... A mohla bych pokračovat. Opravdu tam může být spousta vzorců z dětství, kdy jsi třeba jako mala hodně plakala a rodiče zkoušeli takove tý metody "hodně děti neplacou", prostě jsi nemohla vyjádřit třeba emoce nebo za ne dostala vynadáno... A teď tě to vytaci u vlastního syna.
Jinak s tím uklidnenim - musíš si najít něco, co s malým zvládneš. Až bude starší, ideální je třeba jít do jiné místnosti, to teď ne vždy jde...ale tak třeba se aspoň zastavit (ono už jen to uvědomění je první velký krok), zhluboka se nadechnout a říct si, že nechceš reagovat pod emocemi, může pomoct... prostě si najít nějakou svoji metodu, která je v danou chvíli proveditelná.
@fifinka2020 Díky!🙂 Vyzkouším. A přivádí mě to ještě k dalšímu dotazu (jsem v tom nová, chci to děkat dobře, ale nevím co a jak ještě, tak se omlouvám za dotazy🙏): co mám ideálně dělat např v situaci, kdy si syn nechce čistit zuby, což se ale prostě dělat musí. Jak mám v tu chvíli reagovat? Zkoušela jsem se mu to hezky vysvětlit, ale přece jen je to 9měsíční dítě a vůbec k ničemu to nevedlo. On pak vřeští při čištění každé ráno a večer. Teď je ještě sice malý, ale ráda bych věděla, jaký je ideální přístup v takových situacích, kdy se prostě něco musí, ikdyž tomu dítěti se to nelíbí.
Tuto knihu jsem nečetla ale jinak mě podobná témata i knihy zajímají a tohle jsem četla jinde. Souhlasim s @fifinka2020 někde to tam opravdu je. Co třeba pocit že něco musíš udělat ( třeba uklidit) a když to neuděláš tak si selhala/nesplnila “povinnost” a tak se zlobíš na něj, že on ti v tom brání. Ve skutečnosti on vůbec neví, že chceš nebo musíš dělat něco jiného než být jen jeho mámou. Tu “povinnost” ti ale do hlavy dal někdo jiný. Jsou i maminky, které by kvůli tchýni neuklízely. A to vůbec nemyslim zle, taky mám ráda uklizeno.
A čištění zubů dám je svoji osobní zkušenost. Já nechávám svého 16m syna ať si zoubky kartackem při koupání vyčistí sám. Dam mu to jako hračku a čistím si svoje zuby před nim a on svoje. Když mu bylo 9m měl 2 zuby a ty jsem mu násilím nečistila. zkusila jsem, nechtěl tak jsem toho nechala. Osobně si myslim ze větší škodu udělá to rodeo při násilném čištění, než že by se zuby přes noc zkazili, druhý den jsem to zkusila znova.
Jde o to, ze chovani tveho syna je spoustec tveho vzteku, ale ne pricina. Tobe pripada, ze se zlobis proto, ze syn neposloucha, zlobi atd. Ale ve skutecnosti vis, ze syn ti to nedela schvalne, jeho chovani odpovida jeho veku a vyspelosti - proste jeste nechape, ze se treba musi prebalit a proc. Takze ty jako dospely a emocionalne zraly clovek bys mela byt schopna v te chvili zustat klidna, protoze si (narozdil od syna) tohle uz jsi schopna uvedomit. A celit jeho emocionalnim projevum s klidem a pochopenim. Ale tady prave vstupuji do hry ty zazite vzorce, kdy napr ty jako dite ses nesetkavala s pochopenim pro sve emoce ze strany rodicu, a byla jsi naucena ze je spravne splnit ocekavani rodicu o tom jak se chovat, a ted se situace obratila a tvuj syn se nechova tak, jak ty od nej ocekavas/povazujes za spravne… ono ne vzdy se ta zkusenost z detstvi da jasne identifikovat a pojmenovat (jako treba “mam blok protoze me nutili dojidat”), takhle snadne a primocare to neni. Ale pointa je, ze ta pricina z detstvi zpusobuje, ze nejsi schopna zustat klidna a kontrolovat (nikoli potlacovat!) sve emoce ve chvili, kdy se setkas se spoustecem tve emocionalni reakce 😉 odstranit spoustece (= nespolupracuji dite) nelze. Proto se ucime, jak na ne reagovat a jak pracovat s emocemi, ktere v nas vyvolavaji. A pokud nejaky spoustec u nas zpusobi silnou emocni reakci vzteku, tak to prave poukazuje na to, ze je tam nejaka hlubsi pricina (= proc me prave tohle tak strasne vytaci/stresuje?).
Nerikam ze se uplne se vsim z toho ztotoznuji, jen jsem ti napsala vysvetleni, ktere respektujici vychova vetsinou pouziva. Zrovna ted ctu knizku Maminko nekric, takze jsem cerstve nachytrena 😀
Je to určitě metoda hodně na přemýšlení a sama vím, že na to je prostor fakt tak večer, když děti usnou. Ale v zásadě je to o větším sebepoznání, ono fakt nejde udělat vše správně a taky co je vlastně správně - že dítě bude poslouchat jak hodinky, bude mít jen dobrý emoce, nebude to náročný? To všichni tušíme, že to není možný. Jen tím, že to řešíš a chceš, aby vám bylo líp mu pomáháš a sobě taky. Držím palce.✊
K tomu cisteni zubu - ne vsechno, co ty jako rodic rozhodnes, se tvemu diteti musi libit. Presto ty jsi rodic a ty stanovujes hranice. Neznamena to, ze mas trvat na kazde hlouposti, ale pokud jde o dulezite veci (jako cisteni zubu), tak tam proste rozhodujes ty. Dite ma pravo mit jiny nazor a projevit sve emoce, ty bys mela vyjadrit pochopeni pro jeho pocity a zaroven udrzet nastavenou hranici. Napr, “je cas vycistit zoubky, abychom je meli zdrave. Vidim, ze si zoubky cistit nechces, chapu, nelibi se ti to. Slysim, ze si je nechces cistit, rozumim ti. Presto si je vycistime, protoze je to potreba. Zvladli jsme to, uz je to hotove.” Nejdulezitejsi je, nenechat se vyprovokovat a zustat celou dobu maximalne v klidu, tim diteti jednak pomahas se zklidnit a druhak mu davas najevo, ze jsi tam pro nej i ve chvili silnych emoci a ze te jeho emocionalni projevy nevyvedou z miry, tim se pak citi s tebou v bezpeci a neboji se ti dat svoje pocity najevo. Buduje to bezpecny prostor a duveru.
Budu reagovat jen na to uklidnění před reakcí. Za mě stačí zavřít oči a počítat do tří a pak reagovat, je to jen chvilička, ale pomáhá. Doma mám 2,5 letého syna, kterému začíná období vzdoru a 2 měsíční holčičku, takže o stresové situace není nouze. Od rána do večera vysvětluju, uklidňuju, nastavuju hranice, hledám kompromisy...výchova není žádná sranda 🙈
Ja nemam rada, ked sa slepo uplatnuje jedna teoria na vsetky zivotne situacie, alebo v tomto pripade na vsetky situacie s dietatom. Podla mna niektore tvoje pocity povod v detstve mat mozu a ine vobec nemusia. Kludne mozes byt nastvata aj len preto, ze si si uz konecne chcela na dve minuty sadnut, ale do toho sa dieta poleje. Zautocilo ti na tvoje dve minuty, matka musi trochu branit aj sama seba, lebo aj ona musi prezit. Dovodov toho hnevu moze byt fakt vela, nielen detstvo. Kazdopadne vzdy le uzitocne si uvedomit, co presne ten dovod je. Lebo niekedy je to naozaj tak, ze trebars mas nejaku krivdu z detstva a tvoje dieta ti ju len pripomenie a hnevas sa vlastne na niekoho ineho. To je dobre podchytit. Celkovo by som tu knihu proste brala len ako jednu moznost, o ktorej je dobre vediet.
Ked je syn poliaty a nie je to zrovna, ked som si chcela konecne konecne sadnut alebo ked mi horia 4 veci na sporaku, tak vtedy sa ja napriklad ukludnit viem. Tym, ze si poviem, ze vsak sme doma v teple, chvilu poliaty vydrzi. Nemusim zapnut adrenalinovy rezim a promptne prezliekat, mozem si aj minutu-dve nieco dorobit, docitat a potom ist.
@mysh_me hmhm, to zní rozumně👍 teď ještě jaký je rozdíl mezi "kontrolováním" a "potlačením" vzteku?😀 mně to přijde, že když se snažím uklidnit, tak že ho prostě potlačuji
Moc díky všem za komentáře a za tipy, pomohly mi si to ujasnit👍💚
Nečetla jsem diskusi a ani knihu, ale vím, o čem mluvíš. Sama jsem na zvládání vzteku musela hodně pracovat, tak snad nevadí, že i bez znalosti knihy přidám svůj komentář.
Doma se snažíme o respektující výchovu, začali jsme s Nevýchovou, teď poslouchám audioknihu "Aha rodičovství" a čtu knížku "Maminko, nekřič".
Základ je, že na rozčilené dítě reaguješ v klidu. Lehko se to řekne, těžko dělá... Ale u nás to strašně pomohlo a opravdu se jde zastavit, než začneš reagovat rozčileně - pokud nejde o život, pár vteřin na zastavení se vždycky najde - když se syn poleje a ty se zastavíš, abys nevybouchla, co se stane? Bude třeba o minutu déle politý, to není nic hrozného.
Myslím, že tvůj vztek nevyvolává ta daná situace, ale tvá očekávání a opravdu zážitky z dětství. Já třeba dlouhou dobu nebyla schopná v klidu uspat mladší dceru - usínala hrozně pozdě a já byla strašně podrážděná. Pak jsem ale zjistila, že moje máma byla to samé, zažívala jsem to z pozice dítěte a neuměla to jinak. Pak jsem si prostě nastavila své očekávání - no tak budu s dcerou celý večer, je to prostě její současná vývojová fáze a já tu chci být pro ni, ne na ni ječet kvůli něčemu, co stejně neovlivní.
A taky nenastavené hranice - píšeš, že ti syn nedá dvě hodiny pokoj a ty se ani nenasnídáš. Co by se stalo, kdyby sis udělala nějakou rychlou snídani a sedla si ke stolu a snědla to? Zabralo by to max. 15 minut a syn by mezitím dělal co?
Hodně bych pracovala na tvých očekáváních, jak moc jsou reálná a hlavně se liší od reality a pozorovala, co to v tobě způsobuje za pocity.
Z toho co píšeš mám pocit, že tvůj největší problém je vnitřní nastavení "na všechno jsou pravidla a pokud se tím nebudu řídit, bude problem" - čteš knížku, hledáš si pravidla a přesto, že tomu úplně nerozumíš, tak se snažíš principy naroubovat na svoje situace za každou cenu. Vychovávat podle knížky se nedá. Člověk si ji může číst pro inspiraci, pochopeni, ale hledat v ní odpověď na každou situaci prostě nejde 🙂
Za mě...
Pokud víš, že je problém vždycky ráno, tak se vyprdni na mazání když tě to stresuje a namaz jindy. Pokud se mele, porid natahovací plínky. Čistit zuby můžeš zatímco sedí třeba na kuchyňské lince 😅 on jich moc nema, nemusí to být dokonale - udělej si z toho hru, nech ho chvíli kousat do kartáčku a u toho pomalu zkousej čistit... Dej tomu čas, ono to časem půjde, nemá smysl stresovat v devíti měsících... Pokud má přijít tchyně a nenechá tě uklidit, Vráž jí vnoucka ve dveřích do rukou se slovy "jeee, to je super že jdete, dneska máme den blbec. Pohrajte si spolu na půl hodinky, me to strašně pomuze, rychle tu poklidim a pak si s vámi hned dám ráda kafe". Když má tendenci se polit u pití, vzala bych mu vždycky ihned láhev aby viděl že takto ne, vysvětlila a klidně nechala v trošku mokrém tričku. A když je den blbec, tak si klidně lehni na zem, stav kostky a všechno ignoruj 😅
Děti nás učí, jsou tu proto aby nás učily a my učili je. Syn tě chce maučit trpělivosti a veeeeliké míře tolerance, chce tě naučit, že život je krásný i ldyž není jako ze škatulky. Že i když ostatní mámy mají klidné a hodné děťátko a ty máš uvřískaného neposedu, že ty jsi ta nejlepší máma, ty jsi mnohem lepší než ty ostatní mámy! Protože ony mají mnohem to snazší. Zahoď knížky, zahoď předsudky, nehledej chyby v sobě ani ve svém dětství, ber to jak to je. Tvůj syn je v mnohém určitě lepší než všechna ta hodná miminka, ale hlavně je tvůj vybral si tě a jsi prp něj ta nejlepší máma, i když se zrovna zlobíš.
To ti píšu jako máma holčičky, která se nikdy nenechala v klidu přebalit a vřískala kvůli všemu a pořád a píšu ti to jako máma jiné holčičky, která ke tichá a milá. A která myslíš, že ve me vyvolává záchvaty vzteku ješte ve svých osmi letech 😂 Chyba není mít vzzek, chyba je vylít si ten vztek na dítě, které za avou povahu nemůže. Zkus najít nejaký ventil, kdyz byla.batole, chodila jsem mlátit do polštáře a když me neslyšela, tak jsem tomu polštáři i sproste vymadala 😀
Vubec jsem to necetla dale nez ze je malemu 9m.
To myslim ani nepotrebujes knizku ( ikdyz tahle je fajn )😉
Na to abys sis uvedomila ze dite fakt nevi v 9m ze by melo u prebalovani lezet. Ja na tohle obdobi kupuje plinky pants...
Myslim ze by ses fakt mela hodit do klidu..nebo ty doma nekde spechas ?
A urvite v tomhle roli hraji rodice...a tvoje povaha prz to ze ti odhodi lzicku nedela aby te nastval ale ze ,: uz je unaveny....syty apod...
Co jde poznat vetsina tvojeho stresu se objevi ve chcvili kdy ma 9m dite jine plany neu to co sis predstavila ze bude .
( uklid pred navstevou. Spanek. Dojezeny talir apod)
Tak proste nekdy nedoji...nebo nekdy budes uklkzet az za hodinu....
Me pomaha se zastavit a rict si ze to to dite fakt nedela naschval a to ze jsem si naplanovala ted na uklid 30min okno je moje vina... Ne ditete
...
dostala si krasne doplnujici komentare, s vetsinou souhlasim, par veci doplnim, jak to treba dela ja. ted teda dost kricim 🙈 a nechci a vim, ze to neni dobre, ale je to presne to, jak vypustim tu energii, aby se mi ulevilo, pracuju s tim. ani dcera (v kvetnu bude mit 3 roky) si moc ochotne necisti zuby. sle jsou veci, ktere jak ja rikam "nejsou k diskuzi". vysvetluju kazdy den, ale radsi zalehout nez resit kazy, zubare, bolest, osetreni v narkoze apod. cisti si sama, cistime si navzajem, cistime se zrcatkem, s presypackama, u pisnicky, rikam basnicky, v leze na zemi, u umyvadla s vodou...proste jde porad o trenink navyku a aby si zvykla, ze to delame. sama si to dlouho nevycisti dobre. tak se ji snazim zabavit jinak a predchazet revu. a kdyz uz rve, i u jinych veci - ted se taky obcas projevuje dost vzdorovite, tak ji taky rikam: slysim/vidim, ze se ti to nelibi/jsi smutna/nechces/zlobi te to... dosad si. tum respektuju jeji emoce. nabidnu ji, ze ji obejmu, ze muze byt sama, nekdy sednu jen vedle ni, nekdy ji necham valet po zemi, co zrovna chce a potrebuje, jen teda samozrejme ne uprostred silnice nebo kde je neci nebezpecneho. vetsinou se nechce mazlit, ale nekdy chce treba silne obejmout, ze se navzajem zmackneme - leoe ten vztek vyventiluje. vetsinou nechce byt sama. ale to se bude casem menit a kazde ditko to bude mit jinak. az se uklidni, tak si jednoduse situaci vysvetlujeme, ale u 9 m jde spis o pokyn a predchazeni veci, ktere te stvou. a ano, treba nesahej do zasuvky, je to nebezpecne, budes mit au. sem rekla urcute vuc nez 100x a dite odnesla pryc. velky pozor si davam na hodnoceni. jako ty jsi ale krikloun, ty jsi zlobiva...je rozdil mezi tim, jake dite je a jak se prave chova! nase mama rikala brachovi, ze je blbej 🙄 v domneni, ze to neni tak strasna nadavka 🙈 a bracha je uz davno disoelej a v mnoha ohledech si to o sibe porad mysli. tak i tim hodnocenim a vynucovanim poslusnosti jako "tak se mi libis, kdyz si hodna holcicka a nekricis" ten pruchod emoci blokujes. samy je nekdy nezvladame a to sme dospeli, dite se to musi vsechno naucit. a u sebe s tim vztekem, pokud ti uklidnovani ve stylu pocitani do 10, nadech vydech, zavrit oci, dychat u otevreneho okna...pripada moc nasilny, tak jsi ten tyo, ktery to orave potrebuje dostat ven tu energii, udelat neco siloveho, zarvat apod., urcite si to bezpecne vyzkousej a nauc se to 👍 to ma kazdy jinak. stejne jako nekoho uklidni cteni, tvorba apod... jiny potrebuje behat, skakat, hlasite zpivat... a za me super, ze to ctes a premyslis nad tim 👍
No takhle, jsou prostě veci, které se dělat musí i přes rev. Když poběží do silnice, asi mu taky nebudeš jen trpělivě vysvětlovat, ať to nedělá, ale prostě mu to zakážes i za cenu vzteku. Fajn je být pevný, nekricet, nevyhrozovat, ale prostě udělat, co je potřeba... až bude starší, dá se vysvětlit, proč si zuby musí čistit, ale někdy ani to nezabere. Respektující výchova neznamená nechat dítě dělat si co chce a že dítě už v životě nebude brečet a vše udělá s úsměvem...
Chápu, o čem píšete, občas to mám taky🙂 Myslím, že je dobré, dítěti oznámit, že jsem naštvaná, nepotlačovat to. Dítě to stejně pozná. My se učíme být s dítětem, jaké je, a ono se učí být s námi, jakými jsme. Vztek je emoce, nikoli agrese. Když je někdo víc emocionální, není špatný. V bezpečném prostředí (srozumitelném, milujícím) je seznání vzteku užitečné pro budování frustrační tolerance a reagování na to. Ve světe se s ním člověk potkávat bude.
Ahoj, zlobení se na něco co je... znamená, že se neumíš srovnat s realitou. Dítě, když chce jiné botičky než mu vybrala maminka udělá jednu věc, nazlobi se a neumí se z toho dostat. Neumí se srovnat s realitou. Vzteká se. V pohodě, proto učíme děti jak seneregulovat své chování a optimálně jak seberegulovat své myšlenky. Něco si k tomu najdi pokud dokážeš seberegulovat sama sebe - bude se ti žít mnohem lépe...se synem to nemá co dělat, on je pro tebe jen spouštěč, to může být kdokoli. Chceš něco jinak než je .... Bohužel tě rodiče nenaučili, co máš dělat. Když se to naučíš ty, naučíš to i svého syna a nevychovas další generaci naštvaného člověka. PS: moc dobře tě chápu, protože jsem také nasertivni typ. A můžu ti říct, že když už vidím, že to zas na mě leze a že to vede do stejných kolejí..tak pomáhá jen jedno ZASTAVIT TEN ROZJETY VLAK. Těch pár sekund, co ti to sebere než se v hlavě srovnas se zdaleka nevyrovná času, který pak musíš strávit napravováním chyb .. protože naštvání je jen začátek..
Abys zjistila skutečný důvod svého naštvání, musíš k sobě být upřímná a ját dál. Jasně, jsi naštvaná, že se ti dítě brání při přebalování, pere se s tebou a trvá to dlouho. Ale proč? Proč tě to naštve? Protože to není automatické, třeba by ses tomu mohla smát a užívat si společnou blízkost a udělat z toho hru. Například. Takže proč jsi naštvaná? Protože to trvá moc dlouho a ty pak nesthneš něco jiného? Protože chceš, aby tě poslechl na slovo? Protože se bojíš, že si ublíží? Protože? Těch důvodů zase může být hodně, ale jde o to, co přesně to je. To dítě, které se vzteká, to není, to máš ráda. Jde o to, co dělá a co to v tobě probouzí. Krásně to bude vidět na té tchyni. Proč ti vadí, že nestihneš poklidit, než přijde tchyně? Bojíš se, že tě bude kritizovat, že tě pomluví, že se budeš cítit hloupě a neschopně? Já to tak třeba mám - ale ve všech těchhle případech jde jen a pouze o nás, ne o to dítě.
A jak se zastavit, když se dítě polilo? Jakkoli, protože to není život ohrožující stav. Naši bezprostřední reakci vyžadují jen situace, kdy bez okamžitého zásahu dojde k úrazu nebo škodě. Jinak je vždycky čas se nadechnout, zklidnit, a pak reagovat na dítěm, ne na scénáře ve své hlavě. Ty jsi dospělá a ty máš dítěti pomoct chovat se správně, ne ho nutit snášet, že se správně nechováš ty. Většina dítě pochopí na první dobrou, že se jim něco nepovedlo, když jsou zlité chladnou vodou, nepotřebují, aby na ně někdo křičel, že je bude převlékat. Proto je lepší se na křik a vztek vykašlat a pomoct dítěti tak, aby se co nedjříve naučilo pít bez polévání a převlékat bez asistence. Neboj, je to jen období 🙂
A nemůže to být tím, že jsi nervózní, a malý to vycítí a "zlobí"? Naší je 2 a půl, a opravdu to tak je, když jsem nervózní, ona zlobí. Když jsem v klidu, je zlatíčko...