Napojení na miminka. Přejdou mé pocity?

V klidu na prvni bricho jsem nemluvila vubec, prislo mi to nahlavu, ale po porodu vsechno fungovalo na sto procent. A i kdyz hrozny.nadsesni neprijde hned, tak i to je v norme, nekdo si proste nejdriv potrebuje zvyknout a az pak se emocne vazat.
U druheho a tretiho jsem na bricho taky nemluvila, mozna obcas v duchu, coz je asi diteti k nicemu. Ale slysely me, jak mluvim (nebo taky nekdy kricim 😉) na sourozence, slysely sourozence... Predpokladam ze ty taky 24/7 nemlcis, takze te taky slysi a vubec nemaji kapacitu resit, ze nemluvis primo na ne. A ano,jak zacnou byt citit pohyby tak je clovek mentalne vic v kontaktu s tim, ze je tehotny. On ten druhy trimestr je myslim takove fakt lekaci obdobi "jejda vzdyt jsem zapomnela, ze jsem tehotna" Nevolnosti uz jsem nemela bricho jeste ne...

Toto má každý jinak, já na děti nebyla "nějak napojená" vůbec. Pohlavi jsem odhadovala čistě pragmaticky. Byly tam, byly mojí součástí, mluvila jsem asi jen když jsem je chtěla sprdnout, že si sedly na močák nebo že se dlouho nepohnuly. Na druhou stranu jsem milovala ty pohyby, a ráda si hladila břicho. Nervy jestli bude dítě pořádku má v těhotenství skoro každá. Ale hormony jsou zákeřné můžou rozjet i něco víc.
Držím palce, ať vyšetření jsou pořádku, neměj na sebe vysoké nároky a pokud by se ti cokoliv nezdálo, určitě o tom s doktory promluv.

Myslím, že to přijde samo. Já na bříško, neboli s malou v bříšku jsem mluvila od prvních kopanců. Ke konci to byli mega kopance, malá byla kus a fakt má dost sílu. Třeba při preventivních prohlídkách když se musí změřit ji držíme 3 a máme co dělat 🤣a to jí je rok a půl. Nicméně když jsem od ní dostala v bříšku pořádnej kopanec, "vyhrožovala" jsem jí, až se narodí, jakou bude dostávat čočku pak ona odemne. Samozřejmě to bylo myšleno ze srandy. Těšila jsem se, všechno. Ale jakmile se malá narodila, nastali po porodu komplikace a já malou neměla u sebe. Mohla jsem za ní kdykoliv (minimálně na kojení) . Bylo to fakt náročný a první půl rok jsem měla v mlzee. Furt jen plakala, ve 14 dnech po narození chytla covid. Hodně se naučila spávat v náručí a tak začlo naše brzké rozmazlování. Od toho půl roku, jak už si všechno tak nějak sedne, přestanou koliky, přestane to být jen ležící miminko, tak to nabralo na obrátkách. Každým dnem si říkám, že malou už víc milovat nemůžu, ale opak je pravdou. Stává se ze mě matka, co je snad závislejší na dítěti než dítě na ní 🙈🤣. Chci říct, že ikdyž teď jsou třeba city na bodu mrazu, tak to přijde. Ikdyž třeba né hned s prvními pohyby v bříšku, ikdyž né hned po narození. Jsou to tvoje děti, a ačkoliv je mateřství, co si budem, dost, opravdu hodně náročný, kdesi jsem slyšela že detsky plac, je nejstresovejsi zvuk ze všeho, tak ty děti budeš milovat. Já si prošla psychickými problémy, které se projevili až v pubertě také. Šestinedělí byla jedna horská dráha s náladami. Ale zvládla jsem to a ty zvládneš taky. To napojení a naladění prostě přijde ať chceš nebo ne

Hele bud v klidu,cekam třetí a jediný co zná je jak rvu na starší 😄😄😄u první jsem se ,,jakoby,, snazila mluvit,ale přišlo mi to divný, tak jsem brzy přestala a ty další dve těhotenství opravdu znají hlas, jen že mluvím na ostatní ...je pravda, že teda jako vic jsem asi napojená na tu nejstarší,ze je taková vic mazlivá atd.,ale myslím si, že to bude spíš vic výchovou než nějakým mluvením na břicho, prostě jsem se ji vic věnovala....a jinak ty celkovy pocity,hele ja žádný těhotenství nejak neprožívala..
Prijde mi ujetý,jak někdo vykřikuje jak to dítě v břiše miluje atd...ja tyhle pocity neměla... až prostě když jsem to dítě držela v náručí (rozumej cca po pár dnech od porodu) a podivala se na něj, tak jsem si říkala, že prostě nechci aby se mu něco stalo,ze me potřebuje atd.

@biciklissie ❤️ já si břicho občas chytnu, přistihnu se hlavně v noci když jdu na záchod tak si ho držím nebo hladím. Pozoruju že mám i strach, když nám řekli ty výsledky krve a pořádně nám nevysvětlili co nás čeká brečela jsem a strachovala se, vlastně se strachuju do teď. Přeju si aby byli zdraví.
Jo překvapení bylo velký na všech stranách 😄 z rodiny nikde dvojčata nejsou. Ale včera jsem říkala chlapovi, že jsem měla takový dejavu když jsme seděli u televize a říkala jsem mu, že se mi o tom zdálo že tam jsou dvě 😂

@malytlustyhroch já teda břicho mám už, už jsme ho začínala mít viditelný kolem konce druhého měsíce. Svatě že se dali nosit ještě šaty😄
V duchu občas mluvím taky, ale mluví na ně chlap a já teda tím že pracuju dost s lidma tak si myslim že kdybych na ně ještě mluvila doma budou otrávený 😂

@eviicka děkuju ❤️

@kubesovaadelka ono jak se říká že mateřství je to nejhezčí období 😄 nějak to necítím, od začátku zvracím a ještě to úplně neustoupilo, už začínám cítit kyčle, mám neustálý hlad a na to konto mi je právě i pořád zle a nevím co sníst aby me to nasytilo a naopak to hned nevyzvracela. Chutná jim mliko, ale to mi moc nestačí 😂
Svatě mám chlapa co má práci tak aby s náma to šestinedělí zůstal doma takže na to nebudu úplně sama.

@ajja87 to už mám i teď že nechci aby se jim něco stalo. Když nám k těm výsledkům nic neřekli a i potom tak jsem prostě brečela, měla strach a vlastně mám při každé kontrole. Ale nedokážu identifikovat jestli je větší strach o to aby byli v pořádku nebo o to co bych delala kdyby nebyli

Jooo jako věřím že s dvojčaty je to i větší zahul na tělo. Já zvracela první 3 měsíce a poslední měsíc před porodem. Do toho vysoký tlak, chodoktevnost, po jednych praskach na to mi bylo ještě hůř ,, ale po porodu to přijde ❤️

@kubesovaadelka no my máme podezření na preeklampsii takže beru už Stacyl a vysoký tlak mám taky takže přes den hlídám protože nejvíc mi vždycky vyletí u doktora takže taky řešili že mám vysoký tlak, jenže doma se mi pohybuje normálně no je to na hlavu 😄 už jedeme na kontrolu tak se právě snažím co nejvíc uklidnit že bude vše ok, ale už jsem taky ráno málem blila, snažila jsem si sama sobě vysvětlit že je všechno v pořádku a zvracet fakt nemusím 😂

Veškeré moje slovní projevy k těhotenskému bříšku se omezovaly na "Jau", "neblbni", "buď hodnej kluk, tohle bolí", připadně "tak pojď" když jsme nás potřeboval zvednout. Většina těhotenství byla o strachu, jestli to zvládnu, snech o tom, že jsem dítě někde zapomněla a podobně. Bylo my fyzicky blbě, nedokázala jsme se vůbec na nic soustředit, odcházela mi imunita, takže jsem ani nemohla mezi lidi, protože jsem chytila rýmičku i od dítěte na druhém konci ulice a tři týdny chrchlala jak tuberák . A to až na těhotenskou cukrovku "vzorná" těhotenství...
Rozhodně to nebylo o nějakém "nejkásnějším období", užívání si a těšení se na miminko (jako jo, děti jsem chtěla, měla jsem radost, že přicházejí... ale hlavně se fakt těšila na porod a "až to všechno skončí").
Po porodu pak přišly ještě zhruba dvě zhoupnutí emocí (u prvního totální neschopnost něco chtít či plánovat, u druhého naopak záchvat hyperaktivity a potřeby být co nejvíc neustále s dětma a následně pak potřeba nutně jít mezi lidi)... a pak si to konečně někd yna konci šestinedělí sedlo a já už nějak rozumně zvládala svoje emoce, aniž by mi do nich furt hrabaly hormony.

Chci tím říct, že idealizovaný obrázek těhotentví, kdy maminka zpívá svému miminku v bříšku a projevuje mu veškerou lásku a vítá ho na světě, je za mě v 98% času kec. Jasně, občas se objeví, protože to dítě (nebo ty děti) miluješ a fakt ho (je) chceš. ALe mnohem častěji se to chtění projevuje právě strachem, že je něco špatně, že děláš něco špatně, že něco nezvládneš... Je to úplně přirozený a vlastně správný. Neboj se o tom mluvit. Klidně i s partnerem nebo lékařem. Ale valstěn nečekej, že ti někdo moc pomůže. Ono to moc nejde. Jsou to hormony, ale i prostě reality změny. DO značné míry jsou ty pocity prostě racionální. ... ALe racionálnost těch pocitů má tu výhodu, že na ně taky fungují racionální důvody, proč "to půjde". Takže mluv 😉 .

A drž se. zvládnete to všichni čtyři 😉 (ty, partner i obě děti).

Někdo to tak má, že spíš prožívá tu změnu přes strach. Že si hlavně dela starosti. Já to měla úplně stejně. Držím pesti, ale bude to dobre. Prostě si to musíme odžít, ty radosti do toho přijdou samy.

Na zvracení mi nejvíc pomáhali žvýkačky. Nejhorší bylo , že jsem byla těhotná v době covidove, všude člověk musel mít respirátor a z toho mi bylo kolikrát blbě ještě víc. Všechno ale bude v pořádku neboj. Stres, stres je nejhorší, tak se hod do klidu a ona to nějak dopadne. Riziko preeklapsie jsem měla taky. A malá je zdravá az až, lítá jak drak, nesedne si pomalu ani u jídla. Ať kontrola dopadne dobře ☺️

Jedna kamoska nosila tu rolnicku a neviem vo vsetko a ja som si vecer naolejovala brucho a akurat s muzom sme sa o malom rozpravali. Teraz ked uz je som casto ticho aj s nou, som skratka obcas rada po tichu a v klude. To ale neznamena, ze nemame puto

O pocitoch sa kazdopadne zdover, ulavi sa ti a predides pripadnym dalsim tazkostiam. Ked sa nevies zdoverit s malym problemom ako sa zdoveris s velkym?

@kitycat to není o tom že se neumím svěřit 😊 v partnerovi mám opravdu doslova nejlepšího kamaráda a říkám mu všechno. Ale jak jsem psala, nevyšli nám nějaké testy a měli jsme mít kontrolu, ačkoliv to nedával na sobě znát měl obří strach a já mu nechtěla ještě přidávat. Samozřejmě že se mu s tím svěřím, ale až já sama budu chtít a trošku si to porovnám v hlavě sama jak mu to vůbec říct aby si to třeba nevyložil špatně 😊

Jestli jsi uzkostnejsi, tak s tim ti adi neporadim, ale urcite hraji svou roli i hormony. Napijeni na miminka..na zacatku 2.trimestru? U mne ani omylem. Cekala jsem teda jen jedno, ale byla az do 4 mesice jsko netehotna, pak trosku brisko a pohyby, no a mesic pred terminem jsem teda nastoupula na materskou a zacla resit mimino😁. Ja jsem nekdy dost salamista a vubec mne nenapada, ze by neco treba nedopadlo. Ale jindy silim a stresuju, coz teda nicemu nepomaha, ze?

@konidana právě že nepomáhá 😂 já z nervů zvracim normálně a teď mě stačí se vystresovat jen maličko a už bleju. Takže to u nás kolikrát vypadá tak že sedím u záchodu a “domlouvam” si že to fakt není potřeba se takhle stresovat 😄
Já úplně salámista nejsem, už máme koupeno a nachystano dost věcí, ale ten mateřskej pocit prostě nic. I někdy přemýšlím jestli to bylo fakt co chci, že mě děti omezí a nebudu už svobodná. Přitom opít se v baru jsem nebyla aspoň 4 roky 😂😂 ale teď mi to děsně chybí 😂

Já jsem teda těhotenství prožívala asi normálně... Na břicho jsem mluvila, hladila, dokonce pohádky jsem povídala. Dítko bylo chtěně nechtěné (nečekali jsme, že to vyjde na první dobrou a měli jsme ještě pár měsíců jiné plány 😊). Ale pak po porodu jsem pár týdnů (nebo měsíců 🤔 už nevím...) fungovala jako matka jen proto, že se to tak dělat má. Žádná láska na první pohled se nekonala. Měla jsem jí ráda, mazlila, kojila, nosila.. Ale něco tomu chybělo. Přišlo to později a od té doby vím, co je láska k dítěti ❤️ prostě na každou z nás to přijde jindy, jinak... To bude dobrý 😊

Ne každá těhule je na růžovém obláčku. Upřímně těhotenství jsem měla opravdu naprd a jen odpočítávala dny, kdy konečně budou děti na světě. Nijak jsem si břicho zneužívala, fakt pro mě je to období co se musí přežít. Ale jak byli děti na světě hned začali ty radostné pocity.

U obou synů mi přišlo divné na ně mluvit když jsou ještě v břichu, bylo to zvláštní. Těšení u mě bylo ovlivněné strachem a ten mi moc nedovolil si těhotenství užívat a těšit se na plno. Na prvního syna jsem se “napojila” okamžitě po porodu, u druhého to bylo mnohem těžší a ta bezmezná láska se dostavila až tak po 2 měsících. Málo se o tom mluví, ale i to se může dít…