Můžu za to já, že se starší dcera nechce mazlit?

Ano, podle mě za to můžeš ty :( Mamka mi taky říkala, že jsem se nemazlila, nejsem na to...ale jsou to kecy. S chlapem a synem bych se umazlila, dost pochybuji, že se to ve mě probudilo nyní. Spíš to bude tím, že se moje máma taky řídila těmi debilnimi radami Hlavně ji pořád nenos, Nech ji vybrečet atd. Dítě si velmi brzy zvykne na to, že mamka nemazlí a není tam pro ni když ji potřebuje a nevyžaduje to. Viz děti z dětských domovů. Sama píšeš, že jsi ji nechovala, nemazlila, nechala plakat, aplikuješ na ní fyzické násilí (a ano, i jedna přes plenu je fyzické násilí), tak moc nevím, co očekáváš. Jsou ji čtyři, asi to ještě půjde změnit, ale bude to chtít hodně trpělivosti.

Mozne to je ale take nemusi. Minulost uz stejne nezmenis, nema cenu se tim uzirat. Co bylo, bylo. Ty jsi v te dobe delala to nejlepsi, co jsi umela nebo co sis myslela, ze bylo spravne reseni. Vychova ditete je zkratka pokus omyl. Kazdy delame chyby a nikdo nejsme vzdy kazdy den 24h slunickovi.
Zamer se spis na to, co je ted. Dcerce jsou teprve ctyri, mas jeste minimalne 10 let na to ji zformovat do toho nejuzasnejsiho clovicka na svete. Nikdy neni pozde ji pomazlit a doprat ji pozornost. Deti vsak zkousi hranice porad a umi byt priserne a nesnesitelne 🤷‍♀️😁 Takze komu by v te chvili neselhaly nervy...? 😅

Moje děti jsou v tomhle taky úplně rozdílné. Starší nikdy nebyl mazel, rozhodně to nevyžadoval a přišlo mi, že ho to obtěžuje, když jsem ho třeba chtěla obejmout. Jednou mi řekl, že radši maluje než se mazlí 😄 Až ve školním věku se to trochu změnilo, že si sem tam přijde pro pomazlení. Mladší je naopak kontaktní hodně. Asi do 5 let byla jeho nejoblíbenější zábava hra na kočičku, vylezl mi na klín a nechal se hladit.

@20190418 Co máš na mysli tím viz děti z dětských domovů? Máš dojem, že se moc nemazlí? Já mám totiž zkušenost opačnou, jsou lační po dotecích, po pozornosti. A taky ne úplně všichni. Proto razím názor, že je to povahou. Někdo to tolik nepotřebuje, jiný ano.

Moje nejstarší dítě nemělo nikdy rádo obejmutí, moc mazlení, už ze zavinovačky se vždy vykopalo, má rádo svůj prostor. Pomazlit se umí, ale jen na chvilku a když má náladu on. Dnes je mu 19 a má to stále stejně. Další dvě děti jsou mazlivé trochu víc, ale pořád asi méně než někteří jiní. Neteř je umazlená hodně. Je to vidět, i když přijedeme k babičce. Ona visí na svých rodičích i na babičce stále (je jí už 11), zatímco moje dcera téměř vůbec. Moje dcera potřebuje pozornost, ale už ne tolik doteky. Dopřáno jí bylo vždy vše, co si přála, určitě nestrádala, spíš někdy omezujeme tu pozornost, protože je to náročné... Nic si nevyčítej, počítej s tím, co je. Nabídni svou náruč, když nebude chtít, nech ji být. Když bude chtít, dopřej jí to. Já jsem třeba kontaktní hodně, ale jen k nejbližším osobám, takové to kamarádské objímání tolik nemusím, zato muže mám ráda ve své blízkosti. Můj původní muž nebyl kontaktní vůbec, při tom jako dítě prý až do 5 let spal s rodiči v jedné posteli... Nech to na ní a dopřej jí to, co by ráda, pokud ti to bude samotné příjemné.

@jaja01k A chovala jste se k oběma stejně, co se týče fyzického kontaktu? Já vím, že k mladší se chovám úplně jinak, než ke starší. S hrůzou si přiznávám, že ji mám asi i radši. První byla právě pokus-omyl a byla jsem hodně nezkušená a dítě jsem měla jen proto, že už jsem na to měla věk a bylo to třeba. Zní to hrozně, ale s druhou dcerou to bylo úplně jiné, žádná poporodní deprese, v porodnici jsem byla nejvysmátější matka.

Prvni dite je vzdy takovy pokusny kralik😅 . U nas podobne jako u vas. Jednak trochu jiny pristup a druhak i povaha ditete. Vsechno dohromady. Nema smysl se v tom stourat, co bylo bylo a ted je to, co je ted. S tim se da pracovat.

Já myslím že je to tím, jak se k mimču chováme. Naši taky vykládají jak já nebyla mazlivá jako moje dcera, že jsem o to nestála. Ale taky aby ne, za nich frčelo hodit dítě do postýlky a ať si usne jak chce, pláč nepláč. Žádný pohlazení, obejmutí, nošení v náruči. Dodneška neexistuje že bysme se obejmuli, nebo si řekli "mám tě ráda". Nějaká blokáda prostě, přišlo by mi to trapný.
Když se mi narodila dcera, čekali že jí šoupnu do postýlky a nechám ji být. Ale pro mě nebyl problém jí mít v náručí, mazlit se s ní, chtěla jsem jí dát svou blízkost. Taky měli žvásty jak budu její otrok, že bude rozmazlená a blablabla. No a teď jí jsou 4 roky, je úžasná, máme spolu krásný vztah. Říkáme si že se máme rády, chce se několikrát za den objímat, většinou už chodí spát do postele k sobě, ale taky se stane že chce usnout u mě. Nebo když jsme na návštěvě u našich, někdy si chce sednout ke mě na klín. Naši nadávají že jak jsem si ji od mimina takhle navykla,že se jí už nezbavím. Ale co? Nechápu jak někdo může mít problém s tím, že dítě potřebuje blízkost vlastního rodiče.

Po porodu mi malého nosili jen na kojení, u sebe jsem ho měla až po 36 hodinách. Po propuštění z porodnice jsem se těšila, jak se budeme ňuňat a mazlit, byla jsem připravená, že budu mít syna pořád na rukou, protože jsem měla načteno, že je to pro dítě to nejlepší... Jenže kromě krmení a chvilky potom syn jakékoli nošení a mazlení odmítal a řval. Nejspokojenější byl, když mohl jen tak ležet a "mít svůj prostor". I na spaní vyžadoval klid, odložit do postýlky, klidně zazpívat, mluvit, ale nenosit, nehoupat. Než jsem na to přišla, dost jsme se natrápili. Podle mě je to částečně povahou, částečně i tím prvním dnem po porodu 🤷‍♀️ Teď jsou mu tři, někdy se přijde pomazlit, ale musí chtít sám. Mazlí se víceméně jenom se mnou, s tátou ani babi moc ne, spíš mu to vadí. Prostě má rád svůj prostor. My to s mužem máme taky dost podobně - mazlení a doteky ano, ale jen spolu a s dítětem, jinak je nám to spíš nepříjemné, a to i od nejbližší rodiny. Takže je pro nás snazší to u syna akceptovat. Chce se mazlit? Nikdy neodmítám. Nechce? Respektuju.
Věřím, že jsi s dcerou dělala to, co ti v danou chvíli přišlo správné. Vsechny z nás se dopouští v mateřství větších či menších chyb, je potřeba se s tím smířit a jít dál 🍀

@emillyhk Taky jsem ji neměla po porodu hned u sebe. Bylo mi pořád špatně, nemohla jsem se zvednout z postele. Až po jaký době přišli na to, že jsem měla málo železa. Rodila jsem v 8 večer a první dvě noci jsem ji vůbec neměla u sebe, jen na kojení. To tedy taky může být tím? Sestry na mě koukaly jako na nejhorší matku, že jí nechci u sebe, ale nebyla jsem schopná se o ní postarat, potřebovala jsem pořád jen spát.

Já jsem osobně přesvědčena, že tohle je tak z 80% povahu a max těch 20% ovlivnilo tvoje chování.
Navíc láska není o tom, že se jen mazlíte. Láska jsou tisíce a tisíce jiných menších či větších gest, činů.
Bohužel ač si to ne každý přizná, často bývá, že k jednomu dítěti víc primkneme. Často to bývá to, co je nám povahou bližší, což bude asi tvoje druhá. Je to přirozené.
Hlavně se neobviňuj. Ve 4 letech je to pořád malé dítě, pokud odmítá mazlení, tak si s ní zkus víc hrát, bavit se s ní..a někdy prostě stačí být vedle ní když si hraje. Ale nekoukat do mobilu, nebavit se s mladší...prostě být jen pro tu starší. Pokud je to možné, tak zkus občas vyrazit ven na jedno dopoledne/odpoledne jen s tou starší, aby tě měla jen a jen pro sebe. 🙂

@zuzkasim Není to u dětí z dětských domovů dáno tím, že oni nikdy nezažili primární vazbu na dospělou osobu, a tak se chytají jak tonoucí stébla jakéhokoliv lidského kontaktu, nezdravě jsou se schopni navázat na jakoukoliv dospělou osobu, která jim poskytne trochu kontaktu? (Od kamarádky jedni známí adoptovali dítě z dětského domova, a to mělo (možná ještě má) tendenci se takhle nezdravě navazovat na kohokoliv dospělého u koho cítí šanci, že mu poskytne pozornost.)

Měla jsem to po porodu stejné, musela jsem vstávat s doprovodem, protože jsem omdlévala, i v sedě se mi klepaly ruce, byla jsem opravdu vyčerpaná. Taky mě dopovali železem, abych se trochu zmátořila, ale sestry na denní směně se taky tvářily, že co jsem to za mámu, že malého k sobě nechci. Ale já si nebyla schopná ani nalít čaj z konvice, prostě jsem ji nezvedla. Takže manipulace s tříkilovým novorozencem byla jaksi mimo... Doma jsem se snažila syna "domazlit", ale nějak ho to nebralo, no. Jak jsem psala, myslím si, že ta separace po porodu je jen část problému, zbytek je povahou.

Starší dcera to samé co u vás , od miminka nebyla moc kontaktní, doteď si pamatuji že i když spala tak potřebovala mít svůj prostor okolo sebe. Pak se narodila mladší a to byl zase mazlík největší , v noci na mě pořád přitulena. V ty době se to u starší zlepšilo , jak viděla že ta mladší se pořád tulí ,tak taky občas začala. Nejmladší syn je něco mezi nimi .

@klokanka31 Úplně to samý se mnou, naši jsou oba "studení čumáci", co neumí dávat moc bajevo giry-nikdy mi to tak nepřišlo,dokud jsem nepoznala tchány,hlavně tchyni.Zde ten přístup je úplně jinej. Já se jako malá s mamoiu nezažila, nenaučila si mě na to a mám k ní takový odrazit vztah (neobjektivní mě sji na svatbě,vlastně poprvé a naposledy, co si pamatuju, mě objala,když jsem jí řekla, že čekám 1.dítě). Já se se svýma dětma mazlím, říkám.jim, že je mám ráda, ano, starší dcera je mazlivá méně, ale je, mladší syn, to je mazel obrovskej).

Tak tohle presne mi cpala moje mama. U prvni dcery jsem se nenechala ovlivnit a ridila se svymi pocity. A pravda je, ze jsem byla otrok. U druhe jsem se rozhodla byt tvrdsi a tolik se s ni nemazala. Ted je holkam 11 a 9 a ta prvni je doslova andel a mladsi antikrist, co si neustale vynucuje pozornost a dela potize. Ted mam treti miminko, je jeste vic chovaci, mamka opet prichazi se svymi radami, ale ja si jedu svoje - chovat, nunat, neopoustet a mazlit, jak mimisef potrebuje🙂

Tak dolezite je, ze si to vsetko uvedomujes a ja si myslim, ze vztah sa da zlepsit vzdy.
Ja mam tiez dve holky. Prva sa ako mala mazlit vobec nechcela. Neznasala akekolvek obmedzenie v pohybe (nosic, kocar, autosedacka, drzat za ruku, objatia). Takze sme sa mazlili minimalne. Ona bola celkovo dabel, mala strasne zachvaty vzteku, ked sme niekde prisli tak vsetci hladeli co je to za decko 😑 Tiez som si hovorila ako to bude do buducna ked uz ako mala ma odmieta. Dneska ma 7 a je mazel najvacsi, pride sa pritulit, skrabkam ju po chrbte, cez vikend za nami rano chodi do postele, kazdy vecer spolu lezime v posteli a rozpravame sa. Ten vztah sa hodne zlepsil ako raste a uz neni taky divocak.
Mladsia dcera bola vzdy mazel a klidas, od miminka chcela len maminku a ten vztah bol od zaciatku uplne iny. Nemyslim si ale, ze pri prvej dcere som spravila chybu. Ona je jednoducho taka povaha.

Myslím si, že každé dítě je originál. Vidím to i v rodině. Někdo je více kontaktní a někdo méně. Není to jen výchovou. Mohla jsi ji nějak ovlivnit - třeba tím brečením v postýlce, ale nemyslím si, že za všechno můžeš ty. Dcera je ještě dítě. Můžeš jí kontakt trochu kompenzovat, jestli o to bude stát. Ale jádro dítěte nezměníš.

Mám dva syny skoro 4 roky a skoro 2. Starší nikdy velký mazel nebyl, ale čím je starší, tím se mazlí trochu víc. Zato mi teď denně říká, že mě miluje (a tátu a brášku), že je stastny, že mě má... Ale mladší? Mazlil by se pořád! Hladit, objímat, tulit... Třeba jede na odrážedle a každou chvilku řekne ňuňat a chce se obejmout 😀😀😀 Fakt neuvěřitelný. U nás je to rozhodně povahou, i když začátky se starším také byly těžší. Nic si nevycitejte, k čemu by to bylo? Žijte tady a teď ❤️

Hele já myslím, že v tom roli hraje obojí,ale z mého pohledu právě ta výchova je prioritní...jak tu psala už
@klokanka31 naši taky nebyli moc kontaktní, hlavně mamka mě měla velmi brzo, takže si myslím, že sama ještě byla ,, dítě,, a určitě v té době zastávala tyto názory, jelikož občas je zkouši do teď na mojí výchovu.Ale nepamatuji si, že by se s námi mazlila a objímala, třeba v naším pozdějším věku ( s vnoučaty se teda mazlí hodně-mozna dohání to co u nás zameškala 🤔)a táta je ,,bezcita,, úplně.a tak prostě nemám v tomhle s nemi dobrý vztah, nedokážu je obejmout nebo říct mám tě ráda, dokonce jsem měla osypky i z toho když mě táta měl vést k oltáři.jen mu zaklesnout ruku...a když mě nečekaně objal po mém druhém potratu,tak mi to bylo tak nepříjemný, že v tu chvíli me to rozhodilo vic jak ten potrat.Ona i ta povaha člověka se formuje výchovou, takže si myslím, že to bude dost propojený,ale určitě podle mě máš možnost to napravit🍀

@levandule_k Jo, takhle to taky může být, ale zase, je to hodně o osobnosti, jak se s tímto vyrovnává. Já spíš nepochopila tu narážku @20190418, ale třeba to myslela podobně jako ty..

Tak teď mám skoro trauma z toho, že je něco špatného na tom, když je dítě nebo dospělák málo kontaktní. Moje mamka je hodně kontaktní člověk, neznám hodnějšího člověka, než je ona, rozhodně na mně nepraktikovala žádné rady o nechování a nerozmazlování, přesto já sama dotyky moc nevyžaduji a hlavně si i tak připadám jako docela normální člověk s hlubokými city. Jako vyčítat si, že moje dítě není kontaktní a jestli jsem to nemohla ovlivnit??? Nerozumím tomu a třeba mi to někdo vysvětlí. Prostě každý to máme jinak, ne? Děti máme 4 a to, že mám každé ráda jinak, mi přijde taky normální. Ne ráda víc a ráda míň, ale prostě jinak. Pokud máte dvě výborné kamarádky, většinou taky řeknete, že máte každou ráda jinak. O co víc radosti by každý mohl mít, kdyby si zbytečně nepřidělával starosti s tím, co stejně nezmění.

Podle mě je to hodně ovlivněné povahou. Oba syny jsem mazlila, nosila, spali s námi v posteli a starší prostě kontaktní není.

Mam tri deti a mohu s naprostou jistotou rict, ze u nas je to povahou. Chvili jsem mela stejne pocity jake uvadis ale jak ty deti pozoruji vekem a casem, tak jsem si jista, ze chyba neni na nasi strane vychovy. S postupem casu i ta starsi chce obcas nejaky kontakt. Ale rozhodne tak maximalne tretinovy nez ty zbyle dve.
To, ze mas pocit mensi lasky je dle mne soucasnymi okolnostmi, jakmile je to dite hodnejsi a ty jsi vycerpana mama, je to prece s nim snazsi a lepsi a tak to bere i nase podvedomi. Chce to na tom druhem “horsim” diteti videt ty pozitiva, travit s nim cas, klidne jen tak spolu sedet. Zlepsi se to.

U našich je to povahou. Mazlila jsem oba, ale u starší začalo být velmi brzy patrné, že je jí to spíš nepříjemné. Trochu se to změnilo až v jejích 4 letech - po narození syna. Myslím, že roli sehrála hlavně sourozenecká žárlivost a skutečnost, že mladší je extrémně kontaktní a mazlivý. Ale pořád je to takové dávkované tulení - pomazlit a jít dělat něco jiného, mladší na mě vydrží být nalepený třeba hodinu.

Jako bych četla popis sebe a své dcery. Dcera od narození nebyla kontaktní, spokojená byla, pokud byla sama na dece. V náruči se vztekala. Také jsem přistupovala na rady babiček. Občas si říkam,jestli jsem to neovlivnila já. Dcera má 9 let a doteď nevyžaduje tulení. Pravdou je, že i já kontakt v dětství nevyžadovala. I když jsem dospělá, mám dítě, jakékoliv dotýkání, hlazení je mi nepříjemné. Nejspíš to bude už povahou.

Já si myslím, že je to rozhodně povahou, každé dítě je jiné. Otázka ale je, co se stane, když je dítě kontaktní, ale jeho potřeba kontaktu není naplněna.

Ahoj,
nemam ted na to, cist vsechny ostatni nazory, tak reaguju jen na to, co si psala ty:
S prvnim synem jsem byla naprosto nastavena na maximalne kontaktni rodicovstvi, vyjit mu ve vsem vstric, bylo to s nim jednoduche, plakal co bych napocitala na prstech jedne ruky... bylo to nejpohodovejsi obdobi v mym zivote a syn byl a je proste NEkontaktni. Zadne velke emoce ani na jednu stranu, spokojeny v postylce, kocarku... trochu se naucil projevovat vetsi emoce a mazlit se a rikat si o pozornost az od toho mladsiho. Mladsi je od narozeni extremne kontaktni, ale tomu zas neslo doprat to, co by byvalo slo prvnimu, kdyby o to stal. Mimo naruc rval non stop, ale starsi dite potrebovalo peci, jidlo, utrit.. takze mladsiho jsem proste nekdy fakt nechala brecet, ac nerada, bylo to cele na hrane mych sil a mam to obdobi celkem v mlze.. no a mladsi je kontaktni porad. Povaha dela strasne moc.
A ze neni vsechno idealni... jako neni, nekdy nedokazeme dat svym detem, vsechno co by potrebovaly. Ja to mam treba ted, kdy tusim, ze by ty moje decka potrebovaly mnohem strukturovanejsi prostredi, vic povinnosti, vic oceneni, ale proste nemam na to 😐

A k te depresi... Deprese je narocna pro vsechny, tys udelala skvelou vec i pro svoje deti, ze ses z ni dokazala vyhrabat a vytvorit si se starsi dcerou nejaky vztah, i kdyz treba ne tak klidny jako s mladsi. Ze je navazovani vztahu s miminem tezsi a clovek se snaz necha ovlivnit okolim k poporodni depresi bohuzel patri. Kdybys mela po porodu rakovinu nebo zlomenou pater, tak by tvoje fungovani pro dite melo taky limity. Ale ty za ne nemuzes. Ty ses dobra v tom, ze si se s nemoci poprala a ted tu pro svoje deti jses, prestoze to neni ve vsem jednoduchy. Jestli muzu neco drze poradit: netrap se minulosti, nemuzes za ni a nezmenis ji. Bud na sebe hodna, protoze to je to, co muzes udelat proto, aby ses ty a tvoje rodina nemusela prat s depresi znova. A co je dulezite, aby se i tvoje deti naucily ❤️

Mám tři kluky a prostřední nebyl a není kontaktní dítě 😅 už od miminka pro nej bylo za trest satkovani. O delsi chování nestal, brzo odcházel od nás z postele do pokojicku ( chtěl ) úplný opak prvního a posledního syna ☺️☺️☺️ nějaké děti to tak mají …..

@malytlustyhroch Krásně napsáno.