Kdy začít mluvit o mrtvých?
Ještě před narozením dcery zemřel tchán i tchyně. Tím pádem je dcera nepoznala. Dcera se prozatim neptá (jsou ji 3), má i tak 2 babičky a 2 dědy - moji rodiče jsou rozvedení, takže nikomu z venci nepřijde nic "divného" na počtu prarodičů. Byli jsme na rodinné oslavě, kde byla rodina od partnera. Strašně se divili, že když řekli "tady bydlela babička" tak dcera řekla ne a já dostala velkou salvu vytek, že o nich doma nemluvíme. Já původně chtěla tohle nechat rozhodnout partnera, kdy on o nich bude chtít začít mluvit. Přeci jen já s nimi žádné zážitky nemám a ty co mám nejsou pro uši děti. Vlastně ani nevím co bych ji o nich měla říct... 🤷♀️Jako kdybych měla mluvit o své mamce tak vím co bych řekla, ale u nich.... Kdy by, jste vy začaly a jak?
Dcera teď bude mít 6 a před 2 lety umřel děda. Tak to vnímala, ale věděla jen, že když někdo umře, tak už tu s námi nebude. Ví, o kom se mluví, pamatuje si ho. Ale teď 2 dny zpátky se sama začala ptát, co bude až umřeme. Kdo z nás umře jako první, kdo tady bude bydlet místo nás a kde budeme my, když budeme mrtví. Takže ta o tom začala mluvit úplně sama. Tak jí to citlivě řeknu. Sestra mi doporučila jakousi knihu o dinosaurech, že prý jsou tam odpovědi na všechny tyto otázky pro děti. Ale když se zase začne ptát, tak mě z toho až mrazí, co jí vše zajímá.
Spis bych se zamerila na nejake vytyceni hranic s manzelovou rodinou, nemaji ti co vycitat. Proc bys mela s triletym ditetem mluvit o babicce s dedou, ktere nikdy nevidela? Tebe by to zajimalo, poslouchat vypraveni o nekom takovem? Neudelala jsi nic spatneho. A nebo at si o tom s ni vyklada tatinek.
Ja bych to nepojimala uplne jako rozhovor o smrti, jako je popsano vyse (co bude az umreme, co to znamena a tak), ale myslim ze dite by melo vedet, ze melo jeste nejakou dalsi babicku a dedu, kteri uz tady nejsou. A ano prislo by mi normalni aby ji to rekl partner, kdyz to byli jeho rodice, to se svym ditetem vubec o svych rodicich nemluvi? To mi pripada zvlastni, mame taky triletou a vi ze prarodice jsou rodice maminky a tatinka, vi ze kdyz jsme byli mali jako ona tak jsme bydleli s nimi a kde, vse prirozene vyplynulo z beznych rozhovoru. Nedovedu si predstavit ze by napr. vedela ze babicka je moje maminka a nezeptala by se taty, kde je jeho maminka?
Pro děti je brzy přesně tehdy, když se zajímají a ptají. U malých asi není nutné to rozebírat do deatailů, ale já dětem vysvětluju vše a jsme otevření. Dcera se mnou byla 2x na pohřbu - mamky kmotrovi a mé kamarádce, byla skvělá podpora, hezky to vzala. Oba ví, že mají zemřelého sourozence, přišli jsme v pokročilejším stadiu těhotenství o miminko a chodíme na hřbitov, říkají, že mají bráchu, má i jméno. Smrt je součást života, netřeba nic tajit či tabuizovat a děti to téma berou líp, než se my dospělí obáváme.
Ja by som počkala kedy oni o to prejavia záujem. V tom veku si ani nevedia predstaviť rozdiel medzi smrťou a životom takže príde mi to zbytočné keď ani nebudú rozumieť o čom je reč. Aj tak toho človeka si nebudú vedieť predstaviť keď ho nikdy nevideli a ani si neviem predstaviť o com o tých mŕtvych by si im realne hovorila 🤷🏻♀️
My s naší malou o tom mluvíme už cca půl roku (budou jí za 3 měsíce 4 roky). Něco vyplynulo z normálního mluvení, nedávno se ptala u mých rodičů, kdo maloval obrazy na stěně. Tak jí moje mamka odpověděla, že to byl její děda, a naše malá se hned začala ptát dál a dál, dokonce chtěla vidět i fotky. Celkově naší malou strašně baví poslouchat vyprávění o našich předcích. A vždycky řekneme že jsou ti předci už v nebíčku, že chodíme na hřbitov ví...
U nas to vyplynulo asi az kolem tech 6 ci 7 let. Proste ve skolnim veku, kdy jsem v ramci nejakeho rozhovoru o babickach a dedeccich detem vysvetlila, ze deda L neni jejich pravy deda, ze to neni muj tatinek, ze ten uz nezije. Ale jinak u nas byli take obohi... prarodice od manzela, a ode mne. O davno mrtvych (napr.muj deda a moje babicka) ktere jsem nezazila ani ja, o tech se nijak nebavime. O cem taky? Max.v ramci skolnich projektu jako jsou stromy zivota, kde vypisuji vsechny pribuzne, tak to je vyjmenujeme.
A na hrob nechodíte? Já nevím jaký pak začínani mluvit o mrtvých... Naše děti taky nepoznaly babičku, ale chodíme "za ní" na hřbitov, tak přirozeně ví, že babička byla a nepoznala je, ale tak nějak odjakživa ví, jak se jmenovala, kde žila...
Já nemám tatínka a manžel maminku. Umreli ještě než se děti narodily a nějak přirozene o nich mluvíme. Nevím od kolika let ale když jsem vyprávěla něco ze svého dětství o tátovi nebo u fotek tak jsem jen říkala ze to je můj tatínek a ze už umřel a nejdriv jim to takto stačilo a když se na něco víc zeptají tak se o tom bavíme dal. Tak nějak proste jak to vyplyne vždy ze situace .
U vas prave zrovna nastala ta situace. Proste bych vysvetlila, ze i tatinek mel maminku a tatinka, uz nejsou, ale bydleli tady. Treba ze tam bydlel i tatinek s nimi, kdyz byl maly. To pro zacatek bohate staci.
Táta mi umřel ještě než se holky narodily a mluvím o něm běžně a často, takže věk si nevybavím, kdy jsem jim to vysvětlovala, ale bylo to brzo. Jen jsem jim tenkrát řekla, že umřel a je v nebíčku a že byl moc hodný a že na nás z nebíčka dává pozor. Často si s nimi prohlížím fotky, vyprávím jim svoje zážitky s ním, máme doma vystavenou fotku, občas zapálíme svíčku. Holky o dědovi běžně mluví (dcera 7 let tuhle vyprávěla někomu, že ten děda, co už umřel, měl rád buřty a že ona je má taky ráda, tak to má po něm atd.), obě si rády prohlíží fotky s ním a ptají se na něho, tím, že jsme kolem toho nikdy nedělali "tabu" a přirozeně jsme o něm mluvili, tak o tom nikdy nijak nepřemýšlely, berou to jako fakt. Nedávno se ptaly, proč umřel, řekla jsem jim, že byl nemocný. Dcera tenkrát řekla, ze je to škoda, že by ho chtěla poznat, tak jsem jí říkala, že byl skvělý a že by je měl moc rád.
@misa_pise to asi mame kazdy jinak. Mne tata taky umrel nez jsem mela deti, ale ja proste nejsem vypraveci typ, ani nijak moc ukecana, nemam potrebu o tatovi moc mluvit. A kdyz uz, tak s lidma, co ho znali. Nase deti proste vedi ze byl a umrel. 🤷 Kdyby se ptali, tak jim klidne neco povim, ale kdyz se neptaji... A jak tu nekdo psal, ze chodi na hrbitov na hrob, tak to nase rodina taky nechodi. To se chodi jen z manzelovy strany k jeho rodicum a prarodicum.
@prochi hrob mají na opačné straně republiky. Takže ne na hrob nechodíme. Fotku doma máme mezi dalšíma a ještě se dcera nezeptala kdo to je.
@mysh_me partner ani se mnou nemluví o svém dětství či rodičích.. Musím se cíleně zeptat. Dostanu strohou odpověď a bavit se o tom dal nechce. Před covidem chodil na sezení, kde se snažil otevřít co se týče dětství... Pak začal covid a narodila se malá, takže přestal. Nicméně znova se chystá.
@barumrallyebum nastavovat hranice je zbytečné, ten jeden den jsem zkousla. (z naší strany snaha byla, ale bez reakce...) tohle bylo jen, že naše rodinná známá slavila narozeniny a momentálně bydlí ve stejné ulici jako pribuzenstvo od partnera a byla pozvána i celá ulice.
Můj táta umřel rok před tím, než jsme se s manželem vzali, dva roky před narozením staršího syna, který je pojmenovaný po něm. Synovi je osum. Teprve poslední měsíce mám pocit, že "se chytá" na to, že z tátové strany jsou babička a dědeček rodiče táty, zatímco z mé strany je babička moje máma, ten "její dědeček" je vlastně "jen" kamarád a můj táta je ten pán, co ho má babička v obýváku na fotce. Občas o tátovi samozřejmě mluvím, ale pro syna už je to prostě jen moje vzpomínka.
Moji rodiče nežijí, a mluvím o nich normálně když na to přijde řeč, záměrně ne, ale ani se nevyhýbám. Jsou na fotkách, chodíme na hrob, vyklizíme se sestrou byt, staráme se o zahradu. Vyprávět o nich budu až se začnou sami ptát nebo budu cítit, že je to bude zajímat.
Jeden děda umřel, když byl dceři rok, druhý děda když jí byly dva, někdy tak umřel ještě náš rodinný pes. Všechny si je pamatuje a mluvíme o nich normálně. Lidi žijí, lidi umírají, chodíme okolo hřbitovů, občas obrečím nějakého pacienta z práce a normálně to tak dnes pětileté řeknu, občas mě rozbrečí vzpomínka na jednoho dědu a taky si normálně povídáme o tom, že je mi po dědečkovi smutno
Myslím, že triletemu dítěti můžeš normálně říct, že tatinkova maminka a tata umřeli, ukázat jim fotky, vzít je na hřbitov.. Moje děti od malička ví o mých prarodicich,kteří umřeli když ještě nebyli na světě. Znají jejich jména, ví kde bydleli,občas jim o nich něco řeknu když mi je něco připomene, chodíme jim třeba na dušičky zapálit svíčku a normálně se o smrti bavíme. Dětem je 6 a 3.
No a nechaly by jste to na partnerovi, nebo by jste se do toho montovaly a řekli něco málo o tom tomu dítěti vy?
Jelikož partner o nich zjevně mluvit nechce , myslím, že nemáš žádnou potřebu ani ty. Mluvila bych o nich ve chvíli, kdy budete řešit "názvy členů rodiny" - tak si myslím, že je fér vědět, "kdo jsi geneticky". ... Ale to bývá až někdy u předškoláků obvykle.
Má partner nějaký důvod, proč by o nich mluvit nechtěl? Špatné dětství, extrémně špatné vztahy? Pokud tam není nějaký zásadní problém, tak bych o prarodičích normálně mluvila.
@misa_pise no, co přesně se dělo nebo nedělo v jeho dětství úplně nevím... Řešil to na terapiich (jeho rozhodnutí) pak začal covid, narodila se mala, takže přestal chodit. Plánuje to obnovit. Sám o ničem nemluví. (například, když něco vidím v televizi a vzpomenu si na něco z dětství díky tomu tak o tom začnu mluvit, nebo když jsme byli na dovolené po Česku,tak jsem si vzpomněla že jsem si na tom místě zlomila nohu a tak) tohle vůbec z jeho strany nepřichází. Jako jo, mluví o zážitcích s babičkou, o tom zvládne mluvit i dlouze. Ale nikdy takhle nemluví o zážitcích s rodiči. S rodiči se vidal tak nějak 1x za měsíc - 2. Fotky z dětství má nějaké, ale ty mi toho taky moc neřeknou. 🤷♀️
Začala bych mluvit až se začne ptát … ale popremyslela bych předem co řeknu 🤣me třeba zaskocilo jak šla do hloubky a jak ji to vzalo, jak má už nějaký svoje teorie … dostali jsme se k tomu přes rodinný vztahy - kdo je koho maminka,atd .. a u mě se zeptala, kde jsou ti ode me … spis než o nich zaujalo téma smrt …a začala se bát o ty co zná ajsou už starší …já tak moc do hloubky nepremyslela když jsme byla dite .. stačilo ze byli staří (nebyli) a umreli … hotovo … dal jsem nad tím nehloubala..byla jsem prekvapena až ve skolce, ze ostatní děti mají dedy a babicky a jezdí za nima … a na základce na hřbitově jsem si to dopocitala kolik jim bylo let
muj tata zemrel dva roky predtim nez se mi narodil syn. Mame v obyvaku fotku i s babickou a deti se ptaji.. chodime davat dedovi na hrbitov kyticky a zapaluji mu svicky. Klukovi je 7 holce 5. Rikam jim, ze by je mel deda rad a hral by s nimi hry.. coz by delal... ale osud tomu chtel jinak... nedelala bych z toho tabu, rekla bych jim u fotky tohle byla maminka a tatinek tatky... u nas vedi, ze deda je v nebicku a kouka na nas z mracku, ale na hrob mu davame svicku a kyticku, aby mel radost... vic to deti nezkoumaji..berou to jako fakt...
Pro dceru jsou to cizí lidi, které nikdy nepoznala 🤷 My to máme doma tak, že já mluvím o mojí prababičce, že už nežije a že tu nikdo nejsme napořád, ale dál to nerozebírám - starší je šest a až se začne víc ptát, budeme si o tom víc povídat. Teď má čerstvý zážitek, kdy jsme na chalupě topením probudili předčasné motýla, lítal o chalupě a jak jsme odjížděli, už jsme mohli jen pochovat mrtvolku - nechci srovnávat člověka z rodiny a motýla 😁, jen si prostě myslím, že příroda a čas tu zvídavost ohledně smrti probudí samo. Starší už má zkušenost s domácím zvířectvem, uvědomuje si konečnost. Není třeba nalejvarna o strýčkovi z druhého kolena co umřel na raka. Ale třeba přesně dům, ve kterém jsme, jméno děděné v rodině, oči/vlasy apod. Někdo tu byl před námi, ale zatěžovat tříleté dítě mi přijde brzo 🤷 pokud by to bylo bez návaznosti.
Já mám 4letou a už jí to zajímá, nepoznala třeba dědu od mé babičky nebo druhou prababičku, chodíme na hřbitov, povídáme si, že už jsou z nich hvězdičky a že se na ní dívají z nebíčka. Pozná je podle fotek a říká, že to je děda Petr a už je z něho hvězdička. Nijak do hloubky to neřešíme, ale ptá se . Samozřejmě to ještě celé chápat nemůže, ale bavíme se o tom přiměřeně k jejímu věku. Myslím si,že je to důležité, aby dítě znalo i tohle.
Myslím, že i když o nich mluvit budete, dětem to nic moc nedá. Maximálně si zapamatují jména, nebo zopakují co řeknete. Když přidáte nějakou emoci, třeba, že je smutné, že už nežijí, děti to akorát zopakují uměle. Ale děti v sobě dlouhou dobu nemají nic jako úcta k zemřelým, smutek že smrti, stesk (když je vůbec neznaly). Já se s většinou své rodiny stýkám velmi málo a děti (mladší školní věk) se mě čas od času zeptají, kdo je vlastně můj táta, děda atd, takže zopakuju základní fakta. Ale je vidět, že jim je to vlastně jedno. Asi stejně, jako jméno starosty nebo barva naší vlajky. Nijak se jich to netýká. 🤷♀️
Mame 5lete kluky,muj tata nezije od jejich 2 let a občas jsem se o dedovi zminila,ale nevi,o kom mluvím,tak jen řeknu, že to byl deda a ze je v nebicku a vic nepovidame. Jeste je podle mě brzy.