Hyperaktivita a komunikace s dětmi s velkým věkovým rozdílem

Hyperaktivita je dosti diskutované a dle mne docela kontroverzní téma. Hlavně pak u dětí. Každé druhé je dle rodičů hyperaktivní, někteří na to mají i papíry. Tudíž to chce speciální zacházení. Pak je tu druhá stránka věci, kdy zase jiná sorta rodičů (nerodičů, chytrých lidí a radilů) tvrdí, že hyperaktivita u dětí neexistuje a jsou prostě jen špatně vychovaní a rodiče nedůslední.
A mne by zajímalo kde je pravda a nebo kde je ta zlatá střední cesta. A vaše názory a zkušenosti.
Abych také přispěla, rozeberu sebe a svoje děti. A ne, nepotřebuji rady jak na svoje děti, jen mne zajímá toto téma.
Co se týče komunikace mezi dětmi, zkouším různé metody, abych našla kompromis - ale to si přečtete 🙂
Je mi ... tyyy jo, myslím že 38 🙂 (Promiňte, nějak věk neřeším) . Jsem od přírody děsně lenivý člověk. Mám ráda svoje pohodlí. Nejraději si čtu, spím. Nechoďte na mne s nějakými novotami, špatně se přizpůsobuji. Pokud jsem v práci, snažím se všem okolo pracovní den usnadnit, zpříjemnit, jedu na 100% a více. Nejsem lína doběhnout a nakoupit všem svačiny, připravit pro ně podklady pro práci atp. Před odchodem ze směny jsem ráda, když po mne nic nezůstává a další směna tudíž nemusí nic řešit. A jsem prý hyperaktivní. Co se týče komunikace se mnou, upřednostňuji přímou komunikaci a k věci.
Starší parcháně je devítileté. Leze pomalu do puberty, tříská to s ní ode zdi ke zdi a já mám co dělat, abych ji také netřískla. Je velmi šikovná, chytrá. Má taktéž ráda svoje pohodlí, na vše je dosti času a pak se nervuje nestíháním. Že je pořádku nemilovná nemá cenu se zmiňovat. Celé dětství to byl ten typ člověka - kam ho posadíte,tam ho najdete. Zabaví se sama. Pokud není na daném místě, donutila ostatní děti, aby ji zabavily. Je vychovávána klasickou rodičovskou metodou - i když jsem se na ní učila pravidla respektovat a být respektován. Je ona hyperaktivní? U ní je komunikace záhadnou. O problémech sama nezačne hovořit, věci řeší opravdu až na poslední chvíli. Nemá problém zapříst hovor na jakékoli téma,nicméně její styl vyjadřování momentálně prochází změnou a člověk musí být hodně asertivní, aby nebyl nasertivní.
Batoleti je téměř rok a půl. Kam ji posadíte, během půl vteřiny není. Zabaví se sama tak na minutu, dvě. Má potřebu mé naprosté a neustálé blízkosti. Sama nechce téměř nic. Hlídání od druhých osob je téměř nemožné (a to mluvím primárně o vlastní rodině) z důvodu jejího velkého vázání se na mne. Venku má potřebu běhat, poznávat, sezení a jízda v kočárku není pro ni. Leda když je unavená. Pozornost u jedné věci udrží chvíli, ale musí to být něco extra zajímavého. Ale zase moc ráda čte a občas u toho vydrží sama i deset minut. Je tahle moje dcera hyperaktivní? Komunikuje slovně, občas v krátkých větách. 10% srozumitelně, zbytel Svahilština. Má velkou potřebu komunikace. A to zase není moc vhod té starší.
Já osobně si nemyslím, že by moje děti byly hyperaktivní. Prostě jsou každá z jiného těsta a potřebují odlišné přístupy. Co funguje na jednu, zákonitě nebude fungovat na druhou.
Pustila jsem se teď do semináře na téma komunikace s dětmi. Vychází to z dílny Montessori. Vypadá to, že některé vědomosti lze uplatnit na obě dcery, některé ne. Sama jsem zvědavá, zda najdu v komunikaci nějakou střední cestu pro všechny. Přeci jen devítiletý rozdíl mezi dětmi je dosti znát.
Tak a teď si ty informace poskládejte k sobě a máte-li k těmto tématům co říci, jen do toho. 🙂