Nastavení hranic/výchova batolete. Máte rady, zkušenosti?
Ahoj,nevím přesně jak téma nazvat. Chtěla bych vás poprosit o zkušenosti a rady,protože v tom jako rodiče sami docela tápeme. Rádi bychom šli vlastní cestou výchovy a neopakovali "chyby" svých rodičů ,ale nakonec se dostáváme k otázce, i když to děláme jinak,jestli je to tak správně a jaké to bude mít důsledky za pár let. Synovi je zatím 15 měsíců a je to veselý raubíř. Potřebuju nějak nasměrovat,jak už v tomto věku s dítětem komunikovat,když ještě sám nic nenamluví a těžko říct jestli mi rozumí,když mu budu v nějakém souvětí vysvětlovat proč to a tamto neděláme.Je to zdatný lezec, všude možně šplhá a asi je normální,že nemá žádný pud sebezáchovy. Vyšplhá na tv stolek a plácá do televize a to samozřejmě není v pořádku, x krát za den tam vyleze, nejdřív vysvetluju,občas přijde na plácnutí přes ruku,ale jede dál. I když se ho snažím v tu chvíli rozptýlit,nasměrovat jinam,odvést pozornost,přijde mi jak kdyby mě už v tomhle věku prostě rád provokoval a jede pořád dokola. Občas už mi dojde trpělivost,jsem unavená, okřiknu ho. Jenže nepomůže ani to,nepomůže nic. Když prostě chce a rozhodně se,6e teď bude placat do TV tak prostě bude. To je jen jeden z mála příkladů. Vyleze na židli a začne skákat,jednou už se převrátil,vysvětlím mu,že ho to může zase bolet,když spadne,protože na židli se nestojí a neskáče,začne se mi smát do obličeje a skáče dál 🙃
Teď už chodí, na procházkach trnu když musíme jít po chodníku podél silnice nebo přecházet,zatím ho prevazim v kočáru ,protože když ho vezmu za ruku a on nechce kam ho vědu,tak se začne vztekat,lehat si... Jak mu mám vysvětlit,že mě přes silnici prostě musí chytit za ruku
fyzicky zamezit, aby dělal to co nemá(životně důležité věci) Tzn. v tomto věku holt 1000x sundat z tv stolku, odvést jinam a zaujmnout něčím jiným - převést pozpornost. U silnice brát za ruku nebo holt do kočáru pokud to takto funguje. Je to blbý období a neuděláš nic. Ono mu to časem dojde... JInak ještě s tou silnicí-moje děti také nesnášely chození za ruku. Ony neuměly chodit, prostě poletovaly a běhaly kolem😅 VYsvětlila jsem že tedy můžou a nemusí za ruku, ale do silnice prostě nesmí. U silnice vždy musí počkat a pak spolu přejdem, když jim řeknu. Asi jsem v tomto měla chápavé děti protože to respektovaly. Dcerka určitě už před 2. rokem jela na odrážedle vždy napřed a před silnicí vždy čekala než dojdu já s kočárem.
Kdyby to nerespektovaly, tak by holt musely za ruku furt. třeba celý den. Kdyby se měly vzteknout a já je nést. TaUž si to nepomatuju, ze začátku pár takových výstupů asi bylo, než to pochopily, ale pochopily to rychle.
Sama trošku tápu a malý mi "leze po hlavě" (3,5 roku), tak třeba někdo poradí líp 🙂
Dost mi pomohla knížka Montessori batole, tam je kupa super tipů, doporučuji.
Pár tipů:
- jsi silnější, nemusíš dítě zrovna bít, abys mu fyzicky zabránila dělat nevhodné věci (mlátit do televize), toto děti moc láká, dá se zkusit nabídnout jiná aktivita, vhodnější, ale v podobném tématu (mlátit do něčeho jiného, co dělá zvuky 🙂 )
- na ulici jsme nosili kšíry, vodění za ruku je nevhodné z hlediska vývoje chůze - https://www.nejbaby.cz/c/bezpecnost-deti/ksiry-... - kšíry měl, dokud nezačal aspoň trošku poslouchat, teď teda chodí přes silnici za ruku, ale už měří skoro metr a já se nemusím sklánět a netahám mu rameno nahoru
- co se týče lezení - je dobré to podporovat, ale přiměřeným způsobem (po něčem, co se nepřeváží a podobně - prolézačky, najdi si cvičení pro batolata a podobně)
A pokud se udržíš, tak na dítě neřvat, jinak si řvaní nastaví jako normu a do budoucna nebude fungovat už vůbec. Já když zařvu, tak ví, že něco přehnal, jednu chvíli se dokonce i rozbrečel, ale rozhodně ho to zastaví. Ale snažím se to opravdu eliminovat - jo, pokud jsem fakt utahaná, tak to může být max 2-3x denně, ale dost dnů na něj nezakřičím vůbec. Takže řvaní není norma, ale opravdu výjimka.
A ještě mě napadlo, v čem mi moc pomohlo cvičení / kontakt s jinými "živými" dětmi - vidíš, že to, co syn dělá, je opravdu úplně normální. Já když na cvičení řekla, že syn všude pořád leze a že je to na bednu, tak reakce cvičitelky byla jen ve stylu: "No, jasně, máte normální zdravé dítě."
Mě neskutečně pomohl projekt Dovychovat. Mají spoustu videí zdarma a neskutečně mi to pomohlo s pohledem nejen na výchovu
@merope děkuju za tip,po knížce kouknu., Nechat ho mlátit do něčeho jiného je super a vlastně logický nápad,je pravda že ho vždycky lákam na jiné hračky,ne na zvuky 🙂
Řvaní je u nás právě taky jen vyjímečně, taky se většinou rozbrečí a zastaví,jenže mně je to v tu chvíli líto tak ho obejmu, utišim a on mnohdy začne zase znovu s úsměvem, jakože mu to prošlo. To je asi moje chyba,že si za tím nestojím,ale je mi ho v tu chvíli vždy líto. Pak často od rodiny posloucháme,jak nám bude za pár let skákat po hlavě. To samozřejmě nechci,ale chci toho docílit jinak,než naši rodiče.
V lezení ho právě podporujeme a myslíme si,že je na svůj věk dost šikovný, jenže pak stačí chvilka a je neštěstí, nechápe,že určité věci může dělat jen pod dohledem 😏
@nita1984 děkuju,zkusím kouknout 🙂
Jinak doporučuji knihu Pohodové rodičovství. Ta je taky úžasná
Malej ma rok a kdyz leze kam nema, proste ho sundam a danou vec (ucici vez jsem zavrela do spajzu 😄 ) dam do jineho pokoje. Ja bych se snazila mu prizpusobit prostor, abys na nej nemusela porad houkat a stresovat se. Ale jinak kdyz mas zrovna cas, tak byt u nej, navest ho, ja tedy osobne bych mu nic moc nevysvetlovala, me to pripada mimo, do takhle malych deti neco hustit - ale to je vec nazoru a volby samozrejme. Jednoduse treba nejakymi gesty mu naznacit co muze a co uz ne ☺️
@vikinkav Jo, vidíš, upravit prostor - to je základ - to beru jako takovou samozřejmost, že mě to ani nenapadlo zmínit 🙂.
Jinak - dítě když je v hysteráku, zařve se na něj, rozbrečí se - tak typicky potřebuje vědět, že to zvládne, že je milováno, takže pohladit. "Trest" přišel, pak potřebuje pohladit.
@vikinkav tak upravit prostor mu úplně nejde, musela bych vyklidit místnost 😁 A hlavně mi to úplně nepomůže, že uklidim židle,zruším televizi a veškerej nábytek, chtěla bych docílit toho,aby věděl co může a co ne a to i když přijdeme někam na návštěvu ,nebo kamkoliv,kde tyhle věci budou. Aby věděl,že prostě nemůže bouchat do televize, skákat na židlích a lézt po stolech... A taky mi právě přijde zbytečné mu nějak vysvětlovat proč,protože on to ještě nepobere.
Zkoušela jsem dělat prstem "tytyty" a to ho rozesmívá a nemá z toho pocit,že by dělal něco špatně, takže to úplně nepomáhá.
tak na židle nevím , proč by nemohl lézt, z nábytku a ze stolu sundavat. Je potřeba určit i doma místa, kde lézt může, kde se může realizovat a zkoumat podle sebe (např. nechat doma ke kramaření i spodní šuplíky s neškodnými věcmi, jako jsou plastové misky a vařečky, ...) Naopak křehké a ostré nádobí uklidit do vyšších pozic, kam nemůže...
Mám stejnou zkušenost se synem. Okolo roku to bylo náročný. Mlátil do televize, lezl a vyndaval šuplíky. Věděl ale moc dobře že to nesmí a vždy na nás spiklenecky koukal. Snažila jsem se vysvětlovat, dělat “tytyty” rozptýlit ho, ale stejně šel a udělal. Naštěstí to ustalo. Ted je mu rok a půl a už z toho nic nedělá.
Podle mě se s dětma od roka do třech nedá žít, je to uplně blbý ale má to svojí hlavu 🙄 Jediná rada je, obrnit nervy čokoládou a počkat až vyroste.. Jinak hranice jsou důležité vymezovat hned, být neústupná a důsledná. Prostě tak to je a tak to bude bez ohledu na to jak moc se vztekáš. Prvorozená byla schopná se vztekat tak, že zapomínala dýchat a modrala 😲 Neni potřeba dítě mlátit ani na něj řvát, nemá smysl vysvětlovat. Smysl má sebrat mu, co nechci aby měl a fyzicky mu zabránit aby chodil kam nechci.
@konidana na židle lézt může,pod naším dohledem,ale nemůže na židli jančit,jak píšu v původním příspěvku, on se opře o opěradlo a skáče,houpe se,jednou se už převrátil a já bych ho nerada vezla s otřesem mozku. Ptám se tady na nastavení hranic, nechci židle uklidit ,to je jasný že mu tím zabráním na nich kravčit,ale zároveň ho tím nic nenaučím. Ta židle je třeba ten nejmenší problém , to jsem uvedla jako jeden z příkladů. Celkově mi jde spíš o to,jestli to takhle děláme dobře,jestli se to neodrazí později ve výchově na tom,že nás nebude schopný poslechnout 😏
děláte to dobře🙂 časem se to poddá, tohle je fakt náročné období.
Do tři let je to z 99% o managementu a přizpůsobeni prostředí. Hlavní výchova přichází mezi 3-6 rokem, kdy se dětem vyvíjí komunikace a abstraktní myšlení.
Čím méně se zakazuje, tím lepsi je důvěra a da se dítě lépe směřovat. Mám syna 3 roky (pravda, u měj je to trochu atypické), ale čím méně tlacim, tím je hodnejsi. Každý tlak vyvolává protitlak. Jinak ano,děti jsou o pozornosti 24/7, obzvlášť některé
@martinka_33 tak to je přesný😂 ... a pak je ještě další období, který zatím teda nějak dávám, a to 14r.+ je to nejvíc chytrý, má to svoji hlavu, myslí si to, že už je úplně dospělý , nezávislý a všecko si chce dělat po svym🙄😂😅
@nita1984 ano presne souhlasim, on na to prijde casem, co muze a co ne, ale to ze ho nonstop nekdo napomina, to uz v nem zustane. Autorko: Policky a supliky at kramuje, to je prirozene a nezabranis tomu. Lezeni taky ne, ten pud je silnejsi a neni schopen tomu zabranit a ovladnout se, je proste moc malinkej, a pohybem se uci, rozviji se mu tim i mysleni.
Podle me je dite na zakazy v tomhle veku jeste malicky. Pokud je tvoje otazka "jak mam udelat aby neco nedelal?" tak odpoved je "nijak". Bohuzel. Sama pises ze z kriceni, placani ani tytyty si nic nedela - proste jeste nechape koncept nesmis. To co popisujes nejsou hranice, to jsou pravidla. Ty nastavujes pravidla, ktere ma dite dodrzovat, a nevis co mas delat kdyz je dite nedodrzuje. Rozdil mezi hranici a pravidlem je v tom, ze hranice je neco, nad cim ty mas plnou kontrolu, u pravidla je to na diteti, jestli ho dodrzi nebo ne. Pravidlo je treba "na zidli se neleze", a co udelas kdyz tam vyleze? Nemas kontrolu nad tim co udela. Hranice je "nenecham te lezt na zidli = pokud tam vylezes, sundam te". Ty mas kontrolu nad tim, jestli bude na zidli nebo ne. Neni to asi nejlepsi priklad, nejsem odbornik 🙂 ale ten rozdil mezi hranici a pravidlem me osobne treba hodne pomohl v tom, jak to cele uchopit...
Je potreba se na jeho chovani divat tak, ze komunikuje nejakou svoji potrebu - chce nekam lezt, do neceho placat, neco vytahovat ze supliku... tak mu ukazat kam muze lezt, do ceho muze placat, co muze vytahovat... Pokud leze na zidli, normalne rekni "na zidli nelezeme, muzes lezt tady" a das ho nekam kde muze bezpecne uspokojit potrebu lezeni. Az to udelas treba podesate, tak pochopi ze lezeni se dela tam a ne na zidli 🙂 pomuze taky treba premyslet co se mu na tom libi, kdyz to dela - chce byt vysoko? chce tam videt neco co normalne nevidi? chce vic pohybu? chce slyset ten zvuk (placani)? nebo se mu libi ten novy pohyb? Podle toho muzes nabidnout jinou aktivitu a cim lip se trefis, tim vetsi bude uspech 🙂 jo mozna budete muset vic chodit na hriste, nebo proste nekam kde je bezpecny prostor na to aby se vyblaznil, kdyz doma to casto nejde udelat. Ale v tomhle veku je to proste porad o tom, ze rodic musi identifikovat potrebu (dite to jeste samo nerekne ani nechape) a pak zajistit aby si ji dite splnilo, akorat uz to jsou slozitejsi potreby nez u miminka 😀
Můžeš trošku zakazovat - ale právě z té knížky "Montessori batole" mám, že pokud pořád jen zakazuješ, co smí a nesmí dělat, tak máš blbě upravený prostor. Občas stačí upravit třeba jen jeden - ale dítě potřebuje bezpečný prostor, kde se může 100% realizovat a zkoumat svět.
Když na něco leze, kam nemá, tak ho prostě sundat a ukázat mu něco,kam si vylézt může. Když chce bouchat do něčeho, do čeho se nebouchá, odnést a nabídnout něco, do čeho se bouchat může atd. Sáhodlouhé vysvětlování u takhle malého prcka nezabere,okomentovat, ale jednoduše.
Upotřebit byt jeho potřebám. Tak samo, jako ho máš pro sebe upotřebený ty. Mala ma svoje šuplíky v kuchyni, může do spajzky, do ledničky, do koupelny a mě vlastně odpadlo takové "tohle nesmíš, tohle nedělej, tohle ne, tohle nemůžeš". Mě by to celý den teda taky nebavilo poslouchat. Taky jsem se musela naucit malou i chápat, myslela jsem si třeba, ze chce skákat na židli, ale ona mi chtěla pomáhat na lince, jen nevěděla jak s ní za mnou atp.
My mame televizi na takovém stojanku, nebo jak to nazvat a když mala leze na stolek, jednoduše televizi zvednu.
Nakonec tam přestala lézt, ale když něco dítěti odpiras, za mě to chce o to více.. tím, ze rves (za me teda úplně zbytečně) tak dítěi učíš, že vlastně to jinak neřešíš.
Ja na malou nekřičím, takže u silnice jsem třeba rekla, ze bude au, jezdí tam tutu a ona se zastavila a chape to už o dost líp.
A hlavně ztotožňují se s tím, ze pokud na dítě křicis, když běží k auta a placnes ho, potrestáš, poběží k němu nakonec před tebou, protože si bude myelet, ze utíká do bezpečí - mrkni na deti jsou taky lidi. Mám tu autorku ráda ;).
A hlavně v roce a něco je ještě maličký na nějaké vymezování hranic, povětšinou ani nerozumí co po něm chceš, neví co je zákaz, nechápe proč nesmí.
Jako matka hyperaktivnich deti, manzela i psa, radim jedine, jak to dusevne zvladnout - chodit co nejvice ven. Hriste, les... proste nekde, kde muzou bezpecne dosytosti vybit svou energii. Kdyz byli takhle mali a ja byla na materske, tak jsem rano uvarila obed, pak s nimi vypadla ven, doma obed, poledni slofik, a odpo zase ven. Zakazovat a vysvetlovat 15 mesicnimu batoleti jsem taky zkousela - v pripade plne baterie absolutne bez efektu. Kdyz byli unaveni a vyboureni, pak ty domaci hranice bylo mnohem snazsi pro ne dodrzovat. Drzim palce, at se dari!
Mám 17m syna a je úplně, úplně, úplně stejný jako ten váš...v sobotu mi vylezl na kuchyňskou linku 🤦 ja vím že je to období. Placani nepomáhá a nedělám to, buď ho odvedu nebo věc dám z dosahu. Kriknu ale opravdu ve chvíli když by se zranil, aby se okamžitě zastavil nebo by neco rozbil...už trochu pomaha klidným pevným hlasem říct "Ty ty to se nedělá". Jinak chození po ulici nelze, nebudu riskovat, že skočí pod auto... prostě vypustim tam, kde je to bezpečné. A házení o zem je u nás asi 5x denně...ale už je to lepší...jednu dobu se házel tak 5x za hodinu 🤣 už i pochopil, že to bolí...a tak se jakoby položí 🤣 přeji hodně sil...teď z druhým vim, že je to období...s prvním dítětem jsem taky byla hotová 🤣 nejvíce mě momentálně děsí, jak se na hřištích rozbíhá proti houpackam a kolotocum v pohybu 🤦
Ahojky, nečetla jsem předchozí komenty. Ale nám doma hodně sedla Nevychova. Na YouTube jsou i nějaká videa zdarma, ale já už mám za sebou i ten placený kurz. Začala sem s ní přesně ve stejné době jako vy. Tedy jsem to nechtěla dělat jako moji rodiče, ale nevěděla sem jal na to. Dcerce bylo 13 m a občas už jí bylo potřeba říct, že takhle ne.
Každá maminka i tatínek mají hranice někde jinde. Takže se mi líbí, že si hranice určujeme podle vlastních pocitů. Tedy co je ok pro tatínka nemusí být ok pro maminku a podobně. Například pro mě by bylo ok vylézt na židli a sednout si, pro tatínka třeba i vylézt na židli a stoupnout si. Všechno říkáme upřímně a mluvíme o tom, jak to máme konkrétně my v tu chvíli.
Tedy u nás, hele Baru když tě vidím, jak lezeš, na tu židli, můžeš vylézt a sednout si tam, ale jak si stoupne, už bych se o tebe bála a dám tě dolů. Vyleze, stoupne si, skáče - říkám, vidím, že tobě se to skákání važně baví, ale skákat na židli ti nemůžu dovolit, mám strach, že spadneš, ale jestli chceš, můžeš jít skákat na postel a odnesu jí na postel. Situace se může opakovat a budete koukat, jak třeba po třetí vyleze na židli a sedne si😉 vlastní zkušenost.
Šplhá na tv stolek a plácá do televize - řeknu, koukám, že ty si malý horolezec a to lezení tě baví, ale na 5v stolek ti nemůžu dovolit lézt, jsem z toho nervózní, bojím se, že televize spadne, zkus si lézt třeba na gauč a plácat vařečkou do misky - položím na gauč a už se tam sápe a chce zkusi, bum bum 😉 Neodvádím pozornost nikdy úplně jinam - chce lézt a plácat - ukážu, jak je to pro mě ok, ne - pojď si hrát na koberec s jinou hračkou. Nikdy jí neplácnu - děti se v tomto věku učí hlavně od rodičů. Jsem rodič parťák, který nastavuje hranice podle svých vlastních.
Hezkým příkladem je i hraní s dítětem na koberci - už se vám chce na záchod, půl hodiny myslíte na kafe a pořád tam sedíte a hrajete si?😂😉kdo to nezná. Tak takhle ne. Spokojená maminka - spokojené dítě. Zlato, moc ráda si s tebou hraju, ale už vážně musím na záchod a pak si chci sednout a 5 minut odpočívat a pak si budeme zase hrát. Teď si hraj chvíli sama. Nebo na záchod můžeš jít se mnou a pak si chvíli sednu sama a dám si kávu, zatímco ty si dáš piškoty - po toaletě - ta je na prvním místě, než se mi uvaří voda na kávu, dám do hrnce piškoty nebo křupky a k tomu velkouuuu vařečku nebo lžičku nebo obojí, sedám si s kávou a dám si nohy nahoru. Pár doušků s úsměvem na prcka, co se snaží vyndat Krupku z hrnce vařečkou a můžeme si jít zase hrát spolu ♥️
Dcerce už jsou 2,5 roku. Podle mě mám nejhodnější dítě na zemi. Ale vím, že je to hodně přístupem.
Omlouvám se za dlouhou zprávu 😂
Nam pomohla Nevychova, abychom si uvedomili, ze to neni o odvadeni pozornosti atd., ale o snaze najit reseni pro obe strany. “Chces lezt na stul?” Kdyz mi to obecne nevadi, zaridim to tak, aby tam mohl lezt - uklidim z toho veci a muze zam lezt, kdyz jsem u nej. Vadi mi to, tak mu to reknu a nabidnu (pripadne odvedu) na jine misto, kde muze lezt.
A v tomto veku deti, jsem vlastne porad byla s nima, svoje veci jsem si delala vecer. A nelituji toho, byla to skvela investice. Deti se naucily, ze nedostavaji zakazy nebo prikazy, ale ze se snazime najit reseni u napadu, ktere z nejakeho duvodu nemuzu akceptovat presne v te podobe, co vymyslely.
A pak mi taky pomohlo si uvedomit, ze jsou situace, kde potrebuji jen moje pochopeni a ze ja nejsem odpovedna za jejich pocity a nemusim si jejich nastvani brat osobne. Diky tomu zvlafam ustat jejich snahu o vybreceni si neceho, nebo nastvany plac. Priklad, kdyz chteji doma neco, co zrovna nemame, mohou z toho byt nastvani, nestastni a ja tam jsem pro ne, protoze to chapu, ale nemusim si jejich olac brat osobne. Maximalne resime, jak ze sebe dostat vztek jinak, nez hazenim hracek na zem.
@westie
@lucieevita
Ženy děkuji vám moc 👍
Mně v kritických situacích hodně pomáhá - klid, na prvním místě je maminka, když budu spokojená já, bude i ona.. a s úsměvem jdu udělat něco pro sebe 😎pak jak psala "kolegyně" ta nezodpovědnost za pocity ostatních. To je úžasně uvolňující nejen k dítěti, ale velmi také k partnerovi nebo i v práci. Jak jsem se dřív nervovala, že se někdo cítí špatně kvůli mě 🤦To už je pryč.. Nevýchova za mě TOP.
Je zatím malý,já vím,ale kdy a jak začít s vymezováním hranic,jak ho přimět mě poslechnout bez použití tělesných trestů,které stejně nepomáhají