První pocity v těhotenství.

Myslím že je to úplně normální a má to skoro každá prvorodička ,ale věř že takto to v hlavě šrotuje i maminkám co už nějaké děti mají a jsou těhotné , je to vážně normální 😉 přeji ať je zítra na kontrole všechno v pořádku 🍀🍀🍀

@kate_25 Já bych mohla vyprávět... Ještě před těhotenstvím jsem pořád poslouchala od rodičů ať už něco dělám, ať jdu na umělé oplodnění, že MUSÍM mít dítě. Pak se zadařilo, ale o dvě první těhotenství jsem přišla. Po mimoděložním po mně dokonce chtěli ať se snažíme hned, i když doktorka říkala že by to nebylo dobré. Když jsem řekla že se bojím aby se to neopakovalo, místo podpory mě nadávali. Takže mi touhu po miminku akorát narušili. Pak jsem otěhotněla potřetí, najednou panika z blbostí, jak to říkáš-jak to bude s venčením psa, jestli se manželovi nezhnusím, atd...No u mě ty deprese byly ještě o to horší, že se v mém okolí najednou nemluvilo o ničem jiném než o mimi, když jsem chtěla s našima probrat moje obavy a přání, vždycky mě jen sjeli že jsem blázen a blablabla. Vlastně celé těhotenství jsem se s nimi hádala. Když jsem potkala ve městě známou, okamžitě mě bombardovala s tím co mám a nemám dělat, jíst atd. Bude to znít divně, ale lidé okolo mě mi to těhotenství tak zhnusili, že mi hlavou problesklo jestli bych neměla jít na potrat abych měla klid. Dodnes bych si za to nejradši nafackovala. Naštěstí můj manžel mi byl obrovskou oporou, těhotenství a s tím spojené šílené hormonální psychické výkyvy jsem zvládla, a dnes mám tu nejkrásnější princeznu. Ale s manželem jsme si řekli, že pokud někdy ještě otěhotním, budeme to tajit co nejdýl, i před rodiči. Takový strašný nátlak už nechci NIKDY zažít. A ty obavy jak se to zvládne, byli fakt hloupost. Je to jednodužší, než jsem čekala.

@kate_25 já teprve začínám druhý trimestr, miminko jsme chtěli, snažili jsme se skoro rok... pocit, že to konečně vyšlo byl nádhernej, ale jak už to tu psal někdo výše, u každé těhulky se vyskytnou nějaké obavy nebo pochybnosti, jak to bude všechno zvládat, to je asi normální. Spíš bych řekla, že by nebylo normální, kdyby ti to bylo úplně jedno 🙂 občas mě přepadávají myšlenky, jak to všechno zvládneme, jak budu v noci vstávat, jak to bude s únavou, s kojením, co všechno ještě o miminkách/dětech nevím, že netuším, co s sebou do porodnice, neznám rozdíly mezi kočárky, netuším, jakou vybrat sedačku, jak to bude s výchovou, kam půjde do školky, jak to bude s případným sourozencem, jak zvládneme pubertu, co když ho vychováme špatně... :D prostě milion ZBYTEČNEJCH panickejch myšlenek... zvládly to ženy přede mnou, zvládnu to i já, zvládneš to i ty 🙂 všechno se časem vytříbí a když k vám miminko přišlo takhle hned, tak to tak mělo být 🙂

Zkuste se z toho vypsat(do supliku).mne to hodne pomohlo...a je to normalni.kazda zmena s sebou prinasi obavy natoz takhle obri zmena...a bytu se nebojte.dite potrebuje hlavne lasku a tu muze mit i v 1+1.dokud je male moc mista stejne nepotrebuje

Behem prvního těhotenství jsem čas od času brecela, ze to nemůžu zvládnout, ze se sotva postaram o psa, ze můj normální život skončil, ze to prostě nedam. Mela jsem strach, aby bylo vsechno v pořádku, ale zároveň se rozhodne nedá říct, ze bych se těšila. U druhého jsem se v prvním trimestru de facto zhroutila, ze je první ještě mrně, a jak jsme mu to mohli udělat, ze mu přivedeme domů vetřelce. Hormony jsou svinstvo. Uvidis, ze se časem všechno srovná 😘.

Holky strašně moc dekuju! Ani nevíte jak moc jste mi pomohly , cítit se normálně!!! ❤️ Dneska mám první kontrolu tak snad všechno dopadne dobře.. ještě jednou dekuju!!

Taky si špatně zvykám na zásadní změny v životě. O těhotenství jsem se dozvěděla, když začala panika kolem covidu. Běželo nám papírování kolem hypotéky na vysněný byt, manžel super placenou práci, kde to vypadalo i na povýšení. Já šťastná jak blecha...Za 2 dny přišel manžel, že v práci propouštěli 70% zaměstnanců a on je mezi nima. Tím padlo i vlastní bydlení a my zůstáváme v malém pronájmu...Měla jsem podobné myšlenky jako ty. Jak to všechno uděláme, kam se nám to mimino vleze, že s rodičákem už na tu hypotéku nedosáhneme, pokud manžel nesežene takhle dobrou práci...Nakonec jsem se na to všechno vyprdla. Miminko pěkně prospívá, mám chlapa, který během týdne měl novou práci, jsme na to dva a podporujeme se. Jsou maminky, které měli horší podmínky pro start a zvládly všechno. Vy to určitě zvládnete taky 🙂

Měla jsem to stejně. Miminko sice nebylo plánované, ale už vždycky jsem ho chtěla. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak se všechno otočilo. Nebyla jsem si tím jistá, bála jsem se, nevěděla jsem jestli není brzo, nemohla jsem se s tím smířit. V obchodě jsem nemohla jít ani do dětského oddelení. Prostě je to velká změna a já ty změny asi špatně zvládám. Nikdy mě nenapadlo jít na potrat a s těhotenstvím jsem se pořádně smířila až asi v třetím, čtvrtém měsíci. Moc mi nepomáhaly ani reakce okolí. Někdo reagoval skvěle, líp než jsem čekala a někdo zase mé obavy prohluboval. Naštěstí mám dlouholetý a skvělý vztah s přítelem, snoubencem, takže i to mě docela uklidňovalo. Myslím si, že to musí zažít skoro každá maminka, bude líp! 🙂