Co je nejtěžší na péči o 2 malé děti po sobě?
Ahoj, zvažuji druhé dítě, ale zajímalo by mě prakticky, co je potřeba přijmout jako fakt, pokud budou děti dvě, a to s rozestupem třeba 3 roky. Nedávno jsem se tady ptala na spánkovou deprivaci, kdy jedno dítě nespí v noci (miminko) a druhé nespí přes den (starší). Prý je spánek to nejmenší... Tak co teda dalšího? Žárlivost staršího. Je to náročnější než to, že se nevyspite? Nebo co je nejtěžší? Na co se připravit, že je tohoto nedílnou součástí??
za me je nejhorší nedostatek spánku 🙂
Mám děti přesně 24m. od sebe. Nejhorší pro mě byl fakt spanek. Starší naštěstí spal hezký, a to i přesto, že mu ségra řvala u hlavy. Žárlivost u nás žádná nebyla. Naopak, starší si ji hlidal, jak oko v hlavě. Z mého osobního pocitu mi pak akorát přišlo hodně líto, že musím (minimálně prvního půl roku) svou pozornost věnovat hlavně mladší. Měla jsem v hlavě myšlenky, že mě za to starší nebude mít rád, protože vidí, že malou pořád nosím, uspavam, atd. Naštěstí vše ok. Šlo jen o nějaký můj "vnitřní boj emoci'. Naopak, je to výhoda. Svým způsobem jsem si to odmakala najednou, a teď s postupem času, vidím, že to byla dobrá volba. Jsou to parťáci, aktivity muzeme dělat společně všichni, malá se od bráchy rychle učí, společně si vyhrají...
Mám děti 3 roky od sebe a každé období má něco. Strašně záleží na povaze dětí, to je zásadní. Starší je strašně hodný, poslechne, nikdy by nevběhl do silnice a pod. Mladší je v tomhle opak. Musím ho pořád hlídat. Krom spánku, kdy se už 21 měsíců budím min 3x za noc, je pro mě nejtěžší si zvyknout, že mladší je divoch 🙂 na druhou stranu, když se prcek narodil obě děti najednou vstávali až o půl 8, což jsem do té doby neznala, takže jsem se ten první měsíc i vyspala a budila se dřív než děti. Jinak vstáváme běžně v 6. 🙂
Já mám kluky od sebe 22 měsíců a mimo to spaní ( fakt na budku a budíček v 5 i dřív) bylo nejtěžší asi to,že oba potřebovali pozornost, péči, žádné nebylo samostatné, miminko nespalo v postýlce,ani ve stojícím kočárku, uvařit s nimi nebo se někam vypravit a uhlídat byl ořech. Zvládla jsem to díky pomoci babičky. Žárlivost u nás nebyla vůbec. Ale hrát si spolu,to jsem se taky nacekala. Představy byly úplně jiné. Dneska ale ten malý rozdíl má už jen výhody. Taky pro mě byla náročná určitá sociální izolace ( ale to jsem ještě netušila,že s nejmladším prckem zažiju covid), méně volného času, protože pohlídat dvě malé torpéda se nikdo moc nezene.
Máme dvě děti 21m od sebe, zatím jsme teda "na startu", miminko má 14dni... Za tu dobu jsem se nestihla vyspat a počítám že ještě minimálně rok dva spát nebudu, furt kojim, takže se starším nemůžu nikam na procházku, naštěstí máme zahradu tak můžeme být aspon venku. Spávali jsme všichni v ložnici, teď to nejde, s miminkem spím na gauči aby nebudilo staršího. Ale malý je z miminka nadšený (snad to vydrží) chodí se na něj dívat, dává pusinky, hladí po vlasech, pomáhá s koupáním... Je to hard, ale jak už výše někdo píše, přežijeme ty první roky a pak už budeme moci podnikat všechno společně a věkově budou mít podobné zájmy...
Nevím, co je nejtěžší. Ale vím, že nejhorší je strach předem, že to bude těžké a náročné.
Já věřim, že hodně dělá náš pohled na věc. Pokud se všeho bojím, kdeco je problém...tak to tak bude. Za mne, pokud chceš dvě děti, nezjišťuj stále samá negativa a nech to osudu, jaké ti to připraví 😉
Jinak teda mám pět dětí a pro mě je nejhorší, že nejsem pánem svého času. Že jim je fuk, jak si co naplánuju 😆
Krom nedostatlu spanku pro mne bylo nejhorsi, ze jsem nemela zadny cas jen sama pro sebe... klid. Jo mela, kdyz deti vecer usnuly tak mezi 22.h a pulnoci, kdy jsem znova kojila. Ale to se zas dlouhodobe nastradalo ten spankovy dluh..... a jinak jsem si urvala tak pulden 1x za pul roku kdyz jsem mela sve doktory. Ale to jde asi pojmout lip, kdyz o tom vis... mne to nenapadlo. Po 3 letech jsem zacla chodit do prace a bylo to vysvobozeni... klid ve vlaku, lidi v praci...
Mám dva kluky po 15m.. a teda za mě je nejhorší, když přijde spankový deficit. Vše ostatní se dá zvládnout. Ještě jednu špatnost to nese a to, že když je nemocný jeden, je i druhý. Čas pro sebe jsem určitě také minimálně první půl rok také neměla, ale teď už není problém odejít a ten čas pro sebe mít.
Za mě nejlepší rozhodnutí, co jsme mohli s mužem udělat. Kluci se milujou a myslím, že časem si spolu i dost vyhrají. (St 2r, ml 11m).
Kluci jsou necelých 20 měsíců od sebe. Jelikož starší byl a je náročnější dítě, tak se vždycky až divím, jak to s mladším jde všechno v klidu 😄 začátek byl za mě překvapivě v pohodě, opravdu mazec začal cca od 10 měsíců mladšího, když mladší zacal více běhat a projevovat se samostatně. To právě začal starší i trochu žárlit a začal se na chvíli i znovu pocuravat... Pro mě je asi nejtěžší to, že nemám žádné hlídání a tím pádem žádný čas pro sebe nebo alespoň prostor udělat něco v klidu bez dětí (klukům jsou 3 a 18 měsíců, starší nespí přes den od roku a půl a mladší už teď taky kolikrát nespí). Ale stejně jsem šťastná, že je máme takto po sobě ☺️
nic horšího než nedostatek spánku mě nepotkalo. Pak to období, kdy dítě začalo objevovat, a já zjistila, že, ač jsem člověk předvídavý, tak nemám zdaleka ošéfované všechny nástrahy😂 Občas to bylo o hubu, ale žijí všechny tři😍
Deti 20 měsíců od sebe
Začátky byli krušné asi tak do 2 měsíců malého
Pak už jsme si zvykli na řád a teď je to super
Ano nedostatek spánku to je masakr malej se ještě teď v osmi mesicich kojí po dvou hodinách chodí spát okolo 20:00 a vstává po 5 ráno
A dcera vstává okolo 6:30 ..ale neměnila bych
Z pohledu miminko + batole či hodně malé dítě pro mne byly nejstresující situace, kdy třeba zrovna kojím a starší volá ze záchodu, že chce utřít nebo zkrátka když mě potřebuji oba najednou a jsou ještě moc malí, aby chápali, že musí počkat. Nerada nechávám děti brečet. Někam je oba vypravit na čas bylo taky na nervy..Pak mne trápilo, že se nemůžu tolik věnovat starší. Ale to bylo celkem krátké období.
Teď,když jsou ve škole a školce, je to, řekla bych, horší hlavně co se týče logistiky (kroužky a tak) a hlavně už se projevují jejich rozdílné povahy,takže řešit (nebo spíš poslouchat, já to za ně neřeším) denně hádky, každou chvíli někdo naštvaný - starší je vztekací, mladší zase ukňouraný... Asi nemám takovou potřebu spánku, protože to, že nejsem vyspaná, mi nikdy extra nevadilo, přes den jsem si lehnout nechodila, a to mi všechny děti cca do dvou let spaly hodně mizerně. Někdo je zase kliďas v těch věcech, které jsem popsala a nechápal by, co řeším.. Každopádně mít víc dětí (mám tři) je sice náročné, ale prostě super a pozitiva tisíckrát převyšují negativa.
Mám děti přesně dva roky od sebe, teď je jim 4 a 2 roky. Na spánkový deficit si tolik nevzpomínám, spíš to bylo nárazové. Obě dcery spaly u nás v posteli, tak noční kojení spočívalo v tom obrátit se na správný bok. Taky musím přiznat, že druhá dcera se narodila do doby covidové, tak byl manžel mnohem více doma a hodně a rád se zapojoval do všech činností, i když přirozeně tak nějak víc do aktivit s tou starší a já měla tak čas věnovat se miminku. Dokud byla malá a kam jsem ji položila, tak byla, tak to byla podle mě pohoda. Jak se začalo s příkrmy, malá se začala pohybovat a brát věci té starší, tak to teprve začal kolotoč, který trvá asi doteď. Občas tápu jak řešit jejich sourozenecké rozpory a nebaví mě pořád zjišťovat kdo měl co první v ruce a čí zrovna ta hračka je. To mi přijde náročnější než ta fyzická péče o děti. Starší je vzteklá, mladší jí ráda pokouší a zjišťuje kam až může zajít. A mě tohle bere nervy.
Ale musím říct, že druhé dítě tak nějak lépe zapadlo do rozjeté rodiny. Navíc holky, ač se perou a křičí kvůli každé blbině, tak se mají moc rády a když jsou rozdělené, tak se stále ptají na to, když už přijde sestřička domů. A občas se stane, že o nich třeba půl hodiny nevím a ony se krásně hrajou, což je doufám předzvěst zářné budoucnosti.
Mám děti přesně 2 roky od sebe a přišlo mi to tak akorát, menší rozdíl bych dobrovolně nechtěla. Starší se akorát stačila odplenkovat před narozením miminka a celkově už byla dost samostatná. Pro me teda bylo urcite jednodušší přejít z jednoho dítěte na 2 než když se narodilo první 😊 Ale s čím člověk musí pocitat je téměř nulový volný čas. Občas se zadari, ze holky spi obě odpoledne a je třeba hodina klid, ale jinak jsem od 6 ráno do půl 9 vecer v jednom kole 😊
Tak mě 3 roky už nepřijdou tak hrozné. Tak jsem to měla já. První dcera je ale naprosto bezproblémová, mladší naopak. Nespala, nejedla, furt nemocná. Ale i tak to bylo celkem v pohodě, protože starší už byly 3 a byla za mě veliká už.
Jinak nejhorší byl nedostatek spánku a pokud jsou nemocný obě dvě najednou. Obě chtějí jen maminku a ty se bohužel neumíš rozpulit.
@nikoulinka tenhle pocit jsem neměla, ale chápu tě. Vždyť první dítě tě mělo jen pro sebe, to druhé se o tebe musí dělit 😊
Nikdo ti nerekne, co presne bude nejtezsi, protoze strasne zalezi, jaky jsou ty dve deti a jaka jsi ty..
Pro me byl rozdil z 0 na 1 a z 1 na 2 obrovsky z ruznych pohledu:
Z 0 na 1 - najednou prijdes o veskery svuj dosavadni zivot - ve smyslu ze uz se nestaras jen o sebe a o partnera, ale objevi se pidi clovek, co je na tobe nonstop zavisly - ted zalezi, jakou mas povahu - bud jsi salamistka a nijak zvlast to neresis, nebo jsi puntickar, trochu uzkostna a podobne - pak je to obrovska zmena po psychicky strance a je vycerpavajici ten pocit odpovednosti, neustaly rozhodovani, co jak udelat, aby to bylo spravne atd.
Z 1 na 2 tohle uz odpada - vidis, ze jedno dite jsi dovedla do veku dejme tomu tri let, tzn ten zakladni vyvoj ma, a prezilo s tebou a je z nej fajn clovicek 🙂 S druhym to tim padem jde nejak lip a samo - nema to tak kazda, ale casto vidim (a sama jsem to tak mela), ze i treba kojeni a celkove ta pece jde uz prirozene - vis jak na to, proste prineses mimino domu a jedes - navic tam je ten starsi a ten taky potrebuje pozornost, takze neni tolik casu resit to mimco 😉
Po fyzicky strance to taky strasne zalezi - jaky jsi mela tehotenstvi, porod, jaky jsou ty deti - nekomu perfektne spalo prvni a druhy ma koliky a je to tvrdej naraz, nekdo mel nespavce prvniho a druhej je za odmenu, nekomu spi deti obe a nekomu zadny 😂 Ja mela obe deti asi v ramci normalu, mladsi byl stejne jak starsi pres den temer neodlozitelny - na spanky bud v jedoucim kocare nebo co deset minut porad znova uhoupavat (kdyz jsme nebyli venku, coz jsme dvakrat denne na dve hodiny nebyli - doma byl starsi, co si chtel taky hrat, a nezvladl by tolik chodit).
Pak je tu psychicky stav - casto se resi, jak rozvrhnout tu pozornost a peci, aby ani jedno dite neprislo zkratka, jak neodbyvat starsi kvuli miminku, ale ani neodkladat porad miminko kvuli starsimu, je podle me hodne tezky najit nejakou rovnovahu, a casto mas vycitky jednim nebo druhym smerem.
Z organizacniho pohledu to konkretne pro me byl nejvetsi masakr v tom, ze s jednim ditetem jsme si pomerne snadno a rychle nasli nejaky system, kdy se dalo relativne snadno ukocirovat domacnost, prani, zehleni, i hrani si, prochazky, pak krouzky, navstevy atd. Kdyz je dite jedno a jsou k nemu dva rodice, jsou vzdycky v presile 😁 Takze o vikendu sobota - manzel bere dite na spani na dve hodky ven, ja uklidim relativne rychle celej byt (jedno dite zas tolik bordelu oproti dve dospelym nepridela) a uvarim obed. Odpoledne cas na spolecnou prochazku, navstevu atd, pohoda.
S dvema detma se (aspon u nas) z nejakyho duvodu ten bordel nasobi zcela neumerne tomu, ze pribylo jen jedno dite - neustale prach, drobky, spinava koupelna, hory pradla (starsi zacne chodit do skolky, ma proste aktivnejsi zivot atd), pribyva hracek, kdyz povyrostou, delaji bordel oba, kazdej idealne jinde, o vikendu zacinas uklizet totalni chliv (ackoli v patek vecer jsi jeste mela vsechno nachystany na uklid), ten druhej musi zvladnout vzit obe deti ven, nebo je nejak zabavit atd..
A pak jeste vidim velky “problem” v tom, ze kdyz se z malyho miminka uz vyklube relativne samostatny jedinec, tak si taky narokuje tvoji pozornost - ale uz tak, ze si chce hrat. A ten starsi - logicky - si taky chce hrat. Jenze kazdy jsou na jine urovni, takze treba u nas to vypada tak, ze starsi by se mnou chtel hrat tezsi spolecenskou hru, ten mladsi to jeste nezvladne, takze se nudi, vzteka, ze chce hrat neco svyho. Kdyz si naopak jdeme hrat neco podle mladsiho, vzteka se starsi, ze tohle ho nebavi a je to moc jednoduchy. Mladsi chce jit ven, starsi chce byt doma. Starsi si chce po navratu ze skolky zalezt do pokoje s legem, mladsi si chce hrat s nim atd atd. Ale to zase strasne zalezi na povahach tech deti (a asi i na pohlavi).
Naopak treba nejaky logisticky veci typu vylety, dovoleny nebo klasicka pece typu - umyt, nakrmit, uspat, mi neprijde narocnejsi se dvema - chce to samozrejme lip naplanovat, ale tohle pro me tolik problem neni.
A jednoznacne plati, ze sily holt postupne ubyvaji, ale te prace a pece kolem deti pribyva. Neustale nekdo neco chce, potrebuje. Je mnohem tezsi vysetrit si cas pro sebe a pro sebe s partnerem - nejvetsi naraz pro vztah byl jednoznacne prechod z 1 na 2.
Ale jak rikam, vsechno je to strasne individualni. Muzes mit hlidaci babicky, super klidnou povahu a druhy dite, co prospi den a noc, bude absolutne bezudrzbovy a jeste si dokaze hrat samo a ani nepoznas, ze mas ty deti dve 😉
@rencinka87 Líp bych to nenapsala. Cítím to úplně stejně.
Děti mám 17 měsíců od sebe.Spánková deprivace byla nejhorší okolo 1roku mladší dcery.Co mě hodně štve je absence volného času pro mě.Hlídání prakticky nemáme,muž je OSVČ takže pořád v práci.Teď se mi nakupilo dost doktorů.Každý týden mám 2 lékaře kde buď musím být sama(zubař),nebo se starší logopedie,psycholog atd kam mladší prostě brát nemůžu.Nebo třeba -starší dostala kolo -učit ji na něm sama a do toho hlídat kam mi na odražedle ujíždí mladší je poměrně záhul.Zvládnout se to nějak dá,ale jsou to nervy.A když si pak vyslechnu něco jak se máme protože nemusíme vyvařovat pleny a podobné výšplechty tak jsem poměrně dost naštvaná.Za mě je důležitá aspoň nějaká pomoc.Jinak žárlivost jsem neřešila. Spánek přes den jsme nějak pořešily.
Deti mam od sebe 40 mesicu a nejtezsi pro me byla spankova deprivace. Mladsi dcera se velmi casto budila a pres den jsem se nemohla dospat. Musela jsem fungovat se starsim ditetem. Plus pro me byl vyrazny i stres z peskovani starsiho, aby nedelal hluk, kdyz mladsi spi (mela velmi melky spanek a vzbudilo ji cokoli, coz je v byte problem - a to jsme ji od narozeni zvykali, aby spala pri beznem provozu, nespala). A taky pro me velmi deprimujoco, ze starsi byl pri narozeni dcery uz pomerne samostatny, ja konecne zacala mit vic casu pro sebe a najednou to zacalo cele znova. Piplani mimina, nula casu pro sebe a sve potreby. Manzel doma moc nefungovat, takže bylo vse na mne.
Jako pro mě by asi byl nejhorší ten spánek. Ale děti docela dobře spí (i když pro mě nikdy není dost). Takže pro mě je nejhorší to, že bych se měla soustředit na tolik věcí zaraz. Obě děti jsou důležité. Malý brečí a dcera se u toho něčeho dožaduje. Nebo malého přebaluju a dcera začne zvracet. Nebo obě naraz nemocné. Z toho prostě šílím a pořád se cítím hrozně pod tlakem. A pak se taky bojím, aby dcera malému neublížila. Záměrně ne, ale omylem, ona je takova ještě neohrabana. Takže je neustále hlídat a koučovat. A ho mám děti 3 roky od sebe. Menší rozdíl by v tomto asi byl ještě horší.
Já mám děti 2 roky a 3 měsíce od sebe, ale mladší jsou dvojčata, takže to byl teprve hukot 😀 Zpočátku asi bylo nejtěžší to, že se syn neuměl sám obléct, takže jsem musela dělat všechno i kolem něj. Postupem času to pro mě bylo nejnáročnější psychicky, když se třeba nějak dohadovali, hašteřili, ubližovali si - jak se říká, že když má člověk tři děti, musí být ministr spravedlnosti. Dál taky to, že člověk musí být ve střehu 24/7. No a potom nemoci, naštěstí se stalo jen párkrát, že onemocněli všichni tři najednou.
Tak 3 roky už jsou docela velký rozdíl. Já mám rozdíl 2,5 roku. Asi nejhorší je žárlivost a to, že se nerozpulim, ale to je u všech sourozenců. Nebo chci někam se starší a musím řešit, kdo bude hlídat mladšího. Spánek u nás je super, ale v tom jsou moje děti skvělé, spaly celou noc dost brzy. Starší je ukázněná, sama se postará, pomůže, nemusím se o ní bát. Čas si najdu i pro sebe, i když s dětmi jsou dost omezení, ale já si rodinný život docela uzivam. Mladší je akorát náročný na ticho u spánku, tak podle toho musíme něco přizpůsobovat.
Pro mě byly nejhorší chvíle, kdy mě potřebovali oba, oba byli maličkatí, a já nemohla řešit oba najednou. Třeba když jsem koupala dceru a synek se chtěl chovat. Ale to trvalo pár týdnů a zlepšilo se to. Ne nevyspání jsem si zvykla, žárlivost jsme neřešili a všechno ostatní byly problémky ve srovnání s tím, že jsem je měla.Neboj se nic.
Mám děti od sebe 22mesicu, na nedostatek spánku jsem si tak nějak zvyklá a stejně když náhodou můžu spát, tak stejně nespím. Nejhorší asi je, že se nemůžu oběma věnovat naplno a nějaký čas aspoň pro sebe ukradnout. Mám pocit, že je ráno a hned večer. Žárlivost byla asi tak první měsíc, pak si starší zvyklá a je na malého hodna
@martiniquest jo tohle taky hodně miluji, když jsem si vyslechla, že dítěti v spánku hluk nevadí, jen já jsem ji naučila spát v absolutním tichu...haha, naší vzbudí i když si vedle ní polknu
mám děti 2 roky od sebe ... nejhorší pro mě byl nedostatek spánku ... a to musím říct, že syn (druhorozený) spal hezky, skoro celou noc ... ale dcera, ta špatně spala už od narození. Docela mi i vadilo, že jsem se starší dceři nemohla pořádně věnovat, ale to bylo jen chvilkové, než jsme najeli na nějaký systém.
Mám děti od sebe 20 měsíců a nejtěžší pro mě bylo, když miminko začalo s příkrmy. Nedělala jsem nic jiného, než chystání jídla a krmení.