Přestala jsem chtít své dítě...

Bych řekla,že to je hormonama a vše se upraví,těhule si občas říkají jestli to zvládnou,budou mít miminko rády a pod...myslím si,že to přejde,muži tohle nepochopí.Být váma bych šla opravdu něco nakoupit pro mimi,hormony jsou poblázněné 😉

Pokud Vam nedovoli jit psychologovi,tak s prominutim s magorem zijete Vy. Rozhodne bych toto nebrala na lehkou vahu,tento stav muze vyustit az v depresi a porod a sestinedeli je jeste narocnejsi na psychiku. Nevahala bych a vyhledela odbornou pomoc,ty lidi jsou tady od toho. A vy v rodine nemate nekoho s kym si promluvit?

@anonim1 já bych si zašla k psychologovi, partner u toho nemusí být a nemusí o tom vědět. Asi bych se zamyslela nad tím s kým žiju a byla bych opatrnější. Určité pochybnosti spojené s těhotenstvím má skoro každá, ale bude líp, věř tomu...

@lusyy Ahoj Lusyy, právě že nemám nikoho, komu bych tohle mohla říct. Myslela jsem, že když to řeknu příteli, tak mi to pomůže, ale je to ještě horší.

Všem moc děkuji za názory, některé dodali trošku optimizmu na lepší budoucnost a to je to co asi momentálně nejvíce potřebuji. Moc díky...

Chová se jak blbec, místo aby řekl, ze to zvladnete, ATP....mas v něm oporu???? Jinak krom tehlech blbych řeči.....pokud nakoupit chceš,tak bez bez ohledu na něj. Vždyť nemusíte byt vzdy za jedno.....vztah není o absolutní shodě nebo zakazech. Ano na důležitých věcech je třeba se dohodnout,ale ! Oblečení pro miminko....me taky na začátku u první holky manžel chtěl kupovat hnědé oblečení a vše mu přišlo zbytečně....a co myslís? Ze jsem na holku nekoupila růžové, fialové a žluté?? Nebo červené??? A dnes? Včera jsme byli kupovat boty a manžel se rozmyslel zda vezmeme sedive s fosforovou linkou , protože vypadají jako chlapecké!!! A j mu říkala, ze na kolo i zahradu a procházky jsou báječný,ze ji sedí a když půjdeme do města apod, tak ji koupime sandálky fialové nebo růžové.....tím chci říct,ze někdy s musíš věci prosadit bez ohledu na názor muze a ne jen slepe poslouchat příkazy zákazy a vůbec když se to týká oblečení apod....a i on může časem změnit názor.....a ano určité ve vztahu ustoupit,ale proč v oblečení??? Jsi žena, matka.....to same kočárek......

Me připadá,ze to neni o miminku,ale spis o tom,ze ti něco vadí na tvém muži a uvedomujes si,ze s miminkem budeš zase doma atd atd....ze se to změní a nebude to jako ted. Nech to chvíli ustat a když to nepůjde,zkusila bych psychologa...jemu nic neříkej.....zkus nejprve zabojovat sama a když uvidis,ze jsi na dne, tak se objednej.....a co se svěřit mamce, segre nebo něj kamosce? To by ti nepomohlo??? Ta te třeba vytáhne i na kočárky, oblečení atd....a balíčky maji radost z vnoučat....a když otěhotní dcery.....vetsina tedy.....třeba bytí to taky zvedlo náladu.....moje babi ta vždy uklidovala,to bude dobre, to zvládnes, smála se, davala priklady ..a me to uklidnilo....

@anonim1 tak se mi zda ze magor je spis pritel. Ja si prosla necim podobnym, na miminko jsme se strasne tesili, hodne jsme ho chteli, cekali jsme sedm let, byli sestkrat na ivf, na 6. pokus se podarilo. On se tedy podaril i paty pokus, ale v 9. tydnu zamlklo a musela jsem na revizi. Takze kdyz pak prisel sesty pokus, nedokazala jsem se radovat z pozitivnich testu a mela jsem desny strach, ze se zase neco stane. Kdyz jsem se dostala do 10. tydne, tak to trochu polevilo, ale i tak jsem nedokazala chodit po obchodech, bala jsem se porad ze to zakriknu. Pak prisly dalsi komplikace, rozjelo se mi astma, ktere jsem predtim nemela, a ja se asi tyden dusila, nez zabraly leky, to jsem opravdu silela, brecela, ze nechci byt tehotna, at to dite ze me nekdo vynda, o psychologovi jsem vazne uvažovala.. Do toho vycitky, ze to takto citim a ze skrz ty myslenky na dite neco privolam...pak konecne zabraly leky a ja se trochu uklidnila. Jak jsem prekonala 25. tyden, tak jsme jeli pro kocarek, zacala jsem nakupovat, detskou kosmetiku apod, ted se to spravilo, uz verim, ze to nejak dame a prestala se bat, a zacala se konecne tesit.
Ale pritel mi hodne pomohl, kdyz to bylo nejhorsi s astma, ucil me spravne dychat, dostal me do pohody, ale i tak, ty nejhorsi noci jsem byla sama, pracuje pryc pres tyden a o tech svych cernych myslenkach jsem mu rekla az pozdeji. Byla jsem fakt v te dobe psychicky dost na dne a byla hnusna na vsechny kolem, na neho taky, tak se to promitlo i do vztahu, nechapal, ze proc jsem tak hnusna, a rekl, ze mu chybi ze bych treba nekdy rekla, ze se na dite strasne tesim, ja bulela, proc to mam rikat, kdyz nevim jestli je to pravda.., pak jsem mu to vysvetlila, co vsechno za myslenky a strachy mam..pochopil to a podrzel me.
Neohlizej se jen na to co rika chlap a delej, co myslis, ze je správné. Pokud chces jit neco koupit na dite, tak jdi, pokud citis, ze je to na psychologa, tak jdi..pokud se ti nedostane odborne pomoci ted, muze to mit pozdeji nasledky mnohem horsi..

@anonim1 taky mi přiíjde, že magor je tu někdo jinej. A neboj všechno se srovná. Prostě jdi, kup mu třeba jen dudlíka nebo nějaké oblečení. Určitě bych se na to partnera neptala a prostě to udělala.

Tvůj muž je blb, promiň, že to tak musím říct... Bylo to první co mě napadlo když jsem to četla. Jinak co se týče tvého stavu je to úplně normální, prošla jsem si tím samým ( jen čekám první dítě), prostě najednou přišla nejistota, že se všechno změní, že už nebudu taková jak dřív, že s manželem už nebudem tolik spolu atd atd.... Jenže mám skvělího chlapa a tyhle chvilky dělal přesný opak, co ten tvůj -byl se mnou a povídal mi o tom, co budeme všichni dělat a jak vyjdeme z našeho stereotypu. Jak jsem začla cítit pohyby to odeznělo a teď bedělám nic jiného než se těším, chystám a nakupuju. Myslím, že psycholga nepotřebuješ, prostě si tím porojde spousta mamin a je jedno kolik mají dětí.

@anonim1 zašla bych k psychologovi,řikat mu to nemusiš.

@anonim1 ahoj, každý to asi prožívá jinak. Ale bude líp, neboj. I já se na děti moc netěšila 🙂 Ty už dítě máš, tak víš do čeho jdeš. Já se necítila připravená, zvyklá na dost aktivní život. V tomto jsem sobec, ale přiznám to. Moje těhotenství bylo v pohodě. Cítila jsem se fajn a tak jsem to prostě neřešila. Dělala aktivity jako před tím, navštěvovala akce, chodila na kafíčka, pracovala. Neřešila jsem co bud, o těhotenství jsem moc nemluvila. Jsem prostě taková a takto jsem to cítila, ať si říká kdo, chce, co chce. Věci jsem kupovala na poslední chvíli, kočár, až byly děti na světě (stejně jsme nemohli 2 měsíce ven, kvůli váze). Ke konci jsem si dokonce říkala, že by bylo fajn, kdyby mohly zůstat v břichu třeba 5 let :D
Takže to zkus neřešit. třeba to půjde, třeba ne. Ale podle mě se zbytečně stresuješ. Držím palce.

@anonim1 to je skoda,ale o duvod vic proc zajit k psych.partneroj to nerikejte,ale az se z toho dostanete.....a ja verim ze jo.....pac mate snahu to resit,tak zapremyslejte s kym zijete.....zda je opravdu oporou. Preji hodne stesti.

@anonim1 Může to být začínající deprese, jestli těhotenská nebo klasická není až tak podstatné. Když to člověk neřeší, a neléčí, může mít po porodu hrozné stavy ☹ Měla jsem stavy vyčerpání, nemohla jsem se pořádně únavou radovat z miminka, všechnu energii jsem dala do kolotoče kolem miminka. Miminko se může narodit s podváhou při neléčené depresi (taky když má maminka vysoký krevní tlak, opar nebo je kuřačka...), tak moje holčička měla jen 2360 g, byla celkem zdravá, až na sací reflex, nebyl ještě dost velký, takže nic nevytáhla, hlad měla po hodině, byl to problém...
Určo se objednejte 😉 netrpte zbytečně, doktorka to probere, pochopí!!!, poradí, bude-li třeba napíše léky.
Doporučuji vygooglit si test na depresi, třeba pomůže při rozhodování nebo rozhoupání se 😉 Hodně štěstí.

Doporučuji spíše psychiatra, psychologa až potom, ten nemůže eventuelně předepsat léky.

Ahoj, já myslím, že aspoň zlomkem těchto pocitů si prochází každá těhulka. Některá dřív, některá až s porodními bolestmi.
Můj chlapeček taky neměl nejjednoduší start, věděla jsem, že okolí by bylo raději, kdybych šla studovat a neměla dítě. Byla jsem z tohoto pro-choice přístupu velice zklamaná a frustrovaná, že mi strašně pomalinku rostlo bříško a s těhotenstvím jsem se skoro nikomu nesvěřovala, nechlubila jsem se a skoro jsem uvěřila tomu, že to bude problém. Začala jsem se místo těšení chovat cynicky a jakoby s nějakou tvrdou kamennou maskou, že se mi asi stal omyl. Taky jsem byla zralá na psychouše.
Když se mi narodil syn, věděla jsem, že bych měla něco cítit, ale žádné výbuchy lásky se nekonaly, o to víc jsem v sobě pěstovala pocit, že budu hrozná matka. Vztah s ním jsem si musela tvořit, ale moc jsem se snažila, chtěla jsem mu vše vynahradit...
☹
Myslím, že nějakou lehčí depku jsem rozhodně měla, ale s tím malým tvorečkem na to zlé brzy zapomeneš.
:-* Rozhodně své miminko stále chceš, jen se třeba změnily tvé životní podmínky nebo hladina hormonů a jsi víc citlivá, třeba se na miminko někdo tvářil skepticky a ty jsi přebrala z části přístup ostatních lidí, třeba svého přítele, který se chová tak nějak antimateřsky.
Jak radí holky, objednej se k doktorovi, dneska to není žádná ostuda. Navíc už nejde jen o tebe a přítel nic vědět nemusí, navíc se chová hodně neohleduplně, nezlob se na mě, ale chová se jak buran, asi neví, jak ti pomoct a shazuje to na tebe, že jsi magor.
Ale ty nejsi,...drž se!

Dobrý den,
Jít k psychologivi na terapii není žádná ostuda. Spíše je to výraz starosti o vlastní zdraví. Když si člověk zlomí nohu jde k lékaři. Pokud bolí duše je to ještě horší, jelikž toto není vidět. Je lepší řešit problémy včas, než je nechat tzv. vyhnít, jelikož potom je to vše daleko komplikovanější. Na terapie chodí spousta lidí, jen to nepřiznají.
Hodně sil.

Já využiji příležitosti a trošku se tu "vybliju"- na své dítě se neskutečně těším a miluju ho už teď. zároveň mám však panický strach - jak o všehcno zvládnu??? Nemyslím tím technicky - toho se bojím, ale vím že se to naučím a půjde to. Ale psychicky a hlavně silově - trpívám na silné bolesti hlavy, které když přijdou, mám chut umřít. Nedovdu si představit že v tomto stavu řeším cokoliv jiného než sebe - tzn. mimino, které bude mít své potřeby, může být klidně zrovna i nemocné apod. Toho se bojím nejvíc. Že budu protivná, hnusná, nevyspalá, ošklivá, a budu stát jako matka za prd. U přítele mít v tomto podporu mít nebudu, že by mi s péčí ulevil nějak moc, má velmi náročnou práci, vydělává na nás všechny, já jsem od toho domácího zázemí. Zvládly to naše babičky i bez technických vymožeností, jakto že se toho já tak bojím???

Nečetla jsem komentáře, pouze váš dotaz a prostě musím reagovat...
Já jsem měla něco podobného cca ve 4 měsíci. Nijak zvlášť jsem se netěšila, prostě jsem to neřešila, ale trápilo mě, že místo těšení se na miminko, chození po obchodech a vybírání věcí jsem dostávala panický strach, strach z porodu, z bolesti, strach z toho, že jsme mladí (mě bude 24 a přítelovi je 21) a že to nezvládnu, strach z toho, že nebudu chtít miminko podržet v náručí, protože se budu bát, že mu ublížím a tyhlety strachy mi nedovolili těšit se. Když jsem to řekla příteli, čekala jsem podobný reakci, kterou popisujete, místo toho ale přišlo upřímné objetí a věty typu: " Jsme na to dva, tohle zvládneme ano? Když budeš chtít, můžeme zajít k psychologovi spolu. Myslím, že je tohle normální, prostě se bojíš a já to chápu, ale uvědom si, že na to nejsi sama, jsme dva." Hrozně mi to tenkrát pomohlo, čekala jsem, že mě bude odsuzovat a on mě podržel. Můj názor je ten, že tohle pohltilo mnoho žen, taky jsem slyšela, že hned po porodu se objeví mateřské pudy a tenhle pocit půjde stranou. Teď mám dva dny před vyvolávaným porodem a zase mi strach začíná přerůstat přes hlavu, ale mám na koho se obrátit...s prominutím nejste magor vy, ale váš přítel. Měl by vám být oporou, rozhodně je špatně vám dávat ultimátum jako: " Buďto se prostě tšit budeš, nebo jdu od tebe." to není láska, to je diktatura. Vy nemůžete za to co cítíte a pokud budete chtít jít k psychologovi myslím, že je to dobrá cesta, je vidět, že s tím něco chcete dělat a to by měl vidět i on.

Necetla sem predchozi komentare, ale neni spis problem mezi vami a pritelem? Prijde mi, ze druha polovina prispevku je o vasem vztahu a o tom, jak vas neprijme takovou, jaka jste. Potom je asi tezke prijmout i spolecne dite. Ono podvedomi dela sve....

Jako fakt sorry, ale takto se ke mně zachovat chlap, tak ho pošlu k šípku :o( Se nedivím že se trápíš, když se k tomu chlap staví takto... Myslím že to je solidní reflekce vašeho vztahu do toho těhotenství, já bych určitě kontaktovala psychologa! Chlap o tom vědět nemusí a psycholog pomůže...

Pocity chápu, je to hormonama, chce to požádat o pomoc. Pokud partner vidí v psychologovi problém a chce se pak rozejít, tak bych mu dala po hubě, ať se vzpamatuje. Pokud Vás partner bere jako "póvl", který nemůže mít problém a pokud už zvládnete si o tom popovídat, tak Vás poníží, fakt bych mu po té hubě dala. Tohle si dovolit můj. Já když jsem měla tyhle depky, že to nezvládnu, že to je špatně apod, tak se přitulil, udělal mi čaj nebo slabé kafe, povykládal mi něco pozbuzujícího a mě bylo krásně, že mám skutečného partnera a tatínka pro děti. Prvně to musí fungovat ve vztahu... Pokud to tam nefunguje, nemůže fungovat nic jiného... a dítě to nespraví.

@anonim1 ja jsem ted tehotna potreti, tez neplanovane a taky to jeste zpracovavam, ale nastesti se postupne na mimi zacinam tesit, i kdyz je to slozitejsi a mozna bude muset jit ze zdravotnich duvodu pryc. Ja si myslim, ze hlavne potrebujete cas a odreagovat se, to ze se na miminko ted netesite neznamena, ze se tesit nezacnete, proste zijte dal, hold bez toho cestovani, postupne se na miminko zacnete pripravovat a uvidite. Ono to chce i naucit se brat zivot tak, jak prichazi, planovane hospodarstvi v nem proste fungovat nemusi, vy jste se nejdriv upinali na miminko, pak na ziti a nakonec Vam nevyhovuje, ze nic neni jak jste si naplanovala. S tim ma dneska problem skoro kazdy, uz neumime zit dneskem a nemame tu pokoru k zivotu, kde se stejne dejou veci bez naseho pricineni... Pritel bohuzel nezareagoval na situaci nejlip, ale uprimne, pokud jste to dotahli az na invitro, coz uz povazuji pomerne za zoufalou snahu o dite a chlap si tim musel projit s Vami a ted tehotna jste a reknete mu, ze to nechcete, tak byl hold uprimny no. Ne kazdy chlap umi ty elegantni fraze, ze to spolu prece zvladneme a pritom si myslet sve... Kazda zena je v tehotenstvi tak trochu hysterka, k tomu ty zazitky z invitro, no, je to proste jenom chlap, ale snad se zase pochlapi a podrzi Vas, kazdopadne zkuste se na to podivat i jeho ocima, evidetne jste se x let snazili o dite a ted kdyz je na ceste, tak vy mu reknete, ze ho nechcete, treba se Vam podari ho trochu taky pochopit a zase navazat hlubsi porozumneni, naucite se to lip polozit, ono to asi neni vylozene o tom, ze nechcete to dite, ale spis tu zmenu atd, ona ta svoboda s vetsimi detmi zachutna a clovek se do toho mimi kolotoce nakonec ani nechce moc vracet... Drzim Vam palce

jinak doplňuji muj příspěvek, jsem ted26 tyden a těším se už jak blázen a začínám cítit i lásku...takže vydržet, ja jsem ten případ, že se to nakonec v dobré obrátilo

Jej, zhruba v tom 15. týdnu jsem měla podobnou krizi. Věděla jsem, že s 20. týdnem odcházím na rizikové. Jsem učitelka u dětí s kombinovaným postižením. Byla jsem naštvaná, že kvůli něčemu abstraktnímu v břiše přijdu o každodenní ranní objetí jednoho autíka, o konejšení druhého umrčeného autíka a jeho boží boje u oběda, že už mi naše jediná holčička nebude ukazovat na břicho a hlásit mimi, smát se na mě a vykládat mi sáhodlouhé příběhy těmi jejími pěti slovy, které umí říct .) Když jsem to nekomu řekla, seřvali mě, jestli jsem normální. V noci se mi zdávaly sny, že jsem novorozeně zapomněla tři dny ve sklepě a podobně. Jsem tak ráda, že jsou ty hnusné sny pryč. Jsem prvních pár dnů na rizikovém a vůbec to není taková hrůza, jak jsem čekala. Stýská se mi, ale když mě rozbolí záda, můžu si je podložit a pololehnout si, když mě zapíchá v břichu, můžu se skrčit a vnímat si jen sebe, když jsem unavená, nemusím se udržet ještě dvě hodiny na nohou, ale můžu si sednout... a co jsem si myslela, že chodím několikrát v noci čůrat kvůli mimču, tak jsem se odchodem z práce přestala i budit... ono má to rizikové cosi do sebe. A spočítala jsem si týdny a začala si pročítat koníka a další stránky a začínám se na to mimi opravdu moc těšit a užívat si, že mi před tělem roste pupek 🙂