Těhotenství si neužívám kvůli špatné psychice
Ahoj,
je tu někdo, kdo si, ač by strašně rád, nedokáže naplno užívat těhotenství, i když jste si miminko moc přáli? Jsem ve 24.tt a ztratila jsem takový ten dobrý pocit z těhotenství. Větší zlom přišel při velkém ultrazvuku, kdy miminku našli cysty na mozku a nějakou anomálii na srdíčku (oboje soft markery downova syndromu, ale jelikož spolu nejsou propojené, mělo by to být ok). Nicméně cítím se úzkostně, mám divný pocit na srdci, nedokážu se pořádně z ničeho radovat, špatně spím a celkově mám pocit, že je mou společenskou povinností být šťastná. Když naznačím, že se tak necítím, okolí se diví: "vždyť sis to tak přála, tak proč nejsi šťastná, musíš být!" Nemyslím si, že ten nález z ultrazvuku je přímo příčinou, ale když to spojím s takovými těmi typickými těhotenskými obtížemi, musím si přiznat, že těhotenský stav není nejkrásnější období v životě ženy a spíše než radost mě ovládají pocity úzkosti, neschopnosti, strachu a špatného pocitu. Vím, že to zase bude dobré a těhotenské obtíže jsou naprosto normální. Ale trápí mě to, že se s tím nemůžu moc svému okolí svěřit, aniž by nade mnou nekroutili nechápavě hlavou. Snažím se relaxovat a hledat alternativní metody, bohužel nic moc nepomáhá. Cítíte se někdo stějně nebo podobně? ☹
Ahoj lolap, myslím, že se cítím hodně podobně, jak píšeš. Zkoušela jsem prozatím kyneziologii, ale zřejmě popřemýšlím i o tom psychologovi, je to přece jen nezávislá osoba, která mi nebude vyčítat moje starosti. Je to prostě nepříjemné, ty fyzické projevy úzkosti a pak se dostanu do takového stavu, kdy se psychicky vnitřně týrám za to, že si to těhotenství sama takhle "kazím". Děkuju za rady 😉 .
@tulipenka netrap se tím, že se necítíš tak, jak ostatní očekávají, jejich očekávání jsou jen jejich problémem, ne tvým. Pokud se trápíš tak je určitě dobře, že to ventiluješ a nedusíš v sobě. Já sice nikdy ve stejné situaci nikdy nebyla, ale mnohokrát mi pomohla kinezilogie One Brain, pokud si z JM, dám ti typ. Jinak přeji, ať se ti podaří celou situaci zvládnout a ať je ti brzo zase lépe.
@travnule z JM nejsem, ale na kineziologii One Brain chodím tady u nás k jedné doktorce, která má celožitovní zkušenosti a je v tom vážně dobrá....popřemýšlím, jestli se obrátím zase na ní nebo jestli nezkusit toho psychologa...nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby to vymizelo samo od sebe, ale děkuju ti 🙂
@tulipenka je to hodně o lidech i co se týká psychologů i kinezilogů a ani u jednoho to není o délce praxe (s tím bohužel mám zkušenost). K některým psychologům bych u nás nešla ani zadarmo, naopak vím, také o jedné výborné psycholožce, bohužel u nás. Chce to vyptat dobrý typ od okolí, určitě ti místní poradí. Držím pěsti 🙂
Mne tedy tvůj postoj připadá úplně normální a přirozený. Mne samotné připadá těhotenství jako docela riskantní záležitost, nic v něm není jisté. Podle mě představa, že těhotenství je pro každou ženu šťastné období, je naprosto zcestna, nemusíš se cítit provinile kvůli nim.
Popravdě řečeno si myslím, že je to normální! to že do nás média cpou obrázky štastných žen je jen póza. Já se na mimi moc těším ale taky se bojím, spím špatně už cca 4 měsíce, do 5 měsíce včetně mi bylo každé ráno zle, večer jsem byla na odpis v 8 hodin, takže žádný společenský život, Fakt šílený,teď už jsem doma, takže si můžou lehnout kdy chci atd. tak je to lepší ale zase už mám větší břško,takže funím (a to jsem přibrala jen 5,5 kg), sedím furt na WC...nevím kde se vzalo to kliše že těhotenství je nejkrásnější období.. 🤐 ano těším se na dítě ale taky mám obavy jako nikdy...neboj nejsi v tom sama jen není společensky únosné o tom mluvit...
Tohle prostě nikdy není uniformní věc, někomu je v těhotenství tak zle, že si ho ani užívat nemůže, někdo jako já mívá těhotenství tak bezproblémové, že by si ho klidně ještě o pár měsíců protáhl, kromě pálení žáhy mi vůbec nic nebylo, ale na rozdíl ode mně popisuje řada žen zase porod jako euforický zážitek, což já mám přesně naopak. Proto nikdo nemůže posuzovat něčí pocity, když ve Vás neseděl.
Mluvíte mi z duše....každá těhotenství prožívá jinak s ohledem na okolnosti. Mně bylo špatně prakticky celý den až do konce 5. měsíce, pak byl chvíli klid, který ale vystřídal šok z nálezu na ultrazvuku, přidaly se bolesti zad, zadýchávání, skákání na wc co půl hodiny, neustále ucpaný nos, problémy se spánkem, bolesti v podbřišku a od včera dokonce i omdlévání. To prostě pak nejde odpovídat s nadšením na otázku, jak si těhotenství užívám a jak musím být šťastná. Vše to odezní a jasně, že to jde vydržet, jen ta psychika trpí, když se od vás očekává prostě úplně jiná reakce. Děkuju za všechny reakce, které mi zvedly náladu 😵 . Asi jsem to jen potřebovala říct někomu, kdo by mě pochopil.
tulipenka KAŽDÝ je hrdina a když ho nikdo nevidí pláče. PROTO bych si vás nikdy nedovolila posuzovat je to vaše tělo baše myšlenky a je dobře , že je máte at už kladné či záporné. Prostě jste člověk a žijete a to je hlavní. Určitě si nic neděljete z okolí to jsou někdy tak nepřející a zlé rady , že div člověka neuhranou. Ikdyž určitě je okolo vás plno lidiček , kteří vám fandí a mají bezmezně rádi . Musíme PŘECI TĚM ČERNÝM OVCÍM dát také šanci néé?? hihih moc vám přeji do budoucna jen to hezké a vím , že i ty špatné přijde , ale vy jste šikulka a dáte to.
Tulipenka mě stačí těhotenská cukrovka a mám již také dost.. takže se hlásím kvám do klubu na hromadné stížnosti hihih
Tulipenka Ahoj, vím přesně o čem mluvíš. Jsem ve 24tt a každý kolem mě mi stále říká, že musím být veselá, že to prcek vnímá a že když jsem si to dítě tak moc přála, tak proč pořád brečím a nemluvím atd.! Ano, nejsem veselá a ano, jsem smutná a strachy bez sebe zároveň a je to díky tomu, že jsem už jednou potratila, takže se teď všeho bojím a v podstatě každý den přemýšlím, co bych dělala, kdyby se to stalo znovu. Ale tohle nikdo neví, takže jsou na mě všichni naštvaní a kroutí hlavou nad mým DIVNÝM chováním. Podle standardů (ale fakt nevím, kdo je takhle nastavil) by totiž každá ženská měla blahem a štěstím v těhu jen zářit. Ale to je fakt blbost. Já chodím k psychologovi a tohle jsem mu říkala už od začátku, že mě i přítel tu a tam (podle mě dost často) upozorňuje na to, že nechápe, proč jsem tak uzavřená, proč stále brečím atd.když jsem to dítě tak moc chtěla a na podruhé se to povedlo. Řekla jsem psychologovi, že vím, že bych MĚLA být veselá, aby i dítě bylo po porodu šťastné a v pohodě! a on se mě zeptal: a když vám to někdo řekne, abyste byla veselá - jste veselá? a já na to, že samozřejmě že ne, protože se tak necítím. A on se jen pousmál a řekl: tak vidíte! není možné se chovat podle očekávání druhých. Netrapte se tím, co chtějí ostatní. Prostě nejste nejveselejší, ale to neznamená, že je to špatně! Když na vás ty myšlenky příjdou, tak se jim věnujte. Pojmenujte je, vyslovte je nahlas a někomu se s tím svěřte, ale víc se tím netrapte. A tak se to snažím dělat. Mám jednu kamarádku, které se můžu se vším svěřit a která mi za každou mojí větou, kdy jí říkám, že jsem zase brečela nebo nespala z důvodu strachu, neříká, že jsem divná, protože nejsem štastná. A taky mě potěšila moje ségra, která mi narovinu (aniž bych jí o tomhle svým pocitu řekla) jednou řekla: nevím, kdo řekl,že je těhu nejšťastnění období ženy. Já se tak necítila. Stále jsem se bála, že se dítěti ve mně něco stane, bála jsem se, že ho svým chováním ovlivním/poškodím (třeba co jedla atd), takže jsem se těšila, až bude mimčo ze mně venku a bude bojovat se životem samo za sebe a já mu (když na to budu stačit) budu pomáhat. Takže v tom nejsi sama. Pokud máš chápajícího partnera (který ti to, že bys měla být šťastná a veselá nepřipomíná tak jako ten můj - od kterého bych chápala trochu víc porozumění, když zná celou historii mého těhotenství) tak jsi na tom o malinko líp než já! 🙂 Držím ti palce, aby ses z toho co nejdřív dostala, ale hlavně aby bylo mimčo v pořádku!
Chápu Tě 🙂 cítím se stejně, není mi dobře, jako bych měla neustále kocovinu, těhotenství si zatím nijak zvlášť neužívám. Sice jsem ještě na začátku, ale taky mě spíše než radostné myšlenky zachvátily obavy a tíha zodpovědnosti. Bylo mi mizerně. Nechtěla jsem dát nic znát, ale nakonec jsem se svěřila rodičům, že vůbec nejásám, že se neraduju (nebo se spíš raduji kvůli partnerovi, protože ten se raduje), ale že se veskrze bojím toho, co přijde. Zachvátila mne totální úzkost a chmury. Hlavně mi nepomohly ani takovéto diskuze, ve kterých maminky opakovaly, jak jsou šťastné a nadšené a já se cítila tím pádem divná. Reakce rodičů - utěšili mě. Tvé obavy jsou oprávněné a myslím si, že i ty šťastné maminky je taky občas mají.. Nemůžeš být šťastná na povel, jen proto, že se to očekává. Svěř se blízké osobě, nenes to sama, třeba mámě, jestli s ní máš dobrý vztah. A neutápěj se ve svých obavách 🙂 ! Nikdo jiný nezařídí, abys byla spokojená, jen ty sama. Mysli na to, že všechno bude dobré, opakuj si to jako mantru, věř tomu, přej si to a tak to bude. Raduj se ze života, z toho, že budeš mít s velkou pravděpodobností zdravé dítě, že máš podporu, rodinu, zdraví, je to vážně dar. Nemysli na chmurné věci. Taky jsem si zašla do bylinkářství, poraď se s nimi, já mám směs meduňka s lípou, i kdyby nic, popíjení teplého čaje mi dělá dobře, hlavu vzhůru 🙂 !!! Bude dobře. 🙂
Přidávám se do klubu! :D
Nejsem na tom nějak zle, že bych třeba zvracela, měla úzkosti, nebo brečela. Ale zatím nějak nechápu to "nejkrásnější období ženy" a nadšené výrazy všech okolo jak je to úžasné a že si to určitě užívám 😠 Na miminko se těším, ale strašně mě vytáčí, že sexuální život je pryč, protože na to prostě není nálada, chuť a navíc si připadám tlustá, škaredá a nepřitažlivá. Pořád bych jen spala a přestože manžel to nekomentuje, úplně cítím jak mu vadí, že jsem najednou líná a nejsem schopná ani uvařit. Chci celý den ležet a chci aby se o mě někdo staral a chápal mě. :( Ale proč? Když jsem přece teď nejšťastnější ve svém životě a plná elánu a nadšení, že čekám miminko. Je to na palici 😔
Ještě jsem zapomněla zmínit ty pohledy, když si vezmu prostě jen tak čokoládu... a komentář, který bolí... "s takovou budeš mít břicho ještě větší, než bys musela mít"...
a teď už brečím,... asi jsem se potřebovala vypovídat, ulevilo se mi 🙂
@zuzalinkak to mne mrzi, ze te manzel nepodpori. Ale zkus mu vysvětlit, ze preci cekas i jeho dite, a ze se jedna o docasny stav. Jako chlap toto nikdy nepochopi a nevi, co znamena, když je zena v tehotenstvi opravdu unavena...ale proste to občas k tehotenstvi patri - ano a bricho bude ještě vetsi, protože tam nemas tuky, ale opravdove dite, a to proste nejaky prostor potřebuje...
Také jsem si plánovala, jak si své první a vytoužené těhotenství budu užívat a nenechám si ho ničím a nikým kazit. jenže celý první trimestr jsem proležela v nemocnici, nejprve stálé krvácení a pak velkmi silně těhotenské nevolnosti, metabolický rozvrat a kapačky. Další měsíc jsem se dávala dohromady. Pak prostě přišly další starosti a běžné obavy, jestli vše zvládnu, strach z porodu, nemoci v rodině a bohužel i vážné zhoršení zdravotního stavu mého partnera. Říkám si, proč? Ale je to zbytečné. Život si nevybírá a smutné události se dějí i v tu nejnevhodnější dobu. A tak se snažím fungovat, radovat se z maličkostí. Těším se na své první dítě a s přítelem se snažíme žít každý den pokud možno v klidu. Když prostě není nálada, tak není a nemá moc smysl to lámat přes koleno, nutit se usmívat, když to nejde. Ono jiné dny je lépe. A opravdu, těhotenství je náročné období, plné starostí, aby vše dopadlo dobře, máme přirozeně strach z kde čeho. Nevím, jestli je vůbec možné celých 9 měsíců být v pohodě a nad věcí, stále vysmátá a dobře naladěná. Také mívám občas výčitky, že mi mé vytoužené těhotenství není důvodem pro dobrou náladu, pozitivní myšlení. Jenou je hůř, pak je mi zase lépe. Snažím se, ale prostě člověk není stroj. Takže si z toho žádná nedělejme vrásky a nic si nevyčítejme. Určitě to je přirozené.
@tulipenka Nemusíš se cítit tak, jak si myslí lidi kolem tebe aby ses cítila. Já například první 4 měsíce těhotenství strávila s hlavou v míse. Zvracela jsem i 15x denně. Což se samosebou podepsalo i na psychice. Připadala jsem si odporná, dokonce jsem myslela i na to, že nejsem na těhotenství stavěná, a že to byla chyba. Pak jsem se zas nesnášela za ty myšlenky. A jakmile byl jen nepatrný náznak, že by s děťátkem mohlo být něco v nepořádku, hned se mi hlavou proháněly strašlivý scénáře. To dělají hormony. Taky jsem nemohla koukat na zprávy a stejně tak mě rozbrečel každej druhej film... fakt děsný období. Ale tak v 7. měsíci se to zlomilo. Najednou bylo všechno v pohodě a já dokonce byla výkonnější než netěhotná :D Pokud ten, komu se svěřuješ, nechápavě kroutí hlavou, není to ta správná osoba na svěřování. Mě byl velkou oporou manžel. Dodnes si ho za to, jak úžasný byl (i když to normálně v povaze moc nemá), moc vážím.
Netusim proc, ale od vlozeni dalsich prispevku mi neprislo zadne upozorneni, az vcera, tak reaguji nyni, coz taky neni na skodu, jelikoz nekdy se veci s odstupem casu zdaji trochu jine.
Vsem moc dekuji za pochopeni a i pridani vlastnich pocitu. Moc si toho vazim a ani nevite, jak dokaze pomoct skutecne empaticky nazor. Ted jsem 27.tt a obecne na mych pocitech ohledne těhotenstvi se nic nezmenilo. Zmenil se ale zpusob, jakym se snazim s tim pracovat, coz je asi to nejdulezitejsi. Jsem uprimny clovek a o to same se snazim i sama k sobe. Priznala jsem si, ze obdobi tehotenstvi se vsemi radostmi i starostmi proste neni obdobi, ve kterem jsem rada a ktere by mi prinaselo vetsi poteseni ze zivota. At uz po fyzicke ci psychicke strance. To vsak neznamena (jak si mnoho nechapavych lidi mysli), ze se netesim na miminko nebo ze ho snad nemam a nebudu mit rada. Naopak tim, ze jsem si jista svymi pocity, at uz jsou pozitivni ci negativni, jsem presvedcena, ze nase male miminko bude velmi milovane a tesim se, az mu tu lasku projevim i z oci do oci. Jen se proste tesim na konec tehotenstvi, paradoxne i na porod a az tu s nami bude. Kdyz to shrnu, i kdyz se nezmenil muj nazor a postoj vuci tem 9ti mesicum, bez kterych to proste jinak nejde, tim, ze jsem vuci sobe uprimna a vyrovnavam se se zjistenim, ze i ma ocekavani jsou odlisna od mych predstav, je mi lip. Ulevilo se mi, i kdyz porad to nejsem ja a tesim se, az si budu zase patrit. Mozna se to nekomu zda sobecke, ale zase je to o tom, ze lide maji nejaky svuj utvoreny nazor, nedokazi se vcitit a pripustit i jiny, a proto se s timto memu okoli uz ani nesveruji. Clovek potrebuje povzbudit, aby mohl zamakat sam na sobe. A ne shodit nevericnymi reakcemi a soudy o tom, co bych mela a nemela citit. Hledala jsem nejaka konstruktivni reseni (chodim na jogu, raduju se z malych veci, pecu nove recepty, vic ctu knizky, ktere jsem odkladala, zarizuju vybavicku atp.) a snazim se zahanet chmurne myslenky temi veselymi. A to za me nikdo jiny neudela 🙂. Nekdy vsak clovek potrebuje odrazovy mustek, bez ktereho by se trapil o dost dele.
Jeste jednou dekuju vsem, kteri mi napsali a smekam pred vasi empatii. 🙂. Doufam take, ze tem, kterym je taky tak divne, se brzo ulevi a najdou svuj zpusob. A kdyby bylo smutno, klidne mi napiste do zpravy. 😉
@zuzalinkak mrzi me, ze brecis, je to uz aspon o fous lepsi?
@tulipenka Ale jo 🙂 Nějak mně to přešlo. 🙂 Manžel byl večer moc milý, koupil mi ovoce a zákusek. 🙂 Snad ty stavy ještě těch pár měsíců přežiju. 🙂
@zuzalinkak tak to rada ctu 🙂 jen tak dal
Ahoj holky, už dlouho se cítím psychicky mizerně a nevím, komu to říct, mám pocit, že přítel už mě musí nenávidět z těch mých nálad a hlavně breku... Zkusím to vypsat, možná pomůže aspoň to...
Myslela jsem si, že jsem jen vystresovaná ze školy, kterou končím, měla jsem nějaké zkoušky, hodně stresu z diplomky, kterou jsem nestihla v termínu a musím ji teď do porodu dokončit, za čtrnáct dní mě čekají státnice... Jenže ono to není jen to. My jsme šli do těhotenství plánovaně, o prázdninách jsme se o mimi začali bavit, oba dva jsme už dlouho chtěli, jenže já chtěla první dokončit školu. Tedy, chtěla bych předtím ještě svatbu, ale na tom jsme se s přítelem neshodli a tak jsem ustoupila. No dospěli jsme k tomu, že závěr studia přece s těhotenstvím zvládnu, vždyť to nic není. Šla jsem do toho, že dokud mimi nebude na světě, nic se nemění. Jenže se toho změnilo strašně moc.
V září mi bylo špatně, začalo to na naší první dovolené, kde jsme byli jen my dva, takže jsem si ji neužila, tak jak bych chtěla - ale bylo tam radování z čerstvého těhotenství, tak jsem to brala s optimismem. Jenže mi nebylo dobře déle, bolela mě hlava, bylo mi na zvracení (a to jsem nezvracela, furt jsem si říkala, že na tom ještě vůbec nejsem nejhůř)... Tak jsem přestala chodit do práce. Chtěla jsem se věnovat diplomce, měla jsem nasmlouvaný ještě projekt mimo práci, který jsem potřebovala dokončit, nic nešlo, jen jsem ležela celé dny v posteli, fungovat jsem mohla tak 2 hodiny ze dne. Všechno se mi posunulo, projekt jsem místo do konce září dokončovala až v prosinci, diplomku jsem nestihla vůbec.
Začal se ve mně tvořit pocit totální neschopnosti, předtím jsem zvládala dvě školy a práci (na cca 100 h měsíčně), najednou jsem nebyla schopná ničeho. A když ještě člověk slyší od skoro-švagrové, jak její kamarádka měla pohodové těhotenství, jak byla pozitivní... A já pořád jen ve špatné náladě, nevrlá, ubrečená... Nic moc.
Před Vánocemi přišel světlý okamžik, kdy jsme našli nové bydlení (teď jsme v podnájmu), takže jsme byli oba natěšení, že budeme mít "to svoje". Jenže z mnoha důvodů se stěhovat budeme moct nejdříve v dubnu, což vychází přesně tak, že mě úplně děsí, že to bude pár týdnů před porodem (a kdo ví jestli). Po Vánocích si ještě přítel zlomil nohu a měl měsíc nohu v sádře, takže čtrnáct dnů byl v kuse doma a nemohl dělat skoro nic, protože jen ležel, pak jsem ho vozila denně do práce a z práce. Další zabitý čas, další starosti na mou hlavu - potřebovala jsem, aby mi v době zkoušek někdo pomohl a namísto toho jsem se měla starat ještě o dalšího člověka...
Pocit neschopnosti se jen umocňoval s tím, že jsem se měla o někoho starat a nezvládala jsem to, přítel se stravuje úplně jinak než já a já na to nebyla připravená, neumím každý den dělat maso, absolutně nemám nápady na to, co dělat, koneckonců ani vařit pořádně neumím, nikdy mě to nebavilo, sice udělám, co je potřeba, ale jsem zvyklá pro sebe dělat jednoduchá bezmasá jídla a jen o víkendu připravovat něco "složitějšího". Pak už jsme na sebe jen štěkali, on byl nervózní, protože ho bolela noha a nevěděl, kdy ji bude mít v pořádku, já byla nervózní (a ještě jsem), že nedám zkoušky...
Já nevím, i bez těhotenství bych z toho všeho byla asi lehce na prášky, a takhle, takhle si připadám úplně na dně. Nejhorší je, že ani nevidím cestu ven - když udělám státnice a dodělám diplomku, nepřijde oddych, nemůžu si "vymazat hlavu" a pořádně se ožrat (což bych teď fakt potřebovala, ačkoliv mi ten alkohol normálně vůbec nechybí), ale namísto toho budou další starosti se stěhováním a miminem. Děsí mě to, že už teď mi strašně vadí, jak nikam s nikým nechodím, protože se snažím "něco dělat", a pak už nebudu moct vůbec nikam, protože rodiny máme každý minimálně 200 km daleko na různé strany, hlídání nepřipadá v úvahu. Tíží mě ta zodpovědnost, když vidím, že nejsem schopná se postarat o sebe, natož o přítele, jak se budu schopná postarat o dítě? Trápí mě, že malému nedávám jenom lásku, ale taky spoustu starostí a nervů, nechci, aby s tímhle přišel na svět... A nemám komu to říct, nikdo v mém okolí děti nemá, všichni se akorát "baví", což mi k náladě taky nepřispívá...
Jak to zakončit. Jestli jste některá došla až sem, smekám před vámi klobouk a moc děkuji už jenom za to 🙂 Snažím se myslet pozitivně, těšit se na to, až to nejhorší budu mít za sebou, až u nás bude ten náš malý tvoreček, moc se těším na to, až ho uvidím... Hlava moc dobře ví, že to, co prožívám, jsou hlouposti, že se vůbec nic neděje. Jen mám pocit, že než to všechno odezní, ztratím veškeré přátele, přítele totálně znechutím a na sebe se už nebudu moct ani podívat - pokud se teda předtím ještě totálně nezblázním...
@tulipenka A omlouvám se, že nereaguji na tebe... Moc ráda bych poradila, kdybych věděla jak 🙂 Spíš bych se zeptala, jestli jsi byla u toho psychologa a případně co víc pomohlo, jestli kineziologie nebo psychologie? Já psychologii studovala a většinou se mi moc přístup psychologů nelíbí, preferovala bych raději tu kinezi, už jsem párkrát byla. Ale přítel na tyhle věci moc není, nevěří tomu, a já se popravdě stydím mu říkat, že bych něco takového chtěla.
@confusia Nedivím se, že jsi v takovém stavu, když sis toho tolik naložila. Dvě školy, práce a ještě přítel, to je na mě dost velký šílenství i v "netěhotném" období.
V první řadě se musíš naučit ale jednu věc: mluvit o tom. S přítelem, s rodinou, s přáteli. Ne si jen stěžovat, ale vysvětlit, požádat tu tady o maličkost, tu o trochu pomoci. Protože od toho partneři, rodina a přátelé jsou, nejsou tu proto, abys sis dělala starosti s tím, jestli je náhodou neobtěžuješ.
To, že se každá snaží vypadat v pohodě a že všechno zvládá, jen aby nevypadala před ostatními jako slaboch, to pak vytváří ten nepochopitelný obraz štastných těhulek v televizi a časopisech, který je přijímán jako standart, jako že tak to má být. Přitom každá z nás, co to máme za sebou, zatraceně dobře víme, že to tak není!
Za druhé: odlož minimálně do porodu, co se odložit dá, a nevymlouvej se, že to nejde. Práci, školu - i ta diplomka jde odložit. Co je důležitější? Abys byla ty a mimčo v pohodě nebo abys ještě tenhle rok dodělala školu? Stěhování asi neodložíš, ale neboj se toho, já se těhotná stěhovala a ještě vdávala a co? Tak hold byli ještě půlroku na to po bytě nevybalené krabice. A svět se nezbořil 🙂
Za třetí: ulev si, kdekoli můžeš. Pokud si to můžeš finančně dovolit a rodina ti s tím pomoci nemůže, sežeň si pomoc do domácnosti. Jinak se na to žehlení prostě vykašli 🙂 Chce přítel maso? A kde je psáno, že mu musíš vařit každý den? Tak mu uvař guláš na tři dny nebo objednej čínu. Nebo ať se chlapec vytáhne a uklohní něco sám. Já jsem rozhodně zatvrzelý masožrout, ale i já vím, že není dobrý ho jíst každý den. Tak ať papá přítel občas taky zeleninku ;) (Ovšem rozhodně nejsem fanda vegetariánství v těhotenství, ví to tvůj doktor?). Až se trochu vzpamatuješ s nápady na vaření ti poradí kuchařky a nebo holky tady, toho se neboj ;)
Odpočívej, kdy to jen jde a zbytečně se nenervuj. Stanov si priority a drž se jich. Nesnaž se pořád "něco dělat". Už tím, že přivádíš na svět nový život, toho děláš sakra dost ;)
@silthar Moc děkuji za podporu.
Já mám takhle naloženo pořád, byla jsem zvyklá dělat na 200 %, takže je teď pro mě dost nové, když to najednou nejde... Rodina má pocit, že to přece musím všechno zvládnout, a když už náhodou nezvládám, tak jediné řešení je vykašli se na to, ale na co - momentálně mám na starosti jen diplomku a státnice, v práci jsem domluvená, že přijdu, až a jestli budu moct - tu školu už chci dodělat, za rok už by se mi nemuselo chtít a já nejsem člověk, který by věci nedotahoval do konce, do konce života bych si neodpustila, kdybych ty dva roky studia vyhodila do koše... Ať už mi to studium k něčemu je, nebo ne. Navíc babička by mě asi zabila, kdybych to nedodělala 🙂
Právě že teď se snažím ulevovat si, v podstatě jsem jen doma a buď odpočívám nebo se věnuji škole, ale chybí mi kontakt se světem, nedovolím si jít ven, a to mě taky nebaví. Přítel se snaží, jemu stačí i nudle z pytlíku, ale já se stydím za to, že by to měl jíst, vím, že nemůže za to, že byl teď dlouho nepohyblivý a stání byť na druhé noze ho dost bolelo, takže ani uvařit sám nemohl... Jenže většinou, když se snaží, já to nějak zbojkotuju, on má pak pocit, že cokoli udělá, je špatně, a já se neumím ovládat... Pak mě to moc mrzí, protože vím, že chtěl pomoct. A objednávat jídlo... Nejsme na tom finančně špatně, ale já jsem šetřílek a nemám ráda, když se zbytečně rozhazuje. Navíc teď už delší dobu do práce nechodím, o to víc se snažím šetřit, když ani do domácího rozpočtu nic nepřihodím (vím, že je to blbost, ale já to mám v hlavě takhle nastavené, mám potřebu hrozné samostatnosti a teď dost trpím).
U mě je největší problém asi s tím, že mám hrozně vysoké nároky jak na sebe, tak na ostatní. Teď svoje nároky nestačím plnit a jsem z toho zklamaná a své zklamání si pak vybíjím na příteli, který má pak pocit, že moje nároky taky není schopný plnit. Nevím, jak tohle odbourat. Jak už jsem psala, v hlavě vím, že všechno dopadlo dobře, dítě se nám povedlo na první pokus, našli jsme bydlení, dokončila jsem druhého bakaláře, udělala jsem všechny zkoušky, státnice vím, že udělám, miminko je v pořádku... Prostě všechno šlape, jak má, peníze máme, zdraví (až na tu zpropadenou nohu) jsme, vůbec nic se neděje. Ale já mám pořád pocit, že jsem neschopná, ať se děje, co se děje.
PS: A jinak neboj, já maso jím, nejsem vegetariánka 🙂 Jen ho nemusím každý den, bohatě mi stačí dvakrát do týdne. Snažím se poslouchat tělo a nebudu se nutit do něčeho, na co nemám chuť 🙂
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Zjisti víc o svém těhotenství: Těhotenství týden po týdnu. Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Podobné diskuze
Modrý koník ti poradí v každém trimestru.
Zjisti víc o prvním trimestru.
Zjisti víc o druhém trimestru.
Zjisti víc o třetím trimestru.
Jak se zjišťuje pohlaví dítěte?.
Důležitá jsou různá vyšetření v těhotenství.
Určitě tě nemine 3D ultrazvuk.
Nebo také screening v 1. trimestru.
Někdy se může objevit i streptokok v těhotenství.
Závažná pak je preeklampsie.
Určitě si zkus promluvit s psychologem, většinou hodně pomůže, když se člověk vypovídá. Já jsem byla v obou těhotenstvích taky dost úzkostná, jsem zdravotník, takže jsem dost přemýšlela "co by, kdyby", někdy je nevědomost opravdu nejlepší🙂. Pak jsem se taky hodně bála o manžela, o rodiče, prarodiče. Musela jsem úplně zrušit koukání jakýchkoliv televizních zpráv (hlavně na Nově), nedělalo mi dobře vidět všechny ty autohavárky, mrtvé, postižené děti apod. První porod byl hodně komplikovaný, před druhým se mi zdávaly celé těhotenství noční můry, přemýšlela jsem neustále, co kdyby se mi něco stalo při porodu, co si počnou se starší dcerou, prostě pořád dokola...Nakonec mi pomohlo se hodně zaměstnat, cestovat, chodit mezi lidi, neřešit těhotenství a myslet na pozitivní věci🙂 Takže určitě nejsi jediná, zkus si najít v okolí někoho, s kým si o tom popovídáš a uvidíš, že ti bude líp🙂