Neustále vzteklé tříleté dítě. Vzdor, či špatná výchova?

Nevidím do tvé výchovy, ale z toho, co píšeš, se nezdá, že bys dělala něco špatně. Chci tě jen podpořit, že mám doma slabší odvar téhož. Starší holka 6, mladší 2,5. Stejná výchova, úplně jiná povaha. A to, co fungovalo u starší, najednou u té mladší nejde. Jak jsem se vždycky divila, co dělají ty válecí děti na zemi, se starší to neznala, tak mladší mě školí každý den. Když se sekne, nehne s ní nic a já se můžu stavět na hlavu. "Chytré" rady vůbec nezabírají. Je emotivnější, ale na obě strany. Takže dává víc lidského tepla, ale také je vzteklejší a paličatější.
Chce to prostě hledat cestu k ní. Nacházet metody a postupy, jak s ní pracovat a ještě ani to neznamená, že to bude fungovat. Oprosti se od lpění na tom, že takhle to fungovalo se starší a hledat dál. Já se s tím taky peru, navíc období vzdoru prostě je vývojová fáze, kterou má hodně dětí, tak to prostě je. Nastavuj mantinely, pravidla, buď důsledná a obrň se pevnými nervy. Bude líp, zvládneme to, i když je to někdy setsakra těžký 😉🍀

Mám to doma stejně, akorát to mám u starší (2 a 3/4) a mám k ní zatím malé mimčo, tak nemám porovnání. Taky nad tím často přemýšlím, jestli je to mnou nebo má takovou povahu. Co jsem vypozorovala, tak hodně dělá moje rozpoložení. Pokud nejsem úplně v pohodě nebo se jí méně věnuju, je to všechno o dost horší. Jenže ono to taky nejde se pořád na 100% usmívat a věnovat se jen jí. Flákne sebou o zem pokaždé, když se jí něco nelíbí, i když se jí něco nedaří a chtěla to udělat sama (oblíkání, motorická hra), když jí řeknu ne, když se nepohodne s nějakým dítětem. Přitom moje ne platí, neustupuju jí, stejně se všeho snaží docílit tímto. Například moje nejoblíbenější část léta - sousedi nás pozvou do bazénu, sousedka houkne a děti jdou beze slova z bazénu, já své dítě vyndávám s řevem, načež se tam válí po zemi a nezabírá nic. Dost přemýšlím o tom, jestli k nim vůbec budeme chodit, protože tenhle cirkus mě fakt nebaví...

Já mám doma úplně to samé a řeka bych, že je to povahou. Zatímco starší byl kliďas od narození, od batolete je s ním fajn domluva, nikdy mi nikde nedělal hysterické scény, tak mladší je úplný opak, ten je pořád vzteklý, vše musí být po jeho, jinak scéna a řev. Mám teda už své triky, jak tomu předcházet a případně čím ho uklidnit, ale je to náročné na moje nervy :D nicméně tchýně říká, že si to zažila taky, manžel byl starší a klidný a švagr byl taky na pěst a je takový vzdouvací i jako dospělý :D

Mám to samé u staršího, tříletého... Myslím, že je to o povaze dítěte. Starší byl od narození neklidný, ukřičený, je vzteklý, a když není po jeho, je zle.. naopak je to ale i velká citlivka a mazel. Tak nějak doufám, že to časem trochu přejde, i když kliďas z něj asi nikdy nebude 😁 často jsem si říkala a občas říkám, co jsem udělala špatně, dost tomu pomáhaly vždy chytré komentáře okolí... Mladšímu je rok a půl a je to úplně o něčem jiném 😁 od začátku je s ním spousta věcí jednodušších a už teď se s ním dá často docela dobře domluvit. Navíc je evidentní, že vnímá, když mu něco říkám a poslechne 🙈 Každý je prostě absolutně jiný 😉

Mam starsiho 6, brzy 7 a ten je racionalni, vztekaci vzdorovaci obdobi mel jemne, je uzasny, chytry mily. A pak mam cerstve 3letou, ktera je stejne uzasna, ale povahove uplne jina. Velmi extrovertni, emoce na obe strany litaji. Mela nekolik obdobi, kdy na premiru emoci reagovala jekotem. Ale vse preslo. Ted, asi tyden, ma ty batoelci hysteraky, jeci, dupe, hazi se o zem. Pozoruji, ze udelala obrovsky kognitivni skok (miluje bratrovu skolu, dela s nim ukoly, zna vsechna cisla, nejenom pocitat, ale i cist, umi cist uz dvojciferne a ted zacina chapat ty vetsi), braska ji uci pismenka. Navic do toho ma nejaky skokovy rust, vse ji je male. Takze ja to pricotam tomu, ze telo a mozek ma nejakou fazi, kterou nervova soustava nezvlada. Doufam, ze je to jen obdobi. Jinak me mrskne...

Ale - co se nemeni a je tady stabilne, je jeji povaha - musi mit pocit, ze dela jen to, co ona sama chce. Nemuze mit pocit, ze my ji do neceho tlacime. Za "normalnich' okolnosti je spolupracujici, chape, je racionalni, sama s nimi letam na dovolene, vcera zpusobne sedela na rodicovskem dnu 2*45 min ve skole u starsiho... Ale jakmile je unavena, reaguje prehnane, pak je potreba zmenit ton. Nikdy ji nedotlacit do kouta, ultimata na ni neplati, vzdy najit reseni, aby byla respektovana moje autorita, ale zaroven ona neprohrala. To se ucime za pochodu, je videt, ze casem to krasne funguje, vnima to mnohem vic, nez treba ve 2 letech.

Z tveho uplne nepoznam, jestli je to jen obdobi, jako u nas, kde poradim prezit, nebo dlouhodba vec a pak by asi bylo potreba najit zpusob, jak s nim komunikovat i v tech stavech (viz nase hledani cesty jak ji nedavat ultimata "musis to uklidit, jinak..."). Ona treba vidi i u starsiho, jak moc je afektivni ke mne, porad me objima, rika mi kazdy den jak jsem uzasna maminka a jak me ma rad. U ni to neexistovalo. Dokonce bylo kratke obdobi, kdyz ji byly mozna 2 r, kdy me vyslovene odmitala a chtela jenom manzela. Co pomohlo, bylo validovat jeji pocity (ano, ja tatinka taky miluji, je to muj manzel a diky nasi lasce mame Teba a brasku, je skvele, ze mas rada. A ja mam rada i Tebe, moc. ). po par tydnech neco secvaklo a je to nejtulivejsi dite, co znate. Casto pres den krici Mamiiii, mamiiii, nema dost tve lasky, prosim prijd me potuliiiiiit 🙂

Takze asi tak, zjistit jestli je to faze nebo povaha a podle toho se obrnit. Drzim palce.

@krisstina93 vzdouvací i jako dospělý, to mě celkem pobavilo 😁 Jedna moje kamarádka je taková na duchovno zaměřená a ta mi počítala numerologii jména a říkala, že jí tam vyšlo, že má ve jméně povahu - netrpělivá, popudlivá a pak bystrá, komunikativní a rozvážná. No, já tomu nevěřím, ale můžu říct, sedí to úplně přesně. Do ničeho se nežene po hlavě, je na sebe fakt opatrná, ale jakmile není po jejím, tak oheň na střeše nebo když si vzpomene, že něco chce, tak už před minutou bylo pozdě. A všimne si všeho. Máme se s ní asi ještě na co těšit. 😄

Moc Vám všem děkuji za názory a zkušenosti. Musím tedy říct, že v některých věcech vidím svoje děti. Musím tedy říct, že opravdu je v nich rozdíl a musím se zaměřit a naučit opravdu jednat a komunikovat s každým jinak. Starší už od mala moc neprojevuje emoce. Nikdy se moc nechtěl mazlit. Občas mi přijde, jakoby se styděl dát najevo radost. Člověk občas neví, na čem je. Já už to naučila vcelku rozeznávat...kdy má radost a kdy je třeba smutný. Shodli jsme se s manželem, že v něm číst je někdy hodně těžké. Hledám důvod, proč tomu tak je. Oba jako rodičové a partneři, jsme víceméně komunikativní, bavíme se o tom, jak se cítíme, neskrýváme, nepotlačujeme moc emoce. Jak negativní, tak pozitivní. Ani u dětí se je nesnažíme potlačovat.Asi je holt prostě taková osobnost. No a mladší je holt hodně emotivní osoba, která zase potřebuje jiný přístup. Chodí se hodně mazlit k nám. Dává pusinky. S každým se zdraví, nestydí se narozdíl od staršího. Když má radost, je to schopný dát dost hlasitě najevo. To samé,. když ho něco nazlobí.
Teď jsme byli kupovat boty. Mladší syn nechtěl, vztekal se, brečel přes celý obchod. Šli jsme ke kase zaplatit, prodavačka nemohla přes regály vidět, které dítě se tam vztekalo, bylo jich tam hodně. Syn u kasy rozzářený. Zdravil, furt ji něco povídal a ona ty seš ale šikovnej, hodnej...a já na to ...no, před chvílí se mu to ale nelíbilo. A prodavačka na to....no, to je o tom, co mu dovolíte. No v tu chvíli jsem měla sto chutí po ní ty boty hodit. Podle ní, jsem mu tam měla zmalovat zadek a nevím už co všechno. To jen taková vsuvka z naší poslední zkušenosti 🙂.
Moc díky všem.

Jj, ta reakce u kasy, to člověka vždycky potěší 🙄 většinou se to snažím přejít.. i když mě řeči toho typu kolikrát fakt naštvou, když je horší den, tak i mrzí.. do jednoho pekařství u nás už ani nechodím, když je tam jedna prodavačka.. než jsem díky mladšímu zjistila, že chování staršího není moje chyba, tak mě tyto komentáře fakt hodně zraňovaly a přišla jsem si absolutně neschopná...