Jak nezešílet z dvouletého dítěte a vyhnout se fyzickým trestům?
Předem se omlouvám za anonym ale už tak si připadám dost blbě.
Máme dvouletou dceru, bylo to vymodlené dítě po mnoha problémech a potratech. Žijeme ve slušných podmínkách (nekouříme, nepijeme, nehádáme se... Máme prostě klidnou domácnost). Nejprve bych ráda řekla, že jsem ze strany své matky zažila v dětství fyzické i psychické trestání ale i přes to jsem slušný člověk... Až na pár věcí. Nemám moc ráda svojí mámu a nevyhledávám jí. I když se scházíme tak je to spíš slušnost. Po létech se strašně změnila, jako babička je super ale já prostě neumím najít to odpuštění... I když se snažím stále... Další věc a evidentně můj problém je, že jsem hodně emoční. Hodně věcí mě rozbrečí a naopak .. umím se i hodně naštvat. Vždycky jsem si přála děti a mé největší přání bylo dát dítěti lepší dětství, lásku a hlavně lepší život než jsem měla já.. Když se nám narodila dcera, byla jsem nejšťastnější.. Krom toho že od narození špatně spala a nechce moc jíst s ní nikdy nebyl problém.. Ale teď jak má svojí už svojí hlavu a prosazuje si své, tak je to masakr. Je hrozná osobnost, je hodně komunikativní, společenská, mazlivá. S každým se dá hned do řeči (skládá už jednoduché věty, brzy začala mluvit). Jak ale není podle ní, je šíleně urvana, hysterická, zlá a agresivní ... Když jí něco nedovolím je to jak konec světa. Snažím se s ní jednat v dobrém ale přijde mi, že vůbec nevnímá a jen řve a řve, vším hází, kope do všeho... No a teď konečně k problému... Za poslední půl roku mi fakt ujely barvy. Krom toho, že jsem jí poroste dala přes plenu na zadek tak jsem na ní i řvala. Ale fakt jako hrozně ☹️. Než se na mě sesypete... Opravdu se snažím, držím se ale fakt jak když mi přeskočí. Šíleně si to vyčítám. Nechci aby dopadla jako já ☹️☹️... Jenže já už fakt nevím. Nic jí nebaví, nemaluje, nehraje si...
doporočuji knížku Děti jsou taky lidi nebo na FB je tato skupina, je tam plno zajímavých rad
Jako bys mluvila o mě, to je přesný a rada tu zazněla hned idejdivedle a řvi. Já mám totiž pocit, že dnes mi rupnou nervy jinak...
Normální batole, chce to jen milovat a vlastním příkladem učit, jak se ve vypjatých situacích chovat. Možná pomůže něco si nastudovat z knih či netu, dost polopaticky je psána Zkoušeli jsme všechno, líbí se mi i Aha rodičovství, Vychováváme děti a rosteme s nimi, Pohodové rodičovství, teorii typů mám raději z webinářů Šárky Mikové, někomu může pomoci i Nevychova.
kdyz tobe ujedou nervi a rves, tak jak muzes po vlastnim diteti chtit aby se nevztekalo a nekopalo?? deti opakuji a kopiruji nase chovani... zacni u sebe
Já cestu hledám stále, malá teďka oslavila třetí narozeniny. Je to boj, chápu tě. Taky mám doma vzteklinu, která se vším hází, mlátí a kope do věcí, je tvrdohlavá, netrpělivá, včera si třeba lehla v Albertu na zem, protože jsem ji vyndala z vozíku, neboť i přes napomínání neustále provokovala svoji ségru, která byla v sedačce ve vozíku a už začala natahovat. Tak jsem jí prostě vyndala ze sedátka a ona si mi lehla pod nohy a hulákaly tam obě. 🤦 A takto to mám s ní už od roka. Je to o nervy. Zkouším všechno možné, ale poslední dobou už mám taky problém sama se sebou to všechno vnímat s klidem. Přemýšlím už o nějakém společném psychologovi, aby mi ukázal, jak mám se svým vlastním dítětem vycházet, nápady mi došly. 🙈🙈
Je potřeba, abys opečovávala sebe, své vnitřní dítě. Léčila své trauma a nevkládala své emoce do chování dítěte. Zkus mrknout na Zdeňku Šíp Staňkovou (Děti jsou taky lidi), Naomi Aldort - Vychováváme a rosteme s dítětem. Ta popisuje krásný postup, jak zvládnout silné emoce dětí a taky ty své...
U známé pomohl tento přístup:
https://m.maminka.cz/clanek/zachvaty-zlosti-det...
Hele, já si myslím, že pro dítě je ale důležité vědět, že i ten druhý cítí emoce. Že je důležité i řvát a to i před dítětem... Ale řvát "správně" - řvát kvůli situaci, nikoliv kvůli dítěti. Řvát bez obviňování a ponižování. Bez "ty jsi taková kráva, podivej, cos mi provedla!" Ale prostě "Uá! Sakra práce!" Potlačovat emoce není dobrá cesta. Emoce je třeba umět používat. I "destruktivní" emoce jsou užitečné, když se nasměrují na to, co je opravdu třeba odstranit. ... Pokud bys dokázala tohle ukázat svému dítěti, budeš fakt supermáma 😉 .
Nebudou to geny? Emotivní máma co má emotivní díte? Zavři se do pokoje a řvi do polštáře, jejím emocím nechej taky volný průběh, ať se vyvzteká, hlavne ale nepovol ve svých požadavcích, hranice musí mít i vzteklé dítě.