Jak se "rozloučit" se řvoucím dítětem v MŠ při spěchu do práce ? 😞
mám 2,5 letého chlapečka, který od února nastoupil do školky, ze začátku super a moc se těšil (má starší ségru, kterou jsme každý den vodili a vyzvedávali ze školky a vždy jsem ho musela tahat domů-chtěl tam zůstat), no poté co si to vyzkoušel už tak nadšený není a poslední 3 dny se při loučení na mě pověsí, začne ukrutně plakat a chce, abych byla s ním ☹ je mi hrozně a nevím, jak mu to pěkně vysvětlit-s dcerkou jsem toto nezažila a šla cca ve stejné době jako syn, jdu skoro s brekem do práce(už zaučování v práci, jiný režim a vše kolem mi dává zabrat, ale tohle mě láme ☹ máte některá vyzkoušené jak na takové děťátko ? nějaká motivace, rada ? ráda bych zůstala s ním doma, ale už to finančně nejde a nabídli mi práci na jednu směnu abych mohla vodit a vyzvedávat děti z MŠ, nemohla jsem odmítnout...
@k1k1k Určitě to není divadýlko pro rodiče, to dítě je opravdu nešťastné a dává to najevo. V přítomnosti rodiče proto, že to chce dát najevo jemu, s učitelkami se necítí pravděpodobně dostatečně emocionálně "bezpečně", takže tam emoce potlačí. S postupem času, když dítě vidí, že to s rodičem nehne, tak samozřejmě přestane dávat svůj smutek najevo i rodiči, to je jasné.
Co bych doporučila já - potvrdit emoce (chápu, že jsi smutný, taky se mi bude stýskat), vysvětlit dítěti, že to jinak nejde (sama si to vnitřně probrat a ujistit se v tom, že opravdu to takto musí být, srovnat se s tím), říct dítěti, že přijdete určitě tehdy a tehdy (a opravdu to dodržet) a dítěti to poté maximálně vynahradit (nechat ho vyplakat, vlastně tím pláčem říct, jak to bylo přes den pro něj těžké, pak s ním strávit nějaký čas aktivním hraním, procházkou... podle toho, co dítě chce a potřebuje).
U nás pomáhá dávat s sebou oblíbené plyšáky (střídá asi čtyři) a teď byla novinka, což zabralo nejvíc. Dohodli jsme se, že se na ni budu chvíli odedveří koukat jak si hraje a až bude zabraná do hraní, odejdu a pak ji vyzvednu. Světe div se, funguje to. Zeptejte se do by pomohlo. Normálně spolu diskutujeme, je ale pravda že je velice dobře výřečná. Nevím jak je na tom s mluvením Váš malý.
@verdos také souhlasím že to není divadýlko... malá mi také říká že jí bude smutno. Říkám jí že mě také ale že jiné řešení bohužel není a pak vymýšlíme různá řešení. Vyzkoušeli jsme jich hodně než jsme přišli na výše zmíněné. Jedné holčičce zase pomohlo když ji maminka dala řetízek s přívěskem srdíčka. Chce to ptát se a zkoušet
@zuzitalocita on má místo plyšáků maminku 🙂 výřečný je po sestřičce hoodně, zkusím i tuto radu děkuji 🙂
Zkuste vyrazit driv a dohodnout se ze to jinak nejde a az bude prilraveny on tak se rozloucite. Mozna bude hodne dlouho plakat a budes se ho ptat jestli uz je pripraveny. A pak se zvedne rekne pa a nebo ted me napadlo porid mu hodinky vyznac lakem na nehty cas kdy se vratis a treba pomuze tohle..
No, zcela upřímně, dítě by mi bylo přednější, než práce. ale co už....k věci:
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/sk...
tady je pár tipů, dává mi to smysl.
Ahoj, já se toho strašně bála,že bych to ořvala. Můj první týden v práci byla školka ještě zavřená,tak jsem ji měla u prababičky a už to mi rvalo srdce a bulela jsem (aby jste rozuměly,s malou jsme byly v podstatě od začátku samy a hlído jsem nikdy nepotřebovala,nikam jsem sama bez malé nechodila, jen jednu sobotu v měsící jsem jezdila do školy - dálkově jsem studovala. Ale to byla u mojí mamči a bylo to jiné - nebyla jsem v práci). Když pak po týdnu šla poprvé do školky,já bulela znovu. A malá? Ta mi to strašně ulehčila. Chtěla tam být pořád i o víkendu 🙂 A zaplať pán bůh se nestalo to co se stává,že by jí došlo,že už je to tak na pořád a začala brečet. Je skvělá. Ale, sama učím a v takovém případě je nejlepší to dítě - řeknu to hloupě ,,šoupnout do třídy" a jít. Zkrátí se tak trápení mamince i dítěti. Čím víc maminky vysvětlují a utěšují,tím srdceryvnější jsou to pak scény. Já se s takovýma maminama domluvila,že si to dítě okamžitě od mamky beru - často to není lehké,drží se jak klíště a klidně si ho pak ještě pochovám, vezmu za ruku a jdeme nějak odvést pozornost.. Měly jsme tam děti,co řvaly od příchodu,přes pobyt na zahradě až po vyzvednutí poo. A do měsíce byl klid.
"Měly jsme tam děti,co řvaly od příchodu,přes pobyt na zahradě až po vyzvednutí poo. A do měsíce byl klid."..jojo, do měsíce jste konečně ty děti zlomili a děti pochopili, že na ně jejich rodiče serou....smutné.
@normalnimatka Tady bude někde chyba.. 😀 Ano,pokud mají jinou možnost. Ovšem.. ,,My jsme děti zlomily" ?? Tak to asi opravdu ne!
@normalnimatka rodiče na nich serou? Ne kazdy ma tolik penez aby si dovolil sedet doma s ditetem 3 roky. A výhodně uvazky pro matky se dvěma malými dětmi se nerozdavaji jen tak.
@k1k1k Je to období, které časem přejde. Hlavně neplakejte a netvařte se před dítětem smutně. Dejte mu plyšáčka a pokud je tam nějaké okno do šatny, udělejte si rituál, že si zamáváte. 🙂
U nás nesu školku hůř já než můj syn🙂, ale dám pár tipů: Máme velkou plyšovou tygřici, co si syn do školky nosí na tulení, a k tomu malého tygříka, který je jakoby děťátko té tygřice a zůstává doma. Takže jsou vlastně tygříci odloučení stejně jako my dva. A tygřice si ve školce dočasně za svoje děťátko přivlastní mého syna a stará se o něj, on jí zase ukazuje, jak to ve školce vypadá a co se tam dělá. Nechala jsem si vyrobit přívěšek na klíče s fotkou naší rodiny a ten jsem pověsila tygřici na krk. Takže syn má s tou tygřicí pořád u sebe i naši fotku, a když se mu stýská, může se na ni dívat. Taky jsem vypozorovala, že syn má velké problémy s loučením a vyžaduje po mně, abych mu mávala ještě za zavřenýma dveřma. Tak opravdu vždy stojím za zavřenýma dveřma a mávám, a když mě vidí skrz prosklení, cítí se pak líp. Nějaké "zmizení po anglicku" by u nás tedy vůbec nešlo a ani bych na to neměla žaludek.
To musí být hrozně náročný...Taky budu zkoušet vodit napůl já a napůl tatínek, když to nepůjde, tak nástup do školky co nejvíc oddálím, do práce nespěchám.
@normalnimatka právě, že mi je přednější dítě, tak jsem vzala práci, kde mám jen ranní, jinak bych toto stejné řešila za 4 měsíce a musela bych dělat v 3směnném provozu, takhle jsem každý den po školce s dětmi doma a o víkendech a svátcích taky...
@k1k1k Dcera začala chodit také na dvou a půl letech, ale nejprve jen na hodinu a půl dvakrát týdně, teď už chodí na dopoledne dvakrát až třikrát týdně. Ma horší a lepší dny, ve školce se jí ale líbí, doma pořád chce, abych o ní povídala co tam bude příště dělat, takže se na tu činnost těší. Nosí s sebou svého "Nunu", který ji uklidňuje a pak taky asi pomohlo, když jsem přestala říkat "Přijdu pro Tebe po obědě" a místo toho říkám " Přijdu až sníš k obědu těstoviny". Přijde mi, že si to pak líp v hlavě poskládá.
U mých holek fungovalo slíbené zamávání do okna třídy..
Nectu diskuzi, ale pridam svou zkusenost. Dcera mi delala to same, vzdy se na me povesila, udelala psi oci, brecela a odmitala jit do tridy. U ni pomahalo uz predem jeste v satne rict, ze ted se budeme loucit, udelame si pac a dame pusu a nebudeme plakat. Doma jsem to s ni asi tyden intenzivne resila, udelala jsem to formou srandy, zacaly jsme si hrat na skolku...ona byla jako maminka a ja ona a schvalne jsem brecela a chytala ji za nohy a vyvadela u toho, aby videla, co dela. Tak jsme se u toho nasmaly a pak kdyz jsme prisly do skolky a ja videla, ze uz zase natahuje, tak jsem ji rekla, at se na me podiva a ze nebudeme brecet a smala jsem se u toho a delala na ni opicky. Od te doby se to zlomilo a je uplne v pohode. Dost mi v tomhle pomohly i ucitelky, ktere vedely, jak je na tom, vzdycky ji hned laply u dveri a odvadely pryc za nejakou zabavou. Ale musim teda podotknout, ze kdyz se zavrely dvere, vzdycky pak byla uz v pohode a prestala brecet.
Jo a tohle obdobi trvalo asi pul roku.
Taky jsem to zažila, každý den, den co den řev..skoro rok...... Dcera šla nejdříve do jeslí ve 2,5 letech a pak do školky .... Dnes s odstupem vyčítám tchýni a exmanželovi, že mě hnali do práce tak brzy, ve 2,5 letech byla ještě malej nechápající puntík. Jak píší, ve školce nebo jeslích pak emoce potlačila, ale ta rána byla hrozně bolestivá......Vůbec nevím, co bych poradila....snažila jsem se ji rozveselovat, přemlouvat, ať nepláče...ale i když se někdy snažila být statečná, bylo vidět, jak se chuděrka snaží přesvědčovat, i když měla očička zalité slzičkami...hrozné období...nebyl to řev ze vzteku...ale opravdu nešťastný stav...
Zažila jsem si to samé. Po nástupu do školky vše v pohodě, jenže když se z docházky stala rutina a prcek zjistil že nejde jen o jednorázovou zábavu, začal strašně vyvádět. Brečel už po cestě, pak se nechtěl převlékat, brečel že chce domů domů. Učitelka ho ze mě kolikrát za řevu odloupávala a já prchala pryč. Já z toho byla na narvy a pak jsem se celé dopoledne stresovala jak to tam asi chudáček zvládá. Jenže pak mi učitelka řekla, že jakmile odejdu je klid, celé dopoledne je pak naprosto v pohodě, hraje si, spapá oběd, že je to jen takové "divadýlko" pro rodiče a že mám vydržet. Tak jsem teda držela a vyplatilo se to. Trvalo to tři týdny než se to zlomilo, ale jednoho dne prostě šel v pohodě a od té doby je klid. Dokonce si tam našel kamarádku, a když někdy ještě malinko ráno váhá, stačí připomenout Karolínku a je zase klid 🙂. Takže já bych to probrala s učitelkou jak to vidí, přeci jen ty ženský mají léta zkušeností, lecos už zažily a určitě vám poradí.