Období vzdoru. Máte radu, co u vás fungovalo?
Holky, potřebuju praktickou radu. Dcera 2 roky 7 měsíců, od malička více méně bezproblémové dítě, hezky jí, hodně spí jak v noci, tak ještě i přes den, krásně mluví, v září šla do školky bez jakýchkoli potíží (teď ale nechodí, školka je kvůli covidu zavřená). Je mazlivá, ráda se tulí a pusinkuje, spí stále s námi v posteli. Není ale na nás nijak nezdravě vázaná, klidně jede na víkend k mým rodičům, školka také bez problémů. Kolem roku nebo roku a půl měla záchvaty vzteku, ale nějak to přešlo. Má už mladší sestřičku, té je teď 7 měsíců. Hodně jsme ji na ni připravovali. Trochu žárlila před pár měsíci, ale ne nijak drasticky. Povětšinou ji objímá a pusinkuje, samozřejmě jí bere hračky a občas do ní šťouchne, ale nic co by asi nebylo normální.
Teď ale prochází obdobím, kdy nevím co s ní. Na všechno odpovídá “ne”. I na věci, na které je zvyklá, máme určitý režim, ne nijak striktní, ale existuje. Řeknu jí, ať jde jíst a ona že ne, že si hraje. A klidně ji přemlouvám i hodinu. Když je nás u oběda víc a čeká se na ni, tak ji posadím na židli a ona spustí řev a začne kopat, že jíst teď nebude. Už jsme i zkusili jí nechat bez oběda, ale za hodinu třeba přijde, že chce polívku. Hlady ji trápit nehodlám, ale přece si nebude diktovat kdy bude obědvat a kdy ne.
Stejné je to s koupáním, po hodině a půl ve vaně odmítá vylézt, čistit zuby - ne!, obléci se - ne!, půjdem ven - ne!, půjdem domu - ne!, jdeme spát - ne!. Ani se nevztekne, prostě jen odpoví “ne” a jde si po svým. Vzteká se až když ji nějak donutím udělat co potřebuji. Zkoušela jsem ukazovat na hodinky, že až bude ručička tady a tady, tak půjdem, chvíli to fungovalo, ale pak to zas nějak zazdila. Jinak na ní nějak nepůsobí, když jsme venku třeba celý den nebo když jsme celý den doma, není výrazně unavenější nebo hodnější. U méně významných věcí ji nechávám vybrat co chce zrovna dělat, to je celkem v klidu.
Chápu, že je to fáze sebeuvědomování, že je to normální. Znám Nevýchovu atp. Ale nikde není psané, co mám v těhle “ne” situacích dělat nebo říct, aby se v (aspoň relativním) klidu sebrala a šla. S manželem jsme oba celkem kliďasové, ale v poslední době nám rupnou nervy častěji a nezdá se mi to správné.
Nemáte nějakou praktickou zkušenost jak se popasovat s tímhle obdobím? Co u Vás konkrétně zafungovalo?
My to máme teď taky. Syn 2 roky a 3 měsíce. Už nějakou dobu to trvá a už nevím, co s tím. Asi skončím v blázinci. Nevím, jestli s tím nějak může souviset moje tehotenstvi. Za týden rodím. Taky vysvetlujeme a připravujeme na mimi, ale v poslední době ho raději nedrazdim, protože se na miminko moc netěší.
Od samého rána neguje úplně všechno. Tata nesmí dat mamince pusinku, tata nesmí jít do obýváku, chce kaši k snídani, když mu ji uvarim, tak řekne, ze “kašičku né”. Nechce se oblékat, nechce si vzít plenku, nechce jít ven, pak zase nechce jít dovnitř. Chce jet autobusem, když nastoupíme, tak se vzteká, že “busem né”. Lidi se otacej. A když potrebujeme vystoupit, tak “eště bus” a pak dokáže třeba 30 min řvát a vzetkat se, oblékat si doma boty a čepici, ze jde má autobus. Nechce papat, když má, nechce se jít koupat, nechce čistit zuby, nechce vypnout pohádku. Rozčílí ho i něco v knížce, co tam třeba nechce.
Snažíme se taky o Nevychovu, někdy trest-odměna, ale někdy už na nej zařvu, protože nevím, co už s ním mám dělat. Občas něco funguje, ale někdy už je to tak únavné, když se diskutuje úplně o všem. Někdy se vzbudí v noci, ze chce ponožky a řve 20 min. Manžel mu pak pro ne jde, ale on je hodí na zem, že “ponožky ne”, pak si zas pro ne jde...
Vím, ze mi asi nikdo úplně neporadí, spis jsem chtěla sdílet svoje zkušenosti. Většina kamarádek mi říká, ze takhle intenzivní období vzdoru nemají. Tak jsem hledala na netu ujištění, že je to normální.
@katrinka87 Ahoj, tak u nás nastal už posun - tohle jsem psala v říjnu. Dnes, o půl roku později, tohle strašný vztekání a odmítání všeho celkem přešlo. Respektive trochu se změnilo a je předvídatelnější a povětšinou má důvod, který dokážeme rozklíčovat. Stále se vzteká a odporuje, ale v některých případech se s ní už domluvíme. Když řekne “no dobře” na naše řešení, je to jak rajská hudba a pocit právě zdolaného vrcholu Himalájí 😄 Hodně jí pomahá objetí a když s ní o té situaci mluvíme ze všech úhlů. Snažím se zachovat klid a brát to jak to je, uklidní se rychleji a je pak přístupná další aktivitě. Taky se moc těší do školky v září, tak jí vysvětlujeme, že když se bude takhle vztekat a nespolupracovat, tak tam nebude moci chodit. Není to asi úplně fér, ale zabírá to. Taky ségra už povyrostla, už je tam interakce a dá se s nimi jednat na podobné úrovni. Není to už miminko co se musí teďka kojit a tím pádem nemůžem jít teď hned ven..
Co chci říct je, že za pár týdnů nebo měsíců bude líp, vydržte! Držím palce ať se brzy sžijete s dalším miminkem 😊
@lovemusicsun Úplně tě chápu, jak se cítíš. Takhle jsem to měla s mladším synem do toho je jeste hodně velký tvrdohlavec, takže nějaké vysvětlování na nej vůbec neplatilo. V období vzdoru jsem měla pocit, že buď začnu pít a skončím v protialkoholni léčebně a nebo v blázinci 😀. Nám hodně pomohlo jít formou jakoby odměny a trestu. Když nechtěl cokoliv udělat a nešlo v ty situaci udělat nějaký kompromis, tak jsem mu vždy rekla, že pokud to neudělá, tak nebude odpoledne koukat na pohádku. Večer, když se nechtěl koupat nebo naopak nechtěl vylezt z vany, čistit zuby apod. Tak jsem mu rekla, ze čím déle se s ním budu dohadovat tím min mu budu pak číst pohádku apod. Ze začátku se to neobešlo bez vztekacich scén, protože zkoušel jestli mu povolí nebo ne a je pravda, že se to u nás občas neobešlo bez plácnutí na zadek nebo přes ruku, ale to bylo většinou v situacích, které pro nej byli nebezpečné a neposlechl. Jako když se mi třeba vytrhl na ulici, protože si usmyslel, že chce jít někam jinam než jsme šli a vbehl mi do silnice. Nebo když se stoural v zásuvce a 100× jsem mu rekla at to nedělá, že to je nebezpečné, tak po 101 to udělal, tak dostal lehkou přes ruce. Bohužel tohle období chce pevné nervy a důslednost.