Dcera se stydí. Jak jí pomoci?

@lobella to je jako já, když jsem byla malá. Musela jsem se pak otrkávat vědomě a velmi strastiplně na střední a vysoké škole a dost mi to kazilo mládí. Ale nakonec žiju normální spokojený život. I když do přednášení pro plné sály se nehrnu ani dnes… proč taky, je mnoho profesí, které to nevyžadují. Uvažovala jsem nad tím mockrát a možná by mi tehdy pomohlo, kdyby mě maminka víc tlačila do samostatnosti ve smyslu: umět něco uvařit, nakoupit v samoobsluze pak v obchodě s obsluhou, dojít do knihovny a sama komunikovat s knihovníky, a tak. Malé krůčky, které kdybych zvládla ve správný čas, dodaly by mi sebevědomí. Když jsem si totiž uvědomila, že něco nezvládám a už bych měla, dost mě to sráželo. Už teď ve třech letech může mít doma nějaký úkol a mít za něj zodpovědnost. A až bude starší, tak třeba udělat všem snídani jednou za týden, říct něco prodavačce,…
A taky bych řekla, že velkou roli hraje tatínek a jeho pochvala a uznání. Vlévá dcerám sebevědomí.
Veliký strach jsem měla z toho, že se ztrapním a pomohla mi trochu (ale až na střední) věta: žádný trapas taky trapas 😆 Je hrozně těžké vysvětlit dítěti tak, aby to pochopilo, že člověk se může ztrapnit jen, když si on myslí, že se ztrapnil. A že i kdyby se ztrapnila sebevíc, život jde dál a zítra o tom nikdo nebude vědět. Je zajímavé, že já viděla ztrapnění jen u sebe, ale u druhých jsem to hned zapomněla nebo mi to ani tak trapné nepřišlo, když se jim třeba něco nepovedlo. Měla jsem pocit, že mě každý hodnotí a sleduje a moc mi pomohlo si uvědomit, že ne. Že jsem všem lhostejná.
Je to těžká povaha obrácená do sebe, ale dá se s ní pracovat. O to víc, že je holčička inteligentní a bystrá. Mě hodně tlačil pocit, že taková nechci být. Že se chci otrkat a víc si ten život užít. Musí tam být vnitřní motivace, jinak se nic nenadělá. Ale dceruška je ještě malinká, třeba to přejde i samo. 😉

@elfka21 To je moc hezky napsané a taky se ještě přidávám k té motivaci tatínkem, to u nás vlastně taky docela funguje.

@lobella máme to doma stejně. Dceři je již 6 let, něco se trochu zlepšilo něco ne. Byla jsem na tom jako vy, chtěla jsem změnit něco, co je fakt. S tím se těžko bojuje, hlavně, když chcete bojovat vy a ne dcera. Momentálně se nacházím ve fázi přijetí. Takhle to prostě je a až s tím dcera bude chtít něco dělat (tedy její vnitřní motivace), tak jí pomohu, praktickými radami, co dělat v konkrétních situacích. U vás to vidím tak, že dcera v dané situaci ještě potřebuje jistotu v podobě maminky (dcera to má dosud v hodně situacích) a nejlepší je jí tu podporu dát. Tím nabyde nejvíce jistoty, přijmete ji takovou jaká je i s nervy na drátku, bude mít ve vás jistotu, že to nevadí, že má čas. No a možná to nikdy nebude extrovert, bude prožívat vše v sobě a se svými blízkými, to ji bude naplňovat a vlastně vůbec nebude toužit se jinak projevovat. Svět přeje extrovertum, ale proč mít kvůli tomu žaludeční vředy.... Není nutné se vystavovat, honit se za tituly, když např. pak člověk ve vedoucí pozici je nespokojený, dle mého názoru je lepší si uvědomit, kdo jsem, co mi vyhovuje a tak vést život (bez žaludečních vředů, stresů, zvracení, bolení bricha a kde čeho..). Přeji jen štěstí...