Bude si dcera pamatovat v dospělosti, že jsem na ni byla hnusná? 😐

Myslím že z tohoto věku už si pamatovat bude určitě. Musíš na sobě zapracovat.

nemusí si to pamatovat, ale podvědomě ti třeba nebude důvěřovat a nesvěří se ti, když ji bude něco trápit. Tuhle nedůvěru si může odnést do dospělosti (ani nebude vědět proč ti nedůvěřuje...). Je dobré na tom zapracovat. Křičení, dávání na zadek je nezralá reakce. Dětská reakce. Ale ty jsi v tom vztahu dospělá, ona je dítě. Neříkám to z pozice té, která nikdy neselhala, ale z pozice matky, která na tom byla podobně jako ty....A vidím, že některé věci už zpátky nevrátím.. Kdybych věděla tenkrát, co vím dnes.

Shodou okolností jsem mluvila minulý týden s psycholožkou, že já teda bouchám dost často, a co s tím. A ona říkala, že to je v pořádku, bylo by nenormální být pořád ňuňuňu. Děti musí vidět i jiné emoce než jen sluníčko a duhu. Důležité je, aby ses uměla omluvit, říct, vysvětlit, proč jsi bouchla, a aby dítě vědělo, že ho miluješ a přijímáš se vším všudy, jen máš prostě taky někdy blbou náladu.

Dítě potřebuje vědět, že je možné okolí naštvat. Potřebuje vědět, že naštvaný člověk je nebezpečný! Holky fakt, přestaňte z každého zařvání dělat konec světa...
Ano, souhlasím s tím, že tazatelce by psycholog pomohl. Pomohl by jí zpracovat trauma z dětství a získat vlastní sebevědomí... Na něm by zapracovat měla.
Ale ne, dítě fakt nepřestane mít rádo matku, která ho miluje a opravdu se o něj stará jen proto, že máma občas zařve.
Ano, je průšvih, když spadneme do vyčerpání, kdy řveme neustále a už ty děti jen odháníme a nejsme jim reálně schopné dát podporu, lásku, péči... Ano, to průšvih je. Ale k té péči patří i to řvaní v krizových situacích - protože je milujeme. Protože se fakt moc bojíme, že se jim něco stane. Řvát v krizi je v pořádku. Jak má jinak to dítě poznat, že je krize? Že je rozdíl mezi lezením po zábradlí v desátém patře a v balancováním na obrubníku mezi dvěma chodníky? Ze zkušenosti sotva. Zkušenost v tom prvním případě je poslední zkušeností v životě. A ano, ta krize může být i "máma je fakt na dně a nemůže ti teď jít hledat zábavu - fakt musíš sama. Jinak... máma 'spadne z toho balkonu'."

@panihk naprosto souhlasim!!!

Křičíme, nadáváme. Ano, umím bouchnout. Pak se obejmeme, pomazlime, řekneme si, proč je naštvaná ona, proč jsem naštvaná já a že se i tak máme rádi. Člověk nemůže pořád jen prdět duhu.

Já taky občas řvu a pak mě to mrzí,ale když po domluvě na popatý dítě neposlechne ,na zadek nepomůže,tak zařvu,je to normální, každý den nemůže být sluníčkový, moje mamka taky občas zařval a pořád ji mám ráda,švagr mi zase tvrdí,že dostávali doma na zadek od táty,když neposlouchali a je za to rád jak ho vychovali,dneska se mísí na děti je domluvou,ňuňu a pak to v těch školách vypadá

Deti jsme meli docela rychle po sobe a ja byla jednu dobu fakt unavena. Po detech jsem taky parkrat zarvala, dostali ma prdel a pak mi to bylo strasne lito, takze te chapu. Ale jsme lidi, ne stroje! A jak uz psal nekdo vys, pro deti je dulezite ty emoce videt. Ne vsichni pluji na pohodovem ruzovem oblacku a v budoucnu je i pro ne fajn vedet, jakou reakci muze jejich chovani vyvolat. Je super, ze si to uvedomujes, ale nebala bych se, ze te deti nebudou mit rady. Moje mamka byla hodne prisna, ale zpetne vim, ze jeji vybuchy byly opravnene a hlavne me to dost zocelilo a nezblaznim se, kdyz resim neprijemny rozhovor s lidmi...

Taky občas bouchnu, co si z toho odnesou synové nevím.
Ale moje mamka taky semtam bouchla, zařvala, nadávala, dala mi na zadek a přesto jsme měly vztah hezký a já ji vždycky měla ráda, protože mě milovala a já tu lásku cítila každý den.

Já taky nejsem dokonalá, jsem temperamentní a občas bouchnu. A ne, nemyslím, že potřebuji psychologa jak tady některé totálně harmonické matky doporučují. Prostě občas je toho moc a nervy rupnou. Je to normální. Mí rodiče také občas vybuchli a dodnes máme krásný vztah. Důležité je se dítěti omluvit a ujistit ho, že to není běžné. Dcerám opakuju, že je miluju za všech okolností a že nikdo není dokonalý.

Nebude si to pamatovat. Tak do 5 let jen výrazné "záblesky" vzpomínek. Od 5 tak do 12 také spíš útržky, už si třeba vybaví výraznější hádku nebo celkovou atmosféru, ale také to nebude každé vynadání. Já si myslím, že pokud na ni sprostě neřveš kvůli nesmyslům a nemlátíš ji, tak je naprosto v pořádku ukázat svoji nevůli. Proč bys jí měla stále všechno opakovat klidným laskavým hlasem - co by z toho měla? Legraci za chvilku. Nejsme roboti, jejda. 🙄

Muze.. a taky nemusi. Spise bych zapracovala na zvladani svych emoci. Takove vypjate chvile ji spise muzou poskodit do budouciho zivota. Protoze sama pak bude takto reagovat. Jelikoz to vidi u rodicu..

Do tří let se prý vyvíjí psychika dítěte do života... pokud ano pamatovat si to bude....

No... kdyby mi některá máma, byť jen jednoho dítěte, řekla, že NIKDY nebouchne, NIKDY na dítě nezakřičí, neuvěřím. Je to naprosto normální. Nebo vás rodiče vychovávali jinak? Nikdy na vás nekřikli? Nebo vás občas okřikli a vy jste z toho dodnes v háji? Ne...
Buďte v klidu. Dítě musí mít hranice (neříkám řvát na něj imrvére).

No klid, by mě fakt zajímalo, koho občas nevytočilo tříletý dítě 🙈

Myslim, ze 99% matek miva obcas obdobi, kdy na sve deti krici mnohem vic, nez je nutne. Chapu, ze te to mrzi a pripadas si jako ta nejhorsi matka na svete, ale neboj, nejsi 😉 jsou matky, ktere prehlizi, ze nemakacenko partner zneuziva jeji deti, jsou matky, ktere se denne oziraji do nemoty a trilete ditko nechaji naprosto bezprizorne, jsou matky, ktere sve deti mlati a psychicky tyraji, jsou matky, kterym je jedno, ze jejich dite ma male backurky a ve skolce zustava denne jako posledni, a tak dale a tak dale.
Vzhledem k tomu, ze nad tim premyslis, a ze ti neni jedno, jak se dcera citi, ze se snazis byt lepsi, tak jsi urcite skvela mama a dcera te naprosto miluje.
A jasne, ze si bude pamatovat krivdy z detstvi! Je nekdo, kdo zadne krivdy nema? Dulezite je, aby to dite citilo od tebe nekonecnou lasku, i kdyz se chvili zlobis. Bezpodminecna laska a davani ji casto najevo je ten nejlepsi “lek” na vsechny “prohresky” a “selhani”. 😉

Bude si pamatovat prd

tříleté dítě houby ví, že se může něco stát, a myslí si o všem, že je vše zábava.
To jako vážně třeba nechá dítě skočit pod auto.... aniž by mu v tom nebránil, nebo každý zakřičí stůj. Nevěřím tomu, že nikdo nikdy nekricel jak tu některé píšou.
A posílat hned k psychologovi, no, tak a jsme u toho, že psychologa neseženete když opravdu potřebujete, třeba pro děti s PAS, VD, ADHD....

Dcera 6,5 a syn 4,5. Taky mi pretece pohár trpělivosti, bouchnu začnu křičet a pak mě to mrzí. Dcera nikdy nějak moc nedostavala na zadek. Syn sem tam dostane když už to fakt přežene. Ale i děti jsou naučené, ze přijdou, omluví se. I my s manželem dojdeme, omluvime se. Přizname, chybu. Potulime se s dětmi, oni nás obejmou a vědí, ze nás to mrzí.