Jak dítě naučit, aby něco ne/dělalo bez fyzického trestu?
Je vás tu celkem dost, které se vyhýbáte fyzickým trestům, jak přesvědčujete děti, aby něco udělali nebo přestali dělat? Mám 2,5 letou dceru a 4 měsíčního syna. S příchodem druhého potomka je mnohem více únavnější se pořád dokola a dokola celý den zabývat stejnými věcmi. Venku je hodná a ukázková, ale doma je to hrozné. Neposlouchá vůbec, přijde mi jako by i provokovala a dělala to schválně a každý den se rozčiluju kvůli těm samým věcem, aby to stejně za chvíli udělala znovu. Kolikrát se musím hodně držet, abych jí na ten zadek nedala. Je to zároveň často jediné, co v tu chvíli zabere na ní i na mé nervy, ale mám z toho pak výčitky a nepřijde mi to jako správná výchova. Ale jak jí to naučit? Vysvětlování i křičení má na háku.
Ale nezabere to, kdyby to, že ji dáš na zadek fungovalo, příště už by nezlobila ne.. Ja jsem svoje děti nebila, ne že by nikdy nezlobily, nebo mě nikdy nerozcilovaly, kolikrát jo. Mě je prostě úplně cizí kohokoli jakkoli fyzicky napadnout, kdybych měla dítěti narezat, tak ani nevím jak. Věk mezi 2-3rokem je nejnáročnější, děti maj svoji hlavu, vzdorují, ty máš do toho ještě miminko. Myslím, že na to není žádná rada, jen to přežít a být trpělivá.
Ještě by chtěla dodat, že důležité také je nemít zbytečná očekávání od 2leteho dítěte. Čím tě rozčiluje, co dělá špatně? Někdy je lepší nelpet na malickostech a nechat dítě bejt.
Vždy uvažuju, proč danou věc dělá a podle toho řeším tu příčinu. V tohle věku se stát z jedináčka velkou sestřičkou je dost zátěž, může tam být snaha přilákat pozornost (i ta negativní se počítá), pocit ztráty své pozice v rodině, snaha ovládat svůj vlastní život po svém, nuda a spousta dalších. Zásadní pro mě je, že neočekávám poslušnost jen proto, že jsem něco řekla, a snažím se dětem vysvětlovat hranice podle jejich typů. Všechno je to dost složité na jednu odpověď, můžou pomoct knihy Aha rodičovství, Vychováváme děti a rosteme s nimi, Pohodové rodičovství, webináře Teorie typů.
A co přesně dělá? Kdy to dělá? Taky máme 4m mimi a 2 a třičtvrtě letou. Mimi už vyžaduje víc pozornosti, méně spí. Není to prostě jen o tom, že starší chce víc pozornosti? Negativní pozornost je taky pozornost. Přeci jen je to dítě, je normální, že zkouší hranice. A to zejména tam, kde vidí slabinu.
Protože netuším, co přesně dělá, těžko poradit, ale pokud neohrožuje sebe nebo okolí, prostě bych netrvala na poslušnosti za každou cenu, někdy přivři oko a neřeš 😉 Eliminuj zdroje konfliktů, předcházej napjatým situacím. Sama si nastav, na čem budeš trvat a v tom buď důsledná, v ostatním klidně polev.
Je v období vzdoru a zároveň žárlením na miminko - tady pomůže jen vydržet. Dobré jsou principy z Respektovat a být respektován.
Já to chápu, taky bojujeme, bude to možná kombinace batolecího vzdoru, kdy si chce prosazovat svoji vůli plus v tom bude hrát nejspíš roli nový sourozenec. Mám 2,5 letou a 8 měsíční a je to prostě záhul. Nebiju ji a snažím se ani neřvat, ale tečou mi teda nervy neskutečně. Bitím se akorát uleví rodiči (vybije agresi), ale jinak to žádný efekt nemá. Ale kolikrát není prostě čas čekat jak se rozmyslí a vysvětlovat do aleluja, když se potřebuju postarat ještě o další dítě…teď jsme třeba spěchali k doktorovi, tak jsem ji prostě naložila na skejt na kočáře a jeli jsme holt s brekem, protože kdyby šla pěšky, dojdem tam tak za hodinu. Nechce si nechat vyčistit zuby, učesat vlasy, obléct se, jít na záchod/přebalit, prostě nic a to mě strašně zdržuje a vytáčí. Vysvětlování, zkoušení motivovat hodně často nepomůže, takže prostě čištění zubů, česání je většinou s křikem (jejím), ale jinak bych neudělala prostě nic, nemám čas jen na ni…a zatím jsem teda nevymyslela, co by na ni 100% platilo, i přes chytré rady z netu.
A nas mladsi 2r3m neustale mlati 🤦🏻♀️ Mlati a kouse. Nas jako rodice, starsi sestru, babicky, tety. Nejake tipy jak na nej?
Naprosto běžné období, která zažila asi každá z nás, když porodila druhé miminko tak to starší dítko prostě nebylo podle jejich představ...ať už období vzdoru, žárlení, nebo prostě vydobytí aby se na staršího "nezapomnělo"....
Pokud máš pocit, že něco dělá schválně, je to obvykle vynucování si pozornosti... Většinou v tu chvíli zabere ukončit vlastní činnost a jít dítěti vnutit nějakou společnou... Pokud nechceš "osměňovat zlobení", tak jí opravdu vnuť činnost, která nebude odměnou - třeba že ti má jít pomoct uklízet, nebo podobně...
@hezz17 Opět je to vynucování si pozornosti.... Ale ve chvíli, kdy jde o takhle přímou agresi, řešila bych to s odborníky. Ideálně kontaktovat rannou péči (obvykle pod Diakonií). ... Dost pravděpodobně je tam i nějaký komunikační problém, není? Jak mluví? Nakolik řeči rozumí? Pokud je potíž s řečí, obvykle se doporučuje komunikovat obrázkama... Dítě, ketré umí svou potřebu sdělit "klasickou cestou", do vás informaci o ní nemusí bušit (doslova 😉 )
Casem se to podda, musis trpelive par let vydrzet😅. Striktne vyzadovat jen zivotne dulezite veci, ostatni az tak neresit, jen jit prikladem a vysvětlovat jak ano a jak ne... Delat veci spolecne, i spolecne blbnout, holt si treba nekdy zahrajete pri peceni na zimu ze snezi a mouka bude padat z nebe no🤣. A pak to ovsem spolecne uklidite.
@hezz17 po pravdě jsem předpokládala komunikační hendikep... ale i tak - potřebujete zjistit, proč to dělá. Pokud ten důvod nenajdete sama, je rozumné poznat někoho, kdo dětí bijicich své rodiče už viděl vice, bude ochotný přijet k vám domů a dítě pozorovat a zkusit ten důvod najít s vámi. A přesně to může udělat ten člověk z Ranne péče.
Ono pochybuji, že vám chce syn ublížit, takže myslím, že to způsob komunikace musí být. Můj mladší má třeba dvě hry, u kterých toho druhého "bije"... ale vždycky je to jen naznaceny. Je možné, že jde třeba i o smyslovy problém, nebo špatný odhad síly...
Já jsem byla mlacena a to docela dost, proto mám tyto vzorce v sobě, každopádně bych ji to nikdy neudělala, ale držet se musím... mě pomohlo si to racionalizovat... když mě štve manžel, nebo švagrová neudělá co bych chtěla já, taky ji jednu nevrazim, že? Tohle mě úplně vyléčilo...k vašemu dítěti.. mně se víc líbí heslo, že dítě nevyžaduje zlobenim pozornost, ale vyžaduje napojení.. napojení na svoji maminku
Když byly děti takhle malý, tak problém nebyl.. problém nastal později - tak kolem toho roku když bylo mladší a starší necelý tři. Od té doby to je jízda 🙈.. mě nikdy nic tak spolehlivě nerozčílí jako to, když se začnou mlátit mezi sebou.. nicméně v tomhle období, kdy mladší ještě nebyla tak průbojná (řekla bych že to má dáno povahou) mi stačilo slyšet jednu větu někde z nevýchovy myslím 🤔 - starší dítě vždycky musí vědět, že tu bylo dřív. Takže když budou obě brečet - nejdřív jdu za starším. Prostě nechat to první místo prvorozenému, pak nemá důvod žárlit.
Kdyby fyzické tresty zabíraly, tak by děti, které je dostávají, už nezlobily, a to ve svém okolí fakt nevidím 😃. Spíš mi přijde, že si tím vybije frustraci rodič.
Hodně vysvětluji, jsem trpělivá, nekřičim, nezvyšuji hlas, odvádím pozornost... Doporučuji také nějaké podcasty Nevýchovy. Ale trpělivost a neustálá snaha o porozumění je alfou a omegou. Aby to ale člověk zvládl, potřebuje i nějakou psychohygienu.😊
Dítě nedělá nic bezdůvodně. A dva a půl roku je ještě fakt málo.
Náš tříletý teda naschvál věci dělá. Evidentně si vymezuje hranice, testuje nás i sebe. Není žádný rychlík, dokážu si představit, že jiné děti to tak mohou mít dříve. Neoblikne si ponožky, uteče a pak mlátí nohama. Není možné řešit každou ponožku hodinu, i kdybych na to měla čas, nehodlám/e ho trávit neustálým čekáním, kdy se princátku uráčí. Jsou věci, na kterých se můžeme domluvit (výběr ponožek), které respektuji že nechce (punčocháče) ale u valné části nemohu a nechci ustupovat, nechat si diktovat (bez ponožek, například).
Předpokládám, že je to období, ale někdy hrozně náročný, furt něco řešit, domlouvat, vynucovat si (oboustranně). Manžel to nezvládá vůbec, buď jeden nebo druhý extrém- buď se plně podřizuje synkovi nebo vyžaduje plnou poslušnost. A pak je z něj kupodivu vyrizenej.
Inu, řešení tedy nemám, jen si taky někdy zoufam... jak se jako má člověk s dítětem domlouvat, projevit porozumění jeho pocitům, když ječí v rohu nebo zdrhá nebo divoce nevnímá?
@zuzekk amen tyjo. Jako vysvetlim jednou, dvakrat, kdyz na to je cas. A pal uz zvysuju hlas nebo ty fusekle proste matahnu silou. Jako vsichni nachystani v chodbe k odchodu a jedno z deti se sprajcne, ze chce/nechce jiny spodary…takze bud jde dite nastvany v jinych spodarech nebo vsichni ostatmi cekaji, az si je prevlece. Ale to ze si je prevlece nwznamena, ze v zapati nebude chtit ty predchozi.
A jak rikas, vysvetlovat a domlouvat rvoucimu diteti v koute, na to bych si i podcast poslechla 😀
Mne fungovalo pravidlo 3Z zakazat zabranit zamestnat jinak. A opakovat stotisickrat. Oni to casem pochopi…
2,5 je nejhorší období vzdoru a k tomu ještě máte mimino, na které nejspíš žárlí, z toho by měl nervy každej... Mě pomohlo neřešit blbosti a trvat jenom na životu nebezpečných věcech... Třeba, že se neutíká venku do silnice... V tomhle případě mu klidně jednu bez výčitek lupnu na zadek. A taky těm situacím, při kterých se vzteká, co nejvíc předcházet. Můžu očekávat, že nebude chtít jít z hřiště domů? Vezmu si kočárek a vzpouzející se dítě do něj zapnu a jdeme, ono se cestou uklidní. Rozčiluje mě, že vyhazuje hlínu z květináče? Dám si kytku někam vysoko, ideálně ji nemám vůbec.. Kramaří šuplíky v kuchyni? Udělám jeden speciálně pro něj, kde budou jenom věci, co může vyhazovat. Vynucuje si nevhodne pozornost, když se mimino kojí? Řekneme si během toho nějakou říkanku, ukazuju mu obrázky v knížce...
@hezz17 Rvoucimu dítěti já osobně teda nedomlouvam, ani nevysvětluju, ale počkám, až přestane. Pokud není zbytí a potřebují být někde na čas a dítě se třeba nechce obléct, tak ho prostě vezmu a přes protesty obleču, ale to není fyzicky trest, o kterých je tu řeč 😃😊 Ale každé dítě je jiné, každá máma je jiná a každýmu sedí něco jiného
@izz76 nejvíce leze do houpátka a do autosedačky a dělá s tím kraviny, že s tím mlátí a podobně. Pak mě rozčiluje, že neustále po sobě patlá jídlo. Matlá si ho po sobě, když dostane pití, hází do něho jídlo, pak se v tom máčí. Po každém jídle pak 10 minut uklízím židličku, zem a kolikrát i okolní židle, převlíknout jí. Zas si myslím, že ve 2,5 letech už by se vážně nemusela bavit tím, že si udělá pleťovou masku z každého jogurtu nebo omáčky. Je to
@marimanta ráda bych odbourala právě příšerné stolování, krom toho, že po sobě rozmatlá půlku oběda, tak často zkouší i odcházet od stolu, pak je všechno upatlané. Svačinku rozmatlá/rozdrobí po gauči. Ale úmyslně a já jsem z toho už celkem unavená, že než přebalím jedno, tak druhé udělá apokalypsu jinde. Než to uklidím, tak zas běží a ublíží mladšímu, protože se nudí. To už jsem si všimla, že někdy vyloženě provokuje, když chce na sebe upoutat pozornost. Nebo třeba ublíží sourozenci z nudy.
@surikata131 ano, čištění zubů je taky pravidelně s řevem. Na závěr dne se na to vždycky těším, to už jsem unavená, těším se alespoň na chvilku klidu po celém dni bez odpočinku a ještě přesvědčování a praní se při čištění.
@hezz17 taky kousala a poměrně dlouho. X měsíců jsem stále a stále vysvětlovala, absolutně bez efektu. Kousala všechny, klidně i babičky. Nakonec jsme přešli teda na to, že buď jsme jí lupli nebo jsem jí kousla taky. To pochopila celkem rychle. Vysvětlila jsem jí pak, že nás to taky bolí a zeptala jsem se, jestli by se jí to líbilo, kdybych jí takhle kousala. Odpověděla vždycky s brekem ne a během pár dní bylo po kousání. 🙄
@korin jo tohle dělá občas taky. Kolikrát přiběhne, jednu pleskne miminku a uteče pryč. Občas se u toho i chytí za zadek, že na zadek nechce a utíká. Takže ví, že to dělat nemá, ale stejně mu jednu pleskne 😀 Ale teda dost zlobí při kojení. To kolikrát i sourozence štípe nebo už ho i několikrát kousla. Zjevně vynucování pozornosti. Je celkem rychlá v tomhle. Podívám se na miminko a najednou koukám, že má obtištěné zuby na prstech.
Tím že jste ji kousla taky, tak jste to zlegitimizivala jako něco, co se u vás dělá.... nejhorší možná reakce, to bití jakbysmet, vy bijete, ji, ona sourozence a všechny okolo, není se čemu divit bohužel... áno, s deťmi je to těžké, ale jsou to děti a ne malí dospělí, takže její chování je naprosto normální a adekvátní věku
Chce to trpělivost. Taky jsem jeden čas měla nervy na prostřední, ale zvládla jsem to a teď kolem třech let se to dost zlepšilo. Chce pozornost a zlobení je taky možnost jak na sebe upozorňuje.