2,5 roku - nespolečenské, ignorující, stydlivé dítě. Jak mu pomoci?

Je ještě malý, nech ho být, hlavně ho do ničeho netlač, to je to nejlepší, jak mu můžeš pomoct. Taky mám jedno dítě introvertní, stydlivé, hodně se to zlepšilo nástupem do školy.

Naší straší je 5 a když nechce a nemá den tak nebude mluvit ani s babickama. A já to mám stejně když nechci nemluvím...

Syn se stydí bezne i když k nám přijede babi, kterou vida pravidelně kazdej tejden. Včera před ni skoro čtyři hodiny ani nepromluvil.:D přitom když prijedeme my k ni, tak mu to většinou trvá tak hodinku a už děla blbosti. Dejte tomu čas, myslím, ze to není něco, co by bylo neobvyklý nebo by to potřebovalo nějak napravovat. Doteď si pamatuju, jak mě máma furt nutila se bavit s detma, nesnasela sem to.:D proste to takhle teď je, časem to zase muže byt jinak.🙂

To je otázka, jestli je to prostě období nebo povaha. Dcera byla hodně stydlivá, děti se vyloženě bála. Ba hřiště ani nechtěla jít, když tam někdo byl. A vyloženě jsem ji musela učit říct ne, když ji nějaké dítě dělalo něco, co nechtěla (i když to třeba byla banalita z mého pohledu). Prostě stala a trpela. Po třetím roce se to zlomilo. Teď má pět a je vyloženě společenská, pěkná drbna, kamarádi o sto šest a konverzuje úplně v pohodě i s dospělými. Vůbec bych to neřešila, normálně odpověděla za něj, vysvetlila, ze se dlouho osmeluje, hlídala jeho osobní prostor. Podle toho, jestli z toho bude vyrůstat, tak ho učit, jak zvládat různé situace.

Do 18 let času dost, to se věkem zlepší. Náš syn to měl podobně, ještě teď v 7 letech často nezdraví, nepříjemné otázky ignoruje atd. Máme domluveno, že jsem jeho "mluvčí". Dcerka je pravý opak a tam teda mám strach, ať mi neodejde z hřiště s nějakým úchylem, protože se s každým dává do řeči, představí se (často i s plnou adresou 🤦), poví kdejaký detail o naší rodině a vysomruje kus svačiny. Zlaté stydlivé děti!

@klarak12 Naše malá (3 a půl roku) si vybírá s kým chce komunikovat. Někdo jí prostě sedne a je to ok, někdo se jí nelíbí a smůla 😃 Pokud bude introvert tak s tím stejně nehneš 😊

Skoro bych řekla - nesnaž se nic zlepšovat - to musí on sám. S věkem, zkušenostmi, vývojem... Zní to sice blbě - ale jemu je jedno, co chceš ty, protože on má svoje potřeby, pocity, zmatek v hlavě třeba, a je to pro něj těžký - už jen se v tom orientovat. Natož se snažit ti vyhovět. Na spolupráci s dětmi stejného věku - reakce na výzvy na hraní - je malý. To dokáží až děti po třetím roce. Je to fajn prcek tak jak je, užívej si to a nepředělávej ho🙂

@klarak12 Dcera byla stejná - úplně jako kdybych se vrátila v čase 😀 teď je jí 16 let a až tak před dvěma lety mi řekla, že nikdy nechápala, proč by se měla bavit s někým na hřišti, že o to prostě nestála, jen nevěděla, jak ho poslat do háje 😀 anebo když nechtěla odpovídat, tak neviděla důvod, proč by odpovídat měla.
Jako taky mě to štvalo, ale do 16 to všechno dohnala... je introvert, ale běžně navazuje vztah s cizími lidmi, v širší rodinou taky mluví. Syn to dožene, neboj. Nenuť ho, akorát docílíš toho, že se sekne. Časem: zkušenosti, dozráváním mozku, sociálních dovedností, kontaktu s vrstevníky (škola, kroužky), se to zlepší.
Dceru jsem ponoukala k tomu, aby si hodně věcí, i přes svou introvertní povahu, zařizovala sama (samozřejmě úměrně věku). Např. koupit chleba a malý drobný nákup domů cestou ze školy, převzít balíček od PPL, zaplatit lítačku na MHD, atd. Prostě jsem jí tu její bublinu postupně nenásilně zvětšovala... Jako byl to pro ní velký stres, ale zvládla to nakonec a tyhle mini úspěchy z ní udělaly samostatnou bytost... a teď dobrý - ve světě neztratí. Takže jestli Ti můžu poradit, tak mu dej prostě čas a smiř se s tím, že takový prostě může být a dej mu prostor, aby mohl postupně ostych překonávat. Držím palce ❤

Řeknu ti to na svém příkladu - moje starší dcera byla lautr to samé...měla jsem pocit, že by se měla chovat jinak, protože se to přece má...Chvíli (delší chvíli) mi trvalo, než mi došlo, že to je kardinální hovadina a že mám naopak dceru chránit. Mám obavu, že jsem se na ní v tomto směru podepsalo, ale tak nějak doufám, že ten můj přerod snad ty dopady trochu zmírnil. A ano, vše u mě bylo vedeno tím, že "se to má", že "bude vypadat jako nevychovaná", že "musí dodržovat pravidla slušného chování", že "co si o ní a hlavně o mně budou ostatní myslet"...i prd...bylo to dítě, nic nemuselo... Takže moje rada je jediná - respektu dítě a buď s ním, ono z toho částečně vyroste...ne zcela, to ne, stále až do konce života bude bojácnější, ale naučí se s tím pracovat. Já se dceři za to všechno často omlouvám, aby si to v sobě nějak nenesla. A jsem opravdu poučena, že na okolí nezáleží.

Je to povaha, hlavně ho do komunikace nenutit. Starší dcera byla stejná, jen teda mluvila o dost líp. Na pískoviště nešla, pokud tam byly jiné děti. Zlomilo se to teď ve školce. A to předtím chodila i do dětské skupiny, tam z ní učitelky byly nešťastné, že nemluví, že ani neví, jaký má hlas.

Děkuji moc všem za reakce . Zkusím to tolik neřešit a dát mu více času.Jsem ráda , že v tom nejsem sama 🙂

Uvedom si, ze s touto situaci mas problem predevsim ty nez tve dite 🙂 I ja si k tomuto priznani musela dojit... pomoci mu prijit do kolektivu, predstavit deti pokud je mezi novymi apod., to ano, ale pak uz je jen na nem jestli se zapoji ci nikoliv 🙂 je malinky, zatim je v roli pozorovatele. Bud se to zmeni, nebo bude takovy

@klarak12 Typický introvert, vidím v tom sebe i třeba sestřenici -ta prý všechny rodinné oslavy propmlčela v koutě, už i jako velká. Moje dcera to samé. Když má někomu přát k narozeninám, než by něco řekla, tak ho obejme a mlčky dá pusu.
Takže rada-hlavně dítě do ničeho nenuť a netlač o do nějakýcé komunikace násilím. Pomoct mu můžeš,pokud na něm viditelně vidíš, že by se zapojit třeba chtěl, ale jenn neví jak, pokud ale naopak někdo na něj mluví a on mlčí, příp. se rovnou otočí a jde pryč, nech ho být, nekomentuj to a rozhodně ho za to nekárej, že se chová "nevhodně"...