Negatitvní pocity v těhotenství. Řešist to s doktorkou?

Měla jsem něco podobného. Taky druhé plánované těhotenství. Začaly mi úzkosti podobné jako při poporodní depresi. Nejdřív, že nechci kluka, pak že nechci holčičku a nakonec jsem vlastně nechtěla dítě vůbec. Měla jsem strach o starší dceru, jak přijme sourozence, jak zvládne to, že budu možná díky poporodním depresím úplně mimo, aby to nedávala za vinu sourozenci, jak další dítě zvládne naše manželství atd. Na konci těhotenství jsem byla každý den ráda, že ještě nerodim, i když jsem se už nemohla ani hnout, nebylo mi dobře, ale za žádnou cenu jsem ještě nechtěla rodit. Přenášela jsem a když se nakonec porod pochopitelně rozběhnul, tak jsem brečela, jak je to všechno v prdeli, protože už jsem narozdíl od poprvé věděla, co nás čeká (ne jen porod, ale hlavně to potom) a že to prostě nechci, že náš život totálně skončil a že jsem úplně blbá, že jsem chtěla další dítě, že to nezvládneme. Úplně nejhrorší byly přesně ty řeči ( byť dobře míněné), že "máme být rádi, že se nám druhé dítě podařilo hned napoprvé - co by za to jiní dali" nebo že je přeci "úplně jedno, jestli to bude holka nebo kluk, hlavně že bude dítě zdravé" a taky "co bych víc chtěla, máš fungující babičky a manžela, nejsi na to sama, bude to úplně v pohodě". Za to bych úplně vraždila i když samozřejmě s odstupem času to pravda je a člověk na to s těma rozházenýma hormonama kouká prostě iracionálně (což jsem taky nechtěla tehdy slyšet - tak pardon). K psychologovi jsem rozhodně jít měla, ale v době covidových opatření to nebylo tak snadný a tak jsme to nakonec zvládli bez pomoci, ale nutno říct, že jsem měla nakonec velkou kliku, protože tentokrát poporodní deprese nepřišla ( protože jsem si zvládla lépe řídit porod podle svého než poprvé, kdy jsem vůbec netušila a doktoři mi do toho zasáhli víc než bylo vůbec třeba) a HLAVNĚ, protože tu pro mě byl od rána do večera manžel a neustále mi na moje černé myšlenky opakoval, že to zvládnem, že je tu pro nás a že i kdybych já byla úplně nepoužitelná, tak že to dá, a prostě mi to opakoval do aleluja, což dost pomohlo a teď je druhé dcerce skoro 5 měsíců a vysloveně si to užívám, protože je to úplně něco jiného, než když jsem měla hlavu zastřenou depresí jako poprvé a ty černé myšlenky během těhotenství už jsou taky pryč. Nezmizely sice hned po porodu, ale vlastně jak jsem se doma trochu "zaběhli" tak už dobrý a jsem strašně šťastná, že tu s námi je. Rozhodně bych ti ale radila, abys nějakou odbornou pomoc našla, pokud tu možnost máš. Určitě tím nic nezkazíš, spíš naopak věřím, že to může dost pomoct ať už "jen" tobě, ale šla bych tam i kvůli staršímu dítěti a manželovi, protože na nich se tvůj psychickej stav taky nějak podepíše. A jestli s tím pomůže pár sezení u psychologa třeba, tak to za to jednoznaně stojí, je zbytečné tím procházet takhle a okrádat se zbytečně o to hezký. Držím palce, aby se to co nejdřív srovnalo. Rozhodně něco takového nezažíváš sama a věř, že je úplně normální mít preferenci pohlaví dítěte. I jako matka. 🙂

Ona je i těhotenská deprese, tohle zní jako ona.
Je lepší se zeptat gynekologa a nechat se odkázat ke specialistovi, jinak se to může rozjet v poporodní psychozu a to uz neni sranda.
Žádné pocity nejsou špatné, špatně je se za ně stydět a nemluvit, protože ostatní Te odsoudí.
Mě takhle taky říkali, co bys chtěla, mas zdravé dítě, co Ti jako chybí. A ano, chybělo, byl covid, ja sama doma zavrena, vyděšená, tehotna, starší na online výuce, nervy z porodnice a porodu v rousce, pak jsme si užili 2mes a bac, podzim a zas vše zavrene, do práce jsem nemohla, cvicit nešlo, kavárny, nic. Když jsem rekla, ze nemůžu být jen mama, že se zblaznim, tak jsem hned dostala, jak se rouham a jsem nevděčná a co by za to jiný dali..
Pamatuj, musíš být v pořádku Ty, pak bude i dítě a okolí, takže nejsi zlá, ani sobecka, jsi normální. Zeptej se gynekologa nebo obvodaka na kontakt na psychologa, pokecej s nim a docházej i po porodu, kdyby se to rozjelo, at Ti mohou včas pomoci.
Před Vánoci jsme takhle vezli kamarádku do Riapsu, mela měsíc po porodu, nejdřív nefungovala vůbec, nezájem o dítě, pak zas mánie.. Málem umřela na vyčerpani, manzel už byl v koncích. Stačilo nasadit léky a do 10dni se probrala
Kdyby si nechala pomocí dříve, nemuselo k tomu omu dojít.