Problém v hlavě. Jak ho překonat?
Koníkovky, omlouvám se, že anonymně... ale nyní k mému problému. Mám asi blok v hlavě, a neumím ho přejít. Než jsem se stala maminou tak jsem žila aktivní život - více koníčků a sport. Na MD to vše upadlo, chvílemi mi to vadilo a pak jsem si zvykla. Teď bych se k tomu ráda vrátila, ALE neumím překonat blok v hlavě, že nechci (na tu chvíli) opustit dítě, trpím pocitem že se o něj druhá polovička nepostará tak dobře jako já a HLAVNĚ aby mi jednou dítě neřeklo: nebyla jsi semnou a místo toho jsi byla jinde, za svými zálibami.
Zároveň bych ráda dělala co mě bavilo a nebyla pořád v tom stejném kruhu činností starání se. A chodit okolo a vidět ty věci ležet (pro koníčky, sport). Děkujiii
Můžeš něco ze svých koníčků provozovat se svým dítětem, nebo najít nějakou aktivitu, která je vhodná pro tebe i dítě?
Možná bych to zkusila probrat s nějakým terapeutem, proč nevěříš partnerovi, že se nedokáže o dítě postarat, proč se bojíš toho, že ti to dítě bude vyčítat, že jsi šla běhat nebo do posilky. Pro dítě je nejdůležitější spokojená máma, ne 100% času. Jasně, že otec se o dítě postará jinak než ty, protože je to jiná osobnost, ale to přece není špatně. Řekla bych, že je to dobře, ukáže mu svůj pohled na svět, jiný přístup a dítěti to prospěje, bude mít změnu a umožní mu to budovat si vztah s otcem.
Kolik je dítěti?
Nejsi trochu perfekcionistka?
Hele, já mám tenhle blok taky, i když ne v poloze "nikdo se o něj nepostará tak dobře", ale "neplním své povinnosti". Teď se to trochu lepší, vzhledem k tomu, že mám obě děti ve školce, ale já jsem stále doma. A hlavně kluci přestali dělat scény, když odcházím - prostě řeknou "pa" a je jim to vlastně jedno. Ale uznávám, že od staršího jsem se do čtyř let hnula jen k doktorům - byl to velký mamánek s velmi siilnou separační úzkostí, na které se podepsal nejspíš i jeho autismus.
Za mě je důležité si předem promyslet, jestli dítě opravdu nějak trpí - prostě odloučení nezvládá - nebo prostě "jen" "nechce". Pokud to druhé, je vhodné to to dítě postupně učit. Protože jsou chvíle, kdy vlastně bez dítěte být musíš (em... třeba v porodnici s dalším). Zároveň je i pro to dítě velmi užitečné naučit se překonávat to, že nemá matku za zády, že si musí o některé věci nějak říkat, že jiný dospělý chápe a nabízí věci jinak... A že ono samo to zvládne! Tohle je za mě velmi důležitý bod - zvládáním překážek roste sebevědomí dítěte, takže jako milující rodič mu musíme ty překážky dopřát 😉 .
Další řešení je modifikovat koníčky tak abyste je mohli provozovat celá rodina. Já teda v tomtpo měla jako motor manžela, ten mne doslova dokopal hned po porodu, k různým výletům. A jinak tě chápu, také mám stavy že mi přijde že bych u něčeho neměl achybět, a sedím a koukám a jsem na místě, místo abych si šla za svojí zábavou. Nic by mi neuteklo, naopak by mi to prospělo, ale stejně se nevykopu. Věkem se to snad trochu lepší i mne.
Otazka je, zda opravdu chces venovat se svemu konicku, protoze chces a nutne potrebujes to pro sve dusevni zdravi, nebo citis podvedome “tlak“ okoli, ze bys neco delat mela.
Jestli jsi ten prvni pripad, tak si vzdycky nakou skulinku pro sebe najdes a svereni ditete nekomu jinemu v pohode prekonas. A pokud jsi ten druhy pripad, no tak proste ted nic nedelej a uzivej si miminka, dokud je malicke a rozkosne a vyprdni se na to, ze bys neco mela. Ver, ze tohle obdobi strasne rychle utece, za chvili bude pryc a ty budes zase zit normalne. Mluvim z vlastni zkusenosti 🙂
@nagojka když odejdu tak to snáší v pohodě, ale já jsem myšlenkami pořád u něj. Moje mamka, je pro mě opora na 100% a vím že se postará perfektně, dítě si nevzpomene.
Mám to podobně, a to je dětem 9 a 5, taky mám ten pocit, že se o děti nikdo nepostará lépe jak já. V hlavě mám tuny černých scénářů po každé, když odcházím jen hodinu cvičit... Přitom si dítě zlomilo ruku, když bylo se mnou a nikdy se dětem nic nestalo, když byly na hlídání. Děti teda na hlídání dám, dám je i na víkend nebo i na pár dní o prázninách, k oboum babičkám, ségře, s tatínkem jsou taky normálně. Když jedou s babičou a dědou třeba na 4 dny na hory, tak bulím, pak jsem teda v poho, ale neustále myslím na to, jestli se jim něco nestane... Když jdu 2x týdně cvičit, tak mám prostě plnou hlavu jen těch blbých scénářů... Nevím, jak to odblokovat, úplně mě to točí.
@levandule_k myslím že jsem silný perfekcionalista, a snažím se jím nebýt. Dítko má 5 a je trochu náročný strávník, skoro nic nejí a možná i proto mám pocit že se musím postarat jen já.
Ráda bych poradila, ale tím, že takové pocity jsem nikdy neměla, tak vlastně nevím, jak. Asi to bude postupně ale chtít, aby se z toho mateřství pro tebe nestala spíš závislost. Ber to tak, že pro dítě je skvělé nebýt stále jen s matkou, potřebuje i jiné podněty, aby bylo schopné adaptovat se na jiné lidi a případně jiné prostředí. Ber to tak, že to děláš pro něj, ne pro sebe.
Otázka jaké koníčky a kolik ti to vezme času…! Já teda neměla nikoho na hlídání abych mohla jít třeba jednou za týden si zacvicit nebo něco takovýho… ale když malá začala adaptacne chodit do školky, než jsem nastoupila do práce .. tak jsem citila ze mám víc síly a energie a větší nadšeni něco vymyslet a věnovat se ji.. takže ve výsledku víc dostane .. plus si myslím ze je i přínos, ze má i jiny podněty od jiných lidi .. třeba moje mamka se s ni baví jinak a děla jiny aktivity nez já.. manžel zas jjny aktivity …
A jak zvladas skolku? Take jsem ze zacatku materstvi mela podobne tendence, sice jsem treba na dve hodky odesla, ale porad byla myslenkama u ditete....po 5,5 letech materstvi a dalsim diteti uz ty tendence fakt nemam 🤷😀 Bohuzel jeste kojim, ale az dokojim, sbalim se a odjedu alespon na vikend pryc...oni to prezijou 😀
Já myslím, že to, že se o dítě stará i někdo jiný, než matka, mu hodně dá. A i tobě, že děláš i něco jiného. Precejen ty domácí problémy s odstupem člověk vnímá trochu jinak. A i partner bude rád, že od tebe pocítí důvěru, že mu věříš, že se o dítě zvládne postarat. Možná jinak než ty, ale zvládne.
Můžu mluvit jenom za sebe, nemám pocit, že se mi mamka v dětství málo věnovala, ale ona by určitě řekla, že na nás neměla tolik času, kolik by chtěla. Spíš mám pocit, že já si chtěla některé věci řešit sama a ona mi chtěla pořád pomáhat 🙂 Jenom čas o otcem mu určitě prospěje, ať spolu mají chlapskou chvilku 😉
Když to s tou péčí kolem něj přeženeš, nepustíš ho jednou do světa, připoutáš k sobě, protože mu musíš věnovat 100% svého času, vytvoříš na sobě závislého mamánka neschopného si najít partnerku, takže pozor na tuhle past. Neříkám, nevěnovat se mu a být na něj drsná, to vůbec, je to dítě, takže potřebuje lásku a podporu, ale zase nebýt špatná z toho, že je jenom s otcem, babičkou a ty selháváš. Trauma dítěte nevzniká tak, že matka se věnuje nějakému koníčku.
Pokud tě takhle svazuje silný perfekcionismus, trochu na tom pracuj, zkus nějakou knížku z osobního rozvoje, terapii. Perfekcionismus, když ho usměrníš, je dobrá vlastnost. Donutí tě udělat věci tak, aby měly úroveň, ale když to s tím přeženeš, je to prostě zlý pán, který tě ničí, absolutní dokonalosti nelze dosáhnout.
Měla jsem to takhle úplně stejně a vlastně pořád trochu mám...jedinej člověk kterými dveřím syna na celej den a jsem naprosto v klidu je moje máma ..a i tak jsem ji ho nechala až když mu byl rok jenom kuli tomu že jsem se z finančních důvodu musela jednou týdně začít chodit na brigádu...když sem odjížděla plakala sem když sem se po 12 hodinách vrátila taky sem plakala a říkala sem si že mě určitě kuli tomu nebude mít rád..no babička je babička a když ji má tak maminka neexistuje😂😂😂je mi to trošku líto ale sem ráda že spolu mají tak skvělej vztah...udělej to třeba začni chvilkami uvidíš že si sama vyčistis hlavu budeš mít úplně jinou energii,náladu...je to potřeba...🙂nevím přesně k čemu by ses chtěla vrátit ale na poprvé to můžeš udělat třeba tak že půjdeš pryč v době kdy bude prcek spinkat...