Těžká volba dítěte bez otce
Maminky, je tu z vás některá, která se rozhodla pod tlakem biologických hodin, resp. orloje, pořídit si prvoplánově dítě sama? (Oslovit kamaráda či milence s vědomím, že veškerá péče bude jen a jen na vás?) Jak to zvládáte, s čím nejvíce bojujete, jak staré je vaše dítko, našly jste již nového partnera (jak přijal vaše dítě)?
ě
Maminky, opravdu zde není žádná, která se rozhodla k tomuto složitému životnímu rozhodnuti???
Osobní zkušenost nemám, ale jeden případ z okolí znám. Paní už přišla do věku, kdy byl nejvyšší čas si dítě pořídit, nebo se smířit s tím, že maminkou nikdy nebude...Nějak "zlanařila" bývalého milence a prostě se dohodli, že ho do rodného listu uvádět nebude a také po něm nikdy v budoucnu nebude nic chtít...Asi to fungovalo, i když holčička vyrostla bez otce...Dnes už je jí kolem dvaceti. Pokud se k tomuto kroku odhodláváte, musíte si ujasnit celou řadu otázek - ekonomických (vystačím si finančně po dobu, kdy nebudu vydělávat), praktických (má mi kdo dítě pohlídat, jsou na tom moji rodiče tak, aby mi případně mohli občas vypomoct?) i etických (co když jednou bude dítě chtít znát svůj původ? jak se vyrovnám s tím, že má dítě JENOM mě, co kdybych byla třeba v nemocnici, co kdyby se mi nedejbože něco stalo...). Držím palce, ať se rozhodnete správně.
@budilinka já jsem se rozhodla vychovávat dítě bez otce, protože on se rozhodl žít bez nás. Na potrat jsem se necítila, na prosení se taky nejsem zrovna stavěná. Není to úplně stejná situace jako popisuješ ty, ale myslím, že ten průběh i důsledky jsou stejné.
Já otce nenechala zapsat do RL, nechtěla po něm alimenty, prostě nic. Uzavřela jsem tu životní etapu a šla dál. Dcera má dnes 14 let, v jejích 3 letech jsem poznala svého manžela, který po si svatbě před 2 lety dceru osvojil. Nikdy jsem své rozhodnutí nelitovala.
Ale dobrovolně, resp. tak jak to popisuješ, bych do toho šla jen kdybych měla opravdu dobré finanční zázemí a byla psychicky vyrovnaná po všech stránkách.
@budilinka nevím, kolik ti je...... zkušenost také nemám, naštěstí.....
ale jeden případ v blízkém okolí.....
-nechtěla mít dítě s někým, kdo není dost dobrý, nebude super táta, nemohla najít toho pravého...
-našla ho před 40, 4 roky se snažili o miminko, začátkem roku podstoupili poslední umělé oplodnění, definitivně nemůže mít děti, možná darovaná vajíčka-ale prý i to by byl víc než zázrak.....¨
-je jí přes 40, má správného chlapa.......a zůstanou bez dětí, možná zůstane bez chlapa, je mladší, sám mít děti může a má děti rád.......
-nejsem pro rozvedené rodiny
-nejsem pro to,aby se spoléhalo na to,že se jednou najde třeba ten ideální tatínek
-ale vše si umím představit líp,než žít bez dětí (někdo to tak mít nebude, já to tak mám a podle toho bych já jednala)
Okolnosti (finanční pomoc, hlídací pomoc,....) si myslím,že jsi už dobře zvážila 😉
@carmilla já prostě tvrdím,že tatínek se pak třeba i najde,ale dítě pak už být nemusí, přesně jako ta moje blízká osoba......
-také jsem neměla štěstí na partnery a měla jsem už v 25 jasno,že bych to udělala! Dávala jsem si čas do 35 😀. Já teda měla v plánu si to mimi pořídit tajně-ne to tomu tatínkovi říkat.......
@budilinka Ja jednu takovou znam, take mela reci, jak to zvladne sama. Kdyz melo decko dva roky, sla mu to teprve oznamit a prosit o alimenty, chlap mel uz svuj spokojeny rodinny zivot, ktery mu totalne rozbourala.
Ahoj, mě se to stalo. Já jsem celý život toužila po rodině, čekala na lásku a nikdo nepřicházel, max. sem tam nějaký ženáč nebo muži, co nebyli vhodní pro založení rodiny (nezodpovědnost apod.). V 36 letech jsem konečně prožila velkou oboustrannou lásku, kterou většina lidí nezažije, ale rozešli jsme se, protože už měl 18ti letou dceru a nechtěl další dítě. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych se dítěte vzdala, ale moje srdce přitom krvácelo a věděla jsem, že kdybych přinesla tuto oběť, vzdát se největšího poslání ženy, zadupat v sobě svojí tvořivost a mateřskou lásku, tak by se mi to vymstilo a toho muže bych stejně časem začala nenávidět a vztah založený na totální oběti od jednoho by šel do kytek. Mnoho měsíců jsem prozvracela, sáhla si na dno, poznala svoje největší traumata a když jsem se oklepala z nejhoršího, přemýšlela co dál. Potkala jsem jednu známou a říkám jí, že bych tak moc chtěla rodinu, ale nikdo nepřichází a bez muže rodinu nechci a ona mi řekla: "Já jsem taky čekala a teď je mi 45 let a nemám ani dítě ani chlapa." Byla to pro mě rána palicí a poslední puzzle do skládanky. Pak jsem prožila několik měsíců ohromný vnitřní boj, že co když budu jen čekat a nikdy se nedočkám a že je možná cesta si pořídit dítě sama. Šla jsem na vyšetření ke své kamarádce doktorce, která je specialistka na IVF a ta mi řekla, že už mám poslední možnost. Podstoupila jsem před rokem IVF s dárcem spermatu, nevyšlo to. Hrábla jsem si opět na dno, ale vzhledem k tomu, že za sebou mám roky práce na sobě, dokázala jsem si přijít na to, co mě to mělo naučit, zapracovala jsem na sobě dál a musela jsem si udělat nějaký plán. Kámoška doktorka mi doporučila, ať použiji vajíčko dárkyně, že ty moje už nejsou kvalitní, což by pro mě bylo nejen fin. nedostupné, ale ani jsem to necítila jako svou cestu. Řekla jsem, že dokud pojišťovna bude hradit IVF, což je do 39. narozenin, tak budu zkoušet IVF (ikdyž se tam hodně doplácí) a když to nevyjde, zažádám o adopci nějaké větší holčičky (mimino by mi jako single matce nedali). Zaplatila jsem si na půl roku seznamku, poslední zoufalý pokus který nevyšel, ale měla jsem potřebu něco zkoušet a nedokázala jsem jít někam na diskotéku nebo na sex. seznamku a s někým neznámým se vyspat jen abych měla dítě. Než jsem měla podstoupit 2. IVF se mi nabídl můj kamarád a zároveň ex-partner z mladších let, že mi dítě udělá. Dohodli jsme si pravidla, že dítě budu živit sice já sama, ale on bude zapsaný v RL a občas bude dítě vídat (on není vůbec typ pro rodinu, tak byl rád, že bude mít dítě, ale že se o něj nebude muset moc starat a hlavně nést zodpovědnost a bude to zadarmo). A pak už to šlo ráz na ráz. Spermiogram dopadl výborně a při ovulaci jsme se do toho pustili a vyšlo to hned na poprvé. Nyní jsem v 31.tt a čekám vytouženou holčičku. Vím, že celý můj příběh je šílený, vím, že to budu mít strašně těžký, bojím se toho jak čert kříže, jak se uživíme, nevím co bude......Ale jsem dospělá silná žena, mám kolem sebe spoustu výborných přátel, kteří mě podporují jak psychicky, tak materiálně. Pro malou jsem zatím kromě látkových plen, které chci používat, nemusela nic kupovat, vše mám od kamarádek. Jsem pracovitá, vzdělaná, mám vlastní byt, umím se uskrovnit, když na něco nemám, tak nemám potřebu vyhazovat peníze za kraviny. Měla jsem čas se na to psychicky připravit, takže taková maminka, kterou opustí partner v těhotenství nebo po porodu je na tom psychicky mnohem hůř, protože zažije šok. Mám to zkrátka v hlavě srovnaný, a ikdyž strach se mnou občas cvičí, tak to beru jako životní nutnost a výzvu. Bez dítěte si neumím život představit a vím, že jsem to musela udělat, protože ikdyž partner nepřišel 20 let, neznamená to, že nepřijde nikdy. Věřím, že chlap jednou přijde, ale vím a mám potvrzeno od lékařů, že dítě už by nepřišlo. Neměla jsem tedy jiné volby. Nakonec jsem ráda, že malá bude vědět, kde jsou její kořeny a kdo je její táta, ikdyž se jako typický táta chovat nikdy nebude a nebude ani oporou a vše bude na mě. Ale v kolika na prvních pohled spořádaných rodinách tatínkové fungují na 100% ? Nejsem naivní, mám oči a uši a vidím kolem sebe v jakém tragickém stavu jsou dneska vztahy. Myslím, že u nás jsou vztahy generační problém a mám kolem sebe pár kamarádek, které nestihly mít děti, protože nepotkaly toho pravého, mám kolem sebe hodně kamarádek mého věku, které řeší podobný problém a jsou z toho nešťastné. Ale to je prostě život. Klade nám náročné výzvy, otevírá bolestná témata a čeká jak se k tomu postavíme a ukážeme co v nás skutečně je....Tak držte palce, rodit budu v téměř 39 letech a pak děj se vůle Boží. Pokud se najde nějaká žena s podobným příběhem, budu ráda, když mě kontaktuje na mém profilu, chtěla bych mít ve svém životě někoho, kdo je na tom podobně jako já, posiluje to 🙂
A pokud se tady najdou nějaké moralistky, které mojí cestu odsoudí, i s takovými jsem se musela konfrontovat při svém rozhodování, tak si dámy nechte své komentáře pro sebe (nikomu by to nepomohlo), protože pokud se člověk nedostane do té situace, tak se moralizuje a kritizuje velice lehko, ale když se člověk do té situace dostane, tak mu nezbývá, než jít skutečně na dřeň a učinit rozhodnutí, o kterých byl přesvědčen, že by je v životě neučinil...a v tom je náš největší růst a zároveň to otevírá dveře k větší toleranci ostatních a jejich "odlišností" 🙂
@budilinka Já jsem sice napsala, že osobní zkušenost nemám, ale mám dvě zkušenosti z okolí.
1) Moje příbuzná, která se se svým manželem snažila šílených let počít dítě, ale všechno bylo marné. Ten chlap ji opustil v 35 letech s tím, že chce děti a ona v zoufalství vyloženě řekla nějakému kamarádovi o tuto "službu" a měla štěstí. Jednak otěhotněla velice rychle a jednak ten kamarád měl od začátku jasno v tom, že všechno začíná a končí jen tou spermií. Ta příbuzná ale žila s maminkou, která jí hodně pomáhala, takže bych skoro řekla, že po praktické stránce suplovala chybějícího otce. Klukovi, který se takto narodil, je dnes už 24 let. Jestli měl někdy období, kdy chtěl poznat svého bio otce, to nevím. Ale asi žádné bouřlivé období v tomto směru neproběhlo - to bych se dozvěděla.
Jak už tu ale někdo zmínil, u tohoto modelu vždy "hrozí", že si to ten bio otec rozmyslí (třeba okamžikem porodu, nebo naopak po letech, kdy si uvědomí, že stárne). A vzhledem k současné legislativě by třeba na střídavku dosáhnul takřka stoprocentně.
2) Dva dobří kamarádi (nikoliv milenci) žili oba singl, nicméně zatoužili po dítěti a domluvili se, že jej zplodí spolu. Mají malou holčičku, kterou si střídají vyloženě dle toho, jak se to komu zrovna hodí. Tráví spolu štědrý den, veškeré oslavy té holčičky, občas jedou společně i na výlet. Dokázali se na všem domluvit - na příjmení, trvalém bydlišti, finanční podpoře - prostě na všem, takže žádný OSPOD či soudy u nich nehrozí.. Z pohledu holčičky je možná nezvyklé, že rodiče nesdílí ložnici ani jinou část domácnosti, nicméně nezná ani žádné hádky a zášť, které často nejsou výjimkou v oněch úplných, tradičních rodinách.
Podle těch všech společenských trendů se mi zdá, že se pojem rodina posouvá někam tímto směrem - a tím příkladem chci říct, že to nemusí být nutně špatně. Samozřejmě, že úspěch takového modelu je podmíněný osobnostní vyzrálostí obou rodičů, protože záležitostí, na kterých se musejí shodnout, není málo. Na druhou stranu, vyzrálost rodičů je nutná i v úplných rodinách, pokud ta domácnost nemá být prostředím každodenních hádek a rozepří..
Ja nemam sice takovou zkušenost ale jsem na dite sama partner zemřel. Je to složité ale da se to zvládnout 😊
@neliste hezký příběh... A víte o tom, že i k umělému oplodnění potřebujete partnera? 😉
@suzanna123 Jo, ale když člověk něco opravdu chce, tak se vždycky nějaká cesta najde. Navíc je to jen formalita pro IVF centrum, aby bylo kryté, protože to vyžaduje zákon, ale k ničemu to nezavazuje a neznamená to, že ten muž, co tam podepíše papíry bude uvedený v RL. Pro mě to udělal nový manžel mojí mámy a opravdu nikdo z rodiny neměl strach, že bych ho uvedla jako otce 🙂 do RL
@budilinka
@neliste je pravda, zejsem to verejne nepsala, nerikala, protoze ne kazdy to pochopi...ale ano, udelala jsem presne tohle.
Poridila jsem si dite vedome s tim, ze na neho budu sama a nelituju ani jednoho jedineho dne ani hodiny.
U nas to bylo tak, ze jsme se s pritelem snazili mit dite, byli jsme trikrat na IVF, nepodarilo se to...a nas vztah to neustal. On neni chlap,o ktereho by se mohla zenska oprit,na druhou stranu ja pod hormony jsem desne nevyrovnana, takze to se mnou taky nebylo jednoduchy..pri tretim pokusu jsem kratce otehotnela, ale nevyslo to...pak jsme se rozesli.
Rozchod byl ale v dobrym, vychazeli jsme i po nem vcelku dobre spolu. Tehdy mi slibil, ze mi da souhlas k zavedeni nasich zbyvajicich embryi, ja mu slibila, ze po nem nebudu nic chtit a ze mu nebudu branit ve styku s ditetem..
Vysel celkove sesty pokus a narodila se krasna holcicka. Ex pritel po jejim narozeni prisel s tim, ze ji chce vidat pravidelne 1x14 dnu a ze mi na ni chce plnohodnotne prispivat..
Takze tak jsme se domluvili. Ja bych byla radsi, kdyby neprispival a nejezdil, ale zase jsem mu vdecna, ze ji diky nemu mam..
Po financni strance...ja bydlim u babicky, ktere davam polovinu na inkaso a na jidlo, neplatim nikde zadny najem. Babicka mi s malou pomaha, privydelavam si vyukou nemciny u nas doma, ona mi tu hodinu vzdycky malou pohlida..jednou tydne chodim ucit do jazykovky, malou mi hlida kamaradka..koupit a zaridit vybavicku pro dite mne vyslo asi na 15000 komplet, slo by to i za mene. Nemam zadne davky (krome rodicaku), o nic jsem si ani nezadala..rodicak mam na dva roky, s tim, co si vyucim bokem v pohode vystacim. Penize od ex davam male na ucet.
Je dobre mit nejakou rezervu, nemusi byt moc velka, ale aby se proste dalo preklenout dobu, co je clovek na materske a nemuze si privydelavat. Zalezi tedy na vysi materske, ja ji mela docela slusnou, na rezervy jsem sahat nemusela.
S cim nejvic bojuju? Ja nevim, asi s nicim...na malou jsem cekala strasne dlouho, takze si to maximalne uzivam a mam pocit, ze nikdy jsem nebyla stastnejsi..mala je navic spokojene a pohodove mimco, krasne spi, je moc hodna..
Nejvic jsem bojovala v tehotenstvi, to bylo desne tezke, komplikovane, hodne zdravotnich problemu...to byla asi ta nejhorsi doba. Pristup moji rodiny taky nic moc, krome moji mamy byli vsichni proti a dali mi to celkem nevybirave sezrat, porad ryli a rypali, jak to zvladnu...
Ale jde to, i bez pomoci druhych. Asi v budoucnu nebudeme mit na to, abychom jely kazdy rok k mori, ale urcite to pujde. Mam velike stesti v tom, ze jsem ucitelka, mam pomerne jistou praci, jsem brzy doma, mam prazdniny...a male se tim padem budu moct dost venovat...
Pokud se budes chtit na neco zeptat,klidne napis. Dnes jsem to poprve napsala verejne, asi to bude pro nektere trochu sok...nicmene nemyslim si, ze jsem udelala neco spatneho. Radsi bych mela dite normalne...ale to se proste nepovedlo. Deti z rozvedenych rodin je strasne moc. Kdo dnes ma jistotu, ze se mu vztah nerozpadne, za rok, za dva, za deset let? A pak je to pro ty deti mnohem horsi, zazivat rozvod rodicu.. Moje dcera se narodila do urciteho modelu, s expartnerem vychazime celkem dobre (ale ano, byly urcite trenice, nez jsme si nastavili pravidla navstev), a jsem si jista, ze ji dokazu vychovat i sama..
Ano, nekdy mam desny obavy, co by bylo, kdybych musela do nemocnice, nebo zemrela...to je desiva predstava... Ale to je urcite pro kazdou mamu, i vdanou...a nad tim clovek asi nemuze premyslet...holt proste verim, ze tech dvacet let tu jeste budu, abych malou zvladla vychovat...
@78marcela Marcelo gratuluji k tvému coming outu 🙂 vždycky je osvobozující, když to člověk může říct veřejně, ikdyž vím, jak může být zraňující jít s kůží na trh s tím nejcitlivějším a navíc společensky doposud kontroverzním, ale je třeba mluvit i o těchto tématech, jinak by se společnost nikdy nikam neposunula a já to podle počtu žen, které řeší stejnou situaci vnímám jako opravdu celospolečenský problém. Už cca asi před 10 lety když byl v TV dokument Kristova léta dámy, který se mě velmi dotkl, jsem tušila, že se pomalu blíží nová etapa, kdy tradiční rodiny budou vypadat trochu jinak než jsme byli doposud zvyklí. Škoda, že bydlíš tak daleko, mohly jsme venčit ratolesti spolu 🙂 A určitě jsi neudělala nic špatného. Pouze jsme si uhájily své právo na to mít dítě a naše děti budou mít milující maminky, které si je musely vybojovat navzdory nepřízni osudu a i v těžkých chvílích budeme vždy především vděčné za to, že je máme
Ahoj, já jsem se sice takhle nerozhodla, ale od 5 měsíce těhotenství jsem sama... že jsem těhotná, jsem zjistila koncem 6.tt, příteli to oznámila až v 9.tt jelikož jsem věděla, že on už jednu dcerku má a další děti nechtěl, proto jsme ani neměli klasický vztah, spíš jsme byli takový hodně dobří kamarádi, co se vídali o víkendech a spali spolu a to trvalo 2,5 roku... předpokládala jsem, že pokud si dítě nechám budu na něj sama, ale vzhledem k tomu, že jsem měla už 28 let, vlastní byt, auto, jsem jedináček a rodiče jsou velice dobře zajištění, já měla 8 let stabilní dobře placenou práci a hlavně toho prcka ve mně jsem milovala od prvního těhotenského testu, bylo jasno... otec se o malou nezajímá, když se sem tam ozve, tak ho spíš zajímá zas jen to jedno, takže nejsme schopni se spolu bavit ani normálně, nedávala jsem ho ani do RL... jinak opravdu hodně záleží na tom, jestli máš rodinu nebo kamarádky, které jsou ti dítko občas schopné pomoci hlídat.. ono s malým prckem se nedá zajít si na gyndu nebo k zubaři, takže pokud v tu dobu je babička s dědou v práci, tak sebou beru vždy nějakou kamarádku, která je ochotná mi s dcerkou v čekárně počkat... také když je dítě nemocné a potřebuješ nakoupit, bych se bez rodičů a kamarádek neobešla.. takže tyhle dvě věci jako jsou finance a hlídání jsou celkem důležité pokud se chceš dobrovolně stát maminkou samoživitelkou... i když na koníkovi už jsem 3 roky a znám tu plno maminek, které to naprosto bravůrně zvládají i s minimem toho všeho... ono jde vše, prostě nějak musí 🙂 no a co se chlapů týče... v našem věku už ti muži mají taky kolikrát závazky a nevšimla jsem si, že by kdokoliv měl problém s tím, že mám dítě 🙂 zatím jsem teda pořád single, protože se na vztah ani moc necítím, řekla jsem si, že počkám do září než dcerka půjde do školky, do té doby se ji chci prostě věnovat na 110 % 🙂 ale pár randíček jsem měla a vždycky jsem dcerku brala sebou, ať ví, do čeho jdou a taky ať vidím jaký mají vztah k dětem, takže kolikrát stačila procházka po parku a bylo jasno 🙂 navíc... být maminkou je ta nejkrásnější věc, která mě v životě mohla potkat a věz, že pokud bych byla starší a pořád neměla perspektivního partnera a dítě chtěla, šla bych do toho tak jak o tom uvažuješ teď ty... 🙂
Máte určitě pravdu v tom, že mnoho maminek nakonec zůstane bez taťky, i když to nebylo v původním plánu a taky to nakonec zvládají...Já kdybych se ocitla v situaci, kdy bych byla ve věku "není čas ztrácet čas" a žádný spolehlivý partner nebyl na obzoru, rozhodla bych se nejspíš stejně...Nechtěla bych jednou litovat toho, že jsem sama, bez muže, bez dětí a že jsem se ani nepokusila...
@tulikiss Ne,vím jistě, že ty papíry podepsané "otcem" budou sloužit jen pro potřeby IVF centra, aby mohli moje vajíčka oplodnit spermiemi od dárce. Ale koho napíšeš do RL, to už se zase vyřizuje na matrice a toho už se IVF centrum nijak nezúčastňuje. To už je úplně jiný proces. To vím jistě, protože kamarádka dělá v IVF centru doktorku. U cizinců se to dělá třeba tak, že si k nám do IVF centra zaplatí organizovaný zájezd s hotelem a výlety po okolí, tady se nechají oplodnit a odjedou zpět do ciziny a když nechtějí, tak se IVF centrum ani nedozví, že otěhotněli a u Čechů je to stejné. IVF centrum nemá žádnou pravomoc chodit s tebou na matriku a dokladovat kdo je otec.
@neliste Nelehké rozhodnutí. ..klobouk dolů. Držím palce, ať jste v životě šťastná. Přesně jak píšete, měla jsem šťastnou rodinu, ale než přišlo na svět druhé dítě, vše se zhroutilo jak domeček z karet a nakonec jsem stejně bez manžela. Záruka není nikdy.
@tulikiss ano, nejde jen o nějaký papír ... na tom informovaném souhlasu se podepisuje, že oba rodiče znají původ embryí (jde hlavně o to, že embrya mohou být z dárcovských gamet) a že budou právně považováni za rodiče narozeného dítěte (i když třeba to dítě biologicky jejich nebude) ... aby se potom třeba otec nemohl z otcovství vyvléknout tvrzením že on je neplodný a dítě že určitě není jeho ... ale rozhodně tam není, že oba rodiče musejí být uvedeni v RL ... pokud nedojde k soudnímu sporu rodičů, tak nikdo nesmí údaje z toho "papíru" nijak použít ... údaje o IVF se zanášejí pouze elektronickou formou do národního registru, originály informovaných souhlasů si může vyžádat pouze soud ... a kde není žalobce, není soudce 😉
Kdysi se to tu řešilo https://www.modrykonik.cz/forum/o-tom-se-tezko-mluvi/premyslim-o-rodicovstvi-s-kamaradem-poradte/
Osobní zkušenost nemám, jen bych doporučila pořádně promyslet všechny související aspekty - a že jich není málo..