Jinde zlatíčko, doma terorista. Může to být mnou?
Holky, jsem zoufalá, chce se mi brečet. Mám dcery 4 roky a 1 a 3/4. Starší dcera jezdí občas k prarodičům, je tam zlatíčko, žádné vztekání, všechno funguje. Ve školce to samé, naprosté zlatíčko. Zlom přijde, když je doma, to je katastrofa 🤦🏽♀️🤦🏽♀️ Pořád se vzteká. Teď ji přivezla tchyně z víkendu a hned sebou flákla o zem. Vyzvednu ji ze školky a než obejdu auto, je propnutá v sedačce. Já už se jí ptám, jestli chce se mnou být a být s námi doma, když všude je jak mílius a doma je pořád všechno problém. Já už jsem z toho vážně nešťastná, může to být mnou??
Vždycky se snažím být v klidu, ptám se, co je za problém, jestli pro ni můžu něco udělat, ale vůbec to nefunguje. Když je to několikátý den za sebou, tak už řvu z plných plic, to už mi trpělivost dochází.
Souhlasím s příspěvkem výše. Děti ventiluji emoce v bezpečném prostředí. Je to tak správně, ale pro nás náročné, no. Ve čtyřech letech už je s ní určitě domluva a chápe důsledky. Takže z ní vydolovat, co ji vadi a zkusit tomu předcházet. I když dcera taky párkrát měla mega záchvat a do teď nevím, co ji vlastně vadilo. Pokud ale nejde o tyto pripady (a u nich zase může pochopit, že když si neřekne, tak má smolíka), tak prostě řešit, no. Jestli si jen vyrvava, tak smůla, musí zjistit, že tedy cesta nevede. Je to těžké, ale musíme vydržet.
Je to normální....moje dcera je nejhodnější dítě ve školce a doma malej satan 🤦😁
U vás si to může dovolit - a myšleno v dobrým! Vy jste ten maják, Vám bude ukazovat jak se cítí a bude se i zlobit. 🙂 Vždycky, když mi někdo řekne “ale u mě nebrečí!” Tak odpovídám, že ale já jsem máma a evidentně mi věří, když mi ukazuje jak se cítí. Je to občas těžký, ale hold asi úděl.🙂 Jste to nejdůležitější pro svoje dítě, který se potřebuje ze všech těch emocí dostat a potřebuje Vás k tomu.🙂
Kdyz ja uz jsem z toho silena! Vzdycky si rikam, jak ji vyzvednu ze skolky a udelame si hezke odpoledne a ona na me zacne hejkat… hned mi zkazi veskerou mou radost 😭 ja vim, ze s rodicemi se deti chovaji jinak, ale mam pocit, ze ta nase uz pomalu neumi nic jineho nez se vztekat… ja i vim, co ji vadi - chtela se v sedacce pripoutat sama, spatne jsem ji podala piti, nejde ji poradne utahnout bota, tu mikinu si chtela vzit sama… pak rve a “mami, pomazlit”
Je fajn, ze vis, o co jde. Ja si pak taky vzdycky zpetne uvedomim, proc se deti vztekaly, ze to byly vlastne drobnosti. I kdyz casto je toho hodne naraz 🤦🏼♀️ Syn je taky vsude nejhodnejsi, doma tak pul na pul, ne ze se vzteka, ale odmlouva a zlobi, dela lumparny 😄 Ve skolce poslechne na slovo. Ja na nem vidim, ze potrebuje hodne aktivit venku. Na druhou stranu mozna tvoje dcerka potrebuje klidek doma s mamou, ze je toho na ni moc. Nekdy je i dobre nechat je se vyvztekat a vyplakat se, proste to pustit vsechno ven ☺️ Ale ja moc nemam co radit, bojuju s detma kazdy den a vetsinou fakt nevim, co mam delat jinak a lepe 🤷♀️
Ono byt "hodna" take predstavu nejake usili.... takze doma si tu paru take potrebuje upustit🙂
Normální, moje děti jsou to samé. Kdekoliv jinde jsou jak andílci a přijdou domu a jen se rvou, odmlouvaji, řvou a lítají, přitom ve školce/škole/u babiček slyším pořád jenom chválu :D
Ahoj, myslím, že mám doma něco podobného. Starší jsou 4 roky, mladší jsou 2 roky. Ta starší jak je se mnou, tak pořád fňuká, vzteká se, křičí. Ve školce mi přitom učitelka řekla, jak je bezproblémová a pohodářka. Souhlasím s tím, že děti projevují emoce před maminkou častěji, ale taky je to občas vyčerpávající. Vypozorovala jsem, že když jsem sama klidná a hodně ji mazlím, tak je to lepší. Myslím, že je to i vlivem mladšího sourozence. Občas potřebuje starší ujistit, že je stále na výsluní, že ji mám ráda i když se vzteká. Snažím se jí více věnovat, i třeba jen půl hodiny denně s ní lepit obrázek nebo skládat puzzle. Nebo ji dát něco co pak rozděluje celé rodině, dát jí více zodpovědnosti a pocitu důležitosti. Hodně vztekani jsem odbourala u oblékání, sama si vybírá co si vezme na sebe. Ale ještě mám před sebou dlouhou cestu, zvlášť když třeba někam spěchám, sama jsem nervoznejsi, tak je dcera na zabití a já se musím strašně držet, abych na ni nekricela.
@lovemusicsun tak to je u nas jak pres kopirak! Jednou jsem byla s holkama sama u nasich na chalupe a starsi jsem samotnou chtela vzit na vylet, abysme byly jen samy dve. “Maminko, Petulku prece nemuzeme nechat doma samotnou, stejskalo by se ji po mamince”, takze jsme jely tri 🤦🏽♀️
ty jsi její jistota, navíc - ve školce jsou daný nějaký pravidla, takže... dítě ví, co bude, nebude, a pravidelnost je jistota a jistota je bezpečí.
a bezpečí je klid.
no, já bych se jí neptala, jestli chce s tebou být, když všude jinde je v pohodě, protože jí paradoxně narušuješ automatickou jistotu tebe, jako její mámy, jako její jisté, jistoty.
doma si zkouší vytyčovat hranice, když jsou moc pružný, tak to pak dítě vlastně neocení.
Děti a pět jazyků lásky - Gary Chapman, možno trošku v niečom pomůže ,napadlo mi to pri slovách "mama pomazlit". Každý z nás je iný, individuálny.
Když jí vadí milion drobností, jen co jednu vyřešíte objeví se další, tak my doma na to máme termín "zástupný problém". Dítě má nějaký problém/nakumulované problémy, co neumí pojmenovat a potlačilo to, něco zažilo, potřebuje to zpracovat, vyventilovat emoce, tak je automaticky samonasírací kvůli každé blbině, protože se podvědomě snaží ty emoce dostat ven a jakýkoliv drobný zádrhel podvědomě použije jako spouštěč "očistného procesu". Někdy to pomůže zachránit třeba polštářová bitva nebo jakákoliv hra, kdy se dítě neřízeně rozchechtá a ty emoce ze sebe dostane přes smích a fyzickou aktivitu, jindy už je toho nasbíraného tolik, že stačí jen tam s ní být, konstatovat, že vidíte, že ji něco trápí, že se může klidně vyplakat a vyzlobit a až bude chtít, tak ji pomazlíte.
Je to podle mě normální, znak toho, že se s maminkou cítí bezpečně, že si dovolí projevit emoce, které ve školce nebo s babi potlačovala, jen jak je to nastřádáno za delší dobu, pak to je kolikrát pro mámu pořádný nářez a nápor na psychiku. Dělají to kolikrát i dospělí - muž přijde po náročném dni z práce a hned ve dveřích sprdne manželku, že blbě parkuje, dětem vynadá za binec v předsíni a večer z něj vyleze, že byl neoprávněně u šéfa na koberečku, tak byl naštvaný. Obrnit se trpělivostí a učit pomalu zpracovávat emoce, dělat preventivní opatření...lépe je to popsáno v knihách např Vychováváme děti a rosteme s nimi, Aha rodičovství atd.