Jak naučit batole poslouchat?

Takhle malé dítě nerozumí, proč to nemá dělat, když mu to neřekneš.
U nás to probíhá nějak takhle:
"Veru, ty mi vyhazuješ ponožky! Nedělej to, nelíbí se mi to! ... Veru, zavřeme to a ponožky necháme vevnitř, byl by tu nepořádek, to já nechci!" Beru dítě, odnáším dítě, dítě brečí. "Verunko, tys chtěla vyhazovat ponožky, já jsem ti to nedovolila a teď se na mě zlobíš, viď? Ty jo, vypadalo to jako zábava." Dítě se uklidňuje a kýve hlavou. "Pojď, podívej, tady v té krabici jsou taky nějaké ponožky. Odtud je můžeme vyhazovat a dávat zpátky!"
Dítě spokojené, máma spokojená.

Musíš to vysvětlit, nechat brečet, uznat emoce, nabídnout alternativu. Neplácat!
Takhle malé dítě tě poslouchat nebude, neumí to. A ještě dlouho umět nebude 😀

@mdch91 Jen aby poslouchal.. třeba máme malou kuchyň, jen jdu umýt nádobí asi 2 vidličky, říkám vydrz jen umyju vidličku a on? Hysterák až rudne, jen kvůli tomu, ze není na ruce u mě.

@madbetka Děkuji moc, něco nového jsi mě naučila. ❤️

Tak telefon schovej, ne? Pokud nechci, aby dite na něco sahalo, proste to schovam. Taky nechci, aby mi mala brala telefon, tak ho před ni nepoužívám. 😊

Mas od ditete nerealny pozadavky, nastuduj si neco k vyvoji, detskymu egocentrismu. Pak pochopis, ze nemuze chapat v roce, ze kdyz on z celyho srdce touzi po tom, abys ho chovala, tak musi pockat, protoze ty potrebujes umyt 2 vidlicky. Za me fakt domluvit se da s ditetem mezi 2. A 3. Rokem, kdyz na ty komunikaci od samyho zacatku pracujes. Ale ani to, ze ti rozumi, neznamena, ze zvladne svoje emoce. Takze rozumi tvym duvodum, ale ovladnout svoje potreby nedokaze. Beh na dlouhou trat. Az predskolak chape uhel pohledu druhyho cloveka.

Zkus se kouknout na Nevychovu, treba ti to nabidne jiny pohled na poslouchani a neposlouchani ditete a na to, jak videt veci i z jeho uhlu pohledu.

@westie Pro me treba pani z Nevychovy je svou prezentaci uplne nezkousnutelna, ackoliv povazuju jeji myslenky za spravny, Dovychovat je pro me proto lepsi, protoze se to da poslouchat a prezentuje vlastne totez 🙂. Ale jinak souhlas

Krom Nevýchovy doporučuji knížky Aha!Rodičovství, Respektovat a být respektován a Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Ty principy jsou stále stejné, všechny mluví o tomtéž. A člověk se tam může inspirovat a pochopit, jak na to jinak a lépe 🙂

Objevuje svět a tohle mě teda netankuje, telefon je věčně na polici nebo vyply a šuplík s ponožkama věčně vyhazeny, hraje si s tim a dává do sáčku

Až přijdeš na to, jak naučit ani ne roka půl staré dítě tzv. poslouchat, do roka máš Nobelovku za mír.

Pockej az prijde objevovani a zkouseni hranic ve 4 letech, to je teprve lahudka 😄 Na soutube najdes super inspiraci co a jak, pokud zvladas anglictinu, je tam toho mraky. Slozitejsi je si to uvedomit v dane situaci a jinou komunikaci aktivne pouzivat, s tim bojuju uz par let. Mam hodne nauceno od mych rodicu, ze deti poslouchaji na slovo, a tezko se to ucim se svymi detmi jinak 😒

@vikinkav Nejlepší je, když máš doma děti v obou těchto fázích 😀 (Nejstarší má čtyři, nejmenší rok a půl, mezi nimi tříletá, co je paličák tak nějak pořád a od přírody 🙈😁).

A je to jak píšeš. Zvládnout to v té situaci je strašně těžké, když má člověk zažito něco jiného... Ale všechno se počítá 🙂

Já přesně nevím, čím to je, určitě povahou, že jsem vyrůstala bez mámy, že se malý narodil a dlouho nebylo jisté, zda nebudou nějaké trvalé následky, že manželův táta je voják a má jediného vnuka, našeho syna. Já se s malým (18 měsíců) bavím narovinu. Že se mi to nelíbí proto a proto, jestli to může dát zpátky, v 95 % případů to udělá a jde krámovat jinam, ale tak to v tomhle věku mají. Zaplatila jsem si kurz Nevýchovy, občas je to jak jaderná fyzika, ale v něčem mi to pomohlo. Strašně dlouho po jeho narození jsem nebyla v klidu a bylo to přesně období, kdy byl neodložitelnej, v noci se hodne budil, vztekal se. Strašně jsem musela zapracovat na sobě a doopravdy se vyklidnit, ne jen na oko, malý se nakonec přidal. Chce to zkoušet, když je nálada, když není, tak není. Chceme toho po sobě hrozně moc jako mámy, partnerky, hospodyně.

Me pobavilo, ze muzes mit na male dite takova ocekavani 😃je to maly neandrtalec, ktery se uci, jak to na svete funguje. Chce to hodne trpelivosti, pochopeni, nekdy i hodne vina 😆 U druheho ditete uz to budes brat jinak.

To není ani možný. :D Věci, co nechceš aby měl, dej pryč. V kuchyni mu dej na zem třeba misku a nějaký vareccky atd, nejakej kramovaci suplik. Buď co nejvíc venku, a zkus to přežít. Jednou to přejde. A zákazy typu nedělej, nesmis jsou akorát větší motivace to udělat. Hele pro mě nejhorší období tak od 15 měsíce do 19 pak už mi to přišlo klidnější. Nejlepší je prave utahat venku

Možná sis měla pořídit spíš nemeckyho ovčáka, aby tě poslechl na slovo. Pořiď nosítko, nahoď na záda při mytí nádobí/úklidu, nebo ho nech v rámci možností se zapojit ať se cítí potřebný a sniž množství možných třecích ploch doma tím, že je prostě dáš mimo dosah.

On ma proste svoji vuli, a jde si za tim, co chce. Nerozumi, proc by nemel. Ma nejakou vyvojovou potrebu, a ta je silnejsi, nez zakaz. A jeste za to dostane :/ Jestli ma potrebu neco nekam hazet, tak mu to umozni prijatelnym zpusobem (napr. ponozky do kyble, pak je spolu uklidite). Co nechces aby mel, dej z dosahu (mobil), nebo zabezpec (suplik). Zakazat-zabranit-zamestnat jinak … mi vzdycky fungovalo.

Já mám názor, že takhle malé dítě, a ještě dlouho potom, nikdy nezlobí, ani že neposlouchá. To prostě není reálný. Jednak těžko bude v 15 měsících fungovat na povel, a jednak objevuje svět, když něco vidí, tak to chce, a ty si od toho, abys ho učila, jak svět funguje, nebo ne. Navíc když je dítě frustrované, v nepohodě, chce si přitáhnout pozornost apod., reaguje chováním, které někdo považuje za zlobeni. Učila bych ho nenásilně, klidně, bez klepání přes prsty (za mě tedy). Když nechci, aby bral telefon, dám ho z dosahu, když nechci, aby lezl do skříně, zajistím ji. A pak si povídám, vysvětluji, jsem trpělivá, když se navzteka, utěším, projevím pochopení, nabídnu kompromis, odvedu pozornost.

Mám stejně starý dítě a vyplatily se mi 2 strategie:
1) Předcházet takovým situacím (nechci, aby krámoval šuplíky a skřípl si tam prsty, zajistím šuplíky; nechci aby vylíval kočkám vodu, dám vodu tam, kam kočky velezou, ale dítě ne atd.).
2) Odvést pozornost jinam. Když už nastane situace kdy musím říct ne (třeba když našim trhá kytky, my je máme v bezpečné výšce), tak prostě řeknu "ne, kytičku to bolí", vezmu ho pryč, následuje záchvat vzteku, ukážu mu něco, co má rád, třeba hrací knížku a je ve vteřině po řevu. Stejná strategie se mi vyplácí, když se někde bouchne.
Pak jsou situace jako házení věcí na zem (z přebalováku, z jídelní židličky), kdy to vyloženě dělá a kouká, co s tím udělám. Buď neudělám nic (to se nedělá, hodil sis to tam, tak nemáš), nebo podám, řeknu, že se to nedělá a ať o to podá mamince, když to nechce. Přes prsty ani nic jinýho jsem mu nikdy nedala, takhle malý dítě to nemá šanci pochopit.