Ahoj, po dnesnim vystupu jsem se odhodlala napsat a poprosit vas o nazor/radu, jestli je chovani moji dcery "normalni", resp. jak si s tim poradit.
Elisce je 1,5 roku a vzdycky byla "mamanek", cizich lidi se odjakziva boji, v 9-10 mesicich si prosla separacni uzkosti, kdy jsem bez ni nemohla ani na zachod. Potom se to zacalo zlepsovat, obcas ji pohlidaly babicky (treba 2 hodinky) a bez problemu, vydrzela to beze me. Za posledni mesic ale zase zacala vyzadovat moji pritomnost - staci zajit za roh a hned me vola, hleda a v podstate skoro okamzite place. Vrchol byl dneska, kdy jsem sla k lekari a hlidal ji manzel. Videla me odchazet a potom vydrzela hystericky rvat "mami" dalsi hodinu. Nechtela jit s tatinkem ani na hriste, nechtela se od neho nechat pochovat... Pritom s timhle nikdy nebyl problem. Uprimne jsem z toho nestastna - tohle nedela dobre ani me, ani ji, a dost se tim trapi i muj muz. Mate nektera stejnou zkusenost? Odezni to samo nebo ji mam zacit nechat zvykat na jine lidi i za cenu, ze bude plakat? Zazila jste nektera neco podobneho a dokazete poradit, prosim? Dekuju moc!
@kotcheva Neteř měla zhruba v tomto věku, tj. okolo roku a půl, také separační úzkost, přešlo to samo. Na tvém místě bych zaangažovala víc tatínka, aby se hodně účastnil dění kolem malé, krmení, koupání, společné hry a ty bys nechávala tatínka více aktivního a sama se snažila ustoupit do pozadí a občas odejít jinam a postupně je nechávala spolu delší a delší dobu samotné. Jako dobrou prevenci "mamánkovství" vidím, mít děti brzy po sobě 🙂 nemám mamánka ani jednoho, protože si holt museli oba zvyknout na to, že občas se musím věnovat výlučně jen jednomu. Osobně si myslím že si maminka tak trochu svým přístupem zadělává na "mamánka" sama. Ale nechci to tady v tom směru nějak rozvířit 🙂
Dekuji za reakce! Myslim, ze dcera si mnou muze byt jista - taky ji mam od malicka pripoutanou na sebe, vzdycky jsem se snazila reagovat vstricne na jeji potreby. Na druhou stranu je fakt, ze je zvykla hlavne na me. Manzel chodiva z prace pozde vecer a pri dobre vuli se dceri uz nestihne tolik venovat. Babicky moc hlidaci take nejsou. Tudiz ano, i kdyz s dcerou nejsem jen zavrena doma a chodime mezi "lidi", na plavani atd., jsem s ni porad ja. Proto si rikam, jestli ji to v tomhle smeru "neskodi"...
@kotcheva To myslím, že ne, má to tak spoustu mamin, kterým chodí mužský z práce večer. Pokud potřebuje malá utěšit, tak jde stejně raději za mnou, než za tátou. Prostě máma je s dítětem celý den a bylo by spíš divný, kdyby tomu tak nebylo. Prostě to nech vyprchat 🙂
@melodygirl no, ja doufam, ze ji to brzy prejde... Uz jsem z toho unavena - jsem znovu tehotna, obcas bych potrebovala oddych a misto toho k ni vstavam v noci a jsem s ni vlastne cele dny. Navic porad vysvetluju manzelovi a babickam, ze je ma rada, at to neberou osobne, ze ji nerozmazluju atd. A to je mozna unavny jeste vic😉.
Měla jsem něco podobného, ne tak moc závislák, ale nechat ho někde bylo dost těžké. To je klasické prvňátko🙂, ta druhátka se už mnohem víc dostávají mezi lidi a děti s tím starším sourozencem a bývají většinou víc do světa🙂. Já třeba vůbec nevím ,jak v pondělí malé vysvětlím, že do školky jde jen brácha a ona ne 😀 😀 😀 . Pořád mi říká: Mamko, ty jdi nakupovat a já půjdu do školky 😀 !
@lenicka07 leni, dekuju. Tatinka se snazim zapojovat, co mu prace dovoli🙂. A on se snazi. Presto se nedokazu vyhnout tomu, abych s ni byla naprostou vetsinu dne. A i kdyz jsem psala, ze se snazim reagovat na jeji potreby pozitivne, nepovazuji se za uzkostnou mamu, ktera by ji porad hlidala na kazdem kroku. Naopak - uz si "vyzkousela" pady ze sedacky, z odrazedla, zkratka ji i nechavam sbirat v ramci mezi negativni zkusenosti. A do tretice - souhlas - taky jsem chtela deti brzy za sebou, takze se pomerne brzy docka sourozence. Tudiz i proto premyslim, co udelat jinak a lip, aby zvladla byt samostatnejsi. V tuhle chvili si ani nedovedu predstavit, jak by prezila dobu, co budu v porodnici, natoz to ostatni...☹
@kotcheva Já jsem právě malou připravovala od okamžiku kdy jsem se dozvěděla že jsem těhotná. Aby uměla sama usínat, aby si vydržela sama chvíli hrát apod. Nepatřím mezi mámy, které letí k dítěti kvůli každému zabrečení, to se přiznám, i když budu třeba za černou ovci. Raději jsem si říkala, odbýt si část toho boje, když je malý ještě v bříšku, abych pak nemusela bojovat se dvěma najednou. Protože jsem věděla, že stejně budu na vše sama. Protože když máš doma dva "závisláčky" tak je večer uspat, když nemáš kdo by ti pomohl, to je za trest.. nemůžeš se rozdvojit... Nedokážu zajistit oběma najednou uspokojení všech jejich potřeb. Prostě si člověk musí zvyknout na to že občas jeden, někdy i oba řvou, ať dělám co dělám. Možná to někdo zvládá lépe, já holt né 😉 Když vás tedy čeká taky taková situace, tak bych asi trochu na tvém místě "přitvrdila" , prostě ať si zvyká už teď, třeba nechat jí chvilku hrát si samotnou v postýlce, občas přijít, aby měla tu jistotu že jsi poblíž, zas odejít. Jako se to někdy praktikuje např. s usínáním.
@kotcheva je jí rok a půl,co bys chtěla?toto je zcela normální,neboj a vydrž. 😉
@kotcheva No to věřím, že to vysvětlování je dost únavný 😀 . A s těhotenstvím je to zápřah. V chytrých knihách se píše, že nadměrnou pozorností dítě rozmazlit nelze. Rozmazlit se dá častým kupováním různých hraček, sladkostí atd. Mám pocit, že právě toto dělají výchovní "klasici", kteří nesledují skutečné potřeby svých dětí 😀
Hele já dělám pro svoji holčičku první poslední a když odejdu, ani po mě nevzdechne 🙂 Ale tátu, který je věčně v práci si teda pořádně hlídá a když je doma, nehne se od něj. Dokonce i po babičce si stýská, když odchází. Prostě já jsem jistota a netřeba se o mě bát, zato ostatní si hýčká 🙂 A náhodou mě to taky je občas líto, když vidím, jak jiné děti se drží u mámy a to moje střevo klidně zmizí za cizími lidmi. Každé dítě je holt jiné a těžko ho předěláš, ale chápu, že vás to trápí. Pomalu to zkoušet, zvykat si, dřív nebo později z toho vyroste, to je jistota 🙂
@melodygirl ja s tebou souhlasim🙂. Taky se snazim o to, abych ji do zivota "vybavila" nejlepe, jak dovedu a vychovala z ni sebevedomeho a nezavisleho cloveka. Proto asi vse moc resim - preci jen jsem si na dite pockala..
Já bych to rozhodně nelámala přes koleno. Moje 2,5 letá dcera tedy kolikrát ani neví, že jsem pryč, je dost samostatná, ale byly a jsou chvíle, kdy po mě také volá a nechce mě pustit odejít. Nechala bych to přirozeně odeznít a zbytečně bych ji za každou cenu nenechávala s někým jiným. V tomto období se zase sep.úzkost může objevovat. Já teda svoji dceru měla od malička téměř připoutanou na sebe, tj. časté nošení, společné spaní, pozitivní reakce na její pláč, bez mojí přítomnosti nikdy neplakala. Tím, že si je mnou velmi jistá naopak získala značnou samostatnost, která mě až někdy vadí 😕. Asi bych být tebou momentálně reagovala vstřícně a pozorně na všechny její citové potřeby, ať se vnitřně zklidní a upevní jistotu. Tím, že ji zbytečně u někoho necháš si ji naopak ještě více fixneš, nebo se vybrečí, ale vnitřně rezignuje.