3,5letá holčička neumí prohrávat. Je to jen období?
Ahoj, máme 3,5letou dceru a poslední cca půl rok řešíme, že malá neumí prohrávat. Dělá často soutěž i z něčeho, co ani soutěž není (musí být první u vchodu, bavíme se v autě tím, že třeba hledáme nějak barevné auto - ale když ho nevidí první, hned pláč - a to se u toho ani nepredháníme, prostě všechno v klidu). Pořád vysvětlujeme, že není důležité vyhrát, že je důležité si to užit a pohrát si.. Nic platné, pořád "mele" svou, jak jsme oškliví, jak ona je ošklivá, že už si nechce hrát, že ji nemáme rádi, a brečí a brečí.. Máte zkušenost, je to jen období? Nebo spíš - můžu jí s tím ještě nějak víc pomoct nebo se prostě jen obrnit, být trpělivá a pořád dokola vysvětlovat?
Myslím,ze to je úplně normalni, moje děti a děti v okolí si vsichni prošly obdobím,já první. Pokud šlo o soutěžení se mnou, nechala jsem se vyhrát,ale spis jsem se snažila tomu úplně vyhnout a soutezivost nepodporovat.
Ve 3,5 letech mi to pripada normalni. Neni jeste vyzrala centralni nervova soustava...Je dobre,ze ji rikate,ze neni dulezite vyhrat,ale to,ze si hrajete atd...Ja to rikam svym detem taky,ale jeste ted se stane,ze i 6 lety syn se naprdne a odmitne dal hrat hru. Ale lepsi se to. Dozraje do toho...Dcerka taky mela obdobi,ze neco povazovala za soutez a soutez to nebyla. Ale delal to prave jeji bracha,ze furt rikal,kdo kam driv dobehne,vyleze,dojde,udela.. Pritom ona to nemohla,nemuze dokazat,kdyz je o 2 roky mladsi. A ona pak taky brecela,i kdyz mi na neco rychleji odpovedel on. Ale uz to prechazi,uz ona sama mu rekne,ze v tomto nesoutezi. A cekam,az dozrajou. Nekdy je necham vyhrat,nekdy prohrat a pak si o tom povidame. Asi si tim kazdy musi projit. A nekdo to i v dospelosti zvlada hure nekdo lepe...
to bývá období - celé předškolní. A některé děti se učí přijmout prohru klidně až do 10 let. To bylo vzteků při deskových hrách🙄😂😅
V tomto skolkarskom veku je to uplne normalne. Prejde to.
Také to tak dcera má, je prvním rokem ve školce a slyším pořád, já tam chci být první, já první otevřu dveře, nebrečí pokaždé, když to nevyjde, ale často ano. I u pexesa, člověče nezlob se,pořád chce být první. Neřeším to, ještě je malá, jenom jí v tom nepodporuji a vysvětlím, že se přeci nic neděje, když jednou vyhraje maminka. Příště zase třeba ona,někdy to pobere, někdy ne.
@lenerka1 Proč nepodporovat u holčiček soutěžení? Mě to dost pomohlo, když jsem pracovala v bance a musela mít obchodní výsledky, tam byla soutěž ve všem. Třeba z ní roste budoucí sportovkyně, podnikatelka, a soutěživost a dravost bude naopak potřebovat.
Je to normální, nechávala bych vyhrát, ať má radost a fandila ji. Syn je stejně starý, a taky rád soutěží. Já osobně z toho mám radost, sama mám ráda soutěžení.
@1leny Co bys po ní v tomto věku chtěla? Syn 9 let, děsně soutěživý a taky to nedává, já jako dítě ve vzteku shodila figurky, když jsem prohrála v Člověče. My vysvětlíme, ale neustupujeme jako že bych nechala vyhrát. Fair play prostě. Dospěje k tomu, má svůj čas. Ostatně jako na vše.
@95newmommy2020 Možná kvůli tomu, aby nebyla pak zklamaná, jkdyž nebude vyhrávat. Spousta v holčiček má tendence pak ve školním věku být ve všem nejlpeší, samé jedničky, přední místa v soutěžích atd atd. a pak jakýkoliv neúspěch (dle nich) nesou velice těžce, hroutí se, jsou v depresi, v pubertě si často i ubližují...jen proto, že třeba ze strany rodičů byl v dětství přehnaný tlak na výkon a "musíš být dobrá, musíš být nejlepší"...je strašně moc žen, které byly sice od dětství úspěšné v nějakém sportu třeba, ale stálo za tím odříkání, stres a nervy, že "musí být nejlepší", neuměly prohrávat...
@95newmommy2020 A nechávat vyhrát - četla jsem několik názorů moderních dětských psychologů či výchovných poradců, že cíleně nechávat vyhrát (pravidelně) není dobře (jako že rodič naprosto okatě prostě ve hře nechá dítě, aby ho porazilo), že občas samozřejmě je to dobré pro vnitřní motivaci dítěte, aby mělo zájem hrát i nadále, zkoušet, ale prostě mu to nedávat úplně zadarmo...i malé dítě by se mělo naučit, že občas se něco nepovede a člověk "prohraje"...a že většinou to není žádná tragédie, ze které se střílí.
@95newmommy2020 Spis proto aby si nemyslely,ze byt první je nejdůležitější na světě a nebyly v budoucnu zklamané až půjde o víc než jen o to kdo vyjde první schody.
Děkuji za rady! 🙂 prostě tedy budeme čekat až "dozraje" a dál vysvětlovat a prostě zkoušet😊 mně by to ani tolik nevadilo, jen mě trápí, když vidím jak moc ho to vždycky sebere.. No, dostane tolik času, kolik bude potřebovat.. 🙂
Syn ve třech letech že vzteku, že prohrál sežral půlku pexesa..vyrostl z toho
Musi se to teprve naucit, je jeste mala a muze to trvat dyl. Urcite nenechavat pokazde vyhrat, “aby mela radost”, to je cesta do pekel - bude pak ocekavat ze vzdy vyhraje a to ji prinese v realnych situacich spoustu zklamani, je to i zasek do sebevedomi… a kdyz uz vyhraje, rodic by mel predvadet jak se vyrovnava s prohrou - klidne rict ze je smutny nebo i nastvany, ze taky moc chtel vyhrat, ale ze nekdo proste prohrat musi a zase treba vyhraje priste apod. Proste jit prikladem a pojmenovat ty emoce, ktere dite citi kdyz prohraje, a jak se s nimi vyrovnat bez kriku a zachvatu.
Obrň se, to určitě. Nám hondě pomohla rada kamaráda - bývalého vrcholového sportovce, který nám poradil radovat se z úspěchů kamaráda. Takže jsme dětem ukazovali, že to jde, mít radost z vítězství toho druhého, a postupně se to naučily i děti. A definitivně to zlomilo, když se oba ve sportu dostali do hodně soutěživého prostředí, kde jsou vystaveni prohrám i výhrám. Už to nemá tu důležitost. Už vidí smysl v něčem jiném než jen ve vítězství.
@95newmommy2020 Protože to má v budoucnu vliv na jejich sebehodnotu a sebevědomí, ženy pak mají na sebe přemrštěné nároky, neumí se radovat ze života a končí vyčerpané, vyhořelé u psychologů nebo se s tím perou samy a hroutí se kamarádkám u vína.
@1leny já kdyz přivedu syna do školky aby byl první a přijde hned někdo po něm začne se rychle svlekat a syn jen kouka a nechá ho …aby byl první on ,ale je smutný že není první …nijak to nekomentuji …jinak taky prohravat neumi hlavně s dospělým …možná lepší nekomentovat je to těžké …protože třeba u nás ve školce se dva roky nic jiného neřeší ze pořad zlobí a ja se pořad ptám je ti dobře protože je furt nemocný a za dva roky je z něho uzliček nervu co ma pocit selhání ze všeho …co tím chci říct no vysvětlovat ale někdy zkusit si toho i nevšímát …když to budete kritizovat naopak bude dělat na schvaly když budete moc chválit bude soutěžit o pochvalu …pamatujte si že nidko nemá patent jak byt skvělý rodič a každy ví jak dělat vše nejlépe když se to netýká jeho dítěte …spíše se možná holčičky ptejte proč musí byt první proč to tak chce …ale jak říkám za chvíli zas budete řešit něco jiného …nebojte se …zkuste některé věci prostě přejít ..každé dítě ma jiste období ve všem než se pozna jak je hezké že ma radost když vyhraje i jeho kamarád
@ninive211 já mám dceru nadanou perfekcionistku a není to můj názor,ale PPP a psychologů.a moc dobře si uvedomuji co to je a jak je pro náročný úspěch a vlastně i pro nás, rodiče.chce být ve všem nejlepší.nastoupila do 1.tridy v září,chce mít nejlepší známky,pokud dostala 1 s hvězdičkou tak byla nadšená,pokud 1 bez hvězdičky tak byl pláč, problém (i když nám to nevadilo,o nic nešlo),ale dcera to brala jako selhání
Bohužel i dle ní spánek je nuda,pořád chce něco dělat,že se večer nemusí spát,ale to u nás tvrdě narazila,spánek je prostě důležitý.spolupracujeme se školou,není důležitá rychlost,ale přesnost. Bohužel u nadaných dětí se toto stupňuje a vím,že si na sebe klade hodně vysoké nároky.dceri je 7,5 roku a je znát zvýšení nároků, pláč na začátku kroužku angličtiny,že ji nezná,ale naučila se to rychle,že má pochvalu učitelky, protože chtěla.
Co je za znamení? Ve většině případů to asi přejde. Já mám doma dva soutěživé berany a je to pořád stejné a už to jiné nebude, je to taková povaha.
Doporučuji prostudovat Teorii Typů od Šárky Mikové. Některé děti mají soutěživost v krvi. Někdo je introvert, extravert, někdo potřebuje mít vše naplánováno, někdo se zase rozhoduje podle momentální situace, a někdo je soutěživý. Člověk se naučí, jaké chování je sociálně přijatelné, co se od něj očekává, ale to, v čem je mu dobře, se nezmění. Není dobré tu soutěživost potlačovat, aby si to dítě nevztáhlo na sebe, že ono je nějaké divné, špatné. Ale nastavit hranice a tam, kde to jde, tak podporovat. V nějakém videu od Mikové tu soutěživost kdysi řešili (dítko chtělo pořád vyhrávat a byl to problém), myslím, že doporučovala se snažit jej přeorientovat, aby soutěžilo samo se sebou, ve smyslu, aby mělo lepší výsledek, než před týdnem třeba. Myslím, že se jednalo o nějaký NT typ.
Má na to kupu času, úplně stačí, když se to naučí do puberty. Jinak ideálně soutěžení jakéhokoliv typu u holčičky nepodporovat, oceňovat ji za radost, kterou z dané činnosti má, že si to užívá, a to ve všem včetně malování obrázku, umytí rukou atd. ne za ten výsledek, jít příkladem. Nemá náhodou bratříčka nebo v okolí nějaké kluky, u kterých to vidí a napodobuje je? Vyrovnat se s prohrou nedokážou mnozí dospělí, těžko to můžeme chtít po dětech.