Jak mluvit s malým dítětem o smrti?
Synovi jsou 3 roky a 4 měsíce a poslední dobou se pořád ptá na “smrt”. Když mu ještě nebyly ani 3 roky, šli jsme kolem hřbitova a on se ptal co to je, tak jsem mu řekla, že to je hřbitov, a jsou tam hrobečky a tam leží lidi, kteří umřou. Dál se neptal. A začalo to teď nanovo, když viděl fotku s pradědou - kde je? Praděda umřel. Proč? Už byl hodně starej. A šel do hrobečku? Ano. A já taky umřu. Ano, ale za hodně hodně dlouho až budeš hrozně moc starej pradědeček, to tě teď nemusí trápit. A ty umřeš? Ale za hrozně hrozně dlouho.....No a takhle pořád dokola. V klidu si hraje a z ničeho nic začne natahovat, že nechce do hrobečku. Tak se snažím vysvětlovat, ale ptá se každej den a mě to drásá srdce. Přitom nám nikdo neumřel (teď někdy), takže bychom to ani nemuseli řešit, ale pořád na to myslí a já nevím jak z toho ven. Nechtěla jsem mu lhát a říkat něco o nebíčku atd., no nevím 🥺 nějaká rada?
Njn... Děti prostě nemusí vědět všechno hned. Teď když už to ví, tak max odvádět pozornost
Naše děti to taky v tomhle věku řeší... Příjde mi důležité, jak to má s tématem smrti dospělý. Já např. mám k vlastní smrtelnosti docela otevřený vztah, takže s dětmi tak o tom mluvím, tzn. že jo, že jednou všichni umřeme, že nikdo nevíme kdy, ale doufáme, že tu spolu budeme ještě dlouho, a aby to tak bylo, tak můžeme dělat to, že na sebe budeme opatrní, budeme zdravě jíst a tak, a že ten čas tady si co nejlíp užijeme. Dětem říkám, že až umřou, tak půjdou do nebe, kde na ně budou čekat babi a děda, které ještě nepoznali, a kteří se na ně moc těší, ukázali jsme si fotky, aby je poznali 🙂 A jsme domluvení, že ten z nás, kdo tam bude z nás první, tak počká na ty ostatní vpravo vedle dveří do nebe. Hrají si na pohřby, hrozně je zajímal pohřeb prince Phillipa nedávno... Nechávám je si to takhle odžít. Příjde mi, že počáteční trochu šok a strach z toho, že umřeme pominul, a teď už je to jenom zájem a zvědavost. A jinak nevím, jestli nebe existuje, ale ať tak či tak, příjde mi tahle představa pro nás všechny hezčí, než jim povídat, že nás spálí, nebo nás sežerou červi v zemi, a pak už nebude nic.
Myslím si, že ho děsí představa, že jednou nebude. Asi bych ho obejmula a řekla mu, že ho miluji.
Ono je to těžký, co mu říct, když ty asi věříš, že po smrti nic není a vše ostatní je z tvého pohledu lež. Kdo věří v existenci lidské duše, věčný život, reinkarnaci, tak to má asi jednodušší, i když i pro něj se smrt obestřena jistým tajemstvím a v naší společnosti se o ni moc nemluví. I když si myslím, že je to škoda, protože se týká všech a člověk by měl mít srovnané hodnoty.
Existují k tomu i různé knížky pro děti, třeba Navsteva malé smrti 😉
Mam podobne stareho syna a je to stejne, starsi dcera to mela take tak, pak jeste druhou vlnu kolem 6-7 let (to bylo teda horsi, jak byla starsi). Je to dulezite obdobi, nam navic tedy pred rokem umrel deda, tak je nam po nem smutno. Malemu to rikame podobne, ze umre za straaaasne dlouho, ze mi drive, ale jednou to prijde. Vetsinou rikam, ze prave proto si musime kazdy den uzit, a proto jdeme delat... (a neco vymyslim)
Ahojky, byla jsem cíleně se synem (4,5 let) na hřbitově, abych mu ukázala hrobečky malých dětí - i tragicky zesnulých. Věřila jsem, že to v něm probudí pud sebezáchovy (nemá absolutně žádný!!) Byl zvědavý ale nijak se ho to nedotklo. No bohužel jsem mu i řekla, že když umře, tak duše žije dál ( věřím, že má člověk duši i strážného anděla) a ta duše se narodí jako nový člověk. Takže teď ho zajímá, KDY už umře, aby se mohl znovu narodit. To jsem nedomyslela 🤦
@nikolaamiminko z toho, co pises to na me pusobi tak, ze tvuj syn vubec nepochopil, ze nejsou v hrobe zavreny lidi za ziva. Co je smrt nechape, takze predpoklada, ze az jednou umre, tak bude v hrobe,bude tam sam a bude ho to tam pekne štvát. To ze v hrobech nelezi lide, ale to co z nich zbylo, byste si myslim meli nejak vyjasnit,bez ohledu na to jestli veris v posmrtny zivot nebo ne. Nebe je super predstava, nebyti je dost slozita predstava, ale taky to jeste jde, proti predstave zahrabani zaziva.
Existuje třeba tahle knížka, třeba by pomohla, ale neměla jsem ji v ruce, tak přesně nevím, co v ní je.
Našla jsem obsah..
@rozitta A co mu říct, že každá duše tady má svůj úkol, že se napřed musí něco naučit a až pak může umřít a zároveň se musí chovat tak, aby neumřela dřív, než to splní. A svůj úkol tady, ví jenom on 🙂 Teda jestli ti to nezní jako kravina, aby jsi se nedostala z bláta do louže.
Mluvíme o tom s dětmi otevřeně, přiměřeně jejich věku a chápání. Rozhodně bych z toho nedělala tabu a něco, o čem se nemluví, naopak - je to normální a přirozená věc, nemůžeme se jí vyhnout. Už viděly mrtvé zvířátko, takže vědí, že se nehýbe a nic už nemůže. Vědí, že se pak dá tělo do hrobu. Byly už i na pohřbu.
Ale pro nás smrtí život nekončí, takže naše děti se těší do nebe, v tom to máme jednodušší. Možná je důležité mluvit i o tom - říct, že nikdo nevíme, co je po smrti a že různí lidé věří různým věcem, že to třeba není konec.
Já jsem teda malému řekla, že hřbitov je místo, kam se chodí vzpomínat.
Byli jsme na dušičkách, když mu byly tři a fous, a byl večer, všude plápolaly plamínky, taky jsme zapálili svíčku a s obstojným klidem odešli.
Když se mě ptal na smrt, řekla jsem mu, že lidé usnou a už se neprobudí.
Zrovna dva dny zpátky se mě ptal na psa, kterýho jsme měli ještě dřív než se narodil, a kterého každý den vídá na fotkách v bytě, čivava, a já ji měla na svatbě místo kytice 😀 no prostě vídá ho každý den a protože by chtěl mít doma taky pejska, přišla na to řeč.
Řekla jsem mu pravdu, že už není, zemřela, protože ji pan doktor neléčil správně a pak už jí nemohl pomoci, tak usnula napořád.
Byl to poměrně emotivní hovor, protože spousta otázek proč usnula, proč ji špatně léčil, proč cokoliv...
A potom se rozplakal, a když jsem se ho ptala, proč pláče, řekl, že proto, že umřela. Utěšila jsem ho, objala, nechala ho poplakat si s tím, že to se stává, že to patří k životu.
Ono taky záleží, jak dítě obecně mluví a uvažuje. Takže mluvit o smrti úměrně schopnostem dítěte.
@xxx3d je super, ze to beres jako ze smrt patri k zivotu atd. myslim, ze dite ten klid z rodice,ktery to ma srovnany vyciti. Ale to s tim "ze usnou a uz se neprobudi" - nektere deti se pak pry boji chodit spat, aby neumrely, takze tomuhle obratu se snazime doma vyhnout.
@malytlustyhroch jo, to máš pravdu, taky jsem se toho obávala, zvláště když většinu těchto "filozofických" debat vedeme v posteli při uspávání.
@malytlustyhroch Taky tak. Já dávám i pozor na to, abych neříkala, že na hřbitově lidé "odpočívají" nebo "spí". Dítě ten rozdíl nepochopí a může to vyvolat strach.
@levandule_k děkuji! Řeknu mu to takto, teď mám z něj pocit, že se skoro nemůže dočkat, až se znovu narodí 😞🥺
@rozitta Já si to i myslím, že každá duše má svůj úkol, že se sem přišla něco naučit.
Mně přijde, že tvůj syn je dobrodruh, objevitel, zvědavec a trochu kamikadze, dle toho, co píšeš.
V tomhle věku to děti řeší, nic neobvyklého
Syn je tedy mladší, ale čas od času na něco podobného narazíme - uschlá kytička, tuhle mrtvej pták. Vysvětluju to tak, jak to prostě je. Něco se narodí, něco umře. Aby mohli vyrůst nové kytky, musí staré opadat, shnít. Někdo se narodí, někdo umře. Je to koloběh a je to tak správně, je to v pořádku.
@xxx3d ditwti bych nerikala,ze usne a uz se neprobudi protoze pak muze mit strach usnout
Syn má 3 a půl a o tomhle tématu jsem nikdy nemlžila. Když měl 4 měsíce umřel mi tatka a nedávno jsme museli nechat uspat psa, tak ví o co jde. Když mu něco není jasný tak se zeptá. Něco mu nakecávat a pak to zas měnit mi přijde nelogicky 🤷🏻♀
@zelenaesmolda ano, vím to, jenže...
převzala jsem to z Ronji, kde to bylo. Takže mu to dává smysl a rozhodně nemá strach usnout, pochopitelně, není to univerzální rada pro všechny a ty strachy vnímáme a jsme v nich víc zamotaní my dospělí, než děti, se svou bezprostředností a schopností vnímat a myslet.
@nikolaamiminko u je tohle téma na každodenním pořádku asi měsíc, možná dýl.. Snažím se jí vysvětlit,že když někdo umře,tak se znovu narodí. Sama tomu věřím, že prostě nějaký posmrtný život určitě je. Ona je přesvědčena,že když se narodí časem znovu,že budu její maminkou a je spokojená. Jen teď děsně řeší,komu se narodila moje maminka a že by ji chtěla vidět. To už mi občas dochází slova 🙂 je mi líto,že se malé děti tímto trápí,ale prý je to typické období, které je zase přejde. 🙂