Dvouletý syn neposlouchá a nesnese jiné děti. Máte podobnou zkušenost? Jak řešit?
Ahoj, ani nevím, jestli sem jdu pro radu nebo jen vaše podobné zkušenosti, možná se potřebuji jen vypsat. Poslední dobou jsem nešťastná z našeho dvouletého syna. Na začátek musím napsat, že je strašně šikovný a rád mi doma pomáhá. Od 20 měsíců nemá plenu, docela už pěkně mluví, skládá dlouhé věty, něco umí už i v angličtině. Složí puzzle o 24 dílcích atd... Ale je strašně složitá povaha, nic na něj nefunguje a dělá prostě co on chce, když se šprajcne, tak s ním nic nehne. Neposlechne, přitom moc dobře rozumí. Koukne na mě a vyloženě tu danou věc dělá naschvál dál a dál, prostě provokuje 😳 když mu to vysvetluji, tak nereaguje, když mu danou věc seberu, strašně brečí a pak si jde vybít vztek na mě. Po nátlaku se ale většinou nakonec omluví, někdy i sám od sebe. Ale za chvíli to je vše nanovo.
Co mě ale trápí hodně je to, že on naprosto nezvládá kontakt s jinými dětmi. Je na něm vidět, že je z toho úplně nesvůj. Pořád říká, že chce vše dělat sám, že spolu (s dětmi) ne. Hračky jim nepujci (ani ty, které ho absolutně nezajímají), ale jejich hračky chce a rve jim je z ruky. A nejhorší je, že po prvním takovém konfliktu je tak rozhozený, že pak už reaguje agresivně. Do dětí pak bezdůvodně strká a mlátí je. Troufne si na malé, ale i na daleko větší děti. Opět, nic nepomáhá, dělá to prostě pořád, klidně dvě minuty po tom, co si to vysvětlíme a on řekne, že už to dělat nebude. Když dostane přes ruku, je vzteklý a jde zase mlátit mě. Dětem se nikdy neomluví. Přitom ví, že to ty děti bolí. Sám řekne, že jim udělá au 😥 z toho jsem asi nejvíc špatná. Zároveň se ale o ně "stará", nosí jim pití, dudlík apod. Tak nevím, co se mu v té hlavě honí a hrozně ráda bych mu pomohla tohle zvládat, ale nevím už jak 😥 v září by měl jit do školky a hrozně se toho bojim. Také na jaře se mu narodí bráška a z toho mám také strach, aby mu neublížil 😥 i když k miminkům se zatím choval hezky. Sám je hladí, donese deku, aby jim nebyla zima a tak.
Máte / měla jste některá doma něco podobného? Jak to řešíte a je naděje, že to přejde? 😥
Myslim, ze @jajulin to popsala skvele. Ta potreba hranic u deti je proste strasne dulezita
A byt dusledny. Jestli to dela na hristi, odejit po prvnim vedomem neuposlechnuti a ruct, ze zitra prijdeme, jenom kdyz nebude bit deti. A klidne odejit i zitra, i kdyby po 5 minutach. Je to tezke hlavne pro tebe, pac pak je potreba vymyslet alternativni program venku, kde nebydou deti, ale fakt to stoji za to. Mam dobrou kamaradku, jeji mladsi byl podobny. Ona je navic psycholozka, byla dusledna velmi a ted je klukovi 6, sice je porad nekdy vztekly a zbrkly, ale umi to sam zvladat a na deti nebo na kohokoloiv si nedovoli. Drzim palce.
Ahoj mám 4 leteho syna. Zazivali jsme podobné věci. Je strašně tvrdohlavi, když nechce nic s ním nehne. Také se po mně několikrát ohnal,ze začátku jsem se to snažila řešit v klidu domluvou, vysvětlovat. Bohužel to ani nepomohlo, tak dostal jednu dobře mířenou na zadek a od té doby už mne neuhodil. Řešila jsem i skolku tam jednou placl i učitelku, protože se sekl, že nechce na procházku a začal se vztekat tak, že učitelku uhodil. Kdyz jsem se to dozvěděla nemělo smysl mu už dávat na zadek. Ale řešila jsem to tak, že jsem mu zakázala aby se díval na svoji oblíbenou pohádku. Zabralo to a fungujeme vlastně takhle do teď. Když hodně moc zlobí, tak už ví, že přijde "trest" ve formě nějakého zákazu a ze jsem schopná ho dodržet. Oni děti potřebují vytycit hranice a hlavně při jejich dodržování být důsledná. Pokud by se to nějak zhorsovala nebo nezlepsovalo možná bych časem vyhledala psychologa poradil ty by ti individuálně, jak s ním pracovat.
Jak psaly prede mnou. U chlapcu je nastoleni autority pomoci trestu funkcni, u holcicek ne. Jinak u chlapcu je agresivita i nespoluprace naprosto v rannem veku normalni. Jinak myslim ze mate normalniho chlapecka a pokud uz v tomto veku je i pecovatelskym tak s nim fakt neni nic spatneho. S temi hrackami a kolektivem to prejde. Chvilu si dejte pauzu, zkousejte, nastavte hranice a dejte mu cas. Jinak s miminkem to bude ok, ale pripravte se na krusne obdobi sourozenecke rivality okolo 1-2 roku mladsiho. To bude u tohoto vekoveho rozmezi jiste.
@tonicka16
Vysvětlování, zapojení - pěstování spolupráce, s hračkami jsme to chvilku měli také tak u starší, chvíli jsme nikam nechodily, pomohla nám laskavost a empatie.
Moc doporučím knížku Zkoušeli jsme všechno - jsou tam reálné praktické návody k situacím, vysvětleno spoustu problémů.
Jinak pro problémové situace je důležitá ta prvotní reakce matky - nevyletět - ale důrazná stopka je zapotřebí - hlavně si věřit a být odhodlána odejít třeba i ze hřiště.
Pro holčičky není vhodné fyzické potrestání - berou to jako ponížení a často se šprajcnou. Kluci jsou fakt samci a agresivitu mají přirozenou a respekt si prostě získávají bojem - takže co mi třeba říkal kámarád trenér, tak to u nich prostě fungujé jinak i na té bázi trestů za nesportovní chování. Trestá se jednotlivec a podporuje se výkon - výhra. V ženských týmech se podporuje týmový duch a radost z prožitku, chválí se a trestá celý tým.
@jajulin děkuji za tvůj příspěvek. Vím, že děti si spolu hrají až později. On když může, tak se dětem vyhýbá. Třeba na tom hřišti s ním problémy vůbec nebývají (respektive nebývaly, teď přes zimu nechodíme). Problém je, když před nimi nemá kam utéct (návštěvy, cvičení pro děti). Na druhou stranu, ale ho nechci úplně držet od dětí, myslím si, že si musí trochu zvykat právě před nástupem do školky. Hodně záleží i na jeho náladě samozřejmě, chvílemi si s dětmi klidně čte, kouká na pohádku apod a pak během chvilky jako by mu v té hlavě něco přeplo a už je na ně zlý. S tím trestem to zkusím, u nás by asi mohlo fungovat zakázání pohádky. Ale je mi jasné, že bude hrozně vzteklý. Já při tom záchvatu opravdu moc nevím co s ním, protože prostě na všechno v tu chvíli říká ne a nejde nijak uklidnit. Až po nějaké době třeba jde odvést pozornost jinam, ale jak říkáš, trvá to fakt dlouho a mě je ho hrozně líto, většinou pomůže až táta, ten na něj platí (mě teď asi dva měsíce v přítomnosti tatínka naprosto odmítá). Mě bouchne občas a stačí se na něj blbě podívat a většinou si uvědomí, že tohle nesmí a omluví se. Celkově ale nevím, co se to s ním poslední dny děje. Nic ho nebaví, nechce ven, se vším mlátí a když ho obléknu, tak ze sebe všechno sundá a třeba hodinu se příšerně vzteká, že jsem ho oblékla. No je to těžké, ale hlavně se prostě bojím, aby byl v pořádku a vycházel do budoucna s dětmi. Na toho Hermana se podívám, děkuji.
@martt na zadek jsem mu za to bití dala jednou, to když do mě mlátil opakovaně a už teda musím říct, že mi fakt ruply nervy. Dostal pořádnou, mě to pak bylo hrozně líto. Ale bohužel, efekt to nemělo. Jak už píšu výše, s tou pohádkou to zkusím. Jen si říkám, jestli si to to dvouleté dítě třeba za půl dne ještě spojí s tím, že zlobilo a tak nebude pohádka
@verinikki on právě umí být fakt hodný a pečovat o děti i o dospělé. Třeba já když řeknu, že mi není dobře, tak mi řekne ať udělám hají a přinese mi deku a pití. Ale pak jsou ty krušné chvilky no 😊 měli jsme teď u nás na 4 dny dvě rodiny s dětmi, tak toho bylo na něj asi moc. Ale celkově tohle jeho chování k dětem trvá už déle, určitě tak půl roku s menšími přestávkami.
Mně zase otevřela obzory Teorie typů od Šárky Mikové. Napsala o tom 2 knihy a má i webináře. Ta teorie je o tom, že jako lidé každý fungujeme různě a máme různé potřeby. Tvůj syn třeba může mít potřebu kompetentnosti a to, že ho oblečeš ty, ho vytočí, třeba chtěl sám? Ty zase třeba, narozdíl od syna, jsi víc orientovaná na vztahy, když syn řve, tak vnímáš, že se trápí a brání ti to ho nechat vyřvat nebo být důsledná. No a ta teorie popisuje potřeby, způsob myšlení, chování těch různých typů (je jich 16), takže člověk líp pochopí jednak sebe, jednak děti, proč se chovají, jak se chovají.
To, co popisuješ, mi přijde celkem obvyklé na dvouleté dítě, resp. nic zvláštního, z čeho bys měla mít obavy do budoucna. Důležité je, jak se k tomu postavíte vy jako rodiče, jaké vytyčíte hranice a jak budete důslední. Mimo dětsky koletiv ho záměrně držet nemusíš, ale vol spíš takové aktivity, u kterých nebudeš předpokládat konflikt. Prostě nenásilně. Fakt není potřebat dítě v tomto směru připravovat na školku už teď - předpokládám, že tam nastoupí nejdřív v září. To už může být úplně někde jinde z hlediska sociální vyspělosti, zvládání emocí. A k tomu oblékání a konfliktům doma - mě se hodně osvědčilo dávat dítěti co nejvíce na výběr v nedůležitých věcech (bude si připadat důležitě) a hodně si povídat o tom, co nás čeká. Takže třeba u snídaně si můžete povídat, že až se najíte, tak spolu uklidíte nádobí a můžete jít ven. Už z toho se dá poznat, jestli dítě ven chce, nebo ne, jakou má náladu. Když chce jít ven, tak se samozřejmě musí obléct, zeptej se ho, jestli se chce oblékat sám nebo mu máš pomoct, jestli si vezme tuhle mikinu nebo tu druhou, jestli půjdete tam nebo jinam. Prostě to vem jako parťáka a ve věcech, na kterých nezáleží, mu dej možnost volby. Cílem je co nejvíce konfliktům předejít, aby k nim vůbec nedošlo. A to, že synovi občas něco přecvakne v hlavě, to se prostě stane. Pak se jedině obrnit trpělivostí, vydržet a trvat na tom, na čem jste se spolu domluvili. Za pár měsíců nebo let to bude určitě lepší 🙂 .
Jednoduché - nesmí bít mne, nesmí rozbíjet věci. V obojím mu prostě fyzicky zabráním (chytím, odnesu, odstraním z dosahu). A pak nad ním stojím a opakuji si: "Nezralá nervová soustava." Trošku to pomáhá 😀. Většinou se "probere" a potřebuje pak pomazlit, tak tam k tomu jsem. Oni ty emoce občas opravdu nezvládají. Beru, že pak rodič musí pohlídat, aby neublížil sobě, nikomu kolem a věcem kolem.
S tou socializací nepomůžu, můj drobek je pravý opak - kde vidí děti, tam míří - ač to teda těm dětem občas až není příjemné. Ale o hračky se moc nedělí - teda tak o ty jejich a to tak, že je chce. Všechny. To mi ale přijde v tomto věku přirozené. Zase - co je cizí, musí se prostě dávat cizím, co je jeho, tak když se mu nelíbí, že si to někdo půjčil, holt je to jeho a akceptuji to, když to chce. On moc dobře ví, co jsou jeho a co cizí věci.
@merope nezralá nervová soustava, to mě pobavilo 😁 máš pravdu 😊 jinak já ho samozřejmě nenutím půjčovat jeho hračky, obzvlášť ty oblíbené. Jen mu vždy řeknu, ať třeba půjčí něco jiného. Ale nepujci většinou nic, ani to na co rok nesahnul 😁 ale to je asi pochopitelné v tomto věku. Když má dobrou náladu, tak to je lepší a nechá na ty své hračky sáhnout, ale vydrží to jen chvilku 😁
@jajulin ano, nejdříve v září, možná i déle, protože mu v září ještě nebudou tři. Jinak já s ním hodně mluvím a vysvetluji, co budeme dělat. Nechám ho i dodělat, co zrovna dělá, abych ho od něčeho netahala hned. On s tím oblékáním to má složité, sám nechce. Říká, že chce od táty, ale stejně se nenechá. Pak že od mámy, ale když na něj sáhnu, tak začne řev (nějak neví, co chce 😁 ) a nakonec to dopadne tak, že nikam nejdeme, všechno to oblečení ze sebe sundá 😥 ale dnes jsem teda zjistila, že takhle vyvádí před tátou. Ten když šel dnes po dovolené do práce, tak je najednou všechno úplně v klidu, žádné mlácení s věcmi o zem, oblékání v pohodě ode mě a během chvíle jsme byli venku, kde dvě hodiny nadšeně pobíhal ve sněhu
Když mně přijde, že máš prostě jen trošku "výraznější" batole, než je průměr (nechtěla jsem napsat "vzteklejší" 😀 ber to, že je prostě osobnost a ví, co chce 😀 ). A ber to v klidu. Jo, celý se mi ještě nesvlíkl, ale znám holčičku, co to v batolecím věku dělala. Některé se vztekají, až se pozvrací.
Jo, ještě pomáhá si opakovat něco jako: "Je to jenom období." ne nadarmo se dvouleťácký "vzdor" srovnává s pubertou.
@merope jo osobnost, to on je 😁 říkají nám to i lidi na ulici 😅 do budoucna si myslím, že jeho vlastnosti budou pro něj do života super. Ale pro matku je to teda těžké 😊
Soustřeď se na jeho kladné stránky a užívej si tu jeho bezprostřednost 😀 nebo i kupu jiných věcí. Já četla v Montessori pedagogice, proč jsou batolata úžasná. Občas si to připomenu. Tuším to tam bylo i s těmi poznámkami, jak se přijdou přitulit poté, co měli hodinový hysterák či něco podobného. https://www.luxor.cz/product/montessori-batole-... - pokud můžeš, moc doporučuji si přečíst právě ty pasáže o batolatech a jejich fungování. Možná to je i v běžné psychologii, ale tady je to prostě úžasně a mile napsané. Takový balzám po těch jejich hysterácích. Mně to teda dost pomohlo prostě být v klidu a pohodě, být tady. Nedovolit nevhodné chování, to zase ne. Ale nerozčilovat se nad ním. Beru to jako průpravu před pubertou 😀.
@merope jsi odolná 👍😁 já se snažím dost krotit, občas jsem z toho spíš smutná. Za odkaz moc děkuji, podívám se na to 😊
Tak to víš, už skoro rok trénuji 😀
S vlastními dětmi jsem to nezažila, ale pracuji s dětmi v této věkové kategorii, tak zkusím napsat pár postřehů. Začnu od konce - školky bych se nebála dopředu. Spousta dětí se ve školce chová úplně jinak než doma. Učitelky mají zkušenost, poradí si. Kdyby syn opravdu vybočoval, doporučí návštěvu psychologa nebo PPP. Jak jsi psala, tvůj syn je jinak velmi šikovný, ale má problém se socializací. To není nic výjimečného, děti se začínají přirozeně socialiovat s vrstevníky až kolem třetího roku. Pravděpodobně syn moc neví, jak s dětmi jednat, jak na sebe upozornit. Třeba si s nimi chce hrát, ale neví, jak na to. Ale pokud společnost dětí nevyhledává anebo se jí cíleně straní, vůbec bych to zatím nehrotila. Čemu bych určitě zabránila - aby bil tebe nebo děti. Možná jsem to špatně pochopila, ale z tvého popisu mi přišlo, že když je vzteklý, neumíš si s ním moc poradit a on má nad tebou převahu. Tím pádem mu přijde logické, že když má převahu nad tebou, bude ji mít na kýmkoli starším a větším. Myslím, že spousta těch, kdo ti budou odpovídat, se velice rychle chytí toho, že když ty mu dáš přes ruku, takže i on pak používá násilí atd. Je pravda, že ono plácnutí nemá moc velký efekt. Ale syn by měl pocítit, že když dělá něco špatně, ačkoli o tom ví a dělá to schválně, musí nést důsledky. Úplně nejlepší je předcházet situacím, které by mohly vést ke konfliktu. Když se to nepodaří a on někoho bouchne, vykašlala bych se na sáhodlouhé vysvětlování, požadování omluvy atd. To přece on všechno ví. Např. když jsme na nějaké akci, moje dítě schválně bouchne jiné, cizímu dítěti se za svého syna omluvím, své dítě čapnu za ruku a okamžitě odcházíme. Nebo prostě nějaký trest, který on pocítí. Učit ho nést důsledky. Není možné, aby mlátil děti a ty jsi stále trpělivě vysvětlovala a stále mu dávala novou šanci. Nebo aby si dokonce troufl na tebe a nepocítil trest (nemyslím přímo tělesný trest). Náš prostřední syn je taky vznětlivý a paličatý. V případě záchvatu vzteku jsme ho vždy nechali řvát a vůbec na to nereagovali. Jen nesměl ubližovat sobě ani nikomu jinému. Pak se uklidnil (někdy po hodně dlouhé době) a teprve s ním byla řeč. Hrozně důležité je neustoupit v této chvíli dítěti, ani o píď. Dítě potřebuje hranice, musí přesně vědět, kdy ty hranice jsou a co se bude dít, když hranice překročí. Když nemá hranice, jeho svět nestojí na pevných základech, bortí se mu pevná půda pod nohama, nemá se o co opřít a tím víc je agresivní, problémové, čímž jenom maskuje svoji nejistotu, prostě začarovaný kruh. O tomto moc hezky píše a mluví Marek Herman (dítě na trůnu), zkus vygooglit.