Odchod jednoho z rodičů (rozchod). Jak "pracovat" s dítětem?

@lenulen to je dobra myslenka, promyslím to. Děkuji, sílu budeme obě potřebovat.

Ahoj. ono opravdu strašně moc záleží na situaci. Můžu sdílet svou zkušenost, netuším, zda -ti k něčemu bude. Děti se ptaly, já jim odpovídala různě dle konkrétní situace - nelhala jsem, pravdu jsem "dávkovala". Některé věci přijaly zcela automaticky (např stěhování), s některými se praly různě dlouho (resp. stále). Mám tři děti (tehdy ve věku 2,5,7) a každé to mělo trochu jinak, též se vyvíjelo v čase. V mém případě se ovšem s tátou vidí každý týden. Jinak jsem jim prostě řekla pravdu úměrně věku - tedy že už s tátou spolu nemůžeme (neumíme) žít a že to bohužel jinak nešlo (i kvůli mému zdraví) a opravud se k sobě nevrátíme.

@skororozvedena děkuji, že jsi se podělila o svou zkušenost. To, že dětem táta v životech zůstal, je určitě důležité, obzvlášť, pokud mají vztahy hezké. To se u nás nestane. Byly jsme vyskrtnuty z jeho života a jelikož taky nechci lhát, už mi to postupné dávkování nějak nejde.

Hele, mě přijde fakt hodně důležitá ta autenticita, nic nepřehrávat. Jasně, tvoje dítě je ještě malé, ale oni jsou občas neuvěřitelní, třeba syn mě kolikrát tak překvapí, svou vnímavostí, moudrostí.... HOlt, stalo se, stalo, co už, ideální to není, ale život jde dál. Já sama jsem naštěstí rozchod vnímala jako úlevu ,takže jsem se aspoň nehroutila a spíš se soustředila na ty praktický věci /bydlení, finance, práce, škola atd.). Ale taky mě děti viděly plakat. Prostě podle citu. Pro mě bylo nejdůležitější, aby mi moje děti i nadále mohly důvěřovat (že jim nelžu, mimo jiné). A láska, samozřejmě. Ta je lékem na všechno! ❤

@skororozvedena krásně napsané.... Dcera je právě dost vnimava, víceméně se dá říct, že už "mluvi", resp. dá se s ní o všem komunikovat a teď poslední dny za mnou často přijde, pohladi mě a řekne mi, ať se nebojím. A to tu plnou nálož informací ještě ani nezná. Máš pravdu, ono pak ty praktické věci člověka donutí se držet a fungovat. Ještě jednou moc děkuji za tvá slova ♥️

Osobní zkušenost nemám, ale pokud vás otec dítěte úplně vyškrtl ze života, je podle mého důležité dát dceři jasně najevo, že to není její vina, ona za to nemůže, nezpůsobila to a je to jen rozhodnutí jejího otce. A souhlasím s poradou s dětským psychologem, se kterým bys mohla pořešit svou konkrétní situaci.

@westie ano, toto ji budu urcite opakovat a vysvětlovat. Toho psychologa opravdu zvazim, teď to bere, že táta jen odjel. Ale tahle bublina brzy praskne, to je jasné. Já teď bohužel nejsem nejveselejsi máma pod sluncem, takže i tohle vnímá, že je něco teď jinak. Samozřejmě se snažím, ale není to úplně snadné.

Ony ty děti ve třech letech jsou velmi vnímavé, ale také velmi tvárné. Teď jsme byli 14 dní u rodičů a když jsem o tatínkovi nemluvila, tak se na něj ani neptal. Ano, úplně mě, pravda, odrovnal, když jsem se ke konci pobytu zeptala, zda zavoláme tatínkovi a on: "Mám rád tatínka." Takže chybět jí určitě bude, ale to o odjezdu vydrží dlouho a pak si tak nějak zvykne, že tatínek prostě není. Byť je to teda z mého pohledu úplná hrůza, prostě jen tak vyškrtnout dítě ze života. Jako partnerku, ok, nerozumí si, ale dítě?

A myslím, že psycholog je na místě hlavně kvůli tobě - jak se s tím srovnat. Držím pěsti.

@merope je pravda, že si na jednu stranu říkám, že pokud se to mělo stát, je asi dobře, že se to stalo teď, protože přesně jak píšeš, je tvarna, tak máme šanci to nějak v rámci možností ukocirovat. Už se ptá, ale zatím to nechávám bez větších diskuzi. Třeba malinko zafunguje "sejde z očí, sejde z mysli". Máš úplnou pravdu, vyzmizikovat vlastní dítě ze života je priserny, obzvlášť, když ví, jak ho dcerka zboznuje. Ale vybral si tuto cestu, nenadelame nic. My si teď musíme s co nejmenšími dopady na psychiku vyslapat tu svou cestu. Děkuji moc za podporu.

Hele, dceru vymazat ze života nemůžeš. Mas ji až do konce života. Nevím co se u vás stalo, ale je taky možné, ze emoce vyprchaji a vše bude jinak….

@petrasipkova1 můžu tedy mluvit jen za sebe, ale teď už to není o emocich, ale o nějakém rozhodnutí. Ze dojde ke změně, tomu nevěřím z vícero důvodů. Pro mě je dcera na prvním místě, o to víc to nechápu. Ale do hlavy mu nevidím.

Ahoj, nečetla jsem všechny komentáře, ale chtěla bych Ti vyjádřit podporu. Můj názor je, ze můžeš byt rada ze odešel teď - ano, dcerka už to vnímá, sle myslím, ze v tomhle veku se s tím smíri rychleji a lépe si na změnu zvykne, než později. Osobne bych ji “tatinka” nepřipomínala a když se bude ptát, spíše to zahrála do autu. Jak bude starší a rozumnější, zřejmě ji to bude zajímat více a pak určitě nějak opatrně začala vysvětlovat. Já od manžela odesla, když byly dceři necelé 2. (rodinu jsem rozbit nechtela, sle nebylo jiné východisko, násilí atd..)Nepravidelně si ji bral, ale nepravidelne je to doted, dceři je 5, a tak musim spoustu věci vysvětlovat, snaží se ji zmanipulovat a povídá ji totální blbosti..naštěstí dcera už má svůj rozum..a bere věci tak, jak jsou..třeba i to, ze tatinek není normální. Moc ti držím palce, ať to spolu zvládnete..člověk, který se takhle na své dite vykašle, není tata. Buďte rady, ze jste se ho zbavily, i když je ti těžké.

@magdanaty moc dekuji za tvuj příspěvek. Vnimam to podobně, ze kdyz uz se to stalo, tak asi lepší, že teď. Mrzí mě, co jsi prožila a stále prozivas. Ale je skvělé, že se s tím dcera takto dokáže vypořádat. Pravdou je, že se u nás toho bojím, ale musíme se s tím nějak poprat. Velmi dekuji za podporu.