Křičíte doma na děti?

musim. 🤯

Hele "zařvu - poslechnou". Mě to přijde naprosto v pořádku. Teda pokud neřveš dvacetkrát do hodiny. Ale že děti občas křičí (protože jsou zabrané do hry), že rodič občas na děti zvýší hlas... Že dítě občas prostě něco udělat nechce a udělá to, až když dáš důrazně najevo, že "jako fakt a hned", je za mě mnohem víc v pořádku, než když by tě dítě poslechlo automaticky hned ve všem. ... To, jakým způsobem dáváš najevo "jako fakt a hned", už muže být trochu variabilní, mě k tomu funguje konkrétní ton hlasu, který je ale hlasitý - není to křik, ale je to zvuk, který je prostě slyšet na druhé straně bytu. ... No a pak jsou situace, kdy potřebuju děti překřičet, tak křičím taky, no. ... I tak myslím, že máme pohodovou domácnost a super vztahy v rodině.

Bohužel ano, musím. Jinak mě synáček neslyší (čti - ignoruje 🤷‍♀️🤣) Nerada, ale taky když to opakuji 5x a odezva žádná, tak prostě musím zakřičet. Hold některé děti jsou temperament, no... tak ať si kamarádka užívá svých klidných poslušných dětí a ty se netrap takovýma poznámkama.

Mám jen jedno dítě, ale zkouší mou trpělivost už od doby, kdy se postavil na nohy. Takže ano, občas na něj musím zvýšit hlas a nejednou jsem na něj doslova ječela, když už byl extrémně drzý až sprostý. A to mu bude teprve 10 let. Občas je tak rozjetý, že to ani bez křiku nejde.

Ano, kricim doma na deti. Dokonce denne. Ale narozdil od vetsiny nazoru vyse si uvedomuji, ze to neni uplne v poradku. Kriceni pro me spada do stejne kategorie jako biti, neni to vychovny prostredek, ale naopak projev toho, ze rodicovi uz dosly vychovne prostredky i trpelivost a v zoufalstvi nebo rozcileni si sve silne emoce timto zpusobem vybije na diteti. Drive se tyto praktiky povazovaly za bezny zpusob, jak deti primet k poslusnosti a aby udelaly to, co po nich rodic chce. Dnes uz vime, ze pokud se rodic trochu snazi a zvlada sve vlastni emoce, da se spoluprace s ditetem docilit i jinak, mene traumatizujicim zpusobem. Nastavena hranice se da drzet i v klidu, a rodic muze diteti dat najevo, ze za hranici se nepujde, i bez toho rvani. Bohuzel moje vlastni emoce me casto valcuji a trpelivosti mam mnohem mene, nez bych potrebovala, a proto ne vzdy jsem schopna situaci s detmi vyresit tak, jak bych povazovala za spravne. A pak dojde na krik a nekdy i to placnuti, ale povazuji to spis za “ujeti nervu”, nezvladnuti situace na strane rodice, ne za nastroje pro vychovu.

Nekdy rvu ja, nejkd rvou deti a nekdy rveme na sebe na vzajem…protoze i ja obcas vypnu a svet prestanu vnimat…jako jasne bylo by lepsi kdyby jsme na sebe kricet nemusely, ale zatim jsem neprisla na to jak potlacit nasi ne zrovna vyrovnanou cholerickou stranku osobnosti podedenou po dedovi - a to jsme proti nemu uplne klidni a vyrovnani jedinci, jeste jsem nevyhodila zadne nadobi z okna a podobne vylevy…

@mysh_me Přesně takový názor razí moje švagrová. Tak jsme jí "půjčili" kluka na 14 dní. Pár dní s ní spolupracoval bez problémů a pak už zase najížděl na svoje "nebudu to dělat a basta". Ona nám nepřiznala, že na něj jednou musela zakřičet a běžně na něj musela zvednout hlas. Ale švagr jí napráskal. Ona u svých holek jela hodně free výchovu a zabíralo to svým způsobem i na tu náročnější. Později uznala, že s naším klukem je to více složitější a od té doby nedělá chytrou.

Snažím se dceru nekřicet, za mě to v pořádku není. Občas jsou ale dny, kdy zvednu hlas a funguje to. Myslím si,že je to právě proto, že u nás to na denním pořádku není a kolikrát opravdu stačí ten hlas zvednout. A ne, není to žádný andílek. Je jí 5 a je pěkně paličatá, ale křikem nic nevyřeším. Také se mi nelíbí domácnosti, kde se na děti řve, ale nesoudím. Každý má jinou výchovu a na každé dítě platí něco jiného.

Urcite ne denne ale obcas sa u nas krici. Ja teda sa spis vyhrazim a to neni o nic lepsi 😅 Ale manzel kdyz zarve tak stojim v pozore i ja. Jinak ale ucim deti aby po mne nekriceli. Hlavne starsi dcera ma takove tendence na mne kricet kdyz ma ona problem 🫠
Ale obcas musim zajecet aby mne deti vubec zavnimali 😏

Ne nervu, výjimečně promluvim zvýšeným hlasem, nebo naštvaným tónem,ale já mám rozumné dite a nemám zbytecne požadavky. Jinak tedy taky moc nechápu ty rodiny kde máji věkové blízko tři malé děti a pak se pořád jen řve..

Já byla dlouho přesvědčená, že křičet nebudu. Protože moje máma křičela prakticky "pořád" a já to měla u zádele. Tak si to pamatuju, ale pravdou je, že já byla ten náročnější kousek, co když se zabejčí, tak s ním nepohne nic. No, syn je po mě 🙈🫣😅 Takže běžně nekřičím, komunikaci začínám normálně, když mě nevnímá, navážu oční kontakt, atd. Ale když už po dvacáté za ráno opakuju, že spěcháme, tak potom křičím, no 🤷‍♀️ Radost z toho nemám, mě to taky nebaví, co si sousedi za mýma zádama povídají, ale syn prostě bez křiku funguje jen po velmi omezenou dobu (která naštěstí pokryje aspoň dobu pobytu ve školce 😅).

@cilkat Ano, konkrétní tón hlasu, při kterém jsem slyšet po celém domě. Můj muž to nesnáší, prý je to strašně nepříjemný. No proto to používám, že 😆 Ale nedávno přišel s tím, že sousedka má stejně nepříjemný tón a hlasitost, když je naštvaná na děti, že neposlechly 😂😂

Já myslím, že jsou dva různé způsoby křičení. Zvýšení hlasů u "okamžitě se běž obléct, za 5 minut musíme odejít, už jsem to říkala 3x a ještě to není" je podle mě normální. Horší je když mě děti vyvedou do stavu, kdy kricim nejen to, ale ještě k tomu že se snad zblázním, protože 100x nic zabilo osla a každou věc 3x opakovat mě nebaví a právě mě to přivádí ke křiku. To myslím děti poslouchat nemusí. Naštěstí se to nestává moc často a snažím se vždycky omluvit, pokud to přeženu.

jo, rvu a taky mame tri deti :D vetsinou je to proste zvyseni hlasu aby pochopili, ze to myslim vazne, aby me vubec slyseli, nebo neposlechnou, delaji co vedi ze nesmi - tak je "zhucim". Pak jsou tu i situace, kdy to nezvladnu a servu je treba zbytecne, nebo proste skarede - vylozene se neovladnu. (Ne sproste nebo tak, spis ve vzteku, nebo taky rvu kdyz nejmladsi place, tak me to dostava do nekomfortni situace a vytocim se lehce. tady za tyto situace kdy je to neprimerene se jim pak omlouvam a fakt se snazim to eliminovat, ale stava se to. Jinak za to ze deti tise neprosim o neco stale dokola ale zarvu, to se neomlouvam a vycitky nemam. Sousedi (ehm ted v lete asi spis pulka ulice jak mame okna dokoran) si urcite taky musi myslet, ze to nezvladame a tukat na celo proc mame tri deti :D 🫣

Já nekřičím. Naše malá je naštěstí dítě, se kterým to jde po dobrém, fungujeme na dohodách. Když už se stalo že jsem zakřičela, tak za prvé to nemělo žádný efekt, a za druhé jsem si uvědomila že není problém v ní, ale ve mně, že jsem měla vztek na něco jinýho a takhle to ve mně jen bouchlo. Ale zase když někdy vidím nevychovaný spratky na hřišti, tak se opravdu nedivím že někdo zařve.

Nekřičím, dala jsem si to kdysi sama pro sebe jako závazek 😀

Jednou jsme takhle byli u kamarádky - ta zařvala na děti (už delší dobu ji neposlechly) a můj mladší se rozbrečel, jak se lekl, protože to prostě vůbec neznal 😂

@apacheee jj, to ted resi ve skolce, ze nektere deti na to nejsou zvykle a breci tam, kdyz ucitelky zvysi hlas na kohokoliv :D moje se nezaleknou :D

Ano, v nepravidelných intervalech se měním v ječící fúrii 😅 Starší děti už tu hranici proměny mají tak nekak odhadnutou a v rámci pudu sebezáchovy se jí smaží nepřekročit 😃 Nejmladší zatím testuje.

Nebudu řešit, zda je řvaní v pořádku (jinak ano, u nás se řve, ne vždycky by to bylo jediné řešení, ale nervy mám jen jedny). Co ale za mě není v pořádku je tvoje pseudo kamarádka. Mně tohle někdo říct a současně abych viděla, že moje děti někomu vadí, tak papá Lála. Má ta dobrá žena vlastní dítě? Já jsem dost věcí viděla a vidím jinak, často do vlastní zkušenosti, ale abych někomu komukoliv hodnotila jeho výchovu a životní rozhodnutí na to si fakt nepřipadám dost povolaná 😜

Nie. Maximálne zvýšim hlas s ich menom ale niekedy dostanú po zadku jednu :D ale oni už vedia 1x poviem normálne 2x upozorním zvýšeným hlasom 3x keď to nepomôže tak záleží od situácie buď doatanú po zadku alebo keď sme napr na ihrisku a tam je niečo zle idemw domov alebo keď na nejakej hračke sa naťahujú beriem ju atď. A keďže vždy to tak je na 100% tak už tej 3 fáze sa vyhýbajú.

@mourovatakocka má jedno, další už neplánují. Je pravda, že obě naše děti jsou oproti jejímu velmi živelné. 😃 Mě to tedy někdy taky leze na mozek, ale zas máme v plánu jejich nekončící energii vložit do sportovních aktivit. Starší už aktivně sportuje. Kde to jde, nechávám je dětmi a hlučet, kde to nejde bohužel pořád napomínám a okřikuju.

@martinka_33 to mě vážně pobavilo, tak snad ty starší taky časem pochopí a budou mít pud sebezáchovy. Zatím ho asi moc nemají, i když starší už velice dobře chápe, že například přijít o tablet nebo pohádku či nějakou odměnu je velice nepříjemné a už zvládá lépe hodnotit situace. Snad je to na dobré cestě. 😂

Děti mám 3, být lépe zajištěna, tak klidně i 5, jsme velká hlučnější rodina, děti se kočkují, smějí někdy pláčí nebo se perou, ale nemyslím si, že nějak extrémně, naopak mi kamarádky říkají, že jejich jedináček je kolikrát schopen vygenerovat hluku víc. Křik beru jako své nezvládnutí situace, ale v tom frmolu a kupě povinností prostě někdy sáhnu k rychlému funkčnímu řešení. Když jsem měla jen syna, taky jsem nemusela zvýšit hlas, energii vybíjel s dospělými, takže kultivovaně, a je spíš přemýšlivý typ...pokud má kamarádka něco takového doma, asi nepochopí, jak je to s více dětmi.

Souhlasim s
@apacheee (obdivuju) a dalsimi, ze kriceni na deti neni uplne ideal. Ale bohuzel ideal nejsme nikdo, a tak na deti obcas kricime (zejmena v rodinach s vice , a zivejsimi, detmi) . Je to totiz s detmi narocne, a kdyz ma narocne a tezke obdobi i rodic, tak to proste v tu chvili uz jinak neumi. Sem tam zakricet je asi v norme, jen to nesmi byt nonstop buzerace. Ale obcas si v klidu i neco vysvetlit a vyrikat, jak by to melo byt..

Tak to máme naprosto stejně (teda třetí jsme po dlouhém zvažování s lítosti zavrhli). Děti jsou živly, asi jsme je měli pojmenovat třeba lesní požár, tisíciletá povodeň nebo tsunami. Jedno klidné dítě, jedno 😂, a dvě živé děti, to se fakt nedá porovnat. Já co mám v okolí rodiče více dětí a živých děti (to zní vždycky tak blbě), tak s překvapením zjišťuju, že zvednout hlas musí občas všichni. Děti jsou někdy ve svém světě, nechtějí se nechat rušit, zkouší limity a někdy je fakt těžké domácí radosti řešit domluvou stylu "a miláčku, půjdeš do školy aspoň na druhou hodinu", případně "přece nebudeš třískat brachu do hlavy tím autíčkem, když už mu teče krev".

Kamarádce bych asi poděkovala za vlídná slova a zvážila omezení styku třeba jen na kafe bez děti.

Kdybych tvrdila, že jsem nikdy nezakřičela, lhala bych. Ale napočítala bych na prstech, kolikrát se to za těch 11 let, co jsme rodiči, z mé strany stalo. Dodnes mám totiž v živé paměti, jak velmi toxické to pro mě v dětství bylo a jak moc to pošramotilo můj vztah k mámě. Nechci, aby se děti chovaly nějak jen proto, že se mě v tu chvíli bojí. Máme vztah postavený na vysvětlování a domluvě a na hranicích, přes které nejede vlak...

@mourovatakocka švagrová takhle jednou napomenula starší dceru, která nesla kočku za ocas, pouze slovy a jemným tónem "Terezko, to se nedělá." A víc si ji nevšímala. Já koukala jako puk, ale do výchovy jsem se jí nikdy nepletla. V té době jsem ani žádné dítě neměla. Holce bylo 10 let a rozum už měla. No ale holky mohly normálně jezdit po baráku na kolečkových bruslích 🙈. Podotýkám, že obě už jsou dospělé zcela normální vysokoškolačky. Mladší tichá a uťáplá, starší stále živel a dost umělecky založená. Každý máme jinou výchovu a na každé dítě funguje něco jiného.

Kdyz to nezabere slusne jednou, dvakrat, tak rvu jak smyslu zbavena. Samozrejme jen pri “vaznejsich” vecech, napriklad kdyz starsi ublizuje mladsi, kdyz dela vylozene naschvaly, kdyz se venku chova nebezpecne atd … Ten starsi je hlasity torpedo a moje mama me za moje rvani na nej vzdycky zjebe, ze on se potom uci rvat taky. 🤦‍♀️🤦‍♀️