Emočně prázdná vůči dítěti. Cítily jste se někdy také tak?
Zdravím všechny 🌞 cítily jste se někdy emočně prázdný vůči svým dětem?? Nechci aby to znělo nějak blbě, svoje děti samozřejmě miluju nadevše, nikdy bych jim neublížila, nikdy bych je nevystavila ničemu zlému..♥️ občas ale svoje emoce nějak nemůžu zvládnout a přijdu si prázdná. Máme dceru, tento týden jí budou tři roky. A syna dva měsíce. Dceři jsem se vždy věnovala, dávala jí lásku a snažila se tu být furt pro ní i po narození brášky. Tak od dvou let je to tvrdá palice, nenechá si domluvit, poradit, hodně se vzteká a řve. Klasické dítě 😂. Trochu se to zlepšilo ale někdy je to teda síla. Jenže co mě mrzí jsou její reakce vůči mě a někdy i vůči manželovi. Trvá to tak půl roku a přijde mi že se to zhoršuje. To že neposlouchá, hádá se a prosazuje své je tak nějak běžné. Snažím se držet hranice a být v klidu. No ale poslední dva měsíce má potřebu na mě být fakt hnusná 😐. Řve na mě, někdy se snaží mě/manžela bouchnout, kopnout... To samozřejmě nepřichází v úvahu. Jenže k tomu přibylo i to, že třeba v krámě/venku na mě začne řvát nech mě bejt, nesahej na mě, já tě nechci...atd atd. Snažím se to nebrat osobně ale někdy to nejde. Když je toho moc tak prostě jak když se uzavru do sebe. Pak za mnou přijde a říká mami nezlob se na mě, mami už budu hodná, mami promiň. Samozřejmě si vážím toho že tříleté dítě dokáže se omluvit. Mami obejmes mě, mami dáš mi pusu.... V tu chvilku ( ne vždy, jen když mě to fakt už vyčerpá) jsem úplně apatická, nechci jí obejmout, nechci jí dát pusu. Chci jen sedět a být mimo realitu. Nedělám to naschvál 😶, apk mě to mrzí... Ale v tu chvilku si přijdu úplně prázdná, úplně sama. Mám chuť si dát takovou facku, říct si jsi normální je to dítě. Jenže proč mi to nedá 😶 proč se ta hlava tak zašleme. Tak moc bych si přála v tuhle chvíli jí obejmout a říct promiň je toho na mě moc, miluju tě. Jenže neudělám to, budu 10min sedět mimo než to odezní 😐. Měl někdo něco podobného??
Je to normální. Ikdyz mě teda děti do toho stavu snad neprovedly (štěstí), ale mám plno kamarádek, které to zažily. Mateřství je těžká věc. Za základ všeho považuji upřímnost a komunikaci. Moje děti např vychováváme od začátku tzv. Na férovku. Jedinna lež je Ježíšek. Jinak mluvíme o všem. Jsem naštvaná, řeknu jim proč, dokonce křičíme, brečím, jdu si prostě lehnout(když můžu), pošlu je od sebe pryč, když prezenou. Ale samozřejmě lásku a podobně vyjadřují maximálně a denně. Buď v klidu, je to úplně v pořádku, ale nebo se jí to říct, že jsi smutná, places, že tě to boli
Mas doma 2 mesicni dite..jsi unavena, cerstve po sestinedeli..srovnavaj se ti hormony..jdi si nekam odfknout na chvili od deti, aspon na par hodin, uvidis, ze se to zlepsi. proto jsi ted apaticka, je to obrana tveho tela pred uplnym vycerpanim. Nemas energii. Delej veci, co te pozitivne nabijej abys mohla predavat ty pozitivni emoce dal
popřemýšlela bych nad návštěvou lékaře, specialisty, případně o najmutí chůvy
dobíhá tě to a tyhle apatický stavy nejsou dobrý, víš to, tak s tím prosím začni něco dělat, kvůli dcerce, i kvůli sobě a miminku.
Ja bych trdy asi nastavila drsnější hranice, když by byla na me už vážně ošklivá a chtěla mě kopat a tak. Tohle si prostě nesmí dovolit a musí se ji to jasne a s důrazem říct. Jinak.. Jsi prostě unavená, běžná věc, co se nam mamam děje denně. Nic si z toho nedelej a zapoj další členy rodiny, aby se zapojily.
Jak už tady bylo psáno, jsi docela čerstvě po porodu a hormony pracují. Což samozřejmě dcera cítí a svým chováním si říká o pozornost. Není to žádný spratek, co cíleně vysírá. Prostě jí něco chybí!
Co manžel, pomáhá, věnuje se i dceři?
Zkus si treba v hlave pripravit nejakou mantru, mozna to pomuze? Jako “je mala, je to jen dite, ja jsem dospela”, “o nic nejde”. Nebo ji jen obejmout, nic nerikat, neomlouvat se pokud ti to nejde, mozna ti ten kontakt pomuze? I kdyz se na to necitis, tak si vyber jednu jednoduchou vec a tu udelej uplne automaticky, treba se dostanes z toho”tranzu”. Druha vec je vyhledat lekare, nech si pomoct, at je ti lepe ☺️
ano, znám. Pokud je to dítě takhle náročné, já k tomu pocitu říkám - je těžké mít pořád srdce na dlani, když nám do něj někdo často bodá.
I když my už jsme jiného věku, tak někde jsem teď četla úžasnou radu - 1) zviditelnit problém (např. nakreslit na kartičku příšerku, která křičí/ kope/ říká zlý věci...) a pak 2) zviditelnit řešení (např. nakreslit, že si na chvilku půjde hrát s plyšáky/ potulit se/ nevímco ...)
My tohle teď testujeme první týden. Situace se dějí pořád, ale daří se nám z nich vyplout a obě s dcerou máme večer pocit, že jsme to nakonec ustály. To dřív nebylo. Já mám navíc pocit, že se díky používání kartiček soustředím na to problémové chování (i když i při použití kartiček musím často zvýšit hlas atd.) a nedostávám se do emocí a frustrací, jakto že se to dítě takhle chová...
Jo a líp "snáším", když se dceři podaří "porazit příšerku" a přijde si pro to potulení. Už většinou nezůstávám chladná. Možná to prostě pomáhá oddělit vnímání toho chování od toho človíčka samotnýho. Na obou stranách.
Samozřejmě furt to není všespásný, pokud to dítě "chce" jen bojovat, tak to je strašně obtížný a vyčerpávající - včera jsme třeba měli scénu hned na začátku odpoledne, prošla jsem tím dobře, ale rovnou jsem se muži svěřila, že to úplné vyřešení bude snad hotové až v deset večer, že to nedám, neustojím, a on se ptal Jakto, že to šlo dobře? A já říkám No protože se už za chvíli vyčerpám, pokud to vyřešení bude dál probíhat s bojem... A zas mi přijde skvělý, že díky kartičkám i tohle u sebe vnímám, a nejsem jen ve víru šílených bojových situací..
mám to po narození druhého stejně, nestává se to úplně často ale je to prostě takové vyhoření a sebeobrana abych už nic necítila radši ... pak potrebuju nějaký restart, pauzu od dětí, zajít si sama na nákupy nebo cokoliv ... někdy mě to děsí ale tak nějak vím že určitě nejsem jediná a dokud si to uvedomuju a mám to tak nějak "pod kontrolou" tak by to mělo časem odeznít
Já to už někdy měla taky a dcera se v těch chvílích ujistovala "máš mě ráda?" nebo i třeba ve chvílích, kdy jsem na ni křičela. Vždycky jsem si jen povzdechla "jo, mám tě ráda. Vždycky tě mám ráda, ať se děje cokoli" a často jsem dodala "jen teď..." a místo těch 3 teček mluvila o svých pocitech. Naštvaná, unavená, cokoli. A to bylo to, co ona potřebovala slyšet, že jo, že ji mám ráda.
Po chvilce opatrně přišla se pritulit a já ji pritulula, ale sama bych to nedokázala. Je to normální a ta moje holka si k tomu našla klíč.
Možná můžeš té svojí říct co může dělat když v té situaci budeš, i kdyby to mělo být jen počkat až to přejde. Ale prostě mluvit o tom až potom.
Aa buď k sobě laskavá, vždyť když si za to budeš nadávat, bude to jedině horší 😉 A jak chceš být laskavá k těm dětem, když nejsi k sobě?
A já bych jí to řekla, přiznala bych ty emoce, aby věděla jak se citis, vždyť na tom není nic špatného. 🙂