Nemiluju svého syna, kterému je 8 let. Má někdo zkušenost?
Ahoj .
Mám 8 letyho syna který má velké záchvaty agrese . Je vulgární . Nezvladatelnej. Je ve speciální škole . Emoce moc nemá. Neumí se radovat, furt jen říká jak nechce žít a ze nenávidí svůj život . Odborníci si neví rady . Ve škole rozbil okna a fyzicky napadal všechny i učitele . Jsem z neho na dne. Toleruju ho a ma všechno co potřebuje. Finančně nestradame. Ale necitim k nemu nic . Nic . Proste dam mu najíst a všechno ale nerada s nim travim čas. Věnuji se mu ale jen proto ze musím ne ze chci . Nikdy jsem o takove matce neslysela . V okolí posloucham jak všechny ty matky své deti miluji ale ve me to není. Já mu samozřejmě říkám ze ho miluju a jsem hodna a okolí říká jaká jsem super máma ale necitim nic a neverim tomu ze nikdy budu . Má někdo zkušenost ?
@escapelle To jsou hrozně chytré řeči, ale ty v jejích botách nešlapeš! Někdy člověk lítá z terapie na terapii a je uplně vyždímanej a ví, že je to vše špatně a přes veškerou snahu to prostě nejde...
Zakladatelko, já ti rozumím. Nechci to tu rozepisovat, přesně proto, že to nikdo nepochopí, protože nezažil, a budou plivat na tebe.
Zkusenost nemam, ale asi si to dokazu predstavit. Jde o to, jestli je to opravdu lhostejnost k nemu, nebo jen to spatne vyznamne prevysuje to dobre. Jake city k nemu maji ostatni clenove rodiny? Co citi on k tobe? Dokazes se vzit do situace, ze by se mu neco stalo a on nebyl? Co bys citila?
psycholog pro vás a psycholog pro dítě. Ta agrese a záchvaty nejsou jednoduché, naprosto chápu a znám, a bývá těžké vydolovat, jak k sobě hledat cestu.. A pokud to nezvládáte sama, tak jednak to opravdu chápu (sama bych to bez podpory např. psycholožky nezvládala), ale tím pádem je nezbytné nechat si pomoct.
Auto si asi taky neopravujete sama, aby bylo v pořádku.
Mám náročnou osmileťačku, zrovna ráno jsem něco popisovala tady: https://www.modrykonik.cz/forum/predskolacek/boj-s-triletym-ditkem-jak-to-zvladnout-lepe/
Je to obrovsky těžké když to dítko má tyto vlastnosti, ale přece jen my jsme dospělí a měli bychom být schopni je "vést" a chovat se dospěle - a znova doplňuji, nemusíme ale my sami mít ty schopnosti, jen pokud to nedáváme, tak musíme najít podporu a pomoc!
Vůbec te neodsuzuji, k lásce se nedá donutit, ani k vlastnímu dítěteti. Spousta otců problemy v rodině nedá a opustí ji, děti úplně odstraní ze svého života. A co když prostě nemůže matka. U ní se automaticky předpokládá, že vytrvá, ale co když to prostě nejde. Pak můžou být důsledky tragické. Asi je důležité, co je příčina a co je důsledek. Jestli jsi ho milovala, přestala a proto se tak chová. Nebo jsi ho nemilovala nikdy a proto se tak chová. Nebo se tak chová a proto ho nemilujes. Myslím, že si hodně uvědomujes a snažíš se být co nejlepší matka v rámci svých možností. Všechno má řešení, vyhledej pomoc pro sebe i syna.
@zekrt co nejde?mít ráda vlastní dítě?jestli sis nevšimla, nikde ji nenadavam za to,že tohle píše o vlastním dítěti!já jsem schopná to pochopit. Moc dobře vím,co dokáže udělat třeba jen pár týdnů nemoci, probdelich noci apod,že má člověk myšlenky dítě vzít a hodit s nim o zeď.
Ale to dítě prostě cítí,když není milované a o to horší jsou jeho projevy. Protože volá po pozornosti.
Já jsem autorce nenapsala nic špatného. Sdílela jsem svoji osobní zkušenost.odpoved na otázku,zda někdy někdo o takové matce slyšel..
Tak si buď hodná,odpust řeči o nějakém plivani.
Má syn nějakou diagnozu? POkud je ve specce, tak asi ano, že? Zkuste se zapojit do nějaké podpůrné skupiny rodičů dětí se stejnou diagnozou. Ideálěn pod vedením psychoterapeuta. Ono je fakt strašně těžké mít pozitivní emoce k někomu, kdo vám je vůbec neopětuje a ještě se o něj fakt musíte strat vlastně 24/7 (i když ej třeba pár hodin v té škole). Prostě emoce v tu chvíli "vypnout" je vlastně nejsnazší cesta jak nespadnout do zoufalství.
Jsi fakt ve složité situaci a je zcela v pořádku si v ní nechat poradit odborníkem. Drž se. Fakt si myslím, že děláš, co dokážeš.
@zekrt já s ní celých 16let vedu rozhovory a hodně,hodně let jsem se jí i snažila pomoct!poprvé,když to po jeho narození řekla,jsem ji hnala k doktorovi jestli nemá laktacni psychozu!když ve třech letech u nás na návštěvě vzal nůž a šel s nim na nás posílala jsem je na vyšetření! Když se celou dobu,co u nás byl mazlil se mnou,říkala sem ji že mu chybí láska!!když vzal kotě a hodil s ním o zed,říkala sem ji že ten kluk opravdu není v pořádku,že jednou někomu ublíží!pokaždé,když řekla že nenávidí svoje dítě jsem ji prosila ať to řeší!!!
Takže tvoje soudy,že nevím o čem mluvím,opravdu nejsou na místě.
Moc mě mrzí čím si procházíš... A chápu to. Jsme lidi, ne stroje co jedou na mateřských hormonech. Kdyby ses musela 24/7 starat např o partnera, který by k tomu byl na tebe jen hnusnej, tak by se nikdo nedivil, že ho nemiluješ. Ale s dítětem je to jiné? Nemyslím si. A dle mě takových matek s podobnými problémy je hodně, jen o tom nemluví kvůli strachu z odsouzení. Terapie může být částečné řešení...
@zekrt Musím zastat @escapelle. To dítě musí cítit strašný rozpor, sice mu jeho matka řekne miluji tě, ale ve skutečnosti ho má plné zuby. To je takové na povrchu huj, uvnitř fuj. Klidně bych řekla, že ta jeho agrese je jen ventilace situace, se kterou si neumí poradit. Pokud miluji tě není upřímné, ať to raději neříká. A escapelle jí radí dobře terapii pro autorku a pak i pro dítě.
Tohle řeš na terapii, i když je to těžké přiznat, nemám ráda své dítě, protože říct tohle veřejně, tak to je na upálení, ale bez terapie se nepohneš. Když vystoupíš ze své komfortní zóny, půjdeš na terapii, můžeš udělat u sebe obrovský posun, který ti ukáže nové obzory.
Napíšu svůj příběh. V mém životě se začala vyskytovat osoba, které jsem se podvědomě bála, měla jsem pocit, že se před ní musím obhajovat, že jsem dost dobrá. Cítila jsem se před ní méněcenná. Normálně tyhle pocity nemám. Rýpavé poznámky mě od ní zraňovaly více než od ostatních lidí. Dostala jsem se na alternativní terapii, kde paní říkala, že mezi námi je karmická vazba, že mi minulém životě byla moje matka a ublížila mi. Paní vazbu zrušila. Já jsem cítila určitou lehkost jako by ze mě něco spadlo a pocit méněcennosti zmizel, tak nějak ji mám na háku.
Takže věřím, že ti ta láska k synovi nejde, i když bys chtěla a lhostejný ti nebude, jinak bys to neřešila na diskuzi.
Klidně bych i řekla, že u tebe a syna, může být něco podobného, že jste se potkali v minulých životech a nějak si ublížili. Nebo se u vás v rodině opakuje nějaký skrytý vzorec s nepřijetím dítěte, kdy se stalo něco v rodové historii a zametlo se to pod koberec.
Jak píše @cilkat Pokud má syn oficiální diagnózu, tak podpůrná skupina rodičů se stejným problémem ti může ukázat cestu, jak se synem komunikovat pracovat.
Ber to jako téma ke zpracování, životní výzvu, přijít na to, proč to tak máš. Vysvětlení musí dávat smysl tobě. Nedávej si za cíl ho milovat, to tě teď bude jenom stresovat, paralyzovat, ale třeba uvést tvůj vztah se synem do rovnováhy, harmonie.
@escapelle Ježíšmarjá, to je strašný příběh... Proč si někdy lidí nenechají pomoct...
@zakladatelko, moc by mě zajímalo, jestli jsi to takhle měla vždycky, nebo co se pokazilo? Ochladla jsi proto, že jsi ho přestala zvládat? Musíš k němu zkoušet najít cestu, ještě pořád je to dítě, nemůžeš ho přece odepsat... Zkoušeli jste odbornou pomoc?
@escapelle ahoj . Nemám to tak odjakziva. Do dvou let bych za neho dychala . Ale od 3 mel už záchvaty a rozbijel nábytek . A pak ani Nevim jak roky nějak utikali, ze školy ho vyhodili a čekalo se na skolu speciální / diagnóza ještě není 100 % ale rikali ze to vypadá na autismus .
@irmamala on si neumí udělat vazby v rodině ani kamarády. Nevidel mel v letní prázdniny měsíc . Doma me vítal slovama ahoj a hrál si dal s hračkou .. on má jiné reakce než jiné deti které by letěly nadšeně mamince do náruče …
Začala bych u sebe, děti nás zrcadlí, fajn jsou třeba rodinné konstelace, ale forem terapií je mnoho. Můj blízký chodí k terapetovi a díky tomu se mění i jeho dítě, protože on- dospělý se mění k lepšímu. Držím palce!
@zekrt dekuju . Toho si vážím. Opravdu pokud bych rozepsala celou situaci tak je těžko uvěřitelna. Skubani mých vlasu , vzal na me nůž v 6 ti letech ze me zabije . Vylil vodu na dlazbu abych si zlomila nohu . Vyhaze vše oblečeni na zem nebo do rybniku. Nadava tak sprosté a vulgární . Pic@ , kur@o, v afektu si rozbije i své nejoblíbenější hracky . Afekt trvá i hodiny a pak breci protože si to nepamatuje / já volala i sanitku. A ti me rekli ze takovej zachvat vzteku neviděli a neví co s nim . Ze mají strach ze pokud mu daji švédština tak ho zabijou
jo, tyhle diagnozy nejsou nic jednoduchého, normální člověk má pocit, že není opětovaná láska. Mám pochopení. Zkus maximum pro nalezení psycholožky nebo dvou. Možná to bude chvíli trvat. Jinak mně v nejtěžších časech pomáhá tenhle sešit sebevědomí: https://www.samuelcz.com/shop/_127117-moje-sebe... Jestli tě osloví, doporučila bych ho na to období než se k nějaké pomoci probojujete...
@biciklissie zkusim terapii a uvidím. Syn je ale neosetritelny. Nenecha se vyšetřit a nikdy nenechal u doktora nebo nemocnici . Terapie nezabrala, pani zmlatil. V nemocnici kde mel terapii utekl , a utekl až na hlavní silnici kde chtěl skocit pod auto
Tak příšerné to nemám, ale stejně jak když tě čtu, stejně jak u nás mě napadlo, zda to už není hraniční porucha osobnosti nebo jiná taková blbá dg. Máš podporu rodiny?
Bez vyšetření to nepůjde. Co jeho pediatr? To bych viděla na hospitalizaci, neuro, mozek, psychiatr.
Hele já jsem to opravdu nemyslela nijak zle,kdyby to tak náhodou přišlo i tobě. Já to opravdu dokážu pochopit,protože sama nejsem zadna matka roku, děti mám zdrave, syn je náročný tak nějak normálně a stejně mi někdo stačí únava a neznala bych se. Kolikrát sem mlatila v koupelně do dlaždicek,abych nebusila do nich. Když byla dcera každej měsíc nemocná a pak zase zakaslala,měla sem sto chutí vzít polštář 🤦♀️.. Samozřejmě že bych to neudělala. Miluju je. Ale dokážu tyhle pocity pochopit. Opravdu. Zvlášť,když je to dítě náročný.
Ale mám něco podobného před očima, sama jsem byla nemilovanr dítě. Měli jsme co jíst,měli jsme se do čeho obléknout,ale v životě jsem od rodičů neslyšela "mám tě rad/a,jsme pyšní.. Nic".
Taky jsem po pozornosti volala. I výprask od rodičů je aspoň nějaký zájem.
Sama jsem se dávala roky po terapiich do pořádku.
Nesoudim tě a nemyslím si o tobě nic špatného.
Chápu.
Ale samotné se ti s takovými myšlenkami nebude žít dobře. Zvlášť,když si to uvědomujes.
Jestli znáš reddit a umíš anglicky, tady si můžeš přečíst kolik lidí to má podobně: https://www.reddit.com/r/regretfulparents/
Tak to je brutal, co syn dela ☹ tatinka mate? U nas syn taky zlobil, ne tedy tak moc a myslim si, ze to bylo tim, ze na neho tatinek kaslal. Poslednich par let uz se tatinek venuje vic a vic a syn je cim dal lepsi. A taky se synem mluvim jinak, driv jsem mu zkousela rozkazovat a byt "tvrdsi", ale vuuubec se to neosvedcilo, bylo to jeste horsi. Ani nevim jak se to stalo, ale co jsem.zacala na syna mluvit laskave, a tutu nunu tak zase se to zlepsilo. Ale u vas si myslim, ze je to nejaka psychiatricka diagnoza a praskum se nevyhnete. Ve vasi situaci bych teda nejake leky zvazila.
kluk takhle řádí ode třech let, tzn pět let a vy nemáte diagnozu? Zrovna třeba ADHD a PAS se dají diagnostikovat již celkem brzy. Na základě čeho ho přeřadili z běžné ZŠ a co na to SPC a PPP? Já mám hodně specifický dítě a od prvního telefonu po dg to trvalo cca 9 měsíců.. tady bych teda případně zvážila změnu lékařů, SPC a PPP.. v takových stavech by dávno měl být pod tlumícími léky (ritalin např. vím, že se dost používá), i když je to hrozné, vím, že pak takové děti dokáží běžně fungovat v kolektivu.. stačí najít někoho, kdo se bude snažit vám opravdu pomoct.. jinak teda musím říct, že u nás přišlo zlepšení tak o 90% po mých terapiích, spoustu jsem si toho vyřešila, spoustu jsem toho pochopila a nakonec se mi život neskutečně posunul kupředu..
Velmi mi to pripomina bratrance. Tyto stavy mel taky. A na chlup v podstate stejny. Jen byl malicko starsi. Po dlouhé dobe prisli, ze ma nejaky druh schizofrenie. Co presne ale rict nemuzu. Nejsme jiz v kontaktu. Ale dostal leky,a je uplne normalni. Jen ma urcite omezeni. Na začátku kvuli jeho veku si tez mysleli ze ADHD,PAS.
ja jsem pracovala s detmi s autismem i s dospelymi s aspergerem a videla nekolik rodin, ktere opravdu museli chodit na terapie, aby to davali. a to ty projevy treba zdaleka nebyly takove jak u vas. takze jak to mas nebo nemas ty ve vztahu k nemu vubec nehodlam soudit ani hodnotit, ale opravdu potrebujete znat diagnozu a naucit se s nim pracovat, dostat se k odborne pomoci na miru usite pro vas, asistenty apod. nekdy je potreba medikace, ale jindy opravdu hodne pomuze spravna prace a opatreni a ty lidi se hodne uklidni a da se s nimi pracovat dal. kdyz vis "s cim mas tu cest" jde pak podle me i lip pochopit potreby toho cloveka a lip se do nej vcitit.
Rozumím ti! Nejsi sama, ale tady se to ventilovat nedá…
A to máš odjakživa?
Mám známou,která ke svému synovi cítí,respektive necítí vůbec nic,stejně jako ty. Taky je nezvladatelny,zlý. No prostě od raného dětství volá po pozornosti. Je to citový mrzak kterého z něj udělala vlastní máma.ale jemu už je 16,tam čekám jen zprávu o tom že,ho zavřeli nebo že někomu ublížil.
Ty máš ještě šanci aspoň něco málo napravit.
Tohle je fakt smutný. Protože to dítě za to nemůže. Z nemilovaneho dítěti nic kloudneho vzejít nemůže.
Prosím,dělej něco nejdřív se sebou a pak společně.