Jsem s malou stále sama a znovu těhotná. Jak ji zabavit?

Ahojky! Mam to taky hodne podobne. Manzel tez travi hodne casu v praci a skoro neustale jsem se synem sama. Dusledkem je navic to, ze syn je ma me extra vazan a nechce moc byt s nikym jinym. Kamaradek mam tez malo, kdyz se s nekym vidim 2x do mesice, je to hodne. Oboji rodice bydli 100 km daleko, chodi do prace a na navstevy nejezdi vubec. To se musime sbalit my a dojet. Jezdime sice casto, treba i 2x az 3x do mesice, ale stejne jsem porad u maleho. Malokdy se stane, ze bych si od nej odpocinula. Uz mi z toho taky pekne obcas hrabe, a i kdyz maleho miluju, dala bych cokoliv za to, abysme treba mohli byt aspon jeden den s manzelem sami. Bohuzel ochota dite pohlidat je ze strany pribuznych nulova. Abych se uplne nezblaznila, tak jsem nas ted na podzim prihlasila asi do tri krouzku, at se nam ten stereotyp trochu rozbije 🙂 jinak radim nad tou situaci moc nepremyslet. Ja si vzdycky reknu, ze manzel pracuje pro nas, do hospody nechodi, ani se neflaka, takze je to snesitelnejsi. Proste ma narocnou praci, mel ji i pred ditetem, vedeli jsme, ze to bude narocne, a musime to nejak zvladnout 🙂

@lusinek12 Mam to podobne,manzel pracuje na ctyri smeny,tudiz doma bud spi nebo tam neni. Rodina mala,polovina rodiny jakoby neexistuje. Ziji v malem meste. Kamosky maji starsi deti,pres tyden pracuji,o vikendech vyletuji. Muj manzel pracuje i o vetsine vikendu. Jsme hodne sami a ano,hrabe mi. Nekdy se ptam,co je to za zivot,je to na prd. Ale co s tim??

Mozna by pomohlo najit si kamaradku...chodit s ni ven a treba na vylety. Ta osamocenost je narocna. Ja byla vzdy hodne venku...s kamaradkama. Nasla jsem si je kdyz jsem byla tehotna. Jak skoncila rodicovska...tak jsem vice sama...neni moc casu na kamaradky..deti jsou sice vetsi..ale zase je tady prace..krouzky..skola...takze je to opravdu na tobe jak se zabavis...myslim ze to tak ma hodne maminek a jednoduche to opravdu neni...

Proboha 150km není půl zeměkoule 😳 já mám maminu 180km a navstevujeme se ob víkend, aby si uzila prcka.

Ahoj, je to skoro jako bych ty prispevky psala ja... akorat jsem dneska v 38tt a mam 2 letou dcerku. Ta je ted zrovna plna sil, vypada to ze se snazi znicit co vyvadi, neposloucha, neji...zlobi. Ja se sotva hybu. No proste narocny. Rodinu mam 190 km daleko a kamaradky taky, takze spis na telefonu. Pomoc zadna. Odkud jste? Mam obcas taky uplne stejne pocity, jak tu vetsina pisete...jak je zivot stereotypni, na prd a ze si pripadam jako vezen, ktery nema silu s tim neco udelat. Zavidim i manzelovi, ze muze jit do prace.. nekdy to je fakt az tak zle. Ach jo...

@lusinek12 taky mě zarazilo, proč za rodiči jezdíte jen 1x do roka. To bych chápala v případě, že byste bydleli v Austrálii, ale ne 150 km. Já mám rodiče 100 km a jezdíme k nim min. na jeden víkend v měsíci, v létě častěji. Od 3 let tam děti jezdí samy na prázdniny.

Holky a co jste samotné, odkud jste? Třeba bydlíme blízko sebe a ani to nevíme 🙂 Jinak my máme rodinu 120km daleko a snažíme se vidět minimálně 1x měsíčně. Až se otrkám, tak se s malým chystám vyrazit i sama, zatím se rozježďuji.. bydlíme v takový zádeli a taky tu jsem úplně sama 🙄🤷🏻‍♀️

Já jsem na holky taky pořád sama, můj taky pořád v práci 😞. Já mám štěstí že rodinu jak moji tak od muze blízko.

@michalelka Praha ☹

A já Uničov , mám to podobně

my jsme na vesnici, manzel hodne v praci.. ja doma s 3.5 letym a 14 mesicni holcickou.. syn ted zacal chodit do skolky.. a prospelo nam to obema... uz jsme si lezli na nervy ....rodice mam sice jen 10 kilaku od nas , ale vidime se obcas..... kdyz je manzel doma, makame na dome, na vylet jedeme vyjimecne....ale zvykla jsem si, jsem hodne na zahrade, s detma venku na hristi ci prochazkach, syn zacina vic mluvit a je to lepsi... ale take jsem mela krizi...

@kristousenecek @katherinka33 to jste obě daleko ☹ ☹

Taky jsme se synem přes týden hodně sami, všechny kamarádky už mají děti ve školce a pracují, manžel dlouho v práci, babičky a veškerou rodinu máme 250 km daleko, řešíme to tak, že přes týden chodíme do tří kroužků, cvičení, plavání a tvořivou dílničku, jednou týdně mám nějakou aktivitu, kdy hlídá manžel, posezení s kamarády, kino, divadlo, víkendy trávíme aktivně venku nebo jezdíme na výlety, popř. na víkendovky s kamarády, každý druhý víkend jezdíme za prarodiči na Moravu, je to sice náročné trmácení po D1, ale jsme zvyklí hodně cestovat a taky chci, aby syn rodinu a babičky viděl často, teď v létě jsme tam zůstávali i celé týdny, mají RD se zahradou, tam se synovi líbilo, bydlíme v bytě a zahrada nám moc chybí. Nicméně i právě kvůli tomu teď plánujeme přesun z Prahy zpět na Moravu a stavbu RD, chceme někde natrvalo zakotvit a byt 3kk v Praze vysněná lokalita není.

@michalelka To je blby

@katherinka33 viď.. a to já bydlím v největší zádeli světa, takže seznámení je možný nula nula prd..

My jsme taky pořád sami - Rožnov. Rodiče jsou asi 120 km cesty, máma rok po smrti. Dcerka bude mít tři roky.

@suromana Zni to moc hezky a zavidim tu energii. 🙂 Kdybych neotehotnela, taky jsem mela s malou uz vybrane a "rozchozene" krouzky. Na to je Praha dobra. Akorat se pak najednou vsechno zdalo daleko a pridala se hrozba spalnicek, nejake virozy z kolektivu...najednou jsme travili cas nemocni doma a ja ve strachu, co si zase prineseme. Jako tehotna jsem musela byt opatrnejsi a tak jsme se tak nejak separovali. K rodicum jezdime docela casto, ale je to aspon pro me narocne. Jak s balenim, tak pak s navyky ditete. Spani, jezeni, uceni na nocnik a pod. Vsechno se nam to vetsinou rozhazelo. Mala byla zlate dite, prave proto jsme si docela brzy rekli, ze by mohlo byt dalsi. Ale jak se zadarilo a vycitila, ze uz maminka tolik nemuze, dela jak cerna ruka. Nedokazeme si to vysvetlit, ze to tak vnima. Ale je to proste narocne a vycerpavajici...ty kazdodenni boje. Ted ma do 14 dni prijit na svet dalsi miminko a my se krome teseni taky trochu bojime, jak to bude...

@mrav píšu sz.

Ahoj, já mám 11 měsíčního syna a manžela mám taky věčně v práci a když je doma tak dela práce kolem domu nebo jezdí na poli s traktorem (jsme zemedelci) Vidíme se akorát večer na chvíli a to už jsme oba tak vyřízení že nemáme moc náladu na nic. Snažíme se jezdit jednou do měsíce na nějaký výlet nebo si uděláme volný víkend a jsme spolu. Co se týká mě a syna, abych se doma nezblaznila, tak jsem přihlásila syna na kroužky. Od 6 měsíců chodí na plavání a teď jsme začali chodit i na cvičení. Vždy si pokecám se ženskýma a děti se vyblbnou. Pak jdu se synem kouknout po obchodech apod. Kamarádky mám tedy dvě a hned ve vedlejší vesnici, tak chodime na procházky, já s malým k nim na písek apod. Prostě si nějaké aktivity najdeme. Jen sedět doma bych nemohla. Unudila bych se já í syn. Je zvyklí že pořád něco podnikáme.

@katherinka33
Tohle úplně chápu, a protože bychom teď chtěli druhé dítě, plánujeme přesun blíž babičkám, sice do toho budeme asi stavět dům 🙂, ale já bych druhé dítě v bytě v Praze už sama nedala.

jak se tu psalo, kroužky, proč jsi třeba již dříve někam s dítkem nechodila? Tam se dá v poho seznámit a když ne, tak prostě vždy s někým pokecáš... já také bývala s malou sama, muž věčně v práci, ale tak neměla jsem problém vzít kočár, jít na mhd a někam jet, existují herny třeba, pokud jsi z Prahy, tak nechápu, tam je tolik možností... teď v těhu jasně horší, ale ten problém asi nevznikl teď. Já bydlím ve městě se 100 000 ob., proti Praze dědina a teda, že bych se zde neuměla s malou tenkrát zabavit, to ne... chodila na plavčo, pak od 3 na tanečky... do heren, krmit kačeny a já nevím, odrážedlo pak měla, tož s tím, vždy někoho potkáš, s kým prohodíš pár slov...
A jestli se bojíš viroz z kolektivu, tak počkej, co umí školka...to že jdeš s malou na chvíli někam do herny je pohoda, oproti tomu, co dotáhne pak...

Zvláštní, když jsem měla jen jedno dítě, těšila jsem se až chlap přijde z práce domů a pomůže mi. Teď mám dvě děti, a v neděli se těším, až chlap půjde do práce a já si odpočinu...

Hlavně nedávej tu tříletou do školky, když bude miminko, ať miminko od ségry nepochyta všechny nemoci že školky... Bude to náročné, já to měla stejně, dva kluci 2,3 roku od sebe a druhý narozený v listopadu, v zimě jsme kvůli miminku ani nemohli chodit ven. Málem jsem se doma zbláznila a přežila díky panaku slivovice po ránu...

@barinkas
Já třeba taky chodím plavat a cvičit a na různé kroužky, ale že bych si tam našla kamarádku, to ani ne, se pozdravíme, prohodíme pár slov a tím to končí. Stejně tak na hřištích, kam chodíme, sice tam potkáváme pořád ty samé maminky, ale že bychom se nějak kamarádili. Já mám kamarádů dostatek, bohužel už mají děti ve školkách, trávíme spolu ale hodně víkendy. Občas si s nimi na střídačku s manželem vyjdu posedět ven nebo do kina.
Pro mě je teď s dítětem mnohem náročnější to, že nemůžeme být doma a zároveň venku, jako když bychom měli vlastní dům se zahradou, že každé "být venku" znamená zabalit se na výlet, mít s sebou dost jídla a pití, vody na umytí rukou, věci na převlečení, řešit kakání na ulicích ve městě, řešit, kam půjdu čůrat já, syn navíc miluje tramvaje a metro, těm se v Praze těžko vyhneme, takže furt jezdíme špinavou MHD.
Když jsme týden u babičky v RD, kde má pískoviště, houpačku, trampolínu, bazén, sestřenku, jsme celý den venku, přitom nemusím řešit, kde se najíme, kde koupíme vodu, kde si umyjeme ruce, já můžu dodržovat pitný režim, protože si kdykoli zajdu na záchod, dám si kafe pod pergolou.
Byt byl supr za svobodna, ale druhé dítě už v bytovce nechci, asi bych se zbláznila a obdivuju ty, co to dali. Chápu, že ne každý má na výběr. Já tu možnost díky Bohu mám a už se nemohu dočkat.

Tak rada bych se vydela se svyma rodicema casteji ale jeslikoz jsem zacatecnik v rizeni tak si takovou dalku sama netroufam takhle.mam.problemy jezdit jen tady po meste... vlakem v zadnem pripade sama s malou a jeste se tahat s tezkym kufrem.vlakem a kdyz mala.me.vubec neposloucha to.by asi nedopadlo dobre... jinak kamaradky jsem mela ale vlastne ani nem co se stalo stou nejlepsi posledni dva mesice jsme prestaly spolu komunikovat ona prestla mi brat telefony a neodepisuje jsem ztoho docela smutna tnaly.jsme se spolu dva roky kazdy den spolu venku obcas zasly.na pivko kde byli detsky koutky byli jsme u nich nebo ona u nas bylo to uplne jine as utikal rychleji a porad jsem obcas vecir zasly nekam nap pivvococo a odreagovat se mela skym pokecat.. a nemyslela porad na hlouposti ale ted vo j tehotna tak se to nejak zmenilo.. :( a zustal js sama s malou..

@lusinek12 měla jsem to podobně a hodně mi pomohlo,když si manžel vzal starší, nejdříve jedinou, dcerku na celý den nebo na víkend na výlet. To ji byly necelé 2roky. Domluvili jsme se takto asi poslední 2 měsíce pred porodem druhatka. Nebylo to každý víkend,ale třebas každý 3. A vždy jsem si krásně odpočinula. Jsem samotar,tak jsem většinou prostě jen byla doma sama. Stejně tak,když už se mladší narodil.

@barinkas Nevim, komu jsi odpovidala na zpravu. Ale nepsala jsem, ze tady v Praze nejsou moznosti. Zabavit jsme se dokazaly a chtely- chodily jsme na plavco, do kreativnich koutku, a pod. Ale mala pak zacala mit casto virozy. Dodrzovala jsem s ni rekonvalescenci , ja otehotnela a (nevim, jak se k tomu stavis Ty, ale v 1. trimestru snad zadna tehule nevyhledava kolektivy malych deti, navic v obdobi spalnickove epidemie.) mala se co se tyce chovani hodne zmenila. Byla akcnejsi, neposedela ani v kocarku, zlobila a porad mi utikala. Vlez s timhle do MHD a nekam jed, kdyz Ti je blbe, ses slaba... Na blizke hriste chodime i tak skoro 2x denne, ale nejakou blizsi kamaradku si tady proste najit nedokazu. Maximalne prohodime par slov a nic z toho neni. Ted pres prazdniny to bylo lepsi. Jezdili jsme za rodinou, ona sem a pomahali, delali spolecnost... ale uz zase zacal pro vsechny pracovni rezim a v 9. mesici se sotva valim, coz malou nezabrzdilo... takze krize je ted velika. A co teprve s miminkem. To radeji zatim nepremyslim. Vim to, vymluvy si nakde kazdy. Ale ted na nejake vetsi akce nez na odtlacit sebe a ukocirovat dite na vychazku do blizkeho parku a hriste fakt nebyly sily.

@lusinek12 nečetla jsem všechny reakce, ale zkusím ti napsat, jak to mám já. Manžel chodí každý den 6-14.30 do práce, než se dostane domů, je minimálně 15h. A pak má doma tak maximálně hodinu a půl. V té době si potřebuje sednout, dát si kafe, nachystat si věci atd. No a to už má skoro po volnu a odjíždí na trénink. Je vystudovaný trenér, zatím ho ale nikde nevzali na plný úvazek, takže proto dělá dvě práce. No a domů přijíždí cca kolem 19h. To mi občas pomůže osprchovat a uspat malou, ale jen když nemá moc práce. Krom tréninků jezdí totiž každý víkend sobota i neděle na zápasy a navíc se rozhodl, že bude ještě studovat, takže volný čas po večerech tráví tímto. Starší dcera má teď 18m a já jsem v 32tt. A upřímně? Trpím. Rodinu máme taky 160km jinde. Celý život jsem byla zvyklá bydlet v domě se zahradou na malém městě, kde všude dojdeš pěšky, kde se každý s každým zná, kde jsem měla rodinu, přátelé a věděla jsem, že se mám vždy na koho obrátit. A teď? Byt v paneláku na velkém sídlišti v anonymním velkém městě, kde se bez dopravního prostředku jen těžko někam dostaneš. Auto manželovi vzít nemůžu, protože to by mezi prací a tréninkem domu už vůbec nejezdil (nestíhal by) a cesty MHD trvají skoro 2x tak dlouho a s kočárkem a břichem jsou pro mě strašný stres. Mám tu pár kamarádek, ale většinou bydlí na druhém konci města, takže cesta k nim mi zabere přes hodinu a skloubit ty návštěvy na půl cesty s režimem dětí moc dobře nejde a nebo chodí do práce, takže mají čas jen odpoledne a my odpoledne musíme být doma, abychom se aspoň chvíli viděly s tatínkem. Těžce mi z toho hrabě, přijdu si jak vězeň, co nemůže vůbec nic krom úklidu a vaření. Ale bohužel mi nezbývá než se s tím smířit. Manžel se kvůli sportu nehodlá stěhovat jinam a on vydělává, takže já nemůžu říct ani popel. Při každé hádce na toto téma padne, ať jdu tedy s dětma k rodičům, že on za námi bude jezdit, ale já zas nechci rozdělit rodinu... Takže jsem to musela udělat následovně. Ze stereotypu jsem si udělala ještě větší stereotyp. Snažím se poctivě dodržovat dceřin režim. Tzn. vstát nejpozději do 7.30, snídaně, pohádka, hraní, úklid, jednou týdně kroužek, procházka, oběd a spaní. Tady mám záchytný bod, našla jsem si seriál a i když mě to netěší, mám to jako světlý bod celého dopoledne. Pak po spaní sváča, čas s manželem, úklid, nákup, jednou za týden kroužek, procházka, večerníček, večeře, koupání a spát. A já pak večer vařím a nebo zas na něco koukám, nemám už na moc jiného sílu. Zní to hrozně, ale když vím, že to tak je, tak sebemenší vybočení (vyřizování, úřady, doktor, návštěva, manželovo volno atd.) je pro mě jako svátek! Moji rodiče sice ještě nejsou zdaleka v důchodu, ale aby mi z toho fakt nehrablo, dělám potom to, že jeden víkend k nim odjedu, jsme u nich s malou celý týden a přijedeme další víkend. A to je pro mě velká pomoc a úleva. Teď už se mi teda kvůli břichu špatně řídí, tak nás tam holt musí odvážet a přivážet manžel, ale aspoň něco je ochoten udělat pro to, abychom tu nebyly pořád samy. A po porodu, až budu moct, to budu dělat stejně. A jinak jsem si ještě našla pro dceru na jeden den v týdnu na dvě hodiny slečnu na hlídání. A to je taky velká úleva. Dvě hodinky pro sebe a své věci! Takže moje rada je asi taková, že pokud ti taky nezbývá nic jiného než mě, zkus si na tom najit něco pozitivního. Zkus si udělat takový režim, kde se budeš mít na co těšit a tak tě bude držet. A pokud se na řízení necítíš, ať vás k vašim vozí manžel. A pak ji bez výčitek nech týden samotnýho doma. Oba si od toho stereotypu odpočinete a i jemu dojde, že na vás má málo času. Teda aspoň to tak funguje u nás...Je to náročný a těžký, nejvíc ta samota, ale zas ty prďolky nám rychle vyrostou, my půjdeme do práce a upřímně, já se toho pracovního stereotypu děsím ještě víc :-\

holky, já to mám opačně... máme oboje rodiče s námi v jedné vsi, mám tu švagrové, kamarádky, dětí vrstevníků spoustu, ale toho manžela taky věčně v práci, nebo prostě něco dělá kolem našeho domu, kolem domu rodičů... a taky mám někdy pocit, že jsem na děti "sama", že řešení problémů, zlobení a podobně je stejně jenom na mě :( naopak pak pořád poslouchám od rodičů, co dělám špatně a jak to že něco nestíhám a podobně... chci tím říct, že bych kolikrát radši si právě od všech těch známých odpočinula a jela jen s mojí rodinou, nebo jen s manželem někam sama, to zas u nás neexistuje :( takže být tebou, tak rozhodně promluvím s manželem, i když se stejně dozvíš, že pracuje pro vás, a pak si hledat kamarádku, myslím, že i tady na Koníkovi jsou skupinky maminek z různých měst, co jsou na tom stejně jak ty... nebo hoď třeba inzerát přes facebook na místní inzerci u vás ve městě, určitě je takových maminek spoustu a někoho si najdeš... co maminky ve školce? nepoddávej se tomu a hledej si nějakou "zábavu", než jen sedět doma... mateřský centra a podobně... 🙂

@novynka ono to má všechno své výhodný a nevýhody. Ale chápu i tebe. Byli jsme po narození starší dcery u našich skoro 4 měsíce, manžel byl na operaci a měl dlouhou rekonvalescenci. Bylo to přes prázdniny, tak nám naši nabídli azyl. A popravdě, taky nám už po měsíci všem hrabalo. U nás teda taky společný čas jen s manželem není, kdyby byl čas, není hlídání, tak si to snažíme aspoň občas kompenzovat, když jedeme k našim, ale tam je nam zas blbý, že když je dlouho nevidíme, tak jim vrátíme malou a zmizíme... Kdyby tak šla jednoduše udělat nějaká zlata střední varianta!