Je možné mít se dvěma dětmi pohodu?

My máme 2 dcery, jedna bude mít 6 a druhá měla 2 roky. Rozdíl od sebe mají 3,5 roku. No a upřímně, jsem ráda, že je máme.... ALE už bych taky chtěla svůj klid, přečíst si knížku, podívat se na seriál..atd. Jenže to u nás nejde. Jak je psáno v jiné diskuzi, je to i o povaze těch dětí. Většinou je u nás křik, řev, hádky, pořád se perou. Malá v noci ještě nespí, pořád se budí 6x minimálně, budí se s řevem. S manželstvím to taky docela zamávalo, první byla taky hodně náročná. Včera jsme čekali návštěvu a ty dvě byly zase v sobě, už od rána, co vstaly. Manžel řekl, že odjede a už se nevrátí. Já na to taky nemám nervy, je pořád okřikovat. Teď, kdy tohle píšu tak jsou v klidu a hrají si hezky půl hodiny, což je zázrak.
Ano, máme je rádi oba, jenže jsou to fakt hrozné nervy. Takhle jsme si rodinný život rozhodně nepředstavovali. Už se těším až ta malá bude větší a já doufám, že se to zlepší.
Naopak moje sestra má dětí 6, tam je taky řev, chaos, hádky.. Jenže jim to tak vyhovuje a jsou všichni spokojení.
Takže asi záleží i celkově na povaze vás dvou rodičů.
Já píšu reálně jak to u nás vypadá, nestežuju si.
Já mám na obě dcery dost času, hrajeme si, učíme se nové věci, kreslíme, chodíme na výlety atd. Jenže ony se chcou prostě handrkovat a pošťuchovat.
Chodím na brigádu, to pak hlídá manžel a tam si od toho křiku a řevu nejvíc odpočinu.

Mám dva kluky s odstupem 3.5 roku od sebe. Starší je oficiálně vysokofunkční autista, ale je to milej, spolupracující kluk. Mladší je hodně sebeprosazující a hodně společenský.
Jsem hrozně ráda, že jsou dva. Starší bez mladšího by byla opravdu sociálně mimo. Jsou věci, které ho dospělý naučit nedokáže a s žádným jiným dítětem prostě není 24/7. Mladší by bez sourozence byl úplně na zabití, protože prostě potřebuje ten kontakt - potřebuje společnost a na čím víc bytostí jí může rozložit, tím líp (aspoň pro mě. nejsme zrovna společenský typ).
Jako jo, sejdou se situace, kdy se potřeby dětí neshodnou a já se musím nejedn věnovat každému zvlášť, ale ještě je roztrhávat od sebe (zvlášť třeba když je starší nemocný) . Ano, práce typu "mami koukej" nebo "utři zadek" je dvojnásobek. A nasčítá se to. Ale velmi mnoho "práce" se udělá samo tím, že prostě nechám kluky spolu. Takže ano, myslím, ež většinu času je docela pohoda.
(Klukům je 8 a 5)

Děti mám tři a přijde mi to pohoda. Máme doma uklizeno, mám čas na sebe, manžela i na každé z dětí. S stejně to bylo, když byly jen dvě 🙂

Chtěla jsem napřed jedno dítě.. pak jsem se rozhodla po třech letech pro druhé, bohužel než se podařilo tak je starší pět a nám se povedli dvojcata, tak pozor 😁 i to se stává 🙂

Na to je tezko odpovedet. Mam deti 3 roky od sebe a castecne je to pohoda nejvetsi, zboznujou se a hlavne si spolu dokazi hodiny a hodiny hrat. Oni jsou oba hrozne hravi a poliva me horko pri predstave, ze bych mela jen toho starsiho a hernim partakem pro nej musel byt furt jeden z nas rodicu. I kdyz jsme casto spolu s prateli, dovolene a vylety muzeme organizovat i samostatne, protoze nikoho nepotrebujem, deti si naprosto vystaci.
Samozrejme to ale neni pohoda porad, ty organizacni veci jsou proste krat dva. Kdyz je mladsi u prarodicu, tak fakt vidim, jaka je pece o jedno skolni dite brnkacka, to se neda porovnavat.
A to podotykam, ze jsou obe deti zdrave, kdyby jedno nebylo, byl by to uplne jiny level.
Podle me je tezke jit do druheho s tim, ze se tesis, az bude pohoda. To dite by clovek mel chtit, at bude pohoda nebo ne. Jestli se ta touha nezesili, tak vam mozna bude lip s jedinackem.

Upřímně: jak to má kdokoliv jiný je naprosto irelevantní. Každej jsme naprosto individuální, jak rodiče, tak děti. Jsou matky, který mají pohodu s pěti dětmi: uklizeno, uvařeno, částečně pracují, dětem věnují, cvičí, mají čas na sebe i na partnera (jak to dělají se mě neptej, ale asi to fakt jde). A pak jsou takové, co se totálně hroutí z jednoho, všechno jde do kopru včetně partnerství, domácnosti. A rozhodně to není o tom, že ta první by byla lepší/schopnější než druha.
Nikdo nikdy před dětmi nevi, jaké to bude, až to dítě bude na světě.
Já chtěla jedno. Mám dvě s odstupem jen rok a čtvrt, starší celkový handicap. Upřímně: kdybych se vrátila do minulosti a pamatovala si jaké to je, mateřství (ale nepamatovala si tyhle dvě děti), zůstala bych bezdětná. Holt teď ty děti mám, miluju je a musím to nějak zvládnout.

Každopádně z tvýho příspěvku mi přijde, že po druhém netoužís. Tak se nenut. Pokud je ti třeba 35 nebo i méně , máš ještě spoustu času. A buď přijde ta chuť mít dvě děti a nebo ne. Mít jedináčka fakt není žádný stigma. A být v pohodě je důležité. Já nejsem a bůhvíkdy budu.

Já mám jedno 4 leté a čas od času přemýšlím nad tím samým. Hrozně ráda bych si koupila jeden kočárek, co za malýho nebyl a teď je. To je asi tak jedinej důvod proč mít další. 😄
Proč to další nemít je jasný:
Nedokážu fungovat nevyspalá
Nezvládám ty dětský nemoci, hrozně mě to vysává, a to jsem nebyla ani jednou na OČR a máme babičku.
Miluju chodit do práce
Nemám na to, platit tolik peněz za vstupy, dovolené, kroužky a vybavení pro více dětí
Stále mám velkou potřebu mít čas jen sama na sebe a své kamarádky a koníčky

Jako s 4letým dítětem a miminkem, budeš mít pohodu. Zvlášť pokud ti chodí do školky. A máš partnera, asi na děti nebudeš sama. Prostě, pokud se ti do dalšího dítěte nechce, tak to nelámej přes koleno. Třeba ta touha po dalším dítěti ještě přijde a nebo taky ne...

Pohoda.. silné slovo. Ale poměrně fajn mi přijde,že to je už pár let. Když jim bylo 6 a 8 troufla jsem si na třetí, takže to už muselo být dobrý docela. Ve škole už ani nebyli tolik nemocní. Já už jsem byla v práci, dokonce na směny.. Jo, od toho věku je to fajn. Nejmladšímu je 5 a čtvrt a ten ještě náročný a únavný ne. O pubertacich skoro nevím.

Ja mam deti 6 let od sebe a druhe je spac neskutecny takze jo pohoda to je.
Me prijde ze cim vic to clovek odklada,tim min se mu do toho chce.protoze jak pises, muze pohoda skoncit. Precejen odrostly dite.a.do toho urvany mimino to je horor. Ale jaky bude.to ti nikdo nezaruci. Me se taky uz moc do 2.nechtelo ale vedela jsem ze by mi to jednou bylo lito. Ber to tak ze za 2-3roky budes zase tam kde ses ted, nastane ti pohoda,budete sehrani atd.....Muj nejvetsi strach byl ze nebude v noci spat. Prvni spalo pekne pres den ale porad se budilo v noci. Druhy spi v noci suprove,vstavam jen 2x a pres den si taky rado dost pospi. Takze jsem vdecna a vim moc dobre jakej by to byl zahul kdyby nespalo.

Mne sa strasne ulavilo s dvoma detmi pretoze prva dcera bola extremna narocna na pozornost. Stale som jej musela robit program, nevedela sa prehrat ani 5 minut sama. S narodenim surodenca zrazu pohoda, najprv sa o mladsiu starala, hupala ju, nosila hracky, postupne sa stali partacky a prehraju sa spolu hodiny. Ale samozrejme tie starosti su krat 2. Dve deti zaniest do skolky/skoly, dve deti vyzdvihnut, dve deti rozviest na kruzky a celkovo ich obidve zorganizovat je niekedy mazec. Netusim ako to robia maminky co maju 3 a viac deti ale sklanam im poklonu. Ja som na hranici svojich sil s dvoma. A rozdiel mame 3 roky.

Chtěla jsem napsat že když druhé dítě nechceš, tak se do toho nenuť, není co řešit atp...

Ale napadá mě otázka "A co partner"?

Neměl by se brát v potaz i jeho názor, jeho přání a tužby...to téma spolu prodiskutovat a snažit se najít třeba kompromis, že kdybyste měli druhé, tak by se zapojil natolik, abys měla i čas na sebe, protože to je zase tvoje potřeba?...

Samozřejmě tě chápu!!
Ake příjde mi, že tohle rozhodnutí by nemělo být pouze na jednom z partnerů...

Jsem ve stejném bodě. Dceři je pět a je to moje skvělá parťačka. Mně je 38, mužovi o šest víc, na rozhodování už fakt nemáme moc času, muž navíc vlastně moc nechce, má dceru ještě z předchozího vztahu. Navíc já fakt miluju svou práci a pokud ji chci dělat na špičkové úrovni, tak si prostě nemůžu dovolit dlouhý výpadek a nemůžu pracovat distančně. Když byla dcera miminko, chodila jsem hlavně v noci a o víkendu, ale už tuším, že ve čtyřiceti už prostě nedám špatně spícího kojence, od kterého jdu na 24h službu, která obyčejně bývá procházka peklem. Jsme hodně aktivní, hodně cestujeme, umíme si užívat života a těžce vydělaných peněz, sportujeme. S kojence prostě road trip po pobaltí nebo balkánu nedáme. Sama nevím, jak to dopadne, já bych vlastně chtěla, ale všechna ta “ale” si dost uvědumuju

Jaký si to uděláte, takový to budete mít. Pokud se budete honit za dokonalostí a ze všeho vyšilovat, dobré to nebude. Pokud vše budete brát s nadhledem a zaměříte se hlavně na to dobré, můžete být šťastní a děti také...

(Ne, že by mě ti moji dva smraďoši dvanáctkrát denně nevytočili do nepříčetna, ale co bych bez nich dělala... 😉)

Mladší má teprve měsíc, o pohodě se úplně mluvit nedá, ale kdo ví, třeba časem bude. Starší má 4,5. Druhé dítě jsem úplně neplánovala, až tak někdy ve třetím trimestru jsem tomu začala věřit a postupně se na miminko těšit. A teď si zase neumím představit, že ho nemám. Starší se za ten měsíc hodně posunul a je za bráchu moc rád. Ale myslím, že pohoda záleží na povaze dítěte. Starší byl poměrně náročný, hodně se budil jako miminko, později vyžadoval hodně pozornosti, neustále mluví, jen málo se zabaví sám a když už, tak je to nějaká hra u ktere se hlavně do něčeho mlátí a dělá kravál. Když jsem viděla děti některých kamarádek, které třeba tři hodiny spali, vydrželi dvě hodiny v kočárku nebo jim neustále neskákali do řeči, připadalo mi to jako pohoda a záviděla jsem jim. Ale všude je něco. Zase jsme zvládli v pohodě nástup do školky, je průbojný, nebojí se, je sociálně zdatný a uvidíme, co přinese cas. Dítě může byt pohodové a problém přinest az škola, puberta... Nikdy nevíte, kdy se to otočí.

My jsme měli první supernarocnou, zlepsovalo se to až po druhém roce postupně s věkem. Takže dvě děti pro mě pak ve vysledku byly vetsi pohoda než předtím ta jedna.
A teď mají 7,5 a 5 a zrovna dnes jsem si říkala, jaká je to pecka, že jsou dva, jak se spolu krásně zabaví. Neměnila bych 😍

Já musím říct, že zatím dvě děti zvládám lépe než jedno. Ale mám 4 leťáka a 5ti měsíční

Jaký si to uděláš, takový to máš. Vím o jedné co má těžkou pohodu i se čtyřma dětma. Stačí si jen přát...

Jo, jak budou v pubertě, tak začne ta pravá pohoda... 😉

@drep rozumim, jak to vidis - ja mam vyhodu, ze uz to mam odzito, tak nabizim retro pohled: starsimu bude v lete 9, mladsi za par dnu 5. Jsou mezi nimi 3r 9m. Mladsi malem nebyla, 2 ZT a revize. Byli bychom ok s jedinackem, nechteli jsme druhe za kazdou cenu. Byl to posledni pokus. Vysel. Rodila jsem v 35 (syn) a 39 (dcera). Obe deti zdrave (v podstate). Od jejiho narozeni jsem se snazila, abych prvorozeneho neupozadila, mimino nastesti bylo pohodove. Muj manzel funguje, ja nepracuji, i tak to byl zahul. Byli jsme oba mega unaveni, nemame v zadech babicky, chuva muze neco vykryt, ale v nemocech ne, obehat lekare ne (2 roky jsem se synem hledala diagnozu, behem covidu, dali operaci, atd...). Mame spokojene, funkcni manzelstvi, finance j materialni zazemi, jsme stastni - i tak byly ty prvni 2 - 3 roky narocne. Jako fakt narocne. Takze pracovat k tomu jko lekarka bude fakt tezke. Nema cenu si nic nalhavat.

ALE - vzdy jsme cestovali, s miminem to bylo ok a od 3 let je mladsi plnohodnotnym ucastnikem planovani, aktivit, vse si pamatuje, vnima. Mestske vylety (Pariz, Pisa, Florencie, Rim) i dobrodruzni (Island, ve 4 Gronsko, Galapagy, Peru...).
Co tim chci rict - ano, velke omezeni to je ty prvni 2-3 roky. Ty jsou tezke (a to mam volnejsi setup nez ty jako lekarka). Ale ty deti si toho strasne moc daji, jako sourozenci jsou uzasni, hraji si spolu hodiny, ted jsou v bazenu, ja jen dohlizim, vymysleji hry, aktivity, uci se navzajem. Maji jinou povahu, starsi bez mladsi by byl jiny (introvert, trochu bojacny, ona je presny opak, tak on se uci od ni rict si o sve, ona od nej pokoru...). Ja bych si s nim hrala, povidala, ale jejich hry jsou uplne jine, proste s detskou fantazii a hravosti.
Oba s manzelem si casto rikame, jake mega stesti to bylo, ze to klaplo. Nebyli bychom bez druheho nestastni, nebyli jsme zoufali, nesli bychom na zadne procedury ani zasahy (tim neodsuzuji nikoho, kdo tim prosel), ale ted proste vidime, ze bez druhorozene by nase rodina, my dospeli i syn, vsichni a vsechno by bylo jine. Ted je to lepsi. A od tri let mladsi je tam i ta zminena autorcina "pohoda" 🙂

Coz ale neznamena, ze druhe dite je pro kazdeho. Mame dobre pratele, se kterymi travime dost casu a zname se jako dospeli i jako rodiny. Tam je starsi holcicka, po 2 letech kluk, dnesni vek 9 a 7. A tam si to nesedlo. Deti od narozemi zadny vztah nemaji, nerozumi si, oba jsou chytre a sikovne deti, nadane sportove, tak kazdy ma sve zajmy a kamarady a spolu si hraji nula. Ackoliv rodice jsou super, funguji, samozrejme nelituji, ale take vidi, ze jejich deti se proste nemusi. Nekdy si to nesedne. I to se deje.

Neni univerzalni odpoved, nejde rict, jak to ma nebo nema byt. Chtela jsem te hlavne povzbudit, ze tri roky jsou tezke a pak to jde, ale pak jsem si uvedomila, ze vlastne nemusi. Takze pointa dlouheho prispevku asi neni 🙂

Tak zalezi dost na povaze ditete. Mame dve necele dva roky po sobe a ted (5 a 7let) uz je ke to super. Maji k sobe blizko, maji se radi, vyhraji si spolu apod. Na dovolene je to pohoda, staci si sami dva a starsi vim, ze se o prcka postara, kdyz nekde spolu odbehnou. Ano, s jednim je to jednodussi a to o dost, ale ja jsem za ty dva rada. A pak taky zalezi, jaké si to udelate vy. Nevidím duvod nezajit si ke kadeřnici nebo manikiru, chce to zapojit tatinka hned od zacatku a je to...

Tak ja jsem asi jedna z tech stastnych. Ja si myslim, ze zatim pohodu mam. Sice jsem na ne prakticky sama, ale jelikoz mezi detmi je 8 let rozdil, tak dcerka je uz dost sobestacna a dokonce je skvela partacka. Vzdy jsem mela celkem svizne zivotni tempo, neustale v pohybu, na zadku ani sedet nevydrzim a porad potrebuji, aby se neco kolem delo. Takze kdyz se nedeje ted v praci, tak se deje diky nim. Nekdy se nalitam, nekdy padam unavou, ale to by se urcite delo i bez deti. Ted kdyz potrebuji chvili klid a relax, napustim si treba vanu a dcerka se rada ujme hlidani a s malym braskou si hraje. Chapu, ze ne kazde dite je tak pecovatelske povahy, proto rikam, ze jsem z tech stastnych. Ona na nej neda dopustit a kdyz je doma (ma skolu a dost krouzku), tak ho chce mit pro sebe 😁 nemenila bych a nemela bych dite driv. 😁

Mém 2 deti 3.5 roku od sebe, pomalu jsem se už vracela do práce, dcera dítě za odměnu , parťáka ne všechno, cestování , turistiku... Ale muž chtěl druhé, já už byla nastavena trochu jinak , ale budiž, když se nezdaří do mého návratu do práce druhé nebude, zadařilo se, ale skončilo to ZT. A to mě nějak nakoplo , že druhé ano, naštěstí za dva měsíce se zadařilo. Mladší bozanek režimový, ale.... Od jeho 6 týdnů začalo peklo nemoci, laryngitidy , bronchitidy, permanentní rýmy.... Cokoli jsme naplánovali buď jsme tam jeli s ATBnebo se vraceli s horečkou nebo nejeli vůbec. Do toho rehabilitace. Tohle peklo skončilo ve 4 letech operaci nosní mandle a léčbou snížené imunity.
I tak jsem straně ráda, že máme dva, umí si spolu hodiny hrát nebo si jen hrát vedle sebe. Samozřejmě se u toho umí i porvat. Na dovolené jezdíme zásadně sami, takže jsem ráda, že jim nemusím dělat animátorů. Na starší je ale malinko znát, že byla sama a tatínka má omotaného, takže vyžaduje víc asistence u všeho. Ale se sourozencem se to hodně zlepšilo.
Já jsem teda taky lékařka, z prace jsem vypadla na dlouho, ale nijak mě to po návratu neomezil. Chodím jen jen na 3 dny v týdnu + několik služeb. Úplně mi to vyhovuje abych stíhala co potřebuju, dělala svou práci co nejlépe umím a zároveň stíhala trochu normálně žít a zvládat domácnost, děti a své nemocné rodiče.

Já mám děti tři a mám pohodu taky, ono je to o organizaci a nastavení no. Ale manžel funguje, vydělá dost aby vše utahl i sam, jezdíme na výlety, dovolené, koupili sme si teď i psa. Na kaderniky a nákupy oblečení mě teda neuzije, v tom radost nehledam, pro mě je to spis trest :D ale na svoje konicky mám prostoru dost. Blby byl teda první rok, když se narodila třetí, kojila sem, byla hodně kontaktni, ale teď má dva roky a je v pohodě.

@janedv tohle je naprosto přesně napsaný. Krásně jsi to vystihla. Já to říkám často, prostě každej to má jinak. A sourozenci fakt neznámá, že jsi vyhrají, budou si rozumět a budou přátelé na celý život. To nikdo neví, nikdo to neovlivní. I když jsou sourozenci, furt jsou to samostatné bytosti s jedinečnym charakterem a občas se sejdou naprosto odlišné jednotky.

Mam 5leta dvojčata a nemusela jsem mít takové dilema jako ty, prostě příroda za mě vyresila počet dětí:D Ale když te obejmou 2 deti,tak pro me je to třeba nejvíc. Chtěli jsme ještě třetí dite,ale v 11tt ZT a pak se uz nepodarilo a asi už nejsem ve věku,kdy ještě rodit děti. Rozhodnutí je na tobě,ale za mě více dětí je super.

My mame tri deti, ale ja chtela proste vic deti od zacatku. Zacala jsem az po tricitce (31,33,36), takze behem 5 let vsechny tri a jeste ze jsem to udelala takhle na jeden zatah - byla jsem zvykla nemit na sebe cas, venovat se detem, priznavam, ze u tretiho uz me nektere jeji zivotni faze nebavily, i docela otravovaly (napr. dohled kolem roku na klouzacce, ze se za ni muselo furt chodit a dohlizet). Cestovat - to jsme cestovali, ale jen po CR. Ted uz zaciname i za hranice, deti si to vzdy uzivaji. V roce a pul nejmladsi jsem zacala mit i par hodin v me praci (hlidala babicka, uz je na duchodu). Ted aktualne: deti 12,10 a 7 - vsechny na ZS - ja ucitelka na nizsim stupni - pripadam si jako krecek v kolotoci, stale me zamestnava pece o ne, jsem uz unavena a tesim se na to, az budou vic za sebe a ja si budu uzivat sebe samu. Ale je to lepsi - uz si muzu jit pryc a nechat je doma sama, ti starsi se uz sami uci, jen s tou nejmladsi musim kazdy den cist, ucit se - je v prvni tride- moc me to nebavi. Ale jsem rada, ze je mam. pohoda to pak uz bude taky, jen si chvilku pockat. Jsou to i partaci a verim, ze az vyrostou, budou jeste vetsi - treba na cestovani (muj muz na to neni).

@ab3185 to má každá socka, protoze se o deti nestará.

@ab3185 Karol? 🙈