Netěším se na miminko

Já bych tyhle pocity rozebrala s psychologem, protože je fajn se někomu svěřit. Navíc je to profík, tak tě nebude soudit ani ti to při hádce vyčítat.

Můžeš mít v sobě nějaký skrytý blok, třeba, někdo o tobě pronesl, že nikdy nebudeš dost dobrá matka, a proto jsi z toho špatná.

Jinak souhlasím s @martiniquest přijmout svoje pocity, nechat je proběhnout.

@lucy57 i kdyby ses že začátku starala jen z povinnosti, láska přijde. Neboj 😉

Já ti to zase napíšu z opačné strany. Já miminko moc chtěla, dokonce jsem prožila jedno zamlkle těhotenství, takže jsem se na dceru moc těšila. Samozřejmě byly klasické obavy, jak to zvládnu, asi jako u většiny prvomatek. Po narození dcery se ale žádná euforie a láska z mě strany nekonala. Strašně jsem se miminka bala, jak je křehké, všechno pro mě byl problém se naučit, nic mi nešlo samo, přirozeně a intuitivně. Prostě jsem se starala, protože jsem musela a snažila se, jak nejlíp jsem mohla, protože ten tvorecek byl na mě plně závislý. Ale měla jsem pocity, že spadla klec, že teď už to mám na doživotí, atd. Ta láska nakonec přišla, ale úplně nenápadně, pomalu a trvalo to dlouho, určitě minimálně týdny, spíš měsíce. Člověk nikdy úplně neví, co se po porodu odehraje, je to obrovská změna a hormonální smršť. Možná i pro tebe je to cesta, teď ty pocity přijmout, nechat to plynout. A po porodu to buď přijde nebo se pak proste starat tak, jak umíš, vzít si za svou tu zodpovědnost a pak se uvidí. Ona ta příroda to nějak umí si zařídit, abychom si ty plesate ufony zamilovaly. Ještě dodám, že ani u druhého to nebyla žádná láska hned po porodu, ale přišlo to víc naraz a mnohem dřív.

Ahoj. Já když jsem zjistila, že jsem těhotná vnitřně jsem se rozpadla přišli myšlenky, že to nezvládnu,co jsem to provedla a tak dál. Postupně jsem se připravila na myšlenku, že budu maminka,ale pochybnosti zůstal. Porod trval třináct hodin,ale když jsem malého uviděla bouchala ta láska z každého kousku těla. Budou mu dva roky a pořadu o sobě pochybuji,ale stačí jeden jeho úsměv a vím, že ten boj stojí za to 🙂

Podle mě na tebe všichni tlačí ... Nikoho neposlouchej neřeš a zkus vnímat sebe ...představovat si ...
Když mimco cítíš v břiše na co myslíš ?
Nemusíš nic extra kupovat ...

Zkus se trochu ponořit do sebe ...

Podle mě ti to těšení a tím že jsi na to nebyla připravená okolo úplně zhnusilo....
( Mysleli to dobře)

S nikým pár dnů mimco neřeš...s nikým se o o něm nebav...

Dělej věcí co máš ráda ...

Utrid si myšlenky ....

🙂

@lucy57 Ja myslim, ze jsou to prirozene pocity u prvniho ditete. Ja jsem miminko chtela, ale kdyz jsem otehotnela, musela jsem se vyrovnat s tim, ze z do te doby free holky bude matka. Rovnala jsem se s tim dlouho a jeste pul roku po porodu jsem v sobe necitila tu euforii, o ktere vsichni mluvi. Spis jsem mela ze vseho strach a mozna i lehci formu poporodni deprese. Po pul roce se to zlomilo a ja bych za syna dychala. Ted mam dalsi dva, i kdyz bych obcas na chvili s chuti nekam vypadla, tak si je uzivam maximalne. Svoje dite budes milovat nejvic na svete, mozna ne hned, ale az to prijde, tak to bude sila. 😉

@lucy57 Ještě si vymez hranice, ty víš nejlíp, co ty a miminko potřebujete. Trochu cítím, že když nejsi úplně připravená, tak by ti mohli příbuzní vnutit něco, co nechceš. Možná potřebuješ jenom chvilku klidu.

Budou řešit, jestli kojíš/nekojíš a jak často. Jaký máš mít kočár, kde miminko spí, jestli v postýlce nebo s vámi v postel. Je to dost únavné.

Zase to má výhodu, když jsou takhle akční, když je zaúkoluješ a oni to dodrží tvoje pokyny, máš o starost méně.