Dětský vztek. Jak jej řešíte?
Ahoj mámy,
jak řešíte dětské vztekání? Máme rok a půl starou holčičku. Je skvělá, veselá. Jenže...když se jí něco nelíbí (že jí zakážu pouštět troubu, lítat s vidličkou po bytě a pod.) začne se rozčilovat a a hází věcmi kolem o zem. Snažíme se o respektující přístup, ale tak malé dítě ještě dohody a podobné věci nechápe. Pozornosti má dost a zakazujeme jí jen věci, které jsou nebezpečné nebo opravdu špatné (např. zapínaní myčky, vhazování věcí do toalety...). Když s vztekne a začne pak plakat, tak ji obejmu, nechám pustit ventil a pak si řekneme, že takto ne. Ale efekt dlouhodobý to nemá a to nejsme v období vzdoru.
@zuzkasim No tak přesně to dělám. Nedávám jí nic, co si vyřve. Přesně jak píšeš, respektujme se navzájem. Situacím předcházím a když k nim dojde, řeším to přesně jak píšeš. Takže to znamená, že výbuchy vzteku se regulovat nedají? Až se bude schopná se mnou domluvit, tak to snad bude lepší.
@cila9 ano, ona to zatím neumí. Je to její projev emocí, až bude starší, bude to zvládat líp. Mladší dcera je mnohem emotivnější, je srdečná, vřelá, takový ten mazlík, na rozdíl od starší, která není tak kontaktní a je spíš "studený" typ. U mladší to ale sebou nese to, že je taky emotivnější i v tom negativním slova smyslu, každý zákaz nebo cokoliv proti její vůli nezvládá. A navíc, u nás nefunguje to houfně doporučované objetí, ona má v tu chvíli tolik vzteku, že potřebuje přejít přes tu prvotní fázi sama a až pak jí můžu náruč nabídnout.
U takového dítěte jen víc uvažuju o tom, co mi za ty mantinely stojí, trvám jen na tom nejnutnějším a podstatném a připouštím, že proti starší toho bude asi míň. Jinak naprosto souhlasím se Zuzkou, co psala.
Já se jí vše nejdřív snažím vysvětlit, pak dostane na zadek nebo přes ruku a když to pořád nepomáhá, tak jí prostě nechám na místě, ať se vzteká. Odejdu si dělat jiný věci, nevšímám si jí, a ona pak přijde sama třeba s knížkou nebo s hračkou. Nevím, jestli je to takto dobře, ale funguje to.
Ono se ted muze zdat, ze to efekt nema, ale z dlouhodobeho hlediska ma. Je tezke vytrvat ale vysledky uvidite. Ona to casem pochopi. A az pochopi tohle, tak se objevi zase jine veci 🙂
@cila9 dcera je také vzteklá - má 2 roky a 4 měsíce. Všem vzteklým scénám se snažím předcházet, ale když na to přeci jen dojde, což bývá většinou kvůli nějakému zákazu nebo nechci/nemůžu dělat to, co zrovna ona chce, tak jí jen v klidu řeknu proč to teď nemůže být po jejím a nechám jí dal ať vypustí páru a po chvíli je většinou klid 😉 zatím to kdovíjaký efekt nemá, protože vysvětlit si toho moc nenechá, ale později to snad už efekt mít bude 🤷♀️😅
@cila9 U nás má syn zatím jen rok a čtvrt, ale reakce na zákaz stejné 😀. Dělám to tak, že třeba 2x-3x upozorním, že to a to nemá dělat, pokud neposlechne (což obvykle ne), tak mu danou věc seberu/zabráním v činnosti. Následuje řev, tak hned odvedu pozornost jinam, např. půjdeš s tátou odpoledne na procházku? A co tam uvidíš? A to už mi odpovídá, že auto (jedno z mála slov, co umí a rád ho říká). Zatím to funguje a vztek ho přechází tímto způsobem rychle. Jinak se obecně snažím předcházet takovým situacím (např. zavřu na WC, když nechci, aby tam chodil). Zajímavý je, že od ostatních (táta, babička) poslechne "ne" spíš než ode mě, jako by mě chtěl testovat nebo co 😅. Jo a malý výsledky vidím už teď, např. mu vždycky říkám, že lahev s čajem se na zem nehází, ať jí podá mamince, když už nechce. A opravdu už mi ji kolikrát i podává 🙂.
@mdch91 Plácnutím se neřeší emoce, ale situace, kdy dítě opakovaně překračuje nastavené hranice. Když dítě učím, že se na kraji chodníku, kde chodíme denně, zastaví a podá mi ruku, abychom přes silnici přešli spolu, a začne období, kdy se schválně vysmekává nebo naschvál do té silnice zdrhne, tak ho jednoduše popadnu a našupu mu na prdel. Je mi úplně jedno, co si o tom kdo myslí, je to moje dítě a já ho potřebuju naučit určité věci. Ale opakuju, tohle neudělám 1,5 roku starému dítěti (v tu dobu mí teprve začínali chodit), bude to dítě starší, které už nějaké návyky má, pracovali jsme na nich dlouhodobě, vysvětlovali, učili se společně a ono najednou má chuť testovat, jestli by to nešlo jinak. Samozřejmě na něj zakřičím, snažím se ho dohonit, chytit, ale pokud to dítě stále považuje za hru, jednám tak, aby to bylo rychlé, efektivní. Takže ano, jsou situace, kdy s čistým svědomím dítě plácnu. Podobně doma, pokud ho učím, že se myčka nevypíná, odvádím pozornost, odvádím ho, vysvětluju, opakovaně odtahuju ručičku, důrazně křiknu a stále to "nechápe", jednoduše ho po ruce s důrazným "ne" plesknu a je hotovo. Jsou to vyjímečné situace, kdy dítě velmi dobře rozumí, že tohle bylo skutečně přes čáru, je nějak vedeno, dopředu opakovaně a důrazně varováno. Jsou děti, které nemají potřebu neustále testovat hranice, jsou děti, které tu potřebuj mají silnou a je na nás, abychom je usměrnili. Jestli to doma někomu funguje jinak, fajn, ale já mám děti akční, sama nejsem úplná puťka, vždy jsem při dětech i pracovala a bez určitého režimu by to nešlo. Ano, jsem si vědomá toho, že v Norsku už by moje děti žily u pěstounů🙂 Ale nyní jsou mé děti už velké (nejstarší má 16) a můžeš se jich zeptat, co si myslí o fyzických trestech. Přiznají ti, že příjemné to není, ale jsou situace, kdy to asi bylo nejvhodnější. Přijde mi blbost se tak strašně bát dítě plesknout a vyčítat si to jako totální selhání. Ne, nikdy bych nepřipustila nějaké bezhlavé řezání. Na druhou stranu dítě si takové plácnutí dobře pamatuje (příjemný pocit to není), v případě nouze stačí příště pohrozit a je klid, funguje to. Je důležité to nezneužívat. Používat opravdu v situacích spojených s bezpečím a ochranou důležitých věcí, kde to prostě nešlo už jinak.
@zuzkasim Děkuji ti, napsala jsi to přesně. Já neměla na takový sloh čas 😀 Samozřejmě svoje dítě neřežu jak žito a není to první, po čem sáhnu, vždy je to poslední a krajní řešení. Autorka dotazu chtěla poradit a na plácnutí po zadku nebo přes ruku nevidím nic tak špatnýho. A teď si mě můžou matky vždyvšejenvysvětlilky ukamenovat 😀
@zuzkasim no, vidis, ja zas neplacnu a uz vubec ne kvuli takovy kravine jako vypnuti mycky. Placne kocka kote, my lidi umime mluvit, umite dite chytit a nevim co jeste. O rezani deti tady vubec nemluvim, mluvim o tom, ze vymezit hranice jde i bez toho, abyses po diteti ohnala a oplacavala ho. Ale to je zas esej od tebe, jak si obhajit, ze je v pohode placnout. Vsak jsem psala, ze zastance najde, pak je zas spousta lidi, co to dokazou aniz by placli, mne se to hnusi. Nemyslim, ze se tim diteti zhrouti cely budouci zivot, ale ani nevidim duvod delat to.
@87pavlina kamenovat te nebudu, max jedno vychovny placnuti, ne? Kdyz mam jinej nazor...
@zuzkasim krásně jsi to napsala, naprostej souhlas. 🙂 Dneska jedou ty matky fakt neskutečny extrémy někdy....viz i tady v diskuzi. 🙂
Vůbec nemusíme rozjíždět diskuzi o tom, jestli plácnout ano nebo ne. Nikdy nedojde debata konce. Ten kdo chce bít, bít bude a ten kdo nechce, nebude. A ani jeden tábor nepřesvědčí ten druhý o své pravdě. Tak jednoduché to je. Každý by měl začít především u sebe. Děti se neučí od nás napodobováním pouze to, jak mícháme čaj nebo si myjeme ruce, ale také jak řešíme situace a emoce. Na to by měl každý rodič pamatovat, aby nebyl jednou zklamaný.
Já osobně dodnes s láskou vzpomínám na syna a pračku v kuchyni. Byl mu asi rok. Už chodil. Úplně byl fascinovaný točením bubnu. A jakmile přišel na tlačítka, to bylo něco. Pračka prala, ždímala, doplňovala vodu. No moje nervy. Vždycky jsem mu říkala nenene a zjednala nápravu a nechala ho dívat se dál. Samozřejmě točil s knoflíky, takže zas nenene...asi 100x.. tak jsem u něj seděla a zamezovala jsem mu to klikání a točení s knoflíky svou rukou a nenene.. .nakonec to sám vzdal..sám pak chodil se dívat na točící se buben a prstíčkem ukazoval nenene.. a dál tomu pokoj.. dodnes ho spunta vidím, jak před tou pračkou klečel a nenene a díval se na mě, co já na to😆 nikdy jsem ho neplacla, neodtahovala, jen u něj byla.
To píšu jen pro odlehčení tématu..
@drakenn U nás probíhá naprostá fascinace pračkou právě teď 😂. Každý den už od rána ukazuje na pračku, dopoledne společně zapínáme a běda jak už pračka u oběda nepere, to se tak vzteká, že nechce ani jíst 😅. Zbytek dne ukazuje na pračku, kdy jako zase bude prát, je to fakt vtipný. Točit s knoflíky mu naštěstí nejde, tam to jde hodně ztuha, ale otvírá během praní šuplík na prášek. Teď se naučil navíc točit s knoflíkem na troubě a s radiátory, takže pořád chodím a všude to stahuju 😀.
@cila9 Tytyty je nejlepší a pak jde a udělá to 🤣 U nás vede programování času na troubě a nevím jak to dělá vždycky to nařídí 🙈 Upřímně se leknu,pokaždé,proč ta trouba pípa 😀 Ale zase pro tu výchovu-nevychovu také placnu po ruce hlavně když desetkrát sahá na horkou plotýnku a po jedenácté řekne to svoje Tytyty a sáhne stejně. Nechci ho takto trestat,ale o to víc nechci aby se spálil. Jinak co šlo mám zabezpečené proti otevření už od jeho devíti měsíců kdy všechno začal zkoušet otevřít. Ale máme tam skleničky a ostré předměty (třeba struhadlo) a než aby si ublížil zabráním přístupu a na WC jsme otočili kliku hned co na ní dosáhl 🙈 Možná jsem moc opatrná,ale nemůžu za ním každou vteřinu chodit aby si neublížil. Teď má dva roky a spoustu věcí ví, chápe a jen naznačí a sám si podle mého výrazu odpoví a neudělá. Chce to všechno čas a pevné nervy 😉
Respektující přístup podle mě znamená, že tak, jako se snažím respektovat já dítě a jeho potřeby a pocity, učím ho zároveň respektovat určitá pravidla bezpečnosti, společenská pravidla a nastavuju mu hranice. Takže jo, dítě se může vztekat, když mu potřetí oddělám ruku od knoflíku zapínání myčky, počtvrté na něj přísně huknu, dítě řve, ale já ho neuklidňuju, nechám projevit jeho nelibost, ale pravidla prostě určuju já a dítě je bude dodržovat. WC místnost zavřu na kliku, dítě se klidně může 30 minut před dveřma svíjet s řevem, nabídnu mu v klidu jiné činnosti, snažím se ho přiměřeně rozptýlit, ale nepovolím. A hlavně o tom pravidle nediskutuju. Určím ho a dbám na jeho dodržování. 1,5 roku staré dítě není zralé na diskuze, potřebuje jednoduchá jasná pravidla. Jo a připrav se, že jsou jisté věci, které bude dítě zkoušet dokola, tak to prostě je.