Vážně je to pro všechny mámy tak hrozné?

Asi jak pro koho.Jestli máš funkční babičky,nebo někoho kdo pohlídá tak budeš celkem v pohodě.My funkční babičky nemáme -takže nám s mužem odpadá samotný společný čas(kino,restaurace).Jinak kadeřníka si dopřeju, maluju se každý den.Muž je věčně v práci,ale když něco potřebuji(kadeřník,zubař,gynda) tak není problém.Kamarádky mám s dětmi i bez.A velmi ráda si popovidám i o jiných věcech než jen děti.Knížky si stahují do mobilu a čtu u uspávaní a kojení.

Jaký si to uděláš,takový to máš. Ani s jedním dítětem mi neskončil život. Jako samozřejme s 3m miminem to neni žádná hitparáda, dokud kojis,tak si taky neodskocis na X hodin.ale nikdy jsem nebyla otrokem dítěte -tzn musím se najíst,umýt si vlasy,dojít na záchod. Ono se to dítě chvíli nezblazni.nikdy jsem nechápala mámy,které si stěžují že se ani nenaji "protože dítě...".a ve druhé řadě bych si velmi rychle srovnala chlapa kdyby jaoo měl pocit, že je to jen moje dítě,nebo že mám dovolenou takže nemusí doma dělat nic...když jsem přestala kojit,normálně jsem si šla zaběhat,na kosmetiku,kam jsem chtěla....a nebo s miminem prostě vstal muž a já spala.

Tak jasně že tak tak nemají všechny mámy. Ale strašně dlouho byla tak nějak "společenská nálada" taková, že mateřství je jediný a přirozený smysl života ženy a všechny nás to ohromně baví a naplňuje, takže máme sklapnout a nestěžovat si... až poslední dobou vnímám, že je "dovoleno" říct, že je to občas stojí za prd a občas nám chybí ten život předtím...
Za mě vidím, že se musí sejít tři věci: v pohodě máma, která má zájem o svět mimo dítě, dítě, které zvládá vydržet bez mámy a okolí, které je ochotné pohlídat. Když není jedno z těchto tří, tak se můžeš stavět na hlavu a na to kafe s kámoškou sama nepůjdeš.

Ježiši... Jedno dítě žádný dítě 😀 s jedním dítětem mám život rozhodně neskončil. Cestovali jsme, užívali si, měli jsme čas. Život skončil až s tím druhým... Uřvaným, se kterým nic nešlo 😂 po dvou letech života mladšího tvora ale už zase žijeme a je to fajn. Už jsme zas tým 😊

My fungujeme úplně normálně i s dětmi... Kino, prodlouženy víkend, večeře, výlety s dcerkou, moře s dcerou, když spí odpo cca 2-3hodiny / má 2,5 roku, mám čas na všechno. Spí od miminka takže já nepočítají žádné ztráty... Naopak.

Ale každá máme jiné dítě, jinde nespí, pláčou, chtějí pozornost. Pak jsou mamky rady, že si na chvíli sednou... Je to různý... A taky jaký si to uděláš... 🙈🙈

To asi poznáš, až porodis. Já byla prvně bez malé, když jí bylo 13mes a opravdu necítím, že bych o něco přicházela. Hlídání nemáme, babičky nefungují a když člověk často kojí, tak si opravdu večer neodbehnes nikam

No, nebudu ti lhát, život se ti změní a tolik času na sebe, jako jsi měla, prostě mít nebudeš. Ale to, jaky ho mít budeš, se odvijí od spousty věcí. Předně od toho, jestli kojíš, nebo ne. Pak taky od toho, jestli ti mimčo usne v sedm a vzbudí se ve tři na kojení, nebo budeš kojit co hodinu. To se pak večer z bytu patrně nehneš. Další věc, jak se tu už psalo, jsou babičky nebo tety hlídačky. Já třeba kojila, měla jsem nespavé první dítě a babičky nefunkční. Do společnosti jsem se dostala minimálně a byl to pro mě dost náraz po free vysokoškolském životě. Já jsem ale nebyla na dítě, když to hodnotím zpětně, vůbec vnitřně připravená. První rok je hodně o tom být s ditětem, pak už to bývá lepší, alespoň z mé zkušenosti. Mám doma tři. Je dost možné, že z dosavadniho života o par věcí přijdeš, ale ty zase nahradí něco jiného. 🙂

Hrozný to není, jiný jo. Jako manžel mi třeba nabízí abych někam šla s holkama, babičky hlidaj, ale můj syn třeba první tři měsíce jen brecel a mne proste bylo blby ho někomu nechat a jít si na víno třeba, když vím jak to bylo náročný i pro mě, jako pro mámu co to dítě miluje. Na druhou stranu, synovi přestaly koliky, změnilo se mlíko na hypoalergenni, ustal řev a mohla jsem přes noc nechat hlídat babičce a jít ven. Teď na jeden tejden v měsíci jedu na vesnici kde hlídám taky primárně já, ale jak přijde babička, vím, že nemusím běžet jen jak syn kňourne, je to pro mě volnější. Stejně jako bych třeba přes den klidně mohla/můžu se synem za nějakou kamarádkou, jen to prostě není o tom, že si večer zajdeme s manželem na pivo a jsme tam do dvou do rána. Když mám chvíli, sem ráda, že je ticho a mám prostě spíš pasivní relax, než abych něco tvořila jako predtim. Ta zábava jde, jen to je už ohraničený, vím, že můžu zmizet třeba na tři hoďky a ne dvě noci po sobě někam jít za zábavou.. kdybych kojila, je to ještě jinak. Třeba budete mít miminko co bude víc spát, vystačí si samo, nebude mít problém s bříškem atd atd a toho času pro Vás bude ještě víc.

Jiný to je. Měla jsem podobně smýšlející mysl jako těhotná. Proto jsem měla deti až v 38 letech. Porad jsem to odsouvala, nechtela jsem se o svůj bezdětný život připravit. A vůbec nelituji. Co mě překvapilo - vše se dá, záleží jak si zpracuješ chlapa a to se mi povedlo. Je to poloviční chůva😇.. a co mě zarazilo? Jak mi kolikrát nezbývá energie, chuť. Jako bezdětná jsem se hrnula do sportu obden, teď se musím vyloženě přemlouvat. A to mám totálně nenáročné deti. Breceli jen když měli hlad.

Nevím, co ještě bereš jako malé dítě... Naše nejmladší má 4, starší 7 a 10. Aktuálně nemám problém s tím, že bych nemohla na koncert nebo za kamarádkou, manžel mi vyjde vstříc, já zase jemu. Bohužel spolu jsme za posledních 10 let byli na večerní nebo noční akci bez dětí asi 2x. Prostě od prarodičů prakticky nehrozí hlídání přes noc, o víkendu si můžu nechat jenom zdát. Už jsem rezignovala, však za pár let se nebudu bát nechat děti večer samotné a půjdeme s mužem třeba do kina. Nebo děti akceptují placené hlídání. Byla jsem na rodičáku zhruba 7 let a už se to na mě dost podepisovalo, ve 2 letech nejmladšího potomka jsem šla na pidi úvazek do práce, ty dvě dopoledne si babička troufla a další rok už jela školka. Hodně mi to psychicky pomohlo. Co mě doteď mrzí, je, že ubylo kamarádek. Hodně lidí matku odepíše, protože má přece ty děti a nemá určitě o nic jiného zájem, tak mě třeba už ani nekontaktovaly, když byly ve městě. Přitom jsem fakt toužila mluvit o něčem jiném než o dětech. Ještě si člověk musí zvyknout, že plány se s dětmi někdy prostě rychle změní. Když je dítě uchrmlané, s horečkou, tak se výlet zkrátka nekoná, dovolená se ruší atd.

S prvním dítětem jsem neměla pocit, že by to byla hrůza a skončil život. Až teď s druhým je to náročnější, cítím že treba tomu vzhledu prostě moc nedavam, nemám na to silu. Ale ke kadeřnici chodím pravidelně. Pořád pracuju, ale závidím manželovi, že může chodit do kancelare a ne jen home office jako ja. Ale beru to tak, že je to jen fáze vývoje, nebude miminko na vždycky, kojit taky nebudu navždycky.
Je to prostě život, někdy je lepší období, někdy horší. A myslím, že je fajn, že už přestává byt ta doba, kdy si všichni mysleli, že mateřská je jen zalitá sluncem.

Já jsem třeba v té druhé diskuzi psala, že mi chybí práce. To je pro mě asi opravdu nejhorší. Hlídací babičky nemáme (moje mamka zvládne pár hodin, abych si dojela k zubaři, apod).
První měsíce byly náročný, než si to všechno sedlo - já měla po porodu nějaké komplikace, takže když malý spal, nemohla jsem si jít lehnout, musela jsem se postarat o doléčení. Do toho koliky, noční vstávání... Ale někdy kolem 4m to začalo být opravdu lepší, teď je malému rok a ten čas s ním už je opravdu fajn, začíná být takový malý parťák.
Čas pro sebe mám, i když samozřejmě ne tolik, manžel se normálně postará. Ale 90% tohohle času využívám k odpočinku (čtu si nebo jdu spát), protože syn už spí přes den málokdy a max. 30min. Ráno se normálně upravím, někdy i nalíčím, někdy ne (ne že by nebyl čas, jen nemám tu potřebu, občas si připadám i hezká 😉). Jen proto, že jsem máma, nechodím jako neupravená cuchta. I doma se oblékám hezky, nejen pro muže, ale hlavně pro sebe.
Po porodu jsem se přestěhovala na vesnici, tak i v tom je to jiné, že přátele nemám doslova za rohem, ale musíme za sebou dojet. Zatím jezdí za námi, je to pro mě jednodušší (bojím se s malým řídit🤦‍♀️), ale i to si sedne 😊

Já tu větu nesnášela, ale fakt si nejde představit, jaký to bude. Narovinu přiznávám, že u mně sehrál roli těžký porod a trauma po něm. Já měla velkej pocit selhání, dlouho se nevědělo, jestli bude mít syn nějaké následky a první rok byl vyloženě o něm. Jasně, že občas někam vyrazíš, namaluješ se, jdeš někam s chlapem, ale velkou většinu času jedeš a funguješ. Je to o tom, kam to mateřství pustíš, myslet I na sebe není špatně, myslet jen na sebe špatně je, měla jsem takovou mámu...

Není to tragický 🙂 taky jsem si v těhotenství říkala že nebudu chtít mluvit jen o dítěti atd. ale ono to tak nakonec dopadlo, a je to ale moc fajn 🙂 čas na sebe si většinou vždycky najdeš, aspoň ze začátku to jde hodně...A nemusíš být poblinkaná a neupravená, mě malá nepoblinkala nikdy, na úpravu zevnějšku mám taky času stále dost 😉 život mateřstvím nekončí,ale naopak začíná 🍀

Hodně platí "jaký si to uděláš takový to máš" a pak ještě "jaký dítě si uděláš takový to máš" 😀.

Jako já rozhodně patřím do skupiny těch 'od společnosti spíše izolovaných matek", ale upřímně mi to tak aktuálně vyhovuje (mladší dítě 1,5 roku). Hlídání nemáme. Hodně kamarádek to má podobně... a taky spíš dobrovolně. Znám ale i rodiny a holky, co žijou jinak.

@klokanka31 S tím blinkáním mi připomnělo - syn ublinkával snad ještě v 8m, převlékali jsme se několikrát denně oba - já nesnesu být ublinkaná 😂😂😂 Takže i s blinkacím miminkem nemusí být ženská čuňátko😉

@emillyhk jojo, taky jsem byla poblita několikrát denně. To tak strašné smrdí, že jsem se musela taky pořád prevlikat 😂

Určitě to tak tragicky není, ani si nemyslím, že to bylo tak nějak myšleno. Že jsem si to těhotná představovala jako Hurvínek válku? Ano. Že sem si ani z tisíciny neuměla představit, jak těžké to někdy bude? Ano. Stojí to za to? Rozhodně ano. Pro mě to bylo těžké první měsíce, teď je synovi rok a půl a užívám si to moc, čtu knížky, koukám na seriály, partner pohlídá, když chci večer někam jít, i se vyspím, i pracuju z domu (a to nemám žádné hlídání, partner do večera v práci).
V břiše už mam ale druhé, tak se dvěmi nevím jak to bude 😃😃😃 Ale zase si to sedne.
PS: Jsem schopná mluvit i o jiných věcech než jsou děti a úplně ok 😃

Fakt záleží na tobě, tvé rodině a tvém dítěti. Jsou děti, co prostě spí vždy a všude, nevadí jim kočárek, nemají kolíky, zuby jim rostou přes noc. A pak máš dítě, které je plactive,tulive, má reflux, každý zub je 14 dnů nespani.
My jsme si užili reflux, kolíky, bojkoty kojení, záchvaty, kdy se leknul, bouchnul a z toho šel do fialová, zapoměl dýchat. Aktuálně dva roky nejí, nemluvi, všude vleze, všechno rozmontuje, vzteká se,. Hlídání nemáme, a přesto čekáme druhé.
Já využívám čas, kdy spí nebo je s tátou na sebe(knížka, koupel, cumeni na modrého koně).
Život tím nekončí, jen se dle mě změní.. Místo dvou hodin welnesu mi stačí sprcha bez všech. Ctu knížku měsíc místo tydne a doma holt už nikdy nebude tak katalogové uklizeno.

Hodně záleží na dítěti, některé prostě nespí, často se koji, nedá se odložit a když k tomu máš chlapa věčně mimo domov, babičky, co nehĺídají, jsi ráda, že jsi ráda.
Záleží i na tobě, jak tě to semele. Někomu to vyhovuje, věnovat se jen miminu. Někdo vstane brzy ráno, jde cvičit nebo pak po nocích uklízí. Někdo zvládne dítě, dům i zvířata a někdo jiný má problém v paneláku ohřát oběd. Natož aby si třeba umyl vlasy 🤷‍♀️
Teoreticky můžeš plánovat cokoli, realita může být úplně jiná.
Nás třeba děti hodně omezily v tom, že musíme víc plánovat. Vsude s sebou táhneš víc věcí, výlety vybíráš tak, aby to bylo dostupné s kočárkem nebo aby to dítě bavilo. Když máš koníček, kde nemůžeš dítě mít a nemáš hlídání, jsi v háji.
Prostě se ti změní život. Hodně. A záleží jen na tobě, jak se s tím popereš.

Určitě záleží na tom, jak to doma máš. Pokud partner přiloží ruku k dílu už teď, nebála bych se. Pokud ne... No, s dítětem se většinou nezmění.
Ale co neovlivnis, je dítě. Já mám dvě narocnatka, obě první půl rok prorvaly, dostala jsem tucty nevyzadanych rad, většinou od maminek, jejichž děti byla taková ta roztomila, ticha miminka. 😃
I teď si jeste dost uzivam, ale muž je opravdová opora.

Tragicky to neni, ale priznam bez pardonu, ze moje predstavy byly od reality diametralne odlisny 😀
Nejsem usmudlana, na vzhledu si davam zalezet docela dost, jim, na wc chodim 🙂, stiham knihy i serialy, kafe piju teply 🙂 - ale jo, svym zpusobem mam opravdu pocit, ze muj vlastni zivot skoncil. Respektive se smrsknul na naprosto nepatrny nic, behem kteryho si muzu delat, co chci, a jit, kam chci, a o nic se nestarat. Takovyho casu je jako safranu. Po zbylou dobu jsou na prvnim miste deti a uz vzdycky budou.

Jako … zivot, jak ho znas, skonci, na to se priprav 🙂

Narodila se mi teď druhá dcerka, starší má 2 roky a 4 měsíce a čas si na sebe najdu. 🙂 Je to ale opravdu hodně o partnerovi a případně i rodině. První mám z předchozího vztahu, tam to hodně rychle padlo chviličku po porodu a rodina daleko, takže jsem byla fakt na všechno sama a malá neodložitelná ve dne v noci. Teď mám druhou, partner hodně pomáhá s mladší i starší, navíc bydlíme v dosahu rodičů, takže fungují i babičky. Najde se čas jak na odpočinek, tak moje zájmy. 🙂 A ono když pak máš už to miminko u sebe, tak už ti tolik nevadí, že tě to na nějaký čas omezí a nemůžeš se věnovat zájmům tolik jako před tím. Ale rodičovství teda opravdu není růžové, chvílemi je člověk zralý na to vypít flašku na ex a koukat do blba. 😄

Za mne je to hodně o tom, jak se k tomu postavíš... Mám dvě děti a život pro mne rozhodně neskončil. Ano, je to jiné, ta ztráta svobody mi vadila vždycky a i teď s tím občas bojuji... Ale i tak pracuji na top manažerské pozici, mám svůj život, svoje koníčky, stále chodím na pařby, jezdím lyžovat tak jako kdysi (moje největší láska) a tatínek funguje jako otec, tzn. ne že pohlídá, ale je prostě se svýma dětma. To je za mne ten hlavní rozdíl, otec svoje děti nikdy nehlídá, ale stará se o ně 🙂 A spoustu věcí je pak i s dětmi, jak jsou větší jsou to parťáci a má to zase jiný smysl... Jo a ještě dodatek, vždy jsem to vše dávala bez hlídacích babiček.....

Když pominu, co chybí - všechno už bylo řečeno - tak to ber jako postěžování.. A není řečeno, co přibude - láska jakou jsi nezažila, radost, co nepopíšu, naplnění, nejhezčí okamžiky v životě a mnoho dalšího.

Diskuzi jsem nečetla, ale v tomhle je strašně moc faktorů, které to ovlivňují. Kojení i když je pro dítě prostě lepší, pro mámu to může být náročnější. Já jsem měla bolestivé začátky, těžký bojkot kojení z důvodu KISS syndromu dcery. S tím souviselo i to, že byla plačtivá, citlivá na manipulaci.
Rodiče bydlí daleko, ztřeštěné tchyni bych ji nesvěřila ani teď v jejím roce a tři čtvrtě. A manžel z "hlídání" není moc odvařený. Takže jsem na ni skoro sama.
Dcera taky blbě spí, dlouho se budila třeba 20x za noc. 🙄 No já jsem tu transformaci z ženy v matku obecně psychicky nezvládla, rodila jsem v první vlně covidu, měla jsem šílené úzkosti, probudily se mi panické ataky a celé to vyústilo v poporodní depresi když měla dcera přes rok.
Některé ženy si to umí zařídit, já jsem to prostě neuměla. 🙈 Teď už spí líp, ale teprve se učím relaxovat. Některé věci, úklid, vaření apod. raději udělám v klidu a rychle když spí než když se mi u toho motá pod nohama a řve, že chce na ruce. 🙂 Jsem vyčerpaná, ale naučilo mě to se opravdu radovat z maličkostí a neřešit malichernosti.

Vzdycky jsem byla zvykla mit malo "volneho casu" ve smyslu casu, kdy nic nedelam. Jako dite jsem mela krouzky a hodne se venovala skole, na VS jsem bud byla ve skole nebo ma brigade, abych mela na jidlo a najem. Ale vzdycky jsem proste mohla rano do te skoly nevstat, kdyz jsem to potrebovala, mohla jsem byt nemocna tyden v posteli nebo si udelat tyden volna a fakt nedelat nic. Myslim, ze tohle je to nejtezsi, co si nedovede nikdo predstavit dokud to fakt nezazije, co to znamena to 24/7... A ono to fakt nespasi, ze v sobotu a v nedeli je doma muz, a tak vstane s ditetem. Protoze pak je tu taky po-pa, kdy mas porad oci na stopkach. U mimin mi to jeste prijde v pohode, tam nemam zkusenost s ubrecenymi neutisitelnymi, ale pak z toho vyroste ta motorova mys a vetsinou vsechny chcem, aby se dozila plnoletosti. Pro me nejaky teplaky/saticky a nalicena/nenalicena jsou naprosta banalita v posuzovani toho, jak ti materstvi zmeni zivot. Chybi mi rozhodne spolecensky kontakt, protoze jsem ho na VS i v praci mela opravdu hodne (a pak mam kolem sebe holky, ktere jsou stastne, ze jsou samy) a hodne mi chybi nejaky rozsahlejsi odpocinek... Ale v dubnu budeme mit 4. Dite, tak bud jsem cvok a nebo ty klady materstvi jsou porad vetsi nez zapory.

řekla bych, že se toho hodně změní. ale každá to má jinak, záleží jak ti bude spát miminko, bude pomáhat partner(ka)/babičky/kamarádky. budeš pracovat už po šestinedělí/půl roce/roce/....
co tě asi nemime, je mluvení hlavně o mimču, jelikož je to tvá celodenní starost a radost 😉 nebudeš se už tak často vídat s přáteli (ať víkendová pařba/herní večer/... ). pár jich i na čas odpadne (většina bezdětných, nechtějí poslouchat, že mimčo má koliku,...). ale postupně se zase vrací. ono to hlavně rychle utíká, takže jeden rok uteče ani nevíš jak.
mám kamarádku, která byla po šestinedělí na vínu s kamaradkami, chodí cvičit, ... má možnost hlídání babiček. Tuto možnost já třeba nemám, takže je to o domluvě s mužem, což není problém, ale často se plány změní, jelikož malé rostou zoubky, teplota,... a malá chce prostě v tu chvíli mámu, tak holt přeložím plán večera.
abych to shrnula, máš se na co těšit. s prckem prožíváš všechny nové dovednosti, objevy, ale samozřejmě také všechny strasti. Zvlášť u prvního je to hodně intenzivní. Čekám druhé, takže zas tak strašný to nebude 🤣🤣🤣