Dítě se neumí omlouvat...
Ahoj maminky potřebuju poradit. Naše dítko bude mít v říjnu 4... Chodí do školky, umí celkem fungovat. Docela dlouho se snažím vysvětlit proč se omlouvat, snažím se jí navézt... například venku při hře někoho třeba bouchne ( někdy omylem někdy neschvál v rámci přetahování). Ví že to nemá atd... Jenže když jí řeknu že je slušné se omluvit, stojí kouká a je ticho. Někdy řekne že se bojí. Někdy že se stydí.
Včera hrozně praštila manžela, ten samozřejmě vystartoval a ona se stáhla, začala brečet a že ne. Omlouvat se nebude. Říkám co a jak... A že tátu to bolelo ale že jí určitě odpustí. Říkám tak tam půjdeme spolu a omluvis se. No ne prostě 😶. Ale přitom já když třeba jí omylem i účelně placnu, nebo cokoliv chce abych se jí omlouvala. I kvůli blbosti... Třeba: ty jsi mi uklidila kartáček, omluv se mi 😂.
Nějak jsme se do toho zamotali. Samozřejmě po ní nechci aby se omlouvala 30x za den. Ale když někdy něco provede nám či kamarádům a dětem na hřišti, přijde mi to vhod.
U nás fungovalo skvěle jen jít příkladem, resp. nikdy jsme tohle téma neřešili, ale naprosto přirozeně říkali promiň, pokud např. někdo z nás omylem bouchnul druhého, nebo když někoho něco mrzelo v souvislosti s druhou osobou atd.atd. A je pravda, že v družině a ve škole z toho byly učitelky unešené, že se naše děti krásně umí omlouvat / poprosit / poděkovat. Takže asi to až tak běžné nebude a máš ještě prďolku. Podle mě stačí to úplně přirozeně používat a prcek k tomu dospěje sám, nenutila bych...
Je malá. A upřímně se omluvit je fakt těžký. Můj pětiletý to začíná jakž-takž umět v situacích, kde "o nic nejde" (blbne, šťouhne do mě, prohodí "promiň" a běží dál). ALe v situaci, kdy třeba vybouchnul vzteky a praštil úmyslně se prostě omluvit nedokáže. Jenže v téhle situaci se neumí omluvit i většina dospělých. Tam prostě je to emočně příliš náročné (Ono taky tam nejde říct "já nechtěl" - protože já chtěl, že. Říct po pravdě "nechtěl jsem ti ublížit, ale chtěl jsem, ať přestaneš s tím, co děláš, Promiň, že jsem praštil silou." je hrozně složitá myšlenková konstrukce a ... a nezlobí se náhodou rodič za to, že vůbec praštil? Protože pokud ano, tak "já se ale neomluvím - já chtěl! Tys mi ubližoval a já se bránil!" ... jakákoliv omluva na "nechtěl jsem tě praštit" je lež a špatně.)
Takež fakt, netlač ji do lživých omluv "protože se to dělat má". Snaž se přemýšlet, za co opravdu chceš, aby se omluvila. Nepožaduj jen omluvu, ale zkus opravdu vymyslet, co ji v dané sitiaci muže mrzet (protože skoro vždy nás něco na konfliktu mrzí)... a jestli třeba fakt nebyla ona v právu a omluvou jí netlačíš do nějakého "vždycky sklop uši, protože slušné holčičky to ta dělají".
A zkus míň tlačit na pilu. to s tím kartáčkem... ona tvůj tlak na omluvu vnímá nejspíš přesně takle: za jakýkoliv zásah do věcí/prostoru toho druhého, se mám omlouvat. ... To přece nechceš, ne? Chceš, aby se uměla postavit sama za svá práva, ne?
@angelinie Bohužel, u některých dětí to tak není a jen dobrý příklad nestačí.
Je sice ještě malá, ale naprosto chápu, že s tím chceš začít pracovat včas. Komu není empatie vrozená, musí se jí postupně učit, osahávat si ji, naučit se používat společenská pravidla. Holky píší dobré tipy, říct k omluvě, co konkrétně člověka mrzí, zkoušet to na situacích, kdy o nic nejde, podporovat, pochválit za snahu, zkusit to na nějakých situacích, fajn je kniha Emušáci... Dobře vím, jakou to dá práci s nejistým úspěchem.
jasně, rozumím, že bys chtěla, aby to uměla říct, když je to vhodný, nebo když je to na místě, ale to je právě to - zatím si to "ošahává" to slovo
vlastně neví, co znamená, když po tobě chce, aby ses jí omluvila místo aby ti ona poděkovala, žes jí něco uklidila 🙂
vysvětlovat, ukazovat, pojmenovat emoce, je ještě maličká
jestli kouká na králíčka binga, někde to tam bylo, kdy se omluvil v obchodě, protože ukradl lízátko
ten příklad s tatínkem a praštěním ho, asi to neudělala schválně, nicméně reflex proběhl a ona se vyděsila, rozplakala a pochopitelně poslední, co by chtěla udělat, je jít do neznáma, protože říct promiň je pro ni neznámá krajina, které se bojí
já bych třeba tuhle situaci využila k tomu, vysvětlit jí ten princip omluvy, šla bych za ní s tím, že mě moc mrzí, že se rozplakala, protože táta "vyletěl", když ho praštila, utěšit ji
a pak s ní promluvit o tom, že to tátu bolelo a že když se něco takového stane, mrzí nás to a to mrzí vyjádříme omluvou
nenutit ji, vysvětlovat, ukazovat, povídat si o tom a pak až se jí to spojí, bude vědět.
❤
Je malé, ve 4 tohle nelze očekávat a ani vnucovat. Nejlepší je vlastní příklad, povídání si o tom, případně vysvětlit.
Synovi budou 4 v září, a omlouvá se běžně, když něco vyvede, omluví se mi za to. Ale on to má zase okoukané ode mě a starších brášků, kteří se omlouvají sobě, když si navzájem ublíží, nebo mě, když zlobí.
Pro 3,5 lete dite je hrozne abstraktni pojem "je slusne se omluvit". Co presne si takto male dite ma pod tim predstavit? Co znamena byt slusny? A hlavne - jemu uz srotuje otazka PROC mam byt "slusny"? Jaky presne ma vyznam ta "omluva"? Zatim ma zafixovane, ze omluva = stydet se. Protoze pokazde, kdyz se po ni chce, aby se omluvila (protoze je to "slusne"), tak se pritom zaroven stydi - dospeli se na ni zlobi, protoze omluvit se je "slusne". A stydet se je hrozne neprijemny pocit. Kazdy se neprijemnym pocitum automaticky vyhybame. Proto tak zaryte mlci a "omluvit" se nechce. Nechce se stydet. Ma v tom zmatek, protoze nevi, proc by to mela delat.
Ptam se ocima toho ditete. Oni to v tomhle veku vazne nevi. A pak si to lidi nesou i do dospelosti - z omluv se stavaji prazdne fraze, protoze "se to tak proste rika" a zaroven je tak strasne tezke nekomu odpustit krivdu, protoze i pres to, ze se ten clovek omluvi, tak to stejne nemusi myslet uprimne. Co kdyz se omluvil jen proto, ze je to proste jen "slusne"? A taky lidi maji mnohdy v dospelosti uplny blok vubec tu omluvu vyrknout, i kdyz by se omluvit chteli a citi, ze by to tomu dotycnemu pomohlo. Ale proste to nedokazou, protoze maji v sobe tak zakoreneny ten strasne neprijemny pocit (stud), ktery je v detstvi pri omluve pravidelne doprovazel, ze to opravdu nejsou schopni vyrknout.
A proc vlastne tu omluvu vubec potrebujeme? Protoze potrebujeme osetrit ranu na dusi. A nejlip ji osetri / pofouka ten, kdo ji zpusobil. Ten ma na to ten spravny "lek".
Ja bych teda nijak nebazirovala na tom, aby se takhle mala musela omlouvat. U svych deti jsem to delala tak, ze kdyz neco nekomu zpusobily, tak jsme spolu zhodnotili situaci - napr. "Vidis, on ted place, protoze ho to bolelo." A spolecne jsme ho treba pohladili a ja se omluvila za sve dite: "Promin, on nechtel." A kdyz chtel (🤷♀️😅), tak jsem svemu rekla treba "ty ty ty, to nemuzes, vidis, ho to ted boli." A napadnutemu decku jsem se omluvila za nej.
Proste ho to ucit na prikladech. Dnes uz chodi do skoly a uprimne se omluvit v pohode umi.
Ona se to taky nauci, jen to musi nejprve pochopit 🙂
Nemusí se omlouvat. Stačí říct ( samozřejmě upřímně) že jí mrzí jak se druhý cítí, nebo že se něco stalo, že jí mrzí že tatínka to bolelo nebo říct že si dá příště větší pozor...stačí aby si v hlavičce prošla alespoň minimální sebereflexí, to je důležité. Ale slovo " omlouvám se" je jen slovo, až tak důležité není. Samozřejmě že do budoucna jí to usnadní život pokud se jej naučí používat;) ale pro ni je teď nejdůležitější učit se sebereflexi, empatii ke druhým lidem ( tatínka to zabolelo) a napojit se na své pocity ( mrzí mě že to tatínka bolí) a zkusit je popsat slovy. Plus pochopit následky svých činů.
To že po tobě vyžaduje neustále omluvy bude pravděpodobně opičení se po tobě. Zřejmě ji to chceš naučit a vyžaduješ to po ní, tlačíš na to...Ale je to slůvko opravdu tak důležité?
Já teda spoliham na napodobu. Souhlasím s tím, ze jde “naučit” se omlouvat a je to často “jen” fráze kterou to dítě řekne, aby mělo klid (pamatuju si to i u sebe, když jsem byla dítě) a občas i teď v dospělosti se pristihnu, ze se omluvím, protože mám pocit, ze bych měla, ale ne protože to cítím. Syn se ještě neomlouvá (kdyz třeba do někoho omylem strčí, zarazim ho, ze udělal někomu omylem au, on se neomluví, ale začal dělat malá, takže to začíná trochu chápat) ale hodně se u nás děkuje. Něco mi podas - automaticky poděkuju atd. To jsem třeba neucila vůbec, ale začal to dělat sám, šlo proste o to aby dozral a pochopil, ze když někdo pro mě něco udělá, tak se podekuje. Hodně dekuju i synovi (dekuju ze si mi podal pití, máma se chtěla hodně napít) nevim jestli takhle je to ideál, ale vždycky jsem přidala vysvětlení proč a teď už podekuje/poprosi sám. A dělala bych to proste takhle, ne jako “teď by ses mel omluvit, udělal si au” ale spis “chlapeček teď má au” a dítě si zareaguje, muže odejít bez povšimnutí (omluvím se teda za dítě), muže se třeba chovat jako můj syn (omluví se po svým) a muže pak překvapit a věřím ze k tomu dojde, ale chce to čas. Za mě je proste “akorát” důležitý to nenechat bez reakce.
@pampeliska1313 "mala mala" je taky omluva 👍🏼 Omluva ma mnoho podob. Jde hlavne o uprimna gesta, slovo "omlouvam se" nebo "promin" je jen doplnek. Dulezity je prave ten cin.
Syn má 3,5 a neomluví se. Poprosit a poděkovat umí, hlavně to děkování má krásně automatizované. Na omluvě pracujeme, ale je to běh na dlouhou trať. Velmi dobře chápe, co udělal špatně. Odmítá říct "promiň", to se zabejčí a často začne sám brečet. Ale čímdál častěji je ochotný pohladit (učím jako alternativu ke slovu promiň/omlouvám se), sám od sebe preferuje, že dá třeba pusu. Ale zatím celou omluvu musím iniciovat já - vzít ho za ruku, kleknout k němu, krátce vysvětlit, co bylo špatně, vyzvat ho, aby se omluvil nebo pohladil. Podle mě na to ještě není úplně zralý, něco v té jeho hlavičce ještě musí dozrát. 🤷♀️ Pokud to situace vyžaduje, omluvím se za něj já, ale vždycky trvám na tom, aby u toho byl.
@exbordelar tak to vnímám taky, proste to jen neřekne, ale to je už drobnost. A když nedělal ani tohle, proste jsem to ukazovala jak to jde řešit, netlačila sem.
Neřešit,nevynucovat,ale jit příkladem,stačí říct promiň.. Vynucená omluva je stejně k ničemu, spis jen vysvětlovat,ze nikomu se neublizije,ze to bolí atd. Sama postupně, přirozeně na to přijde.
Syn má 2,5 a umí se krásně omluvit i poděkovat. A tedy není, co se týká empatie a všeho kolem, žádný lumen. Chodí do dětské skupinky a tohle se tam krásně naučil. Asi to tam hodně opakují a vidí to u ostatních. Já oproti ostatním nesouhlasím, že je jsou na to ty děti malé. A že to nechápou. Tak třeba nechápou, ale už se to dá učit, že když se nemluví, zvlášť za něco, co udělal naschvál, tak se s ním ostatní nebudou kamarádit, atd. Doma jsme taky příkladem, tak to pomáhá též. Za mě, je to základní slušnost, tak je fajn, když se to učí od té doby, kdy je dítě schopné to pochopit a vyslovit. Jiná věc je, když se třeba dítě hodně stydí nebo má jiný podstatný důvod. Ale ne, že někoho praští, pak se vztekne, že se neomluví a ono se jede dál, jakože se nic nestalo. Ale to jsem já, my vyznavame spíš klasickou přísnější výchovu.
U nás se děti omlouváji asi nejvíc. I mezi sebou. A je to teda fakt krásný pozorovat. I dvouletá řekne sama od sebe ségře: Promin, Kristýnko. A ta řekne: Nevadí, to se stane. Já to vždy pozoruju z dálky a je mi z toho fajn. V životě jsem omluvu nevysvětlovala ani nepřikazovala. Nikdy jsem nepoužila větu: Omluv se, měla by ses omluvit, říká se promiň apod. To je spíš kontraproduktivní - za mě. Když si představím, že mám nervy z toho, že mi někdo sebral hračku, tak mu za to vlepím a ještě budu slyšet: Omluv se, chlapečka to bolí …. Tak se just neomluvím. Mě to totiž taky bolí, že si dovolil mi vzít hračku. A neumím to ještě řešit jinak než tak, že ho plácnu. Spíš se snažím vysvětlit situaci a dojít k tomu, že potyčky mezi lidmi a dětmi se stávají a my se snažíme to postupem času zpracovávat a učit se s tím pracovat. Prostě tohle omlouvání se je asi u nás jen nápodoba dospělých nebo nevím, čím to je… Stačí tak žít a děti tak taky budou žít. 🙏 U nás teda.
Omluvu zkrátka bere jako slabost mi přijde. Rozhodně bych ji do toho netlačila. Omlouváte se i vy sobě, jakožto rodičové, dostatečně často? Ona to taky nemusí v těch situacích ještě vidět. Omluva je naučené chování, nikoli přirozené. Stydět se taky může, to je taky velmi časté. Ale s tou stydlivostí se spíše setkávám třeba při pozdravu. Může taky zapomenout v tu danou chvíli a pak už jí je to blbé. Mně třeba takhle učili děkovat. Zpočátku jsem neděkovala, protože jsem na to vždycky zapomněla, nedělala jsem to schválně. Dej dceři víc času a míň ji upomínejte, to je naopak kontraproduktivní. Pamatuju si, jak to tenkrát otravovalo mě. Víc naopak dbejte na ty přirozené situace doma. Pokud třeba vidí, že sami sobě se moc neomlouváte, tak nevidí důvod, proč by to měla dělat ona. Jinak s tím, že chce po tobě, aby ses ji pokaždé za vše omlouvala, vidim právě ten nátlak z tvé strany. Ona to zrcadlí. Evidentně nechápe tu podstatu, kdy se za co omlouvat. Proto chce právě po tobě, aby ses jí za všechno omlouvala. Jen zrcadlí tvé chování.
Vynucená omluva není upřímná a já to cítím jako určitou manipulaci, to děti učit nechci. Ve 4 je ještě moc malá, nemusí mít dost rozvinutou empatii. Jít příkladem, netlačit a neočekával omluvu, lze třeba podotknout, že v této sitiaci by se omluva hodila, ale bez očekávání, že to splní, jen ať si fixuje, že teď je promiň na místě. Někteří lidé mají problémy s omluvou i v dospělosti, mají v povaze, že omluvit se, znamená přiznat, že jsem udělal chybu, a když dělám chyby, nemůžou mě přece mít ostatní rádi. Já se třeba kamarádům za takhle malé děti omlouvala stylem, promiň, on ti nechtěl ublížit. Dcerka se omlouvá asi od 3 let, syn začal kolem 7. Ještě je dobré vyprávět vymyšlené příběhy, kde vystupují děti a řeší stejné téma...jde na příběhu ukázat, jaký to má vliv na lidi i na ni samotnou, když se neomlouvá, když se omlouvá, když se snaží i jinak než omluvou napravit chybu, chce to jen být trochu kreativní a děti na to obvykle hezky reagují. Držím pěsti 🍀