Nemám z těhotenství radost

@modrakala myslim..ze to co citis je normalni strach z neznameho...nejsi spatna..takove myslenky napadaji temer kazdou zenu...ano..zmeni se ti zivot..ale bude bohatsi o zazitky...mimco neni jen starost ale i radost...nech tomu volnybeh..moc nepremyslej o tom co ztratis ale spise co ziskas...kdyz se mi narodil prvni syn...tak jsem si rikala jak zivot pred ditetem byl prazdny..i kdyz to tak nebylo..ale svym zpusobem ano. Ted cekam treti...a jelikoz od posledniho porodu to bude 7 let..take se mi honi hlavou ruzne myslenky...jestli to jeste zvladnu..jake to bude..ale asi je lepsi to nechat byt a resit situaci az nastane..protoze co bude to nikdo nevi.

A jeste jsem chtela napsat..ze laska k synovi prichazela postupne...ne hned kdyz se narodil..vsak jsem z toho byla uplne vyhukana a nejradeji bych si ho dala zpet do briska...ale den ode dne jsem ho milovala vic a vic az uz to vice neslo.

Mela jsem podobne pocity, myslim, ze je to i i tom, ze je obecna predstava, ze momentem otehotneni se dostavi nejaky povznasejici pocit a nekonecna laska k miminku. Verim, ze nekdo to tak citi, ale ja teda ne... A nezmenilo se to ani porodem (ten jsem mela teda trochu odstrasujici), az postupne si jsem si s miminkem vybudovala vztah, ted v pul roce mam pocit, ze mam mam nejlepsi miminko na svete a je to milacek 😀 nebojte, nejste hrozna ani nenormalni. A zivot se zmeni, ale to prijde prirozene a je navic plati, ze jaky si to udelas, takovy to mas. Takze hned od zacatku zapojte partnera, at si pak v klidu muzete jit nekam vyrazit 🙂 drzte se a preju a hodne stesti!

Ahoj, ja som na konci siedmeho mesiaca a citim to castokrat podobne, ale ide to "prekonat" 🙂 . Ak chces, napis mi sukromnu spravu a mozeme sa o tom porozpravat, tu verejne enchcem, lebo mam na MK dost skusenosti s lyncovanim za to, ze nie som len nadsena stale.. 🙂

@modrakala abych tě trosku uklidnila. S prvním těhotenstvím sem občas takové myšlenky měla taky. Ale jakmile se syn narodil, tak mě to přešlo. Jelikož mám mám manžela, který opravdu pomáhá tak nemam pocit ze by se můj život nějak extra změnil a dělám to co bezdetna. Cestujeme od 3 měsíců s malým, chodím na manikúry, nákupy a občas na skleničku s kamarády, welness atd. Jediné co se změnilo, ze se nás život naplnil. Teď sem tehu podruhé a vím, že to bude trošku náročnější s časem. Ale svých zájmů se já nevzdam ptz spokojená máma = spokojene dítě 🙂
Všechno je to o tom, jak si to pak nastavíte a hodně věcí se vzdát nemusite ;)

Ja jsem takové pocity mela po narození syna. Popadl me strach ze to nezvladnu, ze na to nejsem připravena atd. A dnes si ti vyčítám, ze jsem si to neuzila.

@modrakala neboj, bude lepe. ono je to ted s briskem uz dost narocne a opravdu je stesti, ze mas toleratniho manzela (to ja jsem nemela a jeste se trapila, ze laska je fuc). myslim, ze porodem se nastartujes- tak je to prirozene- a budes skvela mama. je normalni, ze citis tehotenske omezeni, ja byla u prvniho taky silene protivna, vadilo mi vsechno, ale taky mi bylo dost zle, nespala jsem a svedilo me cele telo. porodem jako mavnutim kouzelneho proutku vsechno zle zmizelo a krasne jsem se starala o miminko. a po porodu jsem citila obrovskou pokoru pred vsemi mamami sveta- nekdy proto je porod tak narocny, je to pro telo obr zmena a jak to zvladnes, jsi na sebe hrda a pak take obdivujes vsechny zeny (vlastni matku 🙂), ktere ho zvladly (a ze je zase naprosto prirozene to zvladnout 🙂). jedine co chci Ti napsat a vedela jsem to az u dalsich deti, ze miminko vnima uz od poceti. duse je laska a miminko se chce citit milovane, chce pokracovat v te lasce. takze jen prijimej to miminko, je to pro nej moc dulezite 🙂

je to velká změna, kterou si člověk nenačasoval jaksi úplně přesně a nejde vzít zpátky. Jakákoliv jiná změna v životě - stěhování, práce, svatba/rozvod, není tak zásadní a zároveň omezující. Ve smyslu toho, že opravdu člověk spoustu věcí, které dřív dělal rád, nyní nemůže a bůhvíjak dlouho nebude moci. Ať je to sport, konzerty, popíjení, cestování, jakékoliv aktivity - na všechny se změní úhel pohledu, časové možnosti. Nic nebude stejné jako dřív.
úplně tě chápu, kamarádka své těhotenství pomalu probrečela, každá party bez ní, vynechaný běžkový výlet atp. ji velmi mrzely.
na druhou stranu - já na miminko čekala leta letoucí, všeho bych se vzdala v tu chvíli, kdyby mi někdo takový deal nabídl, jánevim už bych klidně nikdy nikam nevycestovala, jen aby se podařilo.
Všechno má asi svůj čas, kamarádka je skvělá máma a celé druhé těhoteství byla šťastná, na omezení především časově-organizační samozřejmě hudrá, ale vlastně je moc spokojená; já si mateřství představuju jako procházku rájem ale předpokládám, že budu brzo vyvedena z omylu a po svých aktivitách si zastesknu.
PS.: nic není jen černý nebo bílý, prezentovaný věčný optimismus, nadhled a úsměv na tváři má málokterá!! naopak myslím, že strachy a obavy máme všechny... a jsme protivný... 😉

Taky jsem to tak měla, fakt je to změna a pro lidi, kteří jsou zvyklí být aktivní, nemusí být snadný se s tím smířit. Navíc hormoy udělají svoje =/ Bála jsem se, že mi bude chybět práce, dobrovolnictví, sport, večerní hospůdky a tahy s kamarádkama, ... Malá (3 měsíce) je hrozně hodný mimino, takže můžu chodit na kafíčka s kamoškama a ona to prospí. A světě div se: stejně se pak už vždycky těším domů, až s ní zas budu moct být v klidu domova a užívat si rodinku :D A ono to uteče, už připravuju manžela, že bude večer hlídat a ukládat s odstříkaným mlíkem a já si vyrazím :D Je to jiný, občas člověk padá na hubu, ale pak je spoustu těch skvělejch chvilek, kdy se smějem jak blázni nebo rozplýváme, co se to naše lvíče naučilo. A láska nepřišla z ničeho nic, objevovala se postupně. Zkus si ty pocity nevyčítat, ale přijmout je jako pochopitelnou reakci na obrovskou životní změnu. Držím palce, ať to všichni tři spolu zvládnete a užívate si tu divokou jízdu rodičovství ;)

@modrakala Myslím, že tvé pocity nejsou zase tak neobvyklé. Je před tebou něco nového, neznámého a tak je normální, že se toho bojíš. To že bys s miminkem nemohla dělat co tě baví, nebo byla nějak omezovaná, to zase není až taková pravda. I mamina od dětí se může chodit bavit, věnovat se svým koníčkům, trávit čas s partnerem/manželem/přáteli. Záleží na tom jak si to uděláš. Velké plus je, že máš vedle sebe fajn chlapa, o kterého se můžeš opřít.
Já jsem ani jedno těhu taky neprožívala nějak extra, nedělala jsem si fotečky břicha, neoslavovala jsem každý ukončený týden nebo měsíc těhu. Brala jsem to prostě tak, že jsem nečekaně v tom a že tu za 9 měsíců bude miminko. Po narození první dcery jsem necítila žádnou velkou neskonalou lásku ale během šestinedělí se to všechno urovnalo a pak už to bylo fajn ( u mě je komplikací panická porucha). Dneska mám děti dvě a není nic co bych kvůli dětem nemohla dělat nebo v čem by mě omezovaly.
Ničeho se neboj, uvidíš, že to bude v pohodě.

@modrakala to, co si ted prozivas, jsem si prozivala taky. Ano dite je zmena, ale zivot najednou zacne davat smysl. To, co jsi mohla pred ditetem, to se zmeni, ale casem, pokud budes moci mit hlidani a budes to chtit, Tvuj zivot muze byt podobny jako pred tim. Ale ja treba uz nemela o nektere veci zajem a syna si uzivam plnymi dousky. Mesic pred porodem jsem pomalu chytalq histerii, ze budu spatna mama a ze na to nemam a.... mohla bych pokracovat. Bekdy jsem dokonce bulela jak mala, ze vse se zmeni a ze ja na to jeste nemam byt mama, ze budi ta nejhorsi a ze jsme jeste meli pockat. Pak zase prisly okamziky, ze jsem se tesila. Pak prisel maly na svet a vse bylo jine, krasnejsi. Je to narocne, kecala bych, kdybych rekla ze neni, ale nic krasnejsiho Ti zivot nemuze dat! Je to nadhera. Ted jsem tehotna znovu, bala jsem se, jak zvladnu dve deti, ale dali jsme volny prubeh a nakonec jsme se o druhatko snazili rok. A toto tehu uz prozivam jinak, vim co me ceka a tehu si uzivam, kazdy kopanecek a na mimi se tesim a nehistercim, jako pri synovi, ze to nedam a dalsi veci, ktere popisujes, jsem klidna, vim, jaky dar zivota me ceka a jsem neskutecne vdecna za to, ze mam krasneho syna, ktery je mi vsim a za nejaky ten cas budu mit v naruci dalsi krasne male mimi, ktere obohati muj zivot a da mu dalsi hlubsi smysl 😊 Bude to dobre, to co prozivas, je prirozene, je to strach z neznama. Preji hodne stesti, pohodovy porod a krasne zdrave mimi, ktere pak taky uvidis, jako to nejcennejsi, co v zivote mas, i kdyz tento pocit neprijde hned, budete se muset poznat a tu neskutecnou lasku si postupne spolu vybudovat.

Je to naprosto normalni,trpi tim spousta zen jenom se o tom nemluvi.Spolecnost nam predklada obrazky stastnych tehotnych zen ale uz ti nikdo neukaze jak jsi protivna protoze te boli zada,pali zaha,nemuzes jist co chces apod.Ja jsem vzhledem k okolnostem se na dite ani nejak netesila,nemela jsem k ni dokud byla uvnitr nejaky vztah ale to se vsechno po porodu zmenilo.
Moje tehotenstvi byla nocni mura,neustale mi bylo spatne,palila me zaha,nemohla jsem ke konci uz poradne ani spat ani jist.A jak pise priefi tak ten pocit lasky nemusi prijit hned,dostavi se postupne,ja to tak mela taky.

Ahoj...přidávám se k ostatním - je to normální a je super, že je tu tolik maminek, které to dokáží otevřeně přiznat. Mě k tomu ještě napadla jedna věc - kdyby Tě to hodně trápilo, nebo to pokračovalo i po porodu, bylo by myslím dobré to probrat s někým erudovaným (psycholog, psychoterapeut). Ani pak to neznamená, že jsi špatná, ale já sama jsem zažila nejkritičtější období právě po porodu a osborná pomocná ruka mi hodně pomohla. V extrémnějším případě se tento stav může zlomit do depresí, proto je myslím dobré to sledovat a nebát se o tom mluvit. Držím palce.

@modrakala Bud v klidu,je to strach z neznama a je to normalni. Ja mela smisene pocity u prvniho tehu. Po porodu se ale postupne zamilovavas do mimca a jde to samo. Jinak samozrejme pomoc psychologa neni vubec od veci.

Holky moc děkuji. Bála jsem se záporných reakcí, ale jak vidím nejsem v tom sama a to mě trochu uklidňuje.

Myslim ze to zaziva hodne zenskych. Ja to mam za sebou taky a to celych 9 mesicu. Je fakt teda ze dite planovane bylo ale az tak za rok, na druhpu stranu mela jsem zdr problemy a tak nejak jsme se nechranili 2 roky. Jenze pak se na chvilku zmenila nase situace. Mela jsem k tomu teda jeste spousty jinych trapeni a duvodu jako minimum financi diky nemoznosti nasetreni si ani jednoho z nas delsi dobu(diky nasim rodinam), stehovani do stareho polorozpadleho malinkeho baracku, kde nebyla hotova ani koupelna. Provizorne tu vlastne zijem jeste ted po roce a pul v jedne mistnosti ve ktere varim i spime vcetne postylky, (kdy se udela zbytek nevim), do toho mi tim skoncila slibne najeta kariera, protoze jsem mela sml na urcito a jeste jsem tehu mela hodne problemove, od 28tt jsem skoncila ve spitale kam me odvezli vycerpanou rovnou z prace a pak uz na neschopence. Do toho stehovani, kdy nam absolutne nikdo nepomohl, ani kamaradi a ja s boletma a velkym pupkem tahala kramy a veci a gruntovala. A k tomu se jeste resila mala svatba. Porod byl priserny, indukovany v 41+4 a hodne dlouhy, komplikovany a hodne bolestivy, takze jsem byla stastna na konci ani ne tak z toho ze mam malou na prsou jako spis z toho ze tu hruzu uz mam za sebou, protoze to vypadalo ze na sale zvostanu. Pak jsem byla tyden v porodnici. Mala padala na vaze, me neslo mliko a mela jsem tezkou poporodni depresi. Celych 6 noci po jsem nespala vubec. Mala neustale rvala, vsichni chteli spat, ona budila oddeleni a ja jen jako zombie s ubrecenyma ocima a prasklou zilkou v oku, zcela vysilena prosila aby si ji vzali na chvili. Z porodnice jsem se vracela s 4 kg podstav oproti puvodni vaze pred tehu. Pak bylo krutych jeste 14 dni doma, kdy jsme pak opet byli v nemocnici peo nepribirani. No a pak. Pak konecne jsem ji zacla vnimat. Do 3 mesicu mela koliky vecer, ale i na to jsem si zvykla. A ta laska pak prisla postupne. Kazdy neni do sveho dotete zamilovany ihned. Vyletovat jsme zacli uz v 6 nedeli. A dneska? Vim ze jsem o spoustu veci prisla. Kdyby ti nekdo tvrdil ze ten zivot bude stejny jako pred tak keca. Ne neni stejny je jiny. Ale to neznamena ze skoncil, jen se prelije do jine faze. Uz to neni jen ty a muz, uz je to male, ty a muz. A instinktivne se naucis az nekam pojedete nejdriv pripravit vse pro dote, zabalit mu a az pak vy. Ja tomu rikam ze clovek se prelije z te sobecke faze do faze nejen obeti ale hlavne faze mysleni na druheho. Dyt co to je kdyz jdes nakrmit dite, to je prece to ze vnimas nejen svou pitrebu ale uz i potrebu nekoho dalsiho, a to je krasny. Na svem ma nejvetsi vinu ten dnesni spolecensky mytus ze s detma ti konci svet. Huuu uzivej co hrdlo raci protoze pak se budes muset omezit a konci ti zivot, uz budes jen otrokem a o vsechno prijdes. To je ale prece uplna blbost a to by se melo ve spolecnosti zacit resit. Ja o spoustu toho s malou prisla ale spoustu krasneho jsem ziskala. A presto, ze se nemam kam vratit do prace a budi znova hledat, a presto ze jsem po vetsinu dne na ni sama i kdyz chlap vecer se snazi pomoct (neni moc hlidani), i kdyz ziju v dome ne svych snu a nemam to co maji jini a povazuji to za samozrejmost, jsem za dite rada. Prisla protoze mela a to chapu az ted casem. Ty k tomu dospejes taky.

Tyhle pocity má leckdo, to si nemysli. Já je měla taky, zvlášť při prvním těhotenství, kdy jsem otěhotněla neplánovaně v osmnácti letech, rodiče toho mého nechtěli, aby se vázal tak brzo, byt jsme neměli, peníze taky ne, já před maturitou. Bylo mi šíleně zle, zvracela jsem i vodu a každý mi nezapomněl sdělit, že jsem si totálně zkazila život. A byla to pěkná pitomost. Život nabral zcela jiné obrátky, to ano, manželství nám nevydrželo, rozvedli jsme se po 12 letech, ale ničeho nelituji. Jak zpívá Edith Piaf.😀 A zrovna ta prvorozená dcera, co mi měla zkazit život, mi ho nádherně obohatila, je to moje nejlepší kamarádka a mám od ní bezvadnou vnučku a všechny je miluju. 😀

Ahoj! Nejspíš už to tu někdo psal, ale tyhle pocity jsou de facto normální. Akorát že o tomhle tématu se nikde moc nemluví. Všude jsou těhotné ženy prezentovány jako reklama na štěstí. Jenže hned na začátku přichází smršť hormonů, do toho třeba někomu není dobře atd. Myšlenky co máš, jsou pravděpodobně způsobené strachem z neznámého. Ať si člověk představuje cokoliv, tak stejně pořádně neví, jaká bude realita. Takže z toho neměj výčitky svědomí atd. Já jsem ještě těhotná (7. měsíc), takže nevím, jaké to bude po porodu (budeme mít první). Ale i samotná porodní asistentka nám na kurzu říkala, že někomu ten "nával štěstí" nepřijde ani hned po porodu, ale postupně. A hlavně se tím nestresovat. Někomu to prostě trvá, než si k miminku vybuduje vztah. A potom řekla ještě jednu moc hezkou větu: nejlepší mámou jste pro své dítě vy samotné... Jinak šestinedělí bude nejspíš taky záhul (o tom se taky nikde moc nemluví) a taky se toho bojím. Ale snažím se věřit přírodě, že to prostě umí nějak zařídit, aby se ty matky "nezbláznily", zvládly nevyspání, nové situace atd. Držím palce a určitě se za své pocity a myšlenky nestyď. Má je fakt hodně těhotných, akorát je nikdo neprezentuje tak otevřeně 😉

@modrakala vis problem je v tom, ze o tom.nikdo nahlas nemluvi. Je vzito to, ze se na mimi tesis a basta, mas byt ta nejstastnejsi. Pak tlaky snazilek, ktere se na Tebe koukaji jako na ru nejstastnejsi a kdyz mas tyto pociti, mas pocit, ze jsi vadna. Kdyz to ale skutecne vyslovis, hodne zen Ti rekne/napise, ze to citilo stejne, zejmena u prvniho tehu. Nelamej si tim hlavu. Hlavne necekej lasku na prvni pohled hned na sale. Tohle zazije opravdu malo zen a jeate mene prvorodicek

To ze se vsechno zmeni ke ptavda jen na pul ...

My jsme si to s ditetem udelali tak abychom jsme mohli zit jak chceme a zaroven aby bylo spokojeme i dite .

Ted uz ve 3 letech je to horsi...

Ale prave hned po porodu a v 1. Roce ditete krom toho ze jsem mela sileny nedostatek spanku bylo vsechno super....chodili jsme do restauraci na vylety i vecer v lete a na podzim jsme sedi v
Do noci venku a maly spal spokojeny v kocarku

..maly byl v kocarku v nositku vsechno se mu libilo a jedine co potreboval bylo nas prso a misto kde se muze vyspat ( deka kocar autosedacka auto ...kdekoliv)

Takze se niceho neboj . Je to vetsinou tak jak moc budete v pohode a jak moc to budete prozivat.

Pokud se v tom budes uzirat bude to horsi 😉

Mysli na to ze s ditetem zazijes opravsu krasne chvile ale i tezsi 🙂

Nejsem ten typ ze rekla ze pred ditetem zivot nemel smysl, ale s ditetem je to jine ...krasne zvlastni silene .... Nejde to popsat 🙂

Tak já těhotenství měla v celkem v pohodě, ale měla jsem obrovský strach z porodu a nakonec jsem měla vážne komplikace a to šestinedělí byl učiněný horor. Měla jsem pocit, že malého vůbec nemám ráda a že to je všechno noční můra. Je mi to teď zpětně moc líto ☹ cestu jsem si k němu hledala několik měsíců určitě. Ale našla 🙂 a uvidíš, jak se na tebe začne usmívat a později natahovat ruce, říkat mama, prituli se, dá pusinky.. nic hezčího jsem nezažila 🙂 a druhé těhotenství,porod i šestinedělí byly úžasné.

Možná lepší před porodem, než se konfrontovat se změnou po porodu. Na dceru jsem se těšila hrozně moc a po porodu jsem měla pocit, že je to zlý sen. Byla jsem tak vyčerpaná, nevyspala, dcera špatně jedla, noci prořvala... Trvalo mi půl roku usadit se v roli mámi a teď jsem doma s dětmi dobrovolně už 11. rok a jsem velmi spokojená. Každá se hledáme. Snad se taky brzo najdeš 😉

Já se snažila už šíleně dlouho, před každým cyklem IVF jsem si pak říkala třeba: "Ehm... možná jedeme na vyjížďku na kole takto už naposledy." "... poslední společná dovolená." a na jednu stranu jsem se těšila a na druhou mi bylo líto, že to možná už nebude takové, jako dřív.

V den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem z toho byla v šoku. Když jsem to řekla babičce, ta hnedka smutně, že to už za ní nebudu jezdit. A možná tady se to zlomilo - nějak do té doby jsem to brala, že s dítětem do 2 let věku k babičce nemůžu (2+kk, babičce přes 90 let, bydlí opravdu daleko, v cizině) ale pojednou mi došlo, že proč bych jako nemohla? Že to prostě aspoň zkusíme a když to bude opravdu špatné, že by dítě v noci nenechalo vyspat, tak zajedeme někam za město, kde je levnější ubytování a holt budeme spát jinde, že případně můžu v noci jezdit s kočárem po venku a ono nějak usne, že do půl roku se dítě dá naložit do auta a jet skoro kamkoli.

A od té chvíle v podstatě uvažuji, že se budu "muset" vzdát jen věcí, kterých se vzdát chci - že co budu chtít dělat, to nějak určitě půjde a narození dítěte je v podstatě jenom takový argument pro to, aby si člověk uvědomil, co z toho, co dělá, opravdu dělat chce. Že s dítětem se dá dělat vlastně skoro všechno, jen něco je komplikovanější, pokud je dítě nemocné, tak se to třeba ruší na poslední chvíli a tak. Ale že není důvod truchlit, že život by nějak skončil tím, že se narodí dítě.

To jen někteří lidé mají pocit, že matka s dítětem by měla sedět doma a nikam moc nejezdit. Naopak - do 6 let věku dítěte (než chodí do školy) se dá cestovat, blbnout, dělat skoro cokoli. A pokud jsou dobré babičky nebo třeba i jen kamarádka, tak se dá i udělat si čas na sebe (hlídat si třeba navzájem jeden den v týdnu a tak).

Držím pěsti!

@modrakala Ahojky, já myslím, že jsi úplně v pohodě a máš normální obavy. Za sebe můžu říct jen to, že kdybys pak po porodu nebyla psychicky ok, tj. neměla miminko ráda (nebo spíš měla pocit, že ho nemáš ráda), tak vyhledej odbornou pomoc. Ty poporodní psychózy jsou hnus a hlavně nebezpečné. Drž se. A vůbec se neboj. Až si to všechno sedne, budeš ráda a zjistíš, že ten život je prostě jiný, ale je to v pohodě. Už to tady nějaká maminka psala. Je to trochu nepopsatelné 🙂

@gabriiela Měla jsem to samé. Teď čekám druhé a na začátku nsem trds byla tsky pěkně nevrla, ale ted jsen v 5.měsíci a tesim se. Ba naopak jsem rada, když chlap vypadne na pivo a na fotbálek. Ja si lehnu s prvorozenou do postele a cpeme se necim dobrym a pak usneme. 🙈😂

a co kdybys přestala hledat co bude potom horší a začala hledat co bude lepší? 🙂

@modrakala Ahoj, koukám, že příspěvek je už starší, ale chci se zeptat, jak jsi na tom teď? Mám to úplně stejně, až na manžela, u kterýho si poslední dobou vůbec nejsem jistá, že se těší a na to, že už jsme si tím jednou prošli. Před sedmi lety jsem to měla stejně a žádné poporodní deprese z toho kupodivu nebyly, ale po pár letech se mi rozjely úzkosti a bojuju s nimi do teď, navíc těhotenská cukrovka, takže se snažím vyrovnávat s tím, že vlastně nemůžu vůbec nic z toho, co jsem měla ráda, navíc manžel už i odmítá sex, je pořád unavenej....takže vlastně nemůžu vůbec ni c a říkám si posledních pár dní, že jsem udělala velkou chybu. Je mi to samozřejmě moc líto a nefér vůči prckovi, kterej to určitě cítí, ale nemůžu jinak, nemůžu přeci dělat, jak jsem hrozně šťastná a pak večer v posteli brečet, že to vlastně vůbec neni pravda.