Nezvládám své emoce, velmi často vybouchnu. 😶 Prochází si tím také někdo?
Vím, že hodně podobných diskuzí tu je už dosti ale jdu se sem trochu vyplakat a ulevit svému těžkému srdci. Cítím se hrozně a vpodstatě mám stále na krajíčků. Přijde mi, že jsem se zamotala do své vlastní pavučiny.
Máme dceru 2r 6m. Cesta k tomu bych jí měla byla velmi bolestivá ať už před otěhotněním či u akutního císaře. Nakonec se pro mě stala tím největším darem na světě. Bylo nám tak krásně až do doby než přišlo období vzdoru. Přišlo něco po druhých narozeninách a začalo se to stupňovat. Samozřejmě se s tím počítalo ale nečekala jsem, že to bude až tak těžké a tak moc to nebudu zvládat😶. I když jsem na dceru byla hodná, snažila se všechno řešit s klidem... Vždycky to u ní došlo do takového bodů, že řvala, vztekala se tak moc až to chvílemi nebylo k vydržení, a to několikrát za den. ejhorší ale je, že tohle každodenní vztekání, řvaní ze mě za poslední 4 měsíce udělalo takového neurotika, že jsem občas bouchla jak bublina a byla vzteklá matka. Bylo to sem tam. A věřte, že jsem kvůli tomu byla i na terapii... Protože mě to tak moc tížilo a trhalo, že jsem hledala řešení. Bylo mi řečeno, že jednám jako každá normální matka. Je toho na mě moc a je to pochopitelné. Jenže já tohle nechtěla a nechci. Moje máma taková byla a já si celou dobu říkám že moje představy ještě před půl rokem se začínají sypat jako domeček z karet. Začala jsem se víc soustředit, říkat si že je to období, že to přejde, že musím začít více komunikovat a lépe. Jenže mě přijde že je to čím dál horší. I když se snažím být nad věcí, hledat řešení, vysvětlovat, hledat alternativu a kompromis ... Vždycky je to špatně, vždycky oheň má střeše, vždycky tak řve a ječí až je to šílený. Žádná komunikace nepomáhá, žádné vysvětlení ani utěšování. Prostě nic. A teď k věci... Poslední 3tydny pozoruji, že je to u mě ještě horší. Nezvládám svoje emoce, svůj hněv. Bouchnu pomalu u každé blbosti. Někdy jí plácnu po zadku (není to vždy) ale spíš se dostanu do takového stavu, že na ní křičím, nadávám a pak jsem vůči ní apatická, protože jsem prostě naštvaná. Samozřejmě ona pláče v době co křičím, nedivím se... Já pak taky pláču. Sednu si na gauč, začnu brečet. Ona zamnou přijde, chce si hrát, chce komunikovat ale já jí ignorují. Nějak mi to nedá, jsem jak zahryzla sama v sobě. Na jednu stranu nenávidím sama sebe a na druhou jsem naštvaná na ní, že i když se postavím na hlavu vždycky je vše špatně. Vím, že chyba je ve mě. Že ten můj vztek se mi vrací skrze ní. Jenže já už nevím... Vždycky jsem byla ta hodná, ta klidná, ta milující. Teď jsem jam vzteklá matka. Přitom se jinak spolu furt mazlíme, spíme spolu... Ale tyhle její stavy už nezvládám. Zajímalo by mě zda je tu někdo kdo si tomhle přichází? Nechci porovnávat děti, vím že každé je jiné... ale mám kolem sebe deti jejího věku. Má hodně kamarádů kolem sebe ale nikdo není jako ona. Už si fakt všude a před každým začínám připadat jako blázen... 😥😥😥
Odejít
Představit si cizí mimino a vzteklou vroucí matku na hřišti z pohledu 3 osoby ...
A hlavně čas bez ditete ...( že někdo pohlída) tím se načerpa asi nejvíc energie ....
Máš nějaký čas sama pro sebe? Pravidelně? Pokud ne, tak prostě zajistit i za cenu placené pomoci. Případně zvážit návrat do práce třeba 2 dny z týdnu. Jsi prostě vyhořelá, přetížená, frustrovaná, to je pochopitelné. Dřív nebo později to doběhne hodně žen doma. Zkus se podívat i na "úsměv mámy." Ještě bych se v takové krizi vyhla sledování všech Nevýchov a jiných stránek se skvělýma radama - pak se díky tomu často cítím ještě jako větší hyena, když to u nás nejde taky tak hladce.
Poradila bych mít nějaký čas na svůj vlastní odpočinek a nebýt na sebe tak náročná. A ano, tohle období je i o tom, že člověk trochu přijde o iluze o sobě i vlastních dětech a zase naopak pochopí lecos o vlastních rodičích.
Chápu, taky to tak mám. Dceři budou v létě 3, navíc doma 6měsíční mimčo. Docela se těším, až půjde dcera do školky. Myslím, že se to hodně zlepší. Obě si od sebe odpočineme, budou nové zážitky, třeba méně zlobení a naschválů z její strany a já si od ní taky ráda odpočinu. Taky si vždycky večer nadávám, že jsem na ni byla ošklivá. Jenže čím víc se na ní zlobím, tím víc ona zlobí. Je to tak a vždycky se na to snažím myslet, než bouchnu. Někdy se mi povede vztek ovládnout, někdy bohužel ne. Ale to je úděl nás matek. Protože tatínek vždycky přijde domů a řekne, že dítě je rozmazlený, no a to bych vraždila 😀 😀
Na terapii vám řekli, že takhle jedná každá matka? To sice může být pravda, ale účel terapie by přeci měl být jiný, ne? Takže v první řadě bych vyměnila terapeuta. S ním bych se zaměřila na dětství a vztah s vaší maminkou. Jaký ho máte dnes? Jaké jste měla dětství? Podle mě je super, že nad tím přemýšlíte, že hledáte důvody u sebe. Dobrý terapeut by vám s tím měl určitě pomoci.
Dál bych se snažila víc myslet na sebe. Najít způsob, jak si odpočinout (nejlépe bez dítěte, bez manžela), najít zdroj energie, víc myslet na sebe a občas si dopřát něco jen tak, pro radost. Tohle je pro každou maminku nesmírně důležité!
Pokud máte potřebu mít vše pod kontrolou (jako většina maminek včetně mě 😉, zaměřte se na toto (třeba i s terapeutem). Opravdu to není ve 100% potřeba a vám se nesmírně uleví. Holčička to z vás ucítí a bude také klidnější.
A nebojte, je to sice hodně náročné období, ale bude líp 😉 Držím palce!
Mně pomáhá čokoláda 😃 čokoládové bonbony, když jsem jak sopka a stačí mi malinko k výbuchu sáhnu po bonbónu👍
Ten věk je blbej, dozrajete obě časem, taky se pořád učíš, celý život se s těmi dětmi budeme učit komunikovat a hledat naději, že to jde lépe. Ale jsi taky jen člověk!!! Mě ani nepomáhá čas na sebe, babičky máme, ale jak jsem v blbé náladě, stačí málo. Nějáké představování pohledu třetí osoby nebo počítání do 10 je u mě absolutně mimo mísu, emoce jedou. Jedou u mě, jedou u dětí. Ale PAK! Pak večer v posteli nebo až je nálada, řeknu, co mě naštvalo, vytočilo, povíme si a se starším (4,5) už to jde, ale zase jsou jiné výchovné pasti, když už má svou tvrdohlavou hlavu, že🙂 každopádně, bude to lepší! Dozraje do toho a ty taky, pak si budete umět říct, co vám na druhé vadí a začnete to zkoušet znovu a znovu. Je to vyčerpávající, nekonečný a sil není kde brát. Ale zvládneš to s láskou❤️
Nejsi blázen. Je to úplně v pořádku se takhle cítit a i bouchnout.
Neporadím ti co dělat, přesně ale vím jak se cítíš. Náš syn byl prostě na zabití. Pořad dělal co nemá, zlobil, vztekal se a řval. Byla jsem hotová. No a dneska mu je 4,5 a je to tak prima hodnej kluk, se kterým se na všem domluvíme.
Teď to zase zažívám s druhým to vztekaní😒 už vím, že časem bude lépe.
Jen teda nikdy jsem je neodmitala když přišli, hodně všechno vysvětluji proč a jak se smí a nesmí. Jak se chovat atd. Proste pořad dokola, ale teď vidím, ze se to vyplácí 😊
Nikdo není dokonalý. Taky jsem občas bouchla, křičela, plácla. Docela nedávno jsem však prozřela, místo mlácení a křičení syna lechtám. On se začne smát a oba nás hned vztek přejde. Během dne se hodně objímáme...
Jo a ještě teď místo vyhrožování, že dostane na zadek používám větu: já tě tak zlechtam, že se tomu budeš ještě dva dny smát. U nás to fakt funguje, tak přeji, ať se z toho brzy dostanete.
Moje nejstarší se vztekala až u toho zapomínala dýchat a modrala 🙄 Všude lezla, šplhala, zdrhala, v kočárku vřískala, za ruku vřískala, když ji človek pustil, zdrhla neznámo kam... Hřište pro nás existovaly jen ty důkladně opolocené... V kavárně kamarádka pila kafíčko, její stejne staré děťátko si v klidu hrálo, moje zdrhlo, kamarádka říkala nech jí ona se vrátí - nevrátila. Chytla jsem jí v jinéčásti nákupního centra v ruce nesla hrmeček, který stihle v jedné prodejně ukrást - prpdavačka si 90 cm vysokéjo zloděje ani nevšimla... Cokoliv nebylo po jejim = vžtek a modrání... Kamkoliv jít = ostuda. Vysvětlit? Nezájem....
Teď jr jí 8 let a je to moc fajn holka 😉 Ale to je asi dost chabá útécha, že se to za 5 let zlepší 😀
A ktomu tvému vzteku, nedivim se ti! I já jsem měla záchvaty vzteku takové, že bych toho spratka nejraději ztřiskala na hromadu, jen mateřská láska mi v tom bránila 😅 Většinou jsem odcházela ječet do vedlejší místnosti a taky nadávat a mlátit do polštáře a někdy i do nábytku a do zdi a pak mě bilela ruka 😀 Ale ono po někom to temperamentní dítě být musí, bývá méně časté, že klidní rodiče mají vzteklé dítě a když, aspoň dokážou vypjaté situace řešit v klidu. Temperamentní máma s temperamnetnim dítětem to má složitější, tam ty emoce hodně létají...
Prožívám teď něco podobného - syn je teď taky vzteklý, dělá naschvály, stupňuje se to... Dělá to teda jenom mě, manželovi skoro ne.
I mě vychovávala matka, která po mě často až hystericky řvala. A já jsem rozhodnutá, že já taková nebudu. Ale...
Ale je to strašně těžký. Jednak mám v sobě zažité z dětství určité vzorce, se kterými se dennodenně peru, druhak nemám vlastně z rodiny žádný vzor, jak to dělat jinak a za třetí nemám prakticky žádný čas jen pro sebe bez dítěte. Nemáme hlídání, odejít na delší dobu (potřebovala bych několika denní "dovolenou") je teď bohužel nereálné. Doma to řešíme, muž se opravdu snaží (např. já něco dělám v přízemí, vezme syna nahoru), ale já už jsem celkově vyhořelá, ten návrat k nějaké duševní rovnováze nejde ze dne na den... Včera celé odpoledne skákal po gauči nebo třískal dveřma nebo je vyvracel z pantů. Tisíckrát jsem řekla ne, sundala z gauče, odvedla od dveří... Když potom třísknul šuplíkem komody vší silou a tak, že jsem taktak vytáhla ruce, aby mi je tam neskřípl, tak se ve mně něco zlomilo a zařvala jsem tak, že se snad i otřásla okna. 😢 Strašně se lekl, úplně to v něm cuklo, strašně se rozbrečel. Já si to okamžitě vyčítala, ale zpátky to bohužel nevezmu... Večer to vygradovalo s manželem, zjevně jsem se dostala na hranici vlastních možností. Ta frustrace, potlačený vztek, výčitky a milion dalších pocitů vybublaly ven, bulela jsem jako želva a nemohla přestat. Souhlasím s terapeutkou, že ty pocity jsou běžné a má je spousta matek. Abysme mohly být dobrými matkami, potřebujeme ale dočerpat energii, mít nějaký čas jen pro sebe, cítit podporu partnera a ideálně i rodiny. Najdi si něco, co bude jenom tvoje, nějaký pravidelný čas bez dítěte. Já jsem to poslední měsíce zanedbala, dělo se toho v rodině hodně a všichni na mě naložili svoje stresy, ale nikdo si nevšiml, že je toho na mě moc. Není to jen jejich chyba, já takhle v krizových situacích funguje - jsem ta skála i klidný přístav. Ale potom potřebuju čas jen pro sebe. Docela dost času. Tentokrát jsem to nestopla včas a takhle to dopadlo...
Takze nejsi špatná matka, protože máš emoce. ❤️Ale můžeš být lepší, když najdeš způsob, jak ty emoce zpracovat (jinak než křikem na dceru) a jak se dobít. Držím palce 🍀
@emillyhk Ještě bych dodala - neodmítej dcerku, to je pro ni horší než ten křik nebo kdyby dostala na zadek. Dítě, zvlášť takhle maličké, potřebuje cítit, že je bezpodmínečně milováno. I když zlobí a vzteká se. Nikdy bych synovu potřebu objetí a útěchy neignorovala. Ono to objetí, kdy mi vzlyká na rameni a já ho utěšuju, pomáhá uklidnit i mě. Příroda ví, co dělá, při objetí se v těle uvolní hormony, které pomůžou zklidnit se a zároveň upevňují vzájemná pouta...
Jsem matka 3,5r syna autisty v období vzdoru, kdy nevíte kde jsou hranice autismu a už prostě vycuranosti a vzdoru ( poslední dobou to druhé , není těžký autista, přišlo by vám jako velmi akční, ADHD dítě ) a k tomu mám 15m dvojčata. Spím 3-5 hodin denně a ne vždy v kuse - spím ukradam chvilky spánku. A to už trvá téměř nepřetržitě 4roky ( od prvního těhotenství jsem se snad jen párkrát vyspala 8 hod. V kuse ) . A nechtějte vidět ten chaosu běžného dne 🤣🤣🤣. Většinou se držím, ale největší vzdor zažíváme venku ( syn sebevrah - vytrhává se do cesty, utíká , snaží se všemožně otírat bundu o budovy, co jdeme okolo - to mě vytáčí do oextrému, co krok ho stahovat dál od cesty či budovy). Do toho holky, pořád si stahují čepici do očí a okamžitě řev , že ji mají v očích , neustále boje o hračky, kdo vyleze na stůl a strkání, tahání za oblečení. Uklidite místnost, jděte odnést po snídani do kuchyně a při návratu zpět, výbuch ručního granátu - hračky prostě všude. Jedna používá hlavu jako beranidlo, druhá skáče z výšek. Naprostý chaosu a do školky malý nastoupí od května ( uvolnilo se místo do autis. Třídy ) ... Někdy kousu vztekle dudlík ( už jsou oddudlikovani) , žiju na cukru a 24/7 s dětmi . Takže taky někdy jsem sedmihlava saň. Muž taky někdy nepřidá ( úkoluje me co mám udělat navíc, sem tam mi ponese práci domu z jeho práce, nepoklidí ani po sobě, tváří se strašně, když někdy prostě není navareno, nakoupeno - syn má teď období "vše v obchodě musím házet na zem " a s dvojkocarem slalom kolem palet, lidí , v úzkých uličkách , mno není to moje top činnost 🤣) ... Ať ho nehanim, muž se postará o syna - chodí spolu cen, vymýšlejí občas aktivity, udělá mu svačinu atd. Na sebe mám čas cca 22-24:00
@sherryel tak toto na mě působí jak něco, co se snad nedá přežít 😲 určitě ne bez trvalých následků 😯
Je potřeba být na sebe laskavejsi a k vlastním výbuchům přistupovat s pochopením a laskavostí. Jenom tak totiž může pak člověk s pochopením a laskavostí přistupovat i k dítěti ;)
Cítit vinu za něco co už nutně muselo přijít znamená naložit na sebe ještě víc a bouchnout znovu o to dřív 😉
A pak taky pomáhá brát ty dětské výbuchy jako počasí. Chvilku je hezky, pak prší. Je to normální. A dcera nejvíc zlobí když je unavená nebo nemocná. Tohle když mi došlo, začala jsem být mnohem víc v klidu, protože už ty záchvaty přestaly být blesk z čistého nebe.
najdi si nějaký ventil, jak se zbavit vzteku (mně pomáhalo a ještě i místy pomáhá do něčeho třísknout, jako třeba do zdi, není to ideální, protože ona to potom bude dělat taky...takže...nějaký ventil) a potom je nanejvýš nutné, abys měla pochopení u svýho chlapa, aby ti řekl něco hezkého, podpořil tě a dodal víru a sílu k dalším dnům.
pokud nemáš to druhé pak to musíš vydolovat v sobě, ale to nebude asi moc lehké, vzhledem k vygradované situaci.
je totiž hrozné, že to, co se nám nelíbilo u našich matek, rodičů směrem k nám a chceme se tomu vyhnout směrem k našim dětem, je přesně to, co nám ve stresové situaci naskočí jako první řešení.
já jsem se třeba zařekla, že malého nebudu bít. ano, občas ho plácnu, ale je to víc symbolické, než reálné, přesto on to bere tak, že ho biji.
hodně sil a hodně, hodně lásky. k sobě a uvidíš, že bude proudit i k ní.
Me hrozne pomohlo se "uklidnit", dat stranou ostatni povinnosti a myslet opravdu jen na dite. Teda... povedlo se mi to az u tretiho 😅 Prvni to se mnou mela nejtezsi, protoze jsem se snazila zvladat moc a jak prislo obdobi vzdoru, tak proste nebyla sila. Rady na cas na sebe jsou fajn, ale nekdy to proste nejde.
Takze u trojky jsem si rano nastavovala den "budu se svym ditetem" a vsechno ostani se bud povede nebo nepovede ale jE MI TO JEDNO. A najednou to slo mnohem lepe. Ono vlastne - od chvile co jsem se prestala snazit od ditete furt trochu odbihat s tim, ze ted potrebuju rychle neco zamichat uvarit, poklidit nebo ji honit, ze ted musime jit tam a tam a jenom jsem se ja prizpusobila jejimu rytmu a vsechno jsme zacali delat spolu, tak misto boje a vzdoru nastal docela uspesne mir. Zamysli se - co u vas vytvari situace vzdoru? Jde tomu predejit?
Me se deti nejvic zasekavali, kdyz jsem na ne prilis tlacila, kdyz jsem byla nevrvni. Klasicky kdyz jsme meli nekde byt v urcity cas a v moment co jsme meli vyrazet (spis o 10 minut pozdeji), tak jsem uz docela namichnute cpala dite do bot a bundicky, pricemz mala si najednou vzpomela ze musi curat - tak vsechno sundat, uz s potem na zadech, znova obliknout, vzpomenla si, ze chce s sebou plysaka nebo ze bunda se ji nelibi a chce jinou nebo ze chce jit v holinkach / sandalkach / mych botach. A tady uz ode me prislo obvykle to "ne, to nestihame, pobez". A ona se (ocekavatelne) zasekla, triskla s sebou o zem a konec. A milion podobnych prikladu, ale vetsinou stacilo nechat si na to cas, uklidnit se a nebrat to prilis direktivne, mit cas na to vysvetlovani a diskuzi - a u nas to fungovalo. VETSINOU!!! Nekdy taky ne 🙂
Nejsi blázen, má to tak spousta z nás. 😉
Někdy to ve mě vře jak v papiňáku a sama sebe nesnáším, když vybuchnu. Většinou je to kombinace stresu z práce, hektické dny, vzdor co s dcerkou tříská a scény dělá jen mě. V noci má noční můry prakticky už dva měsíce v kuse, takže všichni nevyspaní.
Docela mi pomáhá tinktura z třezalky a čas jen pro mě, kdy můžu vydechnout. 🍀