Předporodní deprese?

To zvládneš, dítě ti bude maturovat a tvoje spolužačky budou vozit kočárek. Ty si pak budeš užívat život a ony nebudou v noci spát. 😉

Myslím, že každá nastávající matka o sobě pochybuje, ale ty pocity, které popisuješ ty, mi už přijdou docela vážně - obzvlášť, když trvají už několik týdnů. Kamarádka rodila v tvém věku, jako první z naší party a i když bylo těhotenství plánované a těšila se, po porodu jí to strašně semlelo a nebýt její mamky, tak by snad dala chlapečka k adopci. Ale celkem rychle to překonala a dnes je z ní super máma už 12 let. Na tvém místě bych se připravila na to, že to po porodu nemusí být úplně super a svěř se svým blízkým, rodině, kamarádkám, aby věděly o tom, co tě trápí a byly připravené ti případně pomoct.... Musíš to brát, jak to je. Zpátky ho nevcucneš a jestli ti dítě omezí život teď, nebo za 5 let, není to nakonec jedno?

Může to být jen těhotenska krize a taky být nemusí. Být tebou, svěřím se někomu blízkému, partnerovi, mamince, apod. Že máš takové pocity a ať te prostě trochu hlídají. Kdybys třeba ztratila ten nadhled, co teď pořád zvládas mít nebo kdyby se to po porodu nějak víc zhoršilo. Ty stavy po porodu, to je otázka, někoho to výklidní a někoho ještě víc rozhodi. Postav se k tomu otevřene, teď už to nevrátis a po porodu se pokusis být tou nejlepší mámou, co půjde. Zbytek se uvidí. Ne každé hned naskočí horoucí láska. Já jsem cítila jen obrovský stres, zodpovědnost a vůbec jsem moc nevěděla, co si s miminkem pocit. Někomu to naskočí intuitivně, já jsem se všechno musela pracně naučit. A tyhle pocity trvaly dlouho, určitě dost měsíců. Než jsem se o dceru jen přestala bát a cítit za ni zodpovědnost a začala jsem ji milovat. A to těhotenství taky bylo vytoužené. Držím moc pěsti, máš to náročné, ale věř, že v tom nejsi sama, máš doma podporu a spousta nás si prošla podobným.

@junomcgaff ❤️. Měla jsem naprosto stejne pocity, jen tedy až po narození miminka... zpětně to vidm jako poporodní depresi, ale tehdy jsem to neměla komu říct...
Tak možná jen buď připravena na variantu, že se to s narozením mimca nemusí zlepšit (přijde mi, že na mimo musíš být naladena, což ty teď pochopitelně nejses), tak jen aby sis to pak nevycitala!
Zkusila bych si najít co nejdřív nějakou psycholožka, ať máš třeba i oporu, kdyby ti bylo po porodu hůř...
A za sebe...mně třeba pomáhalo dávat si malé cíle- třeba zvládnout šestinedělí, potom zvládnout zimu...a ono to pak rychle uteče a dítě bude méně a méně závislé.

@junomcgaff Pokud Ti pomůže něčí zkušenost, tak já neplánovaně otěhotněla v předposledním ročníku své druhé VŠ. Poslední státnicový ročník (kde byly kolečka po klinikách a jednotlivé státnice) jsem absolvovala zčásti těhotná, zčásti s mimčem, nechtěla jsem školu přerušovat. Ono to bylo možná dané i tím, že já byla vyklidněná, takže jsem žádné stresy nepřenášela na malou. Pokud Ti pomůže se někomu vypovídat, zkus psychologa.

Chápu Tvé obavy.Naš první byl plánovaný i tak jsem měla strach jak to všechno zvládnu.A zvládam to více méně už 11 let 😉
Buď ráda,že budeš takhle brzo miminko.Co kdyby to pak nešlo .A úplně super jen,že stě všichni zdravý.Neni nic víc než zdravé dítě.Uvidiš až to malé bude na světě budeš ho milovat nejvíc na světě....♥️♥️♥️ Držím palce.Ale jestli máš pocit,že to opravdu nezvládaš tak kontaktuj nějakého terapeuta.

Nejsi nevděčná, jen tě to trochu zaskočilo a nejsi s tím srovnaná, prober to s někým komu věříš. Pokud se ti stýská po starém životě, no s dítětem to bude jiné, ale jsou tady i takové, co studují VŠ při dětech. Jak to máš pořešené? Kdy máš státnice? Máš individuální plán, přerušené studium? Teď prostě nepůjdeš na diskotéku, ale vážně si myslíš, že už na ni nikdy nepůjdeš? Až dítě odroste a budeš mít hlídání, můžeš si dát dámskou jízdu s kamarádkou. Jinak bych pravděpodobně v tvém věku měla stejné pocity, že to nemám tak jak jsem si plánovala a také bych nejásala a musela si to srovnat...

@levandule_k
Mám přerušené studium na rok a pak bude individuál. S přítelem jsme se dohodli že to tak bude nejlepší, abych se i zžila se vším novým, pak budu zas chodit do školy na povinné věci, podporu rodiny máme taky. V podstatě je vše vyřešeno momentálně, mohla bych být šťastná, ale místo toho mám takovéhle myšlenky 😢 ani to není tak, že bych si před tím nějak extra užívala, dost jsem se učila, o víkendy jezdila domů k rodičům a učila se atd, občas ven s kamarády, ale nic extra. Mám dost náročnou VŠ a dávala jsem tomu vše. Jde asi spíš o to že mě najednou děsí to mateřství, že už to nikdy nebude jen o mě, ta ohromná zodpovědnost... Vždycky jsem miminko chtěla, i když trochu později až ukončím školu, najednou si přeju aby to nebyla pravda..
Možná vážně zkusím najít nějakého terapeuta, i když s tím vůbec nemám zkušenost a levné to asi taky nebude, takže nevím jestli si to vůbec můžeme dovolit. Nebo je něco co platí pojišťovna?

Psycholog na pojišťovnu jde, ale mají dlouhé čekací lhůty, nicméně můžeš mít štěstí, že bude brát, ale asi si zítra zahraješ na callcentrum. Já jsem to neřešila, možná budeš potřebovat žádost od praktika.
Možná tě děsí to neznámé, že si to nedovedeš představit? Střílím od boku, ale budeš velmi zodpovědná, cílevědomá, trochu perfekcionistka, máš ráda věci předem naplánované?
Zkus, co nejvíc zůstat v kontaktu se svým oborem...

@levandule_k
Zkusím zjistit jak je to s tím psychologem, i když je asi dost možné že mě objedná až po porodu no.. Do konce června jsem řešila zkoušky, bylo co dělat a čím zaměstnat hlavu, tak jsem byla víc v pohodě...
Říkala jsem si, že poslední měsíc věnuju přípravě na miminko, ale momentálně nemůžu nic o dětech ani vidět... Radši bych se zase učila.
Je to tak, asi jsem trochu perfekcionista, ta škola byla (skoro) celý můj život i když to nebylo lehké. Měla jsem naplánované jak bude můj život dál vypadat a to těhotenství do toho hodilo vidle. Ale byla to moje blbost, že se to vůbec stalo, tak jsem se k tomu chtěla postavit čelem, že to zvládnu...
Děsí mě to neznámé a ta ohromná zodpovědnost, mamka mi říká, že to bude super a že už si na tyhle věci ani nevzpomenu až miminko uvidím poprvé, ale vím že to tak nemusí být... Toho se taky dost bojím, že ho nebudu mít ráda nebo něco... Chtěla bych mu dát všechno, ale dost o sobě pochybuju.

@junomcgaff Mít dítě je opravdu zodpovědnost veliká, ale ty na mě působíš dojmem, že to máš v hlavě srovnané. Takže ti i opravdu věřím, že to zvládneš. Teď se jenom bojíš a je to logické, jdeš do něčeho nového. V tomhle ani nemusi hrát roli věk, ale každá maminka, co čeká svoje první dítě se určitě bojí. Ani nevíš, jak jsem se bála já, že to nedám a to jsem rodila ve 30 a vdaná, ale po tom porodu to jde tak nějak všechno samo. Důležité je,že si o tom máš s kým popovídat a že máš podporu v rodině. Neboj se říct si v prvních týdnech o pomoc. A neboj, opravdu si to časem všechno sedne. Přeji hodně štěstí 🍀

Ty pocity jsou v tvém věku normální je to něco nového a úplně ti to změní život, já měla první dceru neplánovaně v 18ti, její otec se na to necítil a v těhotenství mě opustil 🙈 prošla jsem si něčím podobným… ale ani na chvíli jsem nezaváhala i když jsem byla na dně bylo to mé světlo na konci tunelu a a bojovala jsem pro ni 😊 nakonec to byla ona kdo mě držel nad vodou a zvládly jsme to spolu. Teď už má 9let a je to moje parťačka která se co nevidět stane velkou segrou, teď už plánovaného miminka 😊

@junomcgaff Kamarádce pomohla organizace Úsměv mámy, je to neziskovka a jde tam zavolat.

@junomcgaff To tak v životě někdy je, že jsme nuceny překopat své plány, v jednu chvíli to vypadá blbě, ale v dlouhodobém horizontu se to ukáže jako nejlepší možná cesta. Říká se, že jsme si sem přišli pro nějakou lekci. Jestli jsi zvyklá plánovat a být perfekcionistka, no život tě teď učí improvizaci a nadhledu a že i zdánlivá nedokonalost je krásná. Nejistota je svazující, dítě je neznámý krok a zkušenost je nepřenosná. Já byla teď nedávno vyndávat osmičku, nejhorší pro mě bylo to čekání na ten zákrok, protože jsem nevěděla přesně, co mě čeká, i když ten otok a ta rekonvalescence je mírný opruz, tak to čekání bylo pro mě o dost horší. Teď mě čeká ještě jedna a ta je komplikovaněji uložená než ta předchozí, ale paradoxně jsem víc v klidu než před tou první. Nechci srovnávat osmičku a dítě, je to neporovnatelné, ale jen vím, že to pro tebe musí být zatraceně náročné, protože je to nové, neplánované a do toho škola.
Během porodu se vyplavuje spousta hormonů, které ti usnadní mateřství, takže ano v tomhle má maminka pravdu, že si na to ani nevzpomeneš. Na druhou stranu, ano, jsou ženy, kterým se rozjede deprese, mají problém se sebepřijetím, ale vždy je dobré rozklíčovat si, co za tím stojí a pracovat se dá se vším. Co pro sebe můžeš teď udělat, je to, že si řekneš, co potřebuješ, abys to zvládla. Hledat to, co ti ulehčí zvládnout celou situaci.

Napadlo mě, jestli si nechceš popovídat s nějakou dulou, to je taková psychická podpora k porodu a příprava na něj. (Není to psycholog ani zdravotník.) První konzultaci mívají většinou zdarma.

Sice teď dávám nevyžádané rady, ale teď bys měla přehodit hlavu směr studium porodu a mateřství, měla bys vědět např., jestli chceš kojit nebo ne, když to nepůjde hladce na koho se obrátit, mít třeba v záloze kontakt na laktační poradkyni. Některé rady jsou zastaralé, teď se doporučuje kojit na požádání, u kojení se nemusí dodržovat intervaly a někdo ti může tvrdit, že nemáš kojit na požádání, že rozmazlíš dítě. To, co si teď nastuduješ, ti usnadní život. Dostaneš spoustu nevyžádaných a nevhodných rad. Když si budeš jistá sama sebou, vědět, co chceš, bude ti líp, budeš si víc věřit. Mrkni se třeba na to v jaké se dá rodit poloze, něco si přečti o nástřihu - dá se rodit i bez něj a bez poranění.

@junomcgaff Ohledně řešení už tu psali jiní. Zkus se na někoho obrátit. ❤️ Já jen dodám, rozhodně se nespoléhej, že to vyřeší porod. Mně bylo u prvního dítěte 25 (píšu pro tebe, podle mě na věku nesejde), dítě plánované a celé těhotenství chtěné. Po porodu žádná láska nenaskočila. V porodnici jsem byla zoufalá, že vlastně nevím co s miminem dělat (ač jsem se před porodem připravovala). Doma jsem byla nejprve nešťastná z toho jak vypadám (hrozné krvavé strie na břiše a prsou) a pak na mě dopadlo kojení - přebalování - praní - kojení... Zvládla jsem to sama s manželem (covid uzávery) a pomohlo mi zajetí se s miminem a to, že už začalo reagovat, tak to nebyla taková blbárna. Bylo to jen poporodní blues, ne deprese, ale stálo to za to. 🤯 Abych tě povzbudila, nakonec mám už druhého prcka a jsem moc šťastná. 🥰

Doporucuji si už teď najít někoho k ruce. Nejlepší maminka, budoucí tchyne, babička.. kdokoli kdo by mohl pomáhat. Pak ten šok nemusí být tak velký, nejtěžší je být ty první týdny na všechno sama ( partner je super ale taky je to nováček a bude to pro nej změna). To semele kde jakou… u někoho je láska už na porodnim sále, nekdo se s tím vším musí zžít. Možná i najít nějakou skupinu mladých maminek. Na YouTube je například mimi&ja která měla prvního syna velmi mladá… teď se to může jevit celé děsivě a že jsi si zkazila život, ale pokud jsi děti chtěla tak sis život zkazit nemohla. Načasování totiž je málokdy perfektní a šok to je i pro maminky +30.

A proc cekas v 36. Tt a uziras se myslenkama ?

Zajedte si na wellness, zajdi s kamoskou na drink ( nealko treba) do kina...
Udelejte si krasny vylet.
Zajed do nejakeho krasneho obchodu koupit neco pro prcka a sebe ...

Proste miminem zivit nekonci ze tacatku se trosku obrati vzhuru nohama ...ale pak se bude priblizovat tomu zivotu ktery si budes prat ;)

Nikdo nerekl ze budes sedet u valchy mit decko na koze a kynout ;)

Bude to dobry uvidis... ;)

Když jsem byla v porodnici před skoro 6 lety, byla se mnou na pokoji holka, která měla 16 nebo 17 let. Porodila o 2 dny dřív než já a já jsem jen tiše obdivovala tu zručnost a jakousi samozřejmost, s jakou se o malého starala. ❤️❤️❤️ Pak, když se mi narodila dcerka, starala jsem se stejně… Prostě je to v nás, ženách… Cítíme jak to máme udělat. Věřím, že po porodu se na miminko naladíš, školu určitě zvládneš dodělat taky… A budeš mladá krásná maminka, věřím, že i vztah s dítětem bude krásný a kamarádský… Neboj, určitě to všechno nějak půjde.. Možná krapet jinak, než jsi měla naplánováno, ale půjde.❤️⭐️ Držím pěsti. ⭐️

Ahojky, to je mi lito, ze se citis uplne na dne. Nevim, co bych ti poradila, protoze tech moznych variant, co muze nastat je spousta. Napisu ti tedy jen svou zkusenost. Kdyz jsem cekala sve treti dite, chodila jsem uz po te prvni materske do prace, zila jsem si uz celkem svobodny zivot, decka byly samostatnejsi, meli jsme v rozpoctu druhy plat, mohla jsem si utracet a zaroven i sporit, pit alkohol a kourit, atd. Zkratka ta znovunabyta svoboda byla hodne fajn. Presto jsme se rozhodli, ze pujdeme do tretiho. Jedno obdobi jsem se chytala za hlavu, co jsme to dostali za sileny napad, vzdyt nam bylo tak fajn, ted zacne zase vsechno od zacatku, nevyspani, nesvoboda, malo penez atd. Dokonce me napadaly take cerne myslenky - kez by to slo vratit…
Ale miminko se narodilo, je zdrave, cile a nespave jako jeho sourozenci a je naprosto bozi, muj milacek, muj mazlicek, muj plysacek heboucky. Uprimne ti muzu rict, ze jsem z nej uplne paf, cela rodina ho milujeme, i kdyz je to neodlozitelny mamanek, ale jakmile se usmeje, je razem vsechno odpusteno. Za chvili mu bude rok a ja bych chtela zpomalit cas, protoze ty jedinecne okamziky, uz se nebudou nikdy opakovat.
Posilam hodne sily a spoustu dobre nalady. To zvladnes a budes skvela mlada maminka!

@junomcgaff jedno dítě je fajn 👍 to je víceméně sranda . Taky jsem měla Martina ve 22 ,dnes je mu téměř 15 a mít jen jeho ,mám parťaka a kámoše . Že se nebudeš umět starat se vůbec neboj ,to přijde .tři roky ale utečou a život se začne vracet do starých kolejí . Já mám holku skoro 20 měsíců a už to s ní jde . Spi po obědě a v noci a to je základ . Že vím,že padne 12 a bude klid na 120 minut 😁za rok jde do školky a pak už bude vše zase o krok lepší . Nebudu ti psát užívej si to,sama tyhle kecy nenavidim,napíšu ti po pravdě že až vyleze ,budeš šťastná ( konec tehu je hnus hnusnej ) zafungujou hormony ,pak to bude ten první rok makačka a pak už to začíná jít.ted už se opět začínám cítit jako člověk 😁😁😁 držím palce .

První dítě jsem měla neplánovaně ve 30 letech. Ty pocity, že to nezvládnu, že se můj život od základu změní a že to vlastně nechci mě ve větší nebo menší míře provázely celý těhotenství. U druhýho (a to byl plánovanej) jsem se v prvním trimestru skoro zhroutila, co jsem to udělala za kravinu a jak jsem to mohla prvnímu udělat... A u prvního mi žádná láska po porodu nenaskočila. Šestinedělím jsem se protrápila a jela jak mašina. Zamilovala jsem se asi v jeho třech - čtyřech měsících. A zamilovala jsem se tak, že mi tekly slzy láskou kdykoliv se usmál 😅.
Všechno bude dobrý, jen to může chvíli trvat. Drž se, neboj se říct si o pomoc a zaměstnej i okolí. Zazdrojovaná matka, šťastná matka.

Já jsem mela uplne to samé. Ale miminko bylo planovane. Chteli jsme ho a kdyz se zadarilk, meli jame velkou radost. Par tydnu pred porodem me prepadli veci jako, ted uz si jen tak nepustim film, nebudu mit klid, nebudu si moc delat co chci, nebudu se moc valet, odpocivat spat do kdy chci o vikendech. Chvili sem si rikala ze to bylo spatne rozhodnuti ze to vlastne nechci. Citila sem se jak balzen. No a ted? Syn ma rok a pul je to muj zivot sem na nem hrozna zavislacka a nevydrzim bez neho ani minutu. Jsme stastna mamou, libi se mi ten "novy zivot" a jsme na to dva. Takze obcas partner pohlida a ja jdu pikecat s kamaradkou. Zvladnes to, hormony pracují blizi ae ti porod. Vsechno co se ti deje je normalni. Namonec si budes rikat, ze te nic lepsiho v zivote potkat nemohlo a budes stastna a jeste si budes rikat jaky je stesti ze ti mimi do zivita prislo💗

No nechci ti mazat med kolem pusy, ta horsi cast porodem nekonci, ale zacina, je to normalni a trva minimalne stejne dlouho, jako to tehotenstvi. Je hrozne dulezity s tim pocitat, kor kdyz nejsi uz ted v pohode, mohlo by te to osklive semlet. Pokud mas fajn gynekologa, zavolej mu nebo tam skoc a sver se, at te pripadne preda do pece nekomu, kdo ti pomuze se s tim poprat. Alternativne usmevy mamy zminovany vyse, nebo obvodak...

Přijde mi, že už jsi v tom solidně zacyklená. Chtělo by to ten gordičák něčím rozseknout, rozstřelu rutinu těch pocitů něčím novým. Ze své zkušenosti mateřství je tak těžké, za jak těžké ho máma vnímá. Ne vždycky se daří zářit, ale může to být super. Hlavně nemít očekavani jaké to dítě bude a pozorovat. Neustále zjišťovat koho mám doma (u Tebe momentálně pod pupkem), jak reagovat a co funguje, i proto, že se dítě pořád mění. Je to vlastně takové studium psychologie ;) 😁
Moje zkušenost - první dceru jsem měla neplánovaně ve 30 a krom toho, že partnerství jsem si představovala jinak, tak pro mě "už bylo naa čase" a neměla jsem žádné jiné životní plány než dítě a hrozně jsem se těšila. Pak, a to mohlo být klidně touhle dobou těhotenství, jsem začala panikařit jak to zvládnu bez chlapa (vypadalo to že se na mě vykašle jakkoli děti má rád, ale on se bál té zodpovědnosti mimo jiné. A jeho nejlepší kamarád říkal, že chvíli mluvil o svatbě, chvíli o rozchodu. Ale vůči mě v tu dobu prostě přestal komunikovat). Já jsem se i chtěla zabít - protože s potratem bych nedokázala žít, a nechtěla jsem miminku zkazit život. Ale asi to byly hormony, protože tohle trvalo tak mesic, měsíc a půl. Pak mi došlo to co jsem na začátku vlastně věděla, že vlastně budu mít nějaký rodičák, byt mám ve vlastnictví tak ho utahnu, jsem zvyklá žít skromně (to byly věci kterých jsem se nejvíc bála já) a pak se prostě uvidí (s tím staranim se, i s tím co po mateřské a tak). A že i jiné ženy to zvládly. Co mi ale nejvíc pomohlo bylo, když jsem začala zjišťovat, co vlastně cítí to miminko, jak vnímá tu situaci a tak. To už se hezky v bříšku projevovalo a já s malou začala mluvit jako by už byla na světě. Říkala jsem jí ty svoje pocity a ať se nezlobí, že mám někdy strach, že to není o ní ale o mě, a že i tatínek ji má rád, jen se prostě musí srovnat sám se sebou. A pak jsem v duchu pronesla jednu opravdu důležitou větu, která mě samotnou držela nad vodou zbytek těhotenství: "a my mu s tím pomůžeme". No, vlastně malá s tím pomáhala i mě. Nějak jsem intuitivně cítila, že ví co jí říkám a že s tím chce pomoct jak mě tak tatínkovi. Protože po té větě co jsem jí řekla mi přišlo jako kdyby se mi v břiše rozsvítila žárovka jasného žlutého světla a zaplavila mě radost, že "Joo, já s tím můžu pomoct" a ta nebyla moje 🙂 Celkové jsem dokázala dobře rozlišit pocity moje a dítěte, protože jak šlo o mě, byl to v tu dobu ten debil co ani netuším proč mě přitahoval a co jsem na něm viděla (nebo zkráceně neandrtalec 😇🙂) no a pak byly pocity co tekly postupně, a to byla láska a touha po jeho blízkosti, zatímco já od něj chtěla být co nejdál. Touha po jeho blízkosti byla miminka, ona dcera z nějakého důvodu vždycky byla tatínkovi holčička. Po porodu pak pocity vůči němu byly "sakra tak se tomu dítěti věnuj, kde zase litas, buď chvíli doma když tvrdíš jak malou miluješ. Mě milovat nemusíš, to je mi fuk". Aneb konečně ta schýza pominula 🙂
V pátém měsíci jsem už byla úplně v klidu, já a mimčo, hodně jsem si s malou povídala a těšila se, jedine čeho jsem se bála byly zdravotní komplikace ohledně mého vpaceneho hrudníku. Nenastaly.
Měsíc před porodem mě popadly další chmurne myšlenky, jak zvládnu tu samotnou péči o miminko "když se nezvladam postarat skoro ani sama o sebe" - ano, tak přísná jsem k sobě byla. Ale pak jsem si řekla, že udělám co je v mých silách a víc stejně udělat nemůžu. A slíbila jsem si, že nebudu zavírat oči před problémy jak to dělala moje mamka a to že bude stačit, sice to bude někdy nepříjemné, ale provede mě to jako kompas tím mateřstvím docela dobře. A ano, měla jsem pravdu. Taky to byla chvíle, kdy jsem začala žít mnohem víc přítomným okamžikem než budoucností a obavy přešly. Taky jsem si našla několik filmů a knih, které mě z těch pocitů vždycky vytáhly vždycky v zárodku, dřív, než se naplno znovu rozjely. (Celestynske proroctví byl ten hlavní film, a taky 3 oříšky pro Popelku. A smaragdově zelená nebo jak se to překládá). A abych jen tak nečekala, začala jsem si oprašovat němčinu a angličtinu.
Porid jsem zvládla parádně, v první době porodní jsem byla sama s dcerou v bříšku a bylo to skvělé, připravovaly jsme se na její vykouknuti na svět, povídaly si a obě se těšily (viz pocity z břicha jako když rozsvítí žárovku. V tu chvíli minimálně halogenku 🙂) Ve druhé době porodní jsem to všechno dělala pro dceru. No a pak vykoukla, takový červený balíček - a já najednou necítila nic. Tedy něco ano, úlevu, že už to mám za sebou. Když se mě sestřička zeptala jestli ji chci do náruče, kývla jsem s pocitem "ano, měla bych chtít" a necítila opět nic. Ale jak se na mě malá podívala a naše oči se potkaly, všechno to najednou naběhlo a byly to ty nejkrásnější chvíle ta hodina s malou sama na porodním sále. Nevěděla jsem jak ji držet když se hybala, tak jsem ji po chvilce položila do postýlky, držela za mašličkou ručičku a zpívala jí a povídala jak jsem ráda že jí mám a ona na mě koukala, byla roztomilá (což je hlavní úkol miminek a ten zvládla výborně) a zvědavě si prohlížela můj obličej.
U syna, který byl plánovaný, to paradoxně bylo těžší (i kdyz extrémní propady tam nebyly, ale ani to extrémní štěstí). Řešila jsem v prvním měsíci ještě svatbu (snažili jsme se s ohledem na věk už před svatbou a on se podařil na první dobrou hned na to výročí vztahu, kdy jsme se začali snažit 🙂 ) a unavená po svatbě ještě rekonstrukci starého bytu kde nás v mém druhém měsíci zradila elektřina v koupelně, koupi nového bytu když už jsme ani nedoufali že nějaký seženeme s těmi cenami a rekonstruovali ten starý byt jako pro nás, takže pečlivě vše naplánovat, aktuální náročnou práci ve které jsem začínala, obrovskou únavu, a taky starší dceru, která je sama o sobě někdy dost náročná. Takže naladit se na miminko mi najednou nešlo. Ale aspoň jsem zase měla oporu manžela. A na výčitky svědomí, že se na miminko nedokážu naladit, nedokážu si s ním povídat a sice vim že ho v tom břiše mám, ale nevnímám jeho pocity, na to vše jsem se vykašlala s tím, že když se navíc k tomu budu nervovat, asi mu moc nepomůžu a mluvení na něj obstaravala místo mě dcera (a pusinkovani bříška a tak). Já se měla jen tendenci připravovat fyzicky - jakože domácnost a věci pro miminko, v tom byl syndrom hnízdění opravdu hodně silný (tím víc, že všechno bylo rozkopané a hnízdí nešlo). Taky se vše vyřešilo až když jsem začala fungovat ze dne na den a neřešila jak to udělám po porodu, když budu mít miminko a nebudeme prestehovani (nový byt jsme si přebírali cestou z porodnice, rekonstrukce starého firma dokončila týden před porodem a všude byl prach a krabice a chaos a já ten celý týden uklizela, muž taky, a stejně to nebylo absolutně prostředí na miminko. Ale když bylo nejhůř, opakovala jsem si oblíbenou hlášku mého tatínka "ono to nějak dopadne. Když ne dobře, tak blbě", začala se tomu uculovat a přestala to řešit. A ono to nějak dopadlo a vlastně ani nemám čas hodnotit jestli dobře nebo blbě, prostě nějak a to teď žiju. A katastrofa se nekoná a je nám tu spolu většinou fajn 🙂
Takže ono to nějak dopadne... 😉♥️ To studium bude určitě náročné, ale kamarádka taky dokončila VŠ s dítětem, dost jí v tom pomáhal šátek na nošení - a za sebe můžu jako další uklidňovadlo miminka doporučit hacku, dítě hajá, máma leží, treba se učí a občas zatáhne za provázek aby se to houpalo.
Hele jestli nemáš teď kapacitu přemýšlet o miminku a připravovat se na mateřství, tak to neřeš a řeš jen jak si zjednodušíš život (protoze to mi přijde že je něco z čeho máš taky obavu jak zvládneš studium a dítě a že Ti padne ten sen na který jsi tolik dřela). Všechno bude dobré, uvidíš ♥️
A kdyby nastala i poporodní deprese, nejen předporodní, existuje spousta odborníků. A z vlastní zkušenosti na její zárodky mi vždycky pomohlo se "na sílu" na to miminko podívat jinýma očima a jen ho pozorovat tak, jak člověk pozoruje krásnou květinu. Kouknout na něj, třeba když spinká. A to mi vždycky pomohlo oprostit se od blbých pocitů a dostat se zpátky do bodu "tady a teď". A taky vědomí, že dítě krom fyzické péče nutně potřebuje i lásku - to mi někdy pomohlo se přinutit se té lásce otevřít, což někdy byla větší šichta, než prebalovat-kojit-prebalovat. Ale i to kojení na to jde použít. A když ne na tohle, tak na čtení (nebo studium).
Přeju, ať se to utřepe 🍀🌱♥️🌷