Lze neporovnávat děti?
Jdu si asi pobrečet a strašně se za to stydím, protože jsem si vždycky říkala, že to nikdy dělat nebudu, že nechci žádné rozdíly mezi dětmi. Jenže se nás to v poslední době týká čím dál tím víc. Máme 2 děti, první komplikovaný porod a dítě s ADHD. Už od miminka je to všechno strašně náročné. Nespavé ve dne i v noci, přes den pořád na ruce, náročné na pozornost, neschopné se zabavit nebo si hrát bez asistence. Ve velmi raném věku přišly záchvaty vzteku a amoky doma i na veřejnosti, s čím samozřejmě přišla velká řada nevyžádaných rad a poznámek o nevychovanosti a neschopnosti rodičů. Většina věcí přetrvává pořád. No a pak přišlo druhé dítě. Už celé těhotenství bylo jiné, jednoduché. Narodilo se miminko, které si usínalo samo. Jak rostlo, tak jsme byli pořád ze všeho v šoku. Že je hodné, že si samo hraje, že se nevzteká. Už jen to, že si vezme hračku a začne si hrát byl najednou obrovský zázrak. Narodilo se nám prostě miminko za odměnu. A mě je to teďka strašně líto, že zatímco na jedno se vlastně vůbec nekřičí, protože řeknu, že se něco nesmí a ono to platí, což u prvního vůbec nefunguje. Když řeknu, že se něco nesmí mám pocit, jako bych říkala - ještě přidej nebo udělej to až se nebudu dívat. Celý den divočí, provokuje, vyžaduje pozornost, které se domáhá právě zlobením a vztekáním a já si fakt připadám jako nejhorší matka, že své prvorozené dítě v jednom kuse porovnávám, že na jedno pořád jen řvu a řvu a na druhé vůbec. Snažím se, nepoužívat ty porovnávací věty mezi dětmi, snažím si to v hlavě srovnat, že za nemůže, že za to nemůžu nejspíš ani já, ale prostě to nejde. Jsem z toho vážně nešťastná a hrozně vyčerpaná. Z toho, že je to tak náročné, že je porovnávám, že jsem na jedno dítě jiná než na to druhé. Jak z toho ven? 😢
Taky mi to Někdy tak přijde. Staršímu pořád vyčítám nedělej to, nedělej tamto a mladší nic. Ale mladší je teprve 5mes miminko tak si myslím, že ten čas taky přijde. Ale chápu tě, taky me často přepadava myšlenka jestli to u staršího nepřehanim...
To se srovná. Srovnávání ničemu nepomůže. Každé dítě je jiné. Taky mám nejstarší s Adhd. Mladší je ok. Taky mám kolikrát pocit,že pořád řešíme toho staršího a o mladším ani nevíme. Další v potřebě pozornosti je nejmladší. Únavné to je strašně. Ale ti starší už jsou velcí a jsem ráda,že toho " standardního" mám. Aspoň jedno dítě bez nervů. Příjemná změna.
Tak tady se s dovolením pripichnu, jako bych to psala já. Starší dcera vývojová dysfazie, hyperaktivita (ADHD nám neuroložka nechtěla hned napsat, ale teď v 5ti letech jde na kontrolu, tak asi bude), pořád řešíme jen ji, když to napíšu škaredě, tak se někdy chová jak blázen neumí si normálně hrát, pořád nekde běhá, odněkud padá, během čekání na oběd spadne 3x ze židle na zem 🤦♀️ atd atd. Jsem z toho už vyčerpaná. Malá dcera, skoro rok a půl je úplně jiná, hraje si sama, normálně s hračkami tak jak to má být, ráda si prohlíží knížky, poslouchá pohádky, chce se učit nové věci od nás, nikde neposkakuje, učíme se básničky, pohádky, je to úplně jiné. Taky mám tendenci pořád srovnávat ikdyz jsem to nikdy nechtěla.
Tady si ráda přečtu rady od zkušenějších maminek, protože mě to už vyčerpává.
@palja píšeš o našem synovi? Jen k téhle neřízené střele máme dvouletá dvojčata, která si aktuálně procházení obdobím "prosazováním se", takže se řežou, koušou, když jim ten druhý nechce dát to, co zrovna chtějí (a rvou mu z ruky), když jim dojdou síly, tak toho prvního aspoň plesknou po hlavě ☹ mám pocit, že tu jenom řvu - nééé, nebouchej, neplácej... nesmíš!!! nééééé!!!
@palja ano jako blázen, to sedí 🙄 že jsem byla zoufalá, to byla, ale až s příchodem druhého jsem to začala vnímat nějak víc. Z okolí člověk pořád slyší však všechny děti se vztekají, žádné dítě nechce poslouchat, tak si člověk říká asi jo no. A pak přijde druhé, vztekne se taky tojo, ale prostě úplně jiným způsobem. Starší chytá amoky během nichž nevnímá okolí, je schopná si i ublížit a to vlastně kvůli úplnému nesmyslu nebo kvůli úplně běžné záležitosti. A je to deno denně, každý den, celý den, je to vážně únavné. Kdežto mladší jak píšeš, čteme knížky, půl hodiny samostatného hraní není problém, mrzí mě to, protože poslední dobou se objevuje u nás hodně žárlivost. Ze strany staršího sourozence na to hodné batole a i ze strany mladšího, protože mi prostě většinu času zabere řešení nějakých výlevů nebo průserů starší. Čím dál tím víc se objevují nějaké provokace a naschvály a to jsem nikdy nechtěla. Chci je vést, aby si byly oporou a parťáky do života. 😢
@anetka1701 tyhle věty taky nepoužíváme, i když kolikrát už jsem to na jazyku měla, ale vždycky jsem se uhlídala. Děkuji za hezkou odpověď. Některé dny jsou prostě horší, tak je pak člověk už vážně unavený, ale budu se snažit na ní vidět, co nejvíc toho pozitivního. ❤️
Mám 4 děti a věř, že každé je jiné. Nesrovnávám ono to ani nejde. Vždyť každý člověk je jiný.😉
Porovnávání je špatné ve stylu.. podívej.. všichni jsou ve všem lepší než ty. Ale za mě dobre ve stylu.. toto mu ještě nejde, jak by mělo, je třeba na tom zapracovat. Někteří rodiče když neporovnávají vůbec, tak jsou úplně mimo realitu a ani netuší, že mají nějaký problém (či diagnozu) a vůbec ani neví, že by měli něco řešit, či se dítěti nějak speciálně navíc věnovat. Viz jim třeba není divné, že dítě v pěti nemluví a nenapadne je jít k logopedovi a podobně.. Dají se i pozitivně srovnávat neproblémové děti.. Všechno mu jde bez obtíží.. jak mu dát nějakou jeho osobní výzvu.. když vše zvládá levou zadní.
Anonym: to nejzásadnější co jsem zjistila, je najít si čas na každé dítě zvlášť. Nemusí to být obden 🙂 ale jednou za čas se fakt intenzivně venuji jen jedné... Občas jdeme nakupovat a na dort, občas na výlet, občas se s ní zavřu do ložnice a povídáme si... Jednou za rok vezmeme jen jednu s mužem a jedeme někam úplně pryč (na koncert, nejstarší jsme vzali na narozeniny do Paříže...) prostě ten čas kter, je jen pro tu jednu je naprosto zásadní... Pomáhá to 🙂
My to máme obráceně, nejstarší je anděl, od miminka do teď. Pak přišel syn, trochu náročnější byl jako miminko i teď jako školák, ale pořád se to dalo. No a nejmladší, skoro (dalo by se říci z mé strany) vymodlené dítko je neuvěřitelně energií nabitá dračice. Má vývojovou dysfazii a něco k tomu nejspíš, od miminka bojujeme, každý den. Je to velmi únavné… pamatuju si, jak jsem kdysi dávno před jejím narozením strašně chtěla to třetí dítě a někde jsem četla diskuze maminek, jestli toho třetího (čtvrtého,…) dítěte někdy litovaly, toho rozhodnutí, mít další…. Tehdy jsem si říkala, že to nechápu, že já bych ho tak strašně chtěla…. Je hrozné se pak přistihnout u myšlenek, jak jednodušší by to bylo, kdybych se před 6 lety rozhodla jinak, že to opravdu někdy nedávám a jsem z ní hrozně vyčerpaná, jak psychicky, tak fyzicky… furt ve střehu, co zase vymyslí …nikdy jsem je tedy slovně mezi sebou nesrovnávala, to prostě nedokážu říct, ale v myšlenkách mi to občas proběhne. Nejhorší je, že už ta nejstarší, 13 let, ten rozdíl taky vidí, vidí jak je to s tou nejmenší náročné a že se nechová “standardně” oproti jiným dětem v jejím věku. Snažíme se vysvětlovat, že ta nejmenší prostě za to nemůže a že ji těžko můžeme někde “reklamovat” 🤣 ale někdy je to opravdu těžké. Chápu a hladím.
Mám 3 děti, každé jiné... první Asperger s poruchou pozornosti. Druhé klidné a za odměnu. Třetí neskutečně šikovné, chytré, ale tvrdohlavé. Troufám si říct, že jsem nikdy nepouzila porovnání mezi nima "podívej na ségru, jak je šikovná...". Na každém si najdu to dobré, to rozvíjíme, to špatné v sobě vyřeším a s dítětem řeším zvlášť... Je to náročné, hlavně pro prostřední-těm druhým venuji hodně času (s nejstarší se učím, pracuji s ní, nejmladší potřebuje největší péči-je ještě malá). Naopak se intenzivně snažím se prostřední věnovat a dávat jí pozornost, nejstarší beru takovou jaká je a miluju jí I s jejími problémy... Je potřeba si to hlavně srovnat vnitřně-neptat se "proč je takový a mladší je lepsi", je potřeba to přijmout a naučit se s tím pracovat 🙂 Není to snadné, klidně si o tom s někým promluv, nestyďte se za svoje pocity... Když je vyslovíš a budeš o tom přemýšlet, bude to lepší... Určitě neskryvat, pak to v amoku vylitne a to je špatně.