Bude si někdy hrát chvilku sama? Dá se to naučit?

Já myslím, že opravdu záleží na charektare dítěte. Možná se nějakým způsobem dá naučit aby si dítko hrálo samo, ale tu metodu neznám. Snad kdyby jste si ho od narození nevšímaly a nechaly ho samotné.
Můj syn si zase sám krásně vyhraje. Už od narození byl takový. K hraní mě nepotřebuje, stačí když jsem někde opodál nebo v jedné místnosti. Zato zase chodím a dokola a dokola uklízím tu jeho spoušť 😠
Jinak je ale na mně takovej malej závisláček, beze mě ani ranu. . .

To vypadá jako by si psala o té mé 😀 Už jsem taky neměla sílu, tak jsem jí některé věci prostě zatrhla. Třeba chození za ruce. Prostě jsem se zasekla a nešla (už mě z toho boleli záda nehledě na to že je to pro dítě nezdravé). No a ona chvíli řvala a pak to chtěla po tátovi. Usínat jsme naučili v 8 měsících bez prsa. Taky s řevem. Ono se to bez řevu asi neobejde. 3x-7x za noc jsme vstávali ještě do nedávna. Teprve ve 2 letech jsem si řekla, že jí v noci nebudu vyndavat v noci z postýlky (ona se prostě budila na mazlení). Sama si moc nehraje, až poslední dobou, baví jí kočárek a lego duplo.

Tak Kubík bude mít 3 roky a vyhraje si sám jen chvíli 😒
Doufám,že se ve školce víc osamostatní 😅 Tam si budou hrát všichni spolu,tak snad doma mu ta samota na hraní bude vzácnější 🙂
Samozřejmně,že jsou chvilky,kdy si hraje sám 🙂 a to většinou,když je na něco nebo na mě naštvaný 😀 🙂

ja nevim, nase je dost samostatna, ja od malicka delala i svoje veci, nestala jsem ji za zadeckem vecne a ona mi to oplaci a kdyz potrebuji, tak se proste zabavi sama...chvilema to vypada,ze nas ani nepotrebuje, je akcni a vymysli porad naky kraviny. Ale takova byla fakt od mala, takze myslim,ze to bude tim charakterem, asi se proste boji, ze odejdes a uz neprijdes....

Myslím si , že v roce si málokteré dítě hraje samo. Moje starší dcera byla přesně stejná, děnkdy jsem si myslela, že se z ní zblázním. Věkem se to mírně lepšilo, ale nejvíc pomohlo, když si začala hrát se sestřičkou. Když měla mladší cca 9 měsíců, vyžadovaly holky asi méně pozornosti , než samotná starší. Syn je se mnou většinou taky sám doma, ale od cca 18m se mně zdá, že se naučil hrát od starších sester a je to o hodně lepší.
Takže doporučuji pořídit sourozence. 😀

Myslím, že to záleží na povaze dítěte.. Některé děti jsou mazlivější, citlivější a vyžadují maminku, některým stačí jen její přítomnost... myslím, že se víc osamostatní až s příchodem sourozence.. Nám to trochu supluje pes, protože malej si s ním opravdu dost vyhraje a mě až zas tak moc nepotřebuje - stačí jen, když sem v místnosti.. to ale neznamená, že mám doma klid - protože je to pěknej rošťák 😅 😀

Problém byl asi v tom, že se hned od začátku ve všem dítěti ustoupilo, přeci každé miminko vyžaduje a líbí se mu přítomnost maminky, tatínka, někoho blízkého, jen se to nesmí přehánět - nemyslím to zle, opravdu ne, ale maminka má mít taky chvíli volna. Pomalu ji to odnaučuj, čím je starší, tím víc bude chápat, co a proč děláš a neděláš. Jasně, bude u toho brečet, to je jasný, bude to zkoušet, ale když neustoupíš, ustoupí ona 😉.
S trochou nadsázky by se pak mohlo stát, že bude vyžadovat, abys jí u kakání zpívala jenom jednu písničku a ještě se u toho točila kolem dokola.
Neboj, bude tě mít stejně ráda, i když jí nebudeš dělat, co jí na očích uvidíš. A sama píšeš, že jsi z toho už unavená 😉 .

tak našemu táhne na tři roky a jenom zřídka si pohraje sám, pořád musím u všeho asistovat 🙄

Ahoj,
také si myslím, že hodně záleží na povaze dítěte."Naučit" hrát si sám, jde asi opravdu minimálně.
Mám 2 děti a každé je jiné. Máťa byl úžasný, od roka si uměl hrát sám. Jen jsme mu ukázali jak a s čím,seděl vedle mě v kuchyni nebo v pokoji a krásně si vydržel sám hrát. Uvařila jsem, uklidila ....Já naivní mamina si myslela, že je to normální 😀
Naše holčička nás vyvedla z omylu. Budou jí dva roky, "vychováváme" ji, vedeme stejně jako Máťu, ale je prostě jiná. Nehraje si, u všeho vydrží maximálně 5 minut. Všechny hračky vysype, vyhází, prohlédne si je a tím to končí. Nevydrží sedět na zadečku. Tedy musím říct, že se to o maličko zlepšilo, vydrží si sama třeba 5 min prohlížet knížku, nebo si hrát s panenkou a vařit jí. Věřím, že to bude jen lepší, ale už vím, že taková jako syn nebude. Vlastně to ani nejde. To bych chtěla asi moc. 🙂

Ahojky,
jsme na tom podobně jako Raady. Jen naopak, u Nás se moc nezabaví starší dcera a mladší ano. To je pohodářka, taky se umí steknout a dát najevo co potřebuje, ale oproti starší si pěkně sama vyhraje. Starší se pořád nudí, takže bývá protivná. Za to když mají náladu řádí spolu jako černá ruka, až mi z toho jde hlava kolem a pořád je musím usměrnovat.

Ahojky, tak já mám 13ti měsíční holčičku a můžu říct, že je zvyklá hrát si sama. A to asi od 11.měsíců, byly jsme trochu pomalejší v lezení, lezla ale ne po 4, teď už leze po 4 a chodí za ručičky, tak si doleze kam potřebuje a tam si hraje, vysypu kolem ní spousty hraček, a ona tak vydrří si hrát třeba hodinu, až je mi i kolikrát líto, že si hraje sama a nechce si hrát se mnou🙂

Myslím, že se to časem změní, naše Ančí byla úplně stejná ...teď mi řekne mami pápá tam, vyhodí mě z pokojíčku a krmí panenku a žabáky.

Ahoj, věřím tomu a tuším, že jsem to i někde četla, že se samostatné hraní dítě musí naučit. Musím potvrdit, že u nás to zafungovalo. Prcek byl poměrně uřvaný mrňousek, takže jsem ho hodně nosila, tancovala s ním, zpívala atd. atd. a byl neustále na mne pověšený. A taky jsem se bála, že se nikdy nepustí máminy sukně.
Nicméně kolem 13. měsíců začal chodit a tak jsme spolu začali tlačit auta nebo traktor, nakládali jsme je kamínky, trhali kytí, přenášeli ho z jedné strany zahrady na druhou, zaléváme konvičkou cokoliv nebo třeba doma "jako" myjeme a ukládáme medvěda, všechny hračky předvádím, co se s nima dá dělat atd. atd. a momentálně je opravdu schopný si chvíli hrát sám - časově nedokážu odhadnout, někdy delší, někdy kratší dobu, ale rozhodně ne třeba celé dopoledne v kuse (ikdyž možná by to některý den i dal s drobnými podněty, ale snažím se mu vždycky aspoň chvíli věnovat, aby jen tak "nezevloval"). Nicméně přijde mi, že prcek má i takový ten přirozený "chlapský koumácký přístup", takže je schopen štelovat kola na odrážedle, zkoumá veškeré možné přístroje, s kterými vidí pracovat tátu apod.

Nemyslím, že je to věc "naučení se hrát si" - spíš se obávám, že je něco špatně v úplném nastavení vztahu, špatné vnitřní komunikaci. 😒 Ani nejde o to, že dítě musí odmalička respektovat co chci já a ustoupit atd. Ani to není to pravé.
Měli jsme to podobně jako kristi. Nestála jsem jim pořád za zadkem, ale byla jsem kdykoliv k dispozici, když si vzpomněli, že je svět nějak válcuje nebo děsí potřebovali můj "zadek jako měkký dopad 😎

Kluky jsem nikdy nenechávala plakat, prostě chovala, nosila, mazlila. Jakmile jsme viděla zájem o něco jiného, že projevili ochotu se chvíli s něčím zabavit, nechala jsem je to dělat, povzbuzovala je k tomu. Jakmile se unavili, byla jsem zas pro ně. Tyhle krůčky šly od miminka pomalu a prodlužovaly se. Ve třech, čtyřech měsících stačilo, když jsem na děti zavolala vedle z kuchyně, když začaly na zemi kňuchat. Uklidnily se, fungovalo to už i na dálku. V šesti měsících si za mnou přilezly sami. Okolí je zajímalo čím dál víc, nic jsem je neučila, naopak, když potřebovali kluci chovat, chovala jsem je. Cítili naprostou oporu, mou pomoc v zádech a s vervou se tak pouštěli do zkoumání knihovny, šuplat a dalších nevhodných věcí. 😅 V roce si běžně hráli sami, ale když chtěli, šla jsem si k nim sednout a něco jim předváděla, hrála si. To jim stačilo na načerpání "emočního pohonu". Teď už s klidem malému řeknu, že teď si chci dělat něco sama a hrát si nepůjdu. Bere to - v rámci svého temperamentu 😝 😀
Osamostatňování jde přirozeně s vývojem. Dítěti se nesmí pozornost a přítomnost vnucovat, ale ani nijak odpírat. Povzbuzovat ho k samostatnosti, ale nenutit ji, ono se jí naučí samo od sebe, pokud mu tu separaci nekomplikuju. A to mám kluky naprosto odlišných povah a temperamentů. Totální opak, přesto na oba fungovalo toto stejně. První je citlivý křehulka, druhý malý drsňák, třebaže mazlivý.

Mám oblíbené přísloví : čím bezpečnější přístav, tím větší chuť z něho vyplout.

Co ale už s takto naprogramovanou situací a takto staršími dětmi, nevím. Možná by odborně poradil dětský psycholog, u ročního dítěte to je možná ještě doznívající separační úzkost, netuším.... A taky se to může úplně změnit samo věkem, jak píšou holky.. 🙂

Ahojky, nasi princezne ted budou tri roky a teda ze by si hrala nejak samostatne, to se rict neda... porad je to mami, mami, podivej, jedu, mami, pojd sem, mami, pomoz mi... Jako by porad potrebovala moji asistenci.
Na Krtka se vydrzi chvili koukat o samote... nekdy se zabavi na pisku... ale malo.

takže u nás - malý si hraje dost sám, tedy poslední dobou opravdu hodně. Od mala jsem mu nezasahovala do jeho stylu hraní a ani jsem mu jeho hraní neorganizovala. Když neměl nápad, něco jsem mu ukázala, ale pak pokračoval svým stylem...Samozřejmě byla jsem hodně s ním, ale když se zabavil, zásadně jsem mu do toho nevstupovala...Dneska si zkoumá po svém - třeba poslední hit je lítat po bytě s prknem na zeleninu a mít z toho volant - hraje si na autíčko. Myslím, že batolata nepotřebují přílišně zásahy rodičů, jak si mají hrát. Někde jsem slyšela, že batolata - tedy děti mezi prvním a třetím rokem si nejraději hrají samy a po svém, nepotřebují zásahy okolí, organizaci hry. Účasti rodiče na hře se děti začnou opět domáhat po třetím roce života (samozřejmě věk je orientační), kdy příjdou na scénu pohádky, hry v klasickém slova smyslu...Mě třeba vytáčí tchýně - když si malý hraje, chce si hrát s ním - organizuje mu, jak si má s autíčkama hrát, že tam je panáček a že ho má autíčko svést, a že pak vysedne, a jak štěká pes...prostě na něj sype jeden dotaz za druhým...malý je třeba do něčeho zabraný a ona příjde zeptá se, jak dělá kočka...ruší ho v podstatě.