Dítě extrémně závislé na matce
Dobrý den maminky, jdu si k vám pro radu nebo uklidnění. Mám dcerku, je jí 20 měsíců a je teda na mě etrémně závislá, nechcete být opravdu s nikým jiným, nevydrží ani s tatínkem ani s ním nejde ven, přitom si spolu pěkně doma hrají, ale prostě musím být pořád na blízku, je dost uječená, takže bych si potřebovala občas někam vyrazit a vypnout, ale to nehrozí i naplánovaní doktora je mazec, snažím se přes polední spaní. Sem tam zkoušíme, ale jak jdou ven beze mně nebo já odejdu, tak začne hystricky ječet, jako kdyby ji někdo mučil a není k uklidnění. Je bojácnější, bojí se dětí, zájem o ně má, ale spíše z dálky( i když teď jsme si našly klamaráda a na něj si pomalu zvyká), to samé u zvířat. Často chce nosit, ale zase jen ode mně, uspávání to samé, uklidní se taky jen u mně. Trvá to asi od 10 měsíce, už začínám být z toho celkem zoufalá a unavená. Má tady někdo podobnou zkušenost? Zlepšilo se to? Občas se bojím, jestli je všechno v pořádku :( Moc děkuju za případné odpovědi
Neboj, ono se to spraví. Můj malej byl v tomto období taky děsnej závislák. Teď je mu 6,5 a když je pryč vůbec mu nechybím. Zkoušela jsem ho dávat ke kamarádce za kamarádem, ale sám tam vydržel čtvrt hodiny a pak spustil. S tátou ven taky nechtěl, když zjistil, že nejdu s brekotem pelášil domů. Doktory a všechno jsem řešila s ním. O něco později si zvykl alespoň na babičku, která občas přijela, ale od domova se s ním taky moc vzdálit nemohla. Nástup do školky byl horor, ale už jsem byla tak vysílená a ráda, že si od něj trošičku odpočinu, že hysterický pláč se mnou nechnul. Bylo tam víc takových dětí a časem se to všechno uklidnilo. Je to úplně normální.
@karlajasmine No zkoušela jsem vysvětlovat a rozloučit se, ale začala ječet už když jsem se začala obouvat, pak teda i mizet, ale buď jsem byla venku fakt chviličku, že si toho ani nevšimla nebo jak zjistila že tam nejsem, tak spustila a je prostě k neutišení, kdyby aspoň brečela, ale to je fakt řev, jak kdyby ji na nože braly :( manželovi se to už ani zkoušet nechce, čemuž se nedivím...
@ladybird77 Děkuju za uklidnění, snad to přejde co nejřív nebo mse s ní fakt zblázním... Já bych doktory a tak taky řešila s ní, ale ona by tam prostě jen tak nestála na boku a koukala, chtěla by na ruce a taky by asi ječela, kdyby na mě někdo sahal, tak asi tak 🙂 Snad se to brzo spraví...
@whizzyy Ja bych asi kazdopadne fakt nezkousela nikdy mizet pri jejim spanku nebo kdykoli bez vysvetleni, pokazde bych ji dopredu nekolikrat rekla, ze dnes odpoledne po jeji svacince jdes na chvili ven neco zarizovat, a ze ona bude s tatinkem, a ze pak zase prijdes, az bude jeji cas vecere.. nebo tak neco.. proste porad dokola vysvetlovala, pripominala, ujistovala ji, ze se vratis a ze se o ni tatinek zatim postara atd.. a pak se s ni v klidu rozloucila (I kdyby ona jecela) a sla.. Vsude se doporucuje hlavne nemizet, to dite se pak boji, ze od ni uteces kdykoli a ta zavislost se jenom prohlubuje. Pokud nemuzes ani odejit z mistnosti, tak zase - nemizet - vysvetlovat, ze maminka ted jde tam a tam, ze se maminka za 5min vrati.. nezkouset to tak, ze ona si zrovna hraje s tatinkem, tak ze rychle zdrhnes na zachod..
@whizzyy A jak dlouho jste ji nechala plakat? Nebo jste se po chvilce vrátila?? Vydrží tesknit celou dobu, co jste pryč?? (Nemyslím vyloženě řvát, ale jakože je zaražená, smutná či uplakaná...?)
Moje děti se také špatně loučily, ale víceméně do 5-10 min od odchodu byly naprosto v pohodě, prostě jen nesnesly ten moment po mém odchodu. Ale mimochodem ten 5minutový řev fakt stál za to 🙂
to je separační úzkost, je ještě malá, děti v tomhle věku můžou mít problém nechat odejít rodiče dokonce i na záchod. Chce to obrnit se trpělivostí, neodcházet když spí (ač se to teď zdá být snadnější), ale v klidu v rychlosti vysvětlit, že se vrátíš (říct kdy - pro ni v nějakém pochopitelném čase - do večerníčku, do svačiny a pod.). Pokud si nejsi jistá, jestli je to ok, zkus to prokonzultovat s praktickou lékařkou.
Jak psal někdo výše, určitě okamžitě končit s mizením. To je č. 1. Nemůžeš chtít, aby ti věřila, že se vrátíš, když ví, že jí občas takhle na tajňačku zdrhneš, to se prostě vylučuje.
A dál bych se snažila co nejvíc vycházet vstříc jejím požadavkům, teprve až ona bude mít dost tvé péče a přítomnosti, tak pak sama bude chtít trávit čas s jinými lidmi. Teď se o tebe prostě bojí a potřebuje TEBE, ne manžela nebo nikoho jiného, až bude vědět, že tě má, tak teprve bude sama chtít být s dalšími lidmi. Věnuj se jí a kde to jde, ber jí s sebou. Mazlete se, podnikejte spolu aktivity a když bude něco chtít od tebe, jdi to udělat hned a neodkládej to třeba až po umytí nádobí. Nicméně když bude chvíle, kdy zrovna opravdu nebudeš moct věnovat se jí (u lékaře atd) tak buď striktní, abys jí zároveň učila, že každý někdy musí počkat a že i ty máš své potřeby. Je potřeba to sladit prostě.
Jen s tím že odcházím když spí, je to myšleno tak, že ji uspím, odpoledne v kočárku, jdu k tomu dr a vrátím se než je vzhůru, takže vždycky když se probudí tak jsem tam a s tím mizením to taky není tak horké, jak jsem psala víše, bylo to asi 2x a na chviličku. Většinou se vrátím když ječí, uvidíme vyzkouším. Jsem pořád s ní a beru ji všude se mnou, takže jsme opravdu furt spolu.
naprosto souhlasím se @sarkar - dcerka na mě byla úplně stejně závislá skoro do dvou let a přesně, vysvětlit kam jdeš, proč a že se vrátíš, pokud musíš někam kam to s ní nejde. Jinak já prostě pořád uspokojovala její potřebu být se mnou, jinak to prostě nejde, s kamarádkami večer jsem vyrazila jen párkrát do roka a jen poblíž domova, uspala jsem jí, před tím jsem jí řekla, že bude spinkat s tatínkem a že až se vzbudí a já tu nebudu, že tatínek mě hned zavolá a já hned přijdu, ona se mi naučila věřit a ted už není tak závislá. Hlavní pravidlo je, že jí nikdy nelžu. Chce to čas, některým dětem to trvá déle. Dcerce je 28 měsíců a neexistuje, že by byla někde přes noc s někým jiným a to znám hodně dětí, kteří už takhle na noc jsou třeba u babiček. U nás to nehrozí. A upřímně mi to ani nevadí, ta doba jednou přijde. A dokud mě chce, jsem tu pro ní. Pak se nám ještě po tom bude stýskat. 🙂
@whizzyy Já nemám uklidnění - spíš pochopení. Můj syn má diagnostikovanou těžkou separační úzkost. Teď v 6,5 letech poprve zvládá počkat přede dveřmi, když jdu na WC. Do MŠ nastoupil až v 4,5 letech, přičemž celý první rok jej učitelky ze mě strhávaly násilím, zatímco syn byl nepříčetný.
Děsím se, co by bylo, kdybych musela např. do nemocnice.
@whizzyy a kdyz od ni zkousis odejit, jakym zpusobem to delas? Nezkousis jen tak ''mizet''? vysvetlujes to?.. loucis se s ni?..
Ja jsem driv delala tu chybu, ze jsem se snazila ''rychle zmizet'' zatimco byl syn spokojeny, a to byla teda katastrofa.. pak jsem zacala peclive dodrzovat to, ze jsem mu dopredu vysvetlila, kdy pujdu pryc a na jak dlouho, a pak se s nim pekne rozloucila, dala pusu, vysvetilia, ze zase prijdu.. a rychle se to pak zlepsilo a ted uz v pohode..